28 Cdo 1429/2018-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně:
Římskokatolická farnost – děkanství Hradec Králové I, IČO 48145378, se sídlem v
Hradci Králové, náměstí Jana Pavla II. 58/4, zastoupená Mgr. Stanislavem
Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České
republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a vedlejšího účastníka vystupujícího
na její straně: Česká republika – Ministerstvo obrany, IČO 60162694, se sídlem
v Praze 6, Tychonova 221/1, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání
nemovitých věcí, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C
75/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
prosince 2017, č. j. 3 Co 63/2017-100, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2017, č. j. 3 Co
63/2017-100, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května
2017, č. j. 16 C 75/2016-69, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2017, č. j. 16 C 75/2016-69, jímž byla
zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského
pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 22. 4. 2016, č. j.
581040/2014/514314/R4569/RR18846, výrokem, na jehož základě měly být žalobkyni,
jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vydány
pozemky č. parc. v katastrálním území N. H. K., žalobkyně byla zavázána
nahradit účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 900 Kč a
ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí nebylo právo na náhradu nákladů
řízení přiznáno žádné z nich (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací
soud žalobkyni rovněž uložil nahradit účastnici řízení náklady odvolacího
řízení ve výši 1.959 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že
žalobkyně a vedlejší účastnice vůči sobě nemají na náhradu nákladů odvolacího
řízení právo (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud dovodil, že předmětné pozemky ve vlastnictví státu, s nimiž
hospodaří účastnice řízení, naplňující tak (za předpokladu, že odnětím
dotčených pozemků byla způsobena aplikovaným restitučním předpisem odškodňovaná
majetková křivda) definiční znaky osoby povinné dle § 4 písm. c) zákona č.
428/2012 Sb., lze v posuzovaném případě žalobkyni vydat pouze tehdy, prokáže-li
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jejich funkční
souvislost s jinými tímto zákonným ustanovením definovanými nemovitými věcmi.
Uzavřel přitom, že ve vztahu k pozemkové parcele č. v katastrálním území N. H.
K., vlastněné žalobkyní, funkční souvislost nárokovaných pozemků vylučují
individuální skutkové okolnosti případu (pozemky spolu nesousedí a neexistuje
jejich vzájemná hospodářská a ekonomická souvztažnost). Je-li pak žalobkyní
dovozována funkční souvislost též ze vztahu nárokovaných pozemků k pozemkovým
parcelám č. téhož katastrálního území, dospěl odvolací soud k závěru, že v
poměru k těmto pozemkům vylučuje existenci funkční souvislosti již jen
okolnost, že nárok na jejich vydání podle zákona č. 428/2012 Sb. uplatňuje od
žalobkyně odlišná oprávněná osoba (Římskokatolická farnost Hradec Králové –
Nový Hradec Králové). Žalobě o nahrazení rozhodnutí příslušného pozemkového
úřadu výrokem, na jehož základě by odňaté pozemky byly vydány žalobkyni, proto
nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Měla za to, že
dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil hmotněprávní otázku, zda
podmínku funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. naplňuje i vztah nárokovaného nemovitého majetku k nemovité
věci, jež se dle citovaného zákona vydává jiné, od oprávněné osoby vznášející
posuzovaný restituční nárok odlišné, oprávněné osobě. Namítala, že
nedefinuje-li právní úprava blíže pojem nemovité věci, která „se vydává podle
tohoto zákona“ (§ 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), je třeba za ni
považovat nejen další nemovitou věc vydávanou podle citovaného zákona téže
oprávněné osobě, jež vznesla posuzovaný restituční nárok, nýbrž i nemovitou
věc, k níž restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb. důvodně uplatňuje jiná
oprávněná osoba. Na podporu prosazovaného názoru argumentovala nutností takové
interpretace ustanovení restitučních předpisů, jež má na zřeteli Ústavním i
Nejvyšším soudem judikovaný princip ex favore restitutionis, jakož i
skutečností, že oprávněná osoba (Římskokatolická farnost Hradec Králové – Nový
Hradec Králové), jíž se vydávají nemovité věci, ve vztahu k nimž je dovozována
funkční souvislost s nemovitými věcmi nárokovanými žalobkyní v nyní posuzované
věci, tvoří (stejně jako žalobkyně) součást Církve římskokatolické. V uvedených
souvislostech vyjadřovala názor, že právě jí zvolená interpretace předmětného
ustanovení vede k naplnění účelu zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění
některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem
komunistickým režimem – v projednávané věci tedy Církvi římskokatolické.
Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice řízení Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení hmotněprávní otázky interpretace podmínek funkční
souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.,
jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu v dovolatelkou zmiňovaných
souvislostech nebyla dosud řešena.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm.
c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela
do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala
se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní
předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §
5, pokud funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná
osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona.
Předpokladem vydání nemovitých věcí povinnými osobami definovanými v ustanovení
§ 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. jest ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1
písm. a) citovaného zákona funkční souvislost, existující ať již v době
předcházející odnětí původního církevního majetku státem (a to i mimo rozhodné
období) nebo v době rozhodování o uplatněném restitučním nároku (viz
zákonodárcem použité slovní spojení „…funkčně souvisela nebo souvisí…“; srov.
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018), mezi
nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již
vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb. Podmínka funkční
souvislosti může být tedy naplněna nejen funkčním vztahem nárokované nemovité
věci k další, oprávněnou osobou již vlastněné, nemovitosti, nýbrž též funkčním
poměrem k jiné nemovité věci, která je předmětem naturální restituce podle
zákona č. 428/2012 Sb. Zákonodárcem zvolené slovní spojení, „(nemovitá věc)
která se vydává podle tohoto zákona“, je pak nepochybně třeba interpretovat
tak, že jde o nemovitou věc, ve vztahu k níž jsou naplněny veškeré aplikovaným
restitučním předpisem předvídané hmotněprávní předpoklady jejího vydání.
Současně přitom není rozumného důvodu činit významového rozdílu (z hlediska
naplnění hmotněprávní podmínky existence funkční souvislosti ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) mezi situací, v níž
restituční nárok na vydání nemovité věci, ve vztahu k níž je funkční souvislost
dovozována, byl již uspokojen (ať již dohodou nebo na základě pravomocně
skončeného restitučního řízení), a stavem, kdy restituční řízení o něm dosud
probíhá.
Gramatický výklad interpretované právní normy konečně nevylučuje závěr, dle
kterého podmínka funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. může být naplněna i poměrem k nemovité věci, ve vztahu k
níž jsou dle zákona č. 428/2012 Sb. dány hmotněprávní předpoklady jejího vydání
jiné, od osoby dovolávající se naplnění dotčené podmínky, jakožto
hmotněprávního předpokladu uspokojení svého restitučního nároku, odlišné
oprávněné osobě. Stanoví-li totiž zákon, že funkční souvislost nemovité věci,
jejíž vydání si oprávněná osoba nárokuje, lze dovodit vůči takové nemovitosti,
„která se vydává“, aniž zároveň konkretizuje subjekt (např. vložením větného
předmětu – ve formě zájmena „jí“ či slovního spojení „této osobě“ – do poslední
části souvětí interpretované právní normy za spojkou nebo), jemuž má být
nemovitá věc, vůči níž je funkční souvislost dovozována, vydávána, připouští
zákonodárcem použité výrazové prostředky očividně i ten výklad, dle kterého
může jít též o nemovitou věc, u níž jsou hmotněprávní předpoklady jejího vydání
splněny ve vztahu k jiné oprávněné osobě než té, která se funkční souvislosti s
jí nárokovanou nemovitostí dovolává.
Právě takovýto výklad přitom na rozdíl od výkladu zastávaného odvolacím soudem
zohledňuje smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých
majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a
náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.),
a koresponduje i judikaturou již bezpočtukrát akcentovanému interpretačnímu
principu ex favore restitutionis (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.
3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze
dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), jenž nachází svůj odraz i v
ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. a jehož odpovídající aplikace
vede k jednoznačnému závěru, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít
k tíži restituentům (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn.
I. ÚS 2758/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1212/2015). K totožnému výkladu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. ostatně dospěla i odborná literatura (srov. KŘÍŽ, Jakub, VALEŠ,
Václav. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 1.
vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 194).
Argumentují-li pak soudy nižšího stupně ve vztahu k předestřené výkladové
otázce v důvodové zprávě k zákonu č. 428/2012 Sb. deklarovaným účelem tohoto
ustanovení, jímž je zachování stávajících funkčních celků a plná obnova těch,
které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských
společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny, dovozujíce, že
takový účel může být naplněn pouze v případě jednoty v osobě vlastníka funkčně
souvisejících nemovitostí (opírajíce se v tomto závěru o příkladmý [!] výčet
funkčně souvisejících nemovitostí v důvodové zprávě uvedený), sluší se v těchto
souvislostech poznamenat, že judikatura Nejvyššího soudu je naopak ustálena v
závěru, že funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. nelze odvozovat z vlastnické jednoty nárokovaných pozemků a
pozemků vydávaných podle tohoto zákona, neboť se v takovém případě jedná pouze
o souvislost právní, nikoliv funkční, jež může vyplývat toliko ze skutečné
užitné souvztažnosti nemovitostí dané faktickými možnostmi jejich hospodářského
využití (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2546/2017, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017). A contrario tudíž z pouhé
vlastnické nejednoty nárokované nemovitosti s nemovitou věcí vydávanou podle
citovaného zákona absenci jejich funkční souvislosti dovozovat nelze, když
otázka vlastnictví sama o sobě evidentně nemůže mít vliv na faktickými poměry
danou užitnou souvztažnost (funkční provázanost) nemovitých věcí. Výklad
posuzovaného zákonného ustanovení, připouštějící naturální restituci
jednotlivých funkčně souvisejících nemovitých věcí různým oprávněným osobám, se
tudíž nijak nepříčí ani zákonodárcem prohlašovanému účelu interpretované právní
normy; obnovu či zachování funkčních celků nemovitostí lze v případě vlastnické
nejednoty ostatně zajistit též prostřednictvím smluvních nástrojů.
V individuálních skutkových poměrech projednávané věci přitom nelze ztrácet ze
zřetele, že dovolatelka a Římskokatolická farnost Hradec Králové - Nový Hradec
Králové, coby osoba uplatňující restituční nárok ve vztahu k nemovitostem, k
nimž je dovozována funkční souvislost s pozemky nárokovanými v posuzovaném
řízení, jsou (jak se naznačuje z Rejstříku evidovaných právnických osob
vedeného Ministerstvem kultury) obě právnickými osobami zřízenými v rámci
Církve římskokatolické, jejich zřizovatelem je Biskupství královéhradecké a
jediným statutárním orgánem obou těchto korporací je tatáž fyzická osoba, Mons.
František Hladký. Jde tedy o organizačně, ideově, ale i personálně a ekonomicky
propojené církevní právnické osoby, jimž (jejich právnímu předchůdci) byl
majetek v rozhodném období totalitním režimem odňat z obdobných důvodů, a u
nichž lze tudíž v případě vydání dotčených nemovitostí (právě pro výše popsanou
proximitu) očekávat kooperaci při zachování či obnovení funkčního celku
nemovitých věcí (existuje-li, resp. existoval-li v minulosti); naznačovaná
propojenost církevních právnických osob ostatně nachází svůj odraz i v zákonem
zakotveném oprávnění nadřízené právnické osoby, popřípadě církve samotné,
uplatnit restituční nárok subsidiárně jménem jí „podřízených“ oprávněných osob
(viz ustanovení § 18 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.). Výklad odvolacího soudu,
dle něhož funkční souvislost mezi nemovitostmi nárokovanými uvedenými
církevními právnickými osobami vylučuje již jen potenciální nedostatek jednoty
vlastnictví k nim, se tak i ve světle uvedených individuálních skutkových
okolností případu nejeví být zcela přesvědčivým a přiléhavým, přičemž v
situaci, kdy zákon č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám za nevydané pozemky
nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu kupř. v režimu zákona o půdě),
ale toliko náhradu paušální (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.), by jeho prosazení v
daném skutkovém kontextu mohlo dokonce vést k prohloubení majetkové křivdy
způsobené církvím totalitním režimem.
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud přiklání k výkladu, dle něhož podmínka
funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. může být naplněna i poměrem k nemovité věci, ve vztahu k níž jsou
dle zákona č. 428/2012 Sb. dány předpoklady jejího vydání jiné, od osoby
dovolávající se naplnění dané podmínky odlišné, oprávněné osobě.
Právní závěr odvolacího soudu (na němž je dovoláním napadený rozsudek založen),
že funkční souvislost (§ 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) žalobkyní
nárokovaných pozemků s pozemky vydávanými jiné oprávněné osobě podle zákona č.
428/2012 Sb. je a priori vyloučena již jen pro potenciální nejednotu v osobě
vlastníka nemovitých věcí, mezi nimiž je funkční souvislost dovozována, tudíž
jako věcně správný zjevně neobstojí.
Jelikož tak nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí
dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); současně zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty
první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu