28 Cdo 1437/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobce I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1)
Ing. P. V., a 2) J. C., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 171.150,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C
83/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 7.11.2007, č.j. 25 Co 507/2006-229, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.11.2007, č.j. 25 Co
507/2006-229, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25.5.2006,
č.j.
16 C 83/99-189, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 2.7.1998 domáhal, aby žalovaní byli
uznáni povinnými zaplatit mu částku 171.150,- Kč s příslušenstvím jako
nezaplacené nájemné za pronájem nebytových prostor v domě č.p. 153 v H. K. a
přilehlých venkovních ploch (dále jen „předmětné prostory“) dohodnuté ve
smlouvě o pronájmu nebytových prostor uzavřené mezi účastníky dne 1.10.1995.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.11.2001, č.j. 16 C 83/99-79,
žalobu zamítl s tím, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1.10.1995 je
neplatná, neboť byla uzavřena bez souhlasu národního výboru podle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném
ke dni uzavření smlouvy. Dále uvedl, že žalobce by sice mohl požadovat náhradu
za užívání předmětných prostor z titulu bezdůvodného obohacení, žalovaní však
vznesli námitku promlčení. Protože užívání předmětných prostor skončilo k
31.12.1995, mohl se žalobce podle soudu prvního stupně již 1.1.1996 domáhat
zaplacení a od tohoto dne počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba
podle § 107 odst. 2 obč. zák., která skončila 1.1.1998. Žaloba však byla podána
až dne 2.7.1998, a proto je nárok žalobce promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19.7.2002,
č.j. 25 Co 133/2002-94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že pro počátek běhu promlčecí doby podle
§ 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom,
že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, přičemž není
rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Z
dosavadního dokazování přitom podle odvolacího soudu neplynulo, že by se
žalobce dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení,
dříve, než v průběhu soudního řízení. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebyly
doposud úvahy o uběhnutí subjektivní promlčecí doby namístě.
V dalším řízení Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25.5.2006, č.j.
16 C 83/99-189, uznal žalované povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalobci
částku 82.042,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 28.1.1999 do zaplacení. Výši
bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku v částce
odpovídající obvyklému nájemnému za předmětné prostory v daném období. Protože
skutková zjištění se v otázce počátku běhu promlčecí doby nezměnila, vyšel soud
prvního stupně ze závazného právního názoru odvolacího soudu, podle něhož se
žalobce o bezdůvodném obohacení dozvěděl až v průběhu řízení, a proto k
promlčení nároku nedošlo.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7.11.2007,
č.j. 25 Co 507/2006-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že
vědomost o neplatnosti smlouvy z 1.10.2005 mohl žalobce nabýt až tehdy, kdy byl
u soudu proveden důkaz zprávou příslušného správního orgánu o neexistenci
souhlasu s uvedenou smlouvou, tj. dnem 20.3.2000. Teprve tímto okamžikem začala
podle odvolacího soudu běžet subjektivní promlčecí doba.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvedli
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
spočívá v nesprávném posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť
vědomostí podle § 107 odst. 1 obč. zák. se nerozumí znalost právní kvalifikace,
nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné
obohacení vzniklé plněním na neplatný právní úkon dovodit (rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27.9.2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98). O skutečnosti rozhodné pro
neplatnost nájemní smlouvy ze dne 1.10.1995, tj. o nedostatku souhlasu
příslušného správního orgánu, věděl žalobce již od jejího uzavření. Žalovaní
dále uvedli, že pokud by dovolací soud ve světle své aktuální judikatury
dovodil, že na promlčení nároků vzniklých z bezdůvodného obohacení mezi
podnikateli se vztahuje obchodní zákoník, bylo by třeba úrok z prodlení
posoudit podle § 369 odst. 1 obch. zák. ve znění platném k 28.1.1999. Výše
úroku z prodlení by tak podle žalovaných činila nejvýše 9,4 % ročně, nikoli 15
% ročně, což při 8 letech trvání sporu představuje zásadní rozdíl. Závěrem
žalovaní uvedli, že jistinu ve výši 82.042,- Kč již žalobci zaplatili.
Žalobce ve svém vyjádření konstatoval, že ani jedna ze smluvních stran zcela
jistě nejednala v úmyslu uzavřít neplatnou smlouvu a že o povaze svého nároku
jako nároku z bezdůvodného obohacení se žalobce dozvěděl až v průběhu řízení.
Námitku dovolatelů, podle níž mají být úroky z prodlení posouzeny podle § 369
odst. 1 obch. zák., považuje žalobce za irelevantní, neboť předmětné prostory
žalobce nepronajímal v rámci svého podnikání, protože na uvedenou činnost neměl
vystaveno živnostenské oprávnění a pronájem nebytových prostor nebyl předmětem
jeho podnikatelské činnosti.
C. Přípustnost
Odvolací soud rozsudkem ze dne 7.11.2007, č.j. 25 Co 507/2006-229, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25.5.2006, č.j. 16 C 83/99-189, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku
ze dne 30.11.2001, č.j. 16 C 83/99-79, neboť byl vázán právním názorem
odvolacího soudu vyjádřeným v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 19.7.2002, č.j.
25 Co 133/2002-94. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Dovolatelé nenamítali a ani dovolací soud neshledal žádné vady, k nimž
se podle § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlíží z úřední povinnosti. Dovolací soud tedy
přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v dovolání.
Otázkou, zda se nárok vzniklý z bezdůvodného obohacení mezi podnikateli řídí
obchodním nebo občanským zákoníkem, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého
senátu obchodního kolegia ze dne 18.6.2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, v němž
dovodil: „Skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného
obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a
tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem
obchodním. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do
nichž podnikatelé, popř. osoby uvedené
v § 261 odst. 2 obch. zák. vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový
vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah
občanskoprávní. Občanskoprávní charakter závazkových vztahů vzniklých z
bezdůvodného obohacení pak nevyplývá ani z ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák.,
když toto ustanovení je aplikovatelné pouze na smlouvy neupravené v hlavě II.,
části třetí obchodního zákoníku a upravené jako smluvní typy v zákoníku
občanském.
Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby
a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od
občanského zákoníku – srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní
úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit
dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a §
397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem
zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního
zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k ustanovení § 107
občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava
obsažená v obchodním zákoníku.“
V rozsudku ze dne 17.2.2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, pak Nejvyšší soud
aplikoval uvedený výklad i na případ neplatné smlouvy o nájmu nebytových
prostor uzavřené mezi podnikateli v roce 1992, když uvedl: „Je nepochybné, že
podnikatelská povaha obou účastníků a předmět jimi uvažovaného závazkového
vztahu (pronájem ploch k podnikání žalobce) odůvodňuje podřazení jejich vztahu
pod obchodní závazkové vztahy podle uvedeného ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ.“
V projednávané věci zbývá vyřešit otázku, zda se mezi žalobcem a žalovanými
jednalo o obchodní závazkový vztah podle § 261 odst. 1 obch. zák. V uvedeném
směru poukazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007,
sp. zn. 33 Odo 249/2005, v němž se praví: „Podmiňuje-li ustanovení § 261 odst.
1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku
skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že
podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem
podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku. Z formulace „týkající se“
vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný
předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o
závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve
vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají.“ Žalobce i
oba žalovaní byli, jak plyne z provedeného dokazování, v době uzavření smlouvy
podnikateli. Žalobce pronajal nepotřebné části své dílny, kancelářských prostor
a přilehlých venkovních ploch žalovaným, kteří v předmětných prostorách
provozovali podnikatelskou činnost. Z uvedeného plyne, že při vzniku
bezdůvodného obohacení bylo vzhledem ke všem okolnostem zřejmé, že souvisí s
podnikatelskou činností účastníků, a jedná se tedy o obchodní závazkový vztah
podle § 261 odst. 1 obch. zák. Námitka žalobce, že na pronájem nemovitostí
neměl živnostenské oprávnění, je nepřípadná, neboť pronájem nebytových prostor
není živností, pokud pronajímatel neposkytuje jiné než základní služby spojené
s pronájmem (§ 4 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona, ve
znění účinném v době vzniku bezdůvodného obohacení).
Za této situace dovolací soud uzavírá, že na skutkový stav zjištěný v
projednávané věci měla být aplikována ustanovení obchodního zákoníku o
promlčení, podle nichž je promlčecí doba nároku na vrácení plnění z neplatné
smlouvy čtyřletá
(§ 397 obch. zák.) a počíná běžet ode dne, kdy k plnění podle neplatné smlouvy
došlo
(§ 394 odst. 2 obch. zák.). Z uvedeného dále plyne, že výši úroku z prodlení je
nutno posoudit podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. ve znění platném k
počátku prodlení, tj. ve výši o 1 % vyšší než činila obvyklá úroková sazba bank
v sídle dlužníka v době počátku prodlení.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud věc
nesprávně právně posoudil, když na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný
právní předpis, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§
243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil.
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b
odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování
o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu