28 Cdo 1415/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce Ing. Z. F., bytem D. K., N. B. 37, zast. JUDr. Ing.
Jaroslavem Janko, advokátem se sídlem Újezd u Brna, Revoluční 456, proti
žalovanému S. Ch., bytem D. K., N. B. 8, zast. Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem
se sídlem v Brně, Příkop 383/6, o zaplacení 3.322.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 51/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2011, č.j. 28 Co
246/2009-290, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2011, č.j. 28 Co 246/2009-290,
a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. prosince 2008, č.j. 8 C
51/2004-212, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu
řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 5. 12. 2008, č.j. 8 C 51/2004-212, ve výroku I., jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 3.322.000,- Kč se specifikovanými úroky z
prodlení; současně změnil nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 2. 4. 1999 uzavřel peněžní ústav
Waldviertel Sparkasse von 1842, pobočka Jindřichův Hradec, se žalovaným písemně
smlouvu, na jejímž základě mu poskytl úvěr ve výši 3.322.000,- Kč, jenž měl být
použit jako provozní prostředky podnikatele. Žalovaný se dluh z úvěrové smlouvy
zavázal uhradit ve dvou splátkách po 1.661.000,- Kč splatných k 16. 11. 1999 a
16. 11. 2000 s tím, že celkový dluh bude splacen nejpozději do 31. 12. 2000. K
zajištění pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 3.322.000,- Kč sjednal
peněžní ústav coby zástavní věřitel se žalobcem coby zástavním dlužníkem dne 2.
4. 1999 písemně zástavní smlouvu, na jejímž základě dal žalobce do zástavy
pohledávku z vkladu na vkladní knížce vystavené předmětným peněžním ústavem ve
výši 3.322.000,- Kč. Dluh z úvěru byl následně uhrazen v souladu s úvěrovou
smlouvou dvěma splátkami, každou ve výši 1.661.000,- Kč ve dnech 16. 11. 1999 a
22. 12. 2000, z běžného účtu žalovaného, na nějž byly převedeny peněžní
prostředky ze zastavené vkladní knížky náležející žalobci. K zajištění
pohledávky z úvěrové smlouvy ani úhradě úvěrového dluhu za žalovaného nedošlo v
rámci podnikatelské činnosti účastníků řízení. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalobce z peněžních prostředků
uložených na zastavené vkladní knížce plnil dluh z předmětné úvěrové smlouvy za
žalovaného. Žalovaný se tím na jeho úkor bezdůvodně obohatil a je povinen toto
obohacení žalobci vydat (§ 451 odst. 1, § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). O tom, že
došlo k bezdůvodnému obohacení i o tom, že se na jeho úkor obohatil žalovaný,
se žalobce dozvěděl nejpozději v prosinci 2000, kdy za něj zaplatil pozdější z
obou splátek úvěrového dluhu. Nejpozději k uvedenému okamžiku tak počala běžet
dvouletá subjektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na vydání
bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Jelikož
žalobce tento nárok uplatnil u soudu prvního stupně až žalobou podanou dne 4.
12. 2003, shledal jej odvolací soud k námitce žalovaného promlčeným. Za
situace, kdy se závazkový vztah vzniklý mezi účastníky řízení v souvislosti s
úhradou dluhu za žalovaného netýkal jejich podnikatelské činnosti a zástavní
věřitel se ze zástavy ani neuspokojil (zástava nebyla na úhradu zajištěné
pohledávky zpeněžena), přitom odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního
stupně, že se promlčení uplatněného nároku řídí ustanoveními občanského
zákoníku a nikoliv zákoníku obchodního. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě
nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen - „o. s. ř.“). Namítal,
že sjednaná zástavní smlouva sloužila k zajištění závazku z úvěrové smlouvy
uzavřené podle ustanovení § 497 a následující zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obch. zák.“). Podle ustanovení § 261 odst. 4 obch. zák. se tudíž ustanoveními obchodního
zákoníku řídí i právní vztahy vyplývající ze zástavní smlouvy. Z uvedené
skutečnosti dovolatel dovozoval, že promlčecí doba, v níž je nárok na náhradu
za plnění poskytnuté na základě uvedené zástavní smlouvy třeba uplatnit u
soudu, se řídí ustanoveními obchodního zákoníku a činí tak čtyři roky (§ 397
obch. zák.). Uváděl rovněž, že úhradou závazku z úvěrové smlouvy za žalovaného
vstoupil podle ustanovení § 308 obch. zák. do práv věřitele a byl tudíž
oprávněn uplatnit svůj nárok vůči žalovanému v čtyřleté promlčecí době
vyplývající z ustanovení obchodního zákoníku. Zpochybňoval rovněž závěr
odvolacího soudu o tom, že se závazkový vztah vzniklý mezi účastníky řízení v
souvislosti se zajištěním pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy netýkal jejich
podnikatelské činnosti. Vyjádřil též názor, že žalovaný přijal bezdůvodné
obohacení úmyslně. Z uvedené okolnosti dovozoval, že se nárok na vydání tohoto
obohacení promlčuje v desetileté objektivní promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným
podle ustanovení § 237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud otázku
právní úpravy, jíž se řídí promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení
spočívajícího v majetkovém prospěchu získaném osobním dlužníkem na úkor
zástavního dlužníka, jenž z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v
jeho vlastnictví uhradil za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou
pohledávku, vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Otázkou právní povahy nároku na náhradu za plnění, které zástavní dlužník
poskytl z titulu zástavního práva za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli, se
Nejvyšší soud již zabýval.
Dospěl přitom k závěru, že uhradí-li zástavní
dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za
osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku nebo přivodí-li
zánik zástavního práva tím, že složí cenu zástavy, a není-li zde jiné dohody
mezi ním a osobním dlužníkem, má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči
osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. Totéž platí, jestliže zástavní právo zanikne tím, že zástavní dlužník
strpí realizaci zástavního práva zpeněžením zástavy; a to bez zřetele k tomu,
zda ke zpeněžení zástavy došlo proti jeho vůli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010 pod č. 58). Při posuzování promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodních závazkových vztazích se
přitom použije úprava obsažená v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004 pod č. 26, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). V rozsudku ze
dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009, pak Nejvyšší soud dovodil, že právní
vztah z bezdůvodného obohacení vzniklý z titulu plnění zástavních dlužníků za
osobního dlužníka či dlužníka, který k závazku osobního dlužníka přistoupil, se
v případě, kdy je zajišťován obchodní závazkový vztah (závazkový vztah z
úvěrové smlouvy), řídí právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. V projednávané věci žalobce coby zástavní dlužník z titulu zástavního práva
váznoucího na majetku v jeho vlastnictví (žalobcova pohledávka vůči peněžnímu
ústavu na vyplacení peněžních prostředků uložených na vkladní knížce) uhradil
zástavnímu věřiteli za žalovaného (osobního dlužníka) zajištěnou pohledávku z
titulu úvěrové smlouvy. Jelikož mezi účastníky řízení nebylo jiné dohody
(existenci dohody upravující vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení
vzniklá v souvislosti s úhradou zajištěného dluhu zástavním dlužníkem za
dlužníka osobního netvrdí žádný z účastníků), vzniklo žalobci v rozsahu jeho
úhrady právo domáhat se vůči žalovanému osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného
obohacení podle § 454 obč. zák. Poněvadž však zástavním právem byl zajišťován
obchodní závazkový vztah (závazek žalovaného z úvěrové smlouvy - § 261 odst. 3
písm. d/ obch. zák.), řídí se právní vztahy účastníků řízení z vzniklého
bezdůvodného obohacení, a tudíž i promlčení práva na jeho vydání, úpravou
obsaženou v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009). Závěr odvolacího soudu, že se promlčení nároku
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě řídí právní
úpravou obsaženou v občanském zákoníku, tudíž neobstojí.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný
prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu