I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani vedlejších účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2010, č.j. 23 C
606/2007-136, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem
pozemků parc. č. 1268/1, 1268/2, 1268/3, 1268/6, 1268/7, 1268/8, 1268/9,
1268/12, 1271/1 a 1271/2 v katastrálním území S. (výrok I); současně bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že
předmětné pozemky byly od roku 1926 ve vlastnictví J. M. B. a popsanou dědickou
posloupností postupně přešly až do vlastnictví žalovaných (viz rozhodnutí
Státního notářství Prahy 2 ze dne 5. 12. 1990, sp. zn. 2 D 444/90, jde-li o
spoluvlastnický podíl náležející žalované 1/, resp. usnesení Okresního soudu
Praha-západ ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. D 1242/2006, jde-li o podíl patřící
žalovanému 2/). Ač v roce 1957 bylo zahájeno řízení o vyvlastnění předmětných
pozemků (z důvodu připravované výstavby bytových domů), nebylo prokázáno jeho
završení vydáním rozhodnutí o vyvlastnění. Ani poté stát nevystupoval jako
vlastník pozemků, na rozdíl od žalovaných a jejich právních předchůdců, jež
byli jako vlastníci kontinuálně zapsáni též v evidenci (katastru) nemovitostí.
Proto žalovaní neměli ani důvod usilovat o restituci pozemků, jak již dříve
uzavřel Ústavní soud nálezem ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 (ve
sporu mezi žalovanými a vedlejším účastníkem a/ o vydání bezdůvodného obohacení
za užívání pozemků). Jelikož se stát v minulosti nestal vlastníkem pozemků
(žalovaní ani jejich předchůdci vlastnictví nepozbyli), nemohlo vlastnictví
přejít na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího
soudu, že stran předmětných pozemků nedošlo k vydání rozhodnutí o jejich
vyvlastnění a tedy k přechodu na stát tímto způsobem, případně k převzetí
pozemků – dotčených stavbami – bez právního důvodu. V takovém případě má za to,
že žalovaní vlastnické právo pozbyli a jeho prosazení se pak mohli domáhat
toliko postupem podle restitučních předpisů; v tomto směru žalobce pokládá za
nesprávné i závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 a
namítá, jež jde o závěry odporující dosavadní judikatuře jak samotného
Ústavního soudu (zejm. jeho plenárnímu nálezu sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05), tak i
citované judikatuře obecných soudů. Současně zpochybňuje správnost zápisů v
katastru nemovitostí, namítaje, že tyto zápisy v řadě případů neodpovídaly
skutečnosti a vytýká soudu, že závěr o vlastnictví žalovaných zakládá pouze
rozhodnutí o dědictví. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalovaní ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím
soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů
uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závěr odvolacího soudu, že ohledně předmětných nemovitostí nebylo rozhodnuto o
jejich vyvlastnění, je bezpochyby závěrem skutkovým, nikoliv právním, neboť jde
o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o akt výkladu či
aplikace práva na zjištěný skutkový stav. Argumentuje-li dovolatel nesprávným
právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud
(stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových
závěrech, mohl dospět k jinému právnímu posouzení, a to sice k závěru, že
nemovitosti – jež měly být předmětem (v řízení však neprokázaného) vyvlastnění
– přešly v rozhodné době na stát. Jinak řečeno, výtka nesprávného právního
posouzení věci jde zde založena na kritice správnosti skutkových zjištění, jež
lze zpochybnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., který však dovolateli
– v případě dovolání přípustného jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
– k dispozici není. (Jeho prostřednictvím na zásadní významnost rozhodnutí po
stránce právní usuzovat nelze).
Právní závěr odvolacího soudu, že za daných skutkových okolností žalovaní
vlastnické právo nepozbyli ani uplynutím lhůt pro uplatnění práva podle
zvláštních (restitučních) předpisů, ustálené judikatuře dovolacího soudu
neodporuje a je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Obecně sice
platí, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se
nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecného předpisu
(srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2187, sešit 27;
popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). O takový případ však nejde
tam, kde účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný
rozumný důvod, neboť byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník a jeho
vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a stalo se tak až
po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy restituční (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, nebo nález
ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09; z judikatury Nejvyššího soudu
pak např. rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 2265/2011, nebo
usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O takový případ jde
i ve věci nyní posuzované, jak ostatně konstatoval již Ústavní soud v nálezu
shora citovaném.
Žalobcova námitka, že odvolací soud zakládá závěr o vlastnictví žalovaných
toliko na rozhodnutí o dědictví (která – jde-li o okruh děděním nabytého
majetku – závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví; srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992),
korektní není, neboť danému závěru soudu evidentně předchází též posouzení
otázek trvání vlastnictví v nepřetržité řadě předchůdců žalovaných, a to na
podkladě vlastních zjištění, jež soud učinil v tomto sporném řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jež ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž
přípustný není (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s.
ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v
tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu