28 Cdo 1459/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele
Alreo, a.s., IČ 26233291, Brno, Jandáskova 24, zastoupeného JUDr. Jaromírem
Harvánkem, advokátem, 644 00 Brno, Borová 1, proti rozsudku Krajského soudu v
Brně z 25. 10. 2007, sp. zn. 18 Co 79/2007, vydanému v právní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 189/2004 (žalobce Alreo, a.s.,
zastoupeného JUDr. Jaromírem Harvánkem a dalších účastníků řízení: 1)
Statutárního města Brna, IČO 44992785, Brno, Dominikánské náměstí č. 1, s
adresou k doručování 601 67 Brno, Kounicova 67, 2) Zetoru, státního podniku, IČ
00009946, Brno, Tomkova 111, zastoupeného JUDr. Miroslavem Keršnerem,
advokátem, 680 01 Boskovice, Bezručova 16, 3) Brněnských papíren, státního
podniku, IČ 00012343, 662 02 Tišnov – Předkláštěří, Komenského 1036, 4) JUDr.
Stanislavy Vrcholové, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnských cihelen,
státního podniku v likvidaci, IČO 00015296, 600 00 Brno, Vachova 1, 5) Vyšší
(dříve Střední) policejní školy Ministerstva vnitra v Brně, IČ 64331857, 600 00
Brno, Horní 21, 6) Masarykovy univerzity Brno, IČ 00216264, 600 00 Brno,
Žerotínovo náměstí č. 9, 7) B. S., zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem,
600 00 Brno, Radlická 11, 8) B. S., 9) T. K., 10) F. K., zastoupených (u B.
Stapletonové, T. Karena a F. Kohna) Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., New York
14 Penn Plazza, 225 West 34th Strees, Suite 1816, N.Y. 0122 (USA) a 11)
Pozemkového fondu ČR, IČ 45797072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o
nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vydání pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalující akciové společnosti Alreo Brno, podané u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 189/2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského
soudu v Brně
z 27. 9. 2006, č.j. 41 C 189/2004-148. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně
byla zamítnuta žaloba žalobce Alreo, a.s., Brno, aby bylo rozsudkem soudu
rozhodnuto, že účastnice řízení B. S. není vlastnicí 1) ideální poloviny
konkrétně identifikovaných (parcelními čísly, kulturou pozemků i jejich
výměrou) v katastrálním území B. (obec Brno), 2) ideálních dvanáctin
identifikovaných pozemků v katastrálním území K. (obec Brno), 3)
identifikovaných pozemků v katastrálním území P., dříve Královo Pole (obec
Brno), 4) identifikovaných pozemků v katastrálním území Č. (obec Brno), 5)
identifikovaných pozemků v katastrálním území Š., dříve Bohunice (obec Brno),
6) identifikovaných pozemků v katastrálním území B., dříve Lískovec (obec Brno)
a 8) identifikovaných pozemků v katastrálním území S., dříve Lískovec (obec
Brno)- Žalující akciové společnosti Alreo bylo uloženo zaplatit na náhradu
nákladů řízení účastnici řízení B. S. 5.057,50 Kč a účastníku řízení Zetoru,
s.p., Brno 3.875,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také
rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem Alreo, a.s., Brno na straně jedné, a
mezi účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR, Statutárním městem Brnem,
Brněnskými papírnami, s.p., JUDr. Stanislavou Vrcholovou (správkyní konkursní
podstaty Brněnských cihelen, s. p. v likvidaci, Střední (nyní Vyšší) policejní
školou Ministerstva vnitra v Brně a Masarykovou univerzitou v Brně, na straně
druhé, nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. V rozsudku soudu
prvního stupně bylo také vysloveno, že účastníkům řízení B. S., T. K. a F. K. náleží náhrada hotových výdajů (ve smyslu ustanovení § 137 občanského soudního
řádu), tyto výdaje však nebyly zatím uvedenými účastníky řízení doloženy. O odvoláních žalobce a účastníků řízení B. S., T. K. a F. K. proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně
z 25.10.2007, sp. zn. 18 Co 79/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Městského soudu v Brně z 27. 9. 2006, č.j. 41 C 189/2004-148, potvrzen
ve výroku ve věci samé (označeném I.) a ve výrocích o nákladech řízení mezi
žalobcem a účastníkem řízení B. S. (označeném III.), mezi žalobcem a účastníkem
řízení Zetorem, s.p., Brno (označeném IV.) a mezi žalobcem a účastníky řízení
Pozemkovým fondem ČR, Statutárním městem Brnem, Brněnskými papírnami, s. p.,
JUDr. S. V., Střední (nyní Vyšší) policejní školou v Brně a Masarykovou
univerzitou v Brně (označeným V.). Výrok soudu prvního stupně (označený II.) o
nákladech řízení mezi žalobcem a účastníky řízení B. S., T. K. a F. K. byl
změněn tak, že žalobce je povinen zaplatit těmto účastníkům řízení na náhradu
nákladů řízení 9,930,-- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen
zaplatit na tyto náklady účastníkům řízení B. S., T. K. a F. K. 1.916,- Kč, B. S. 6.664,- Kč a Zetoru, s. p.
, Brno 2.800,- Kč do 15 dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu, dalším účastníkům řízení nebylo přiznáno právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a to v mezích, v nichž se žalobce a účastníci
řízení B. S., T. K. a F. K. přezkoumání domáhali, a o těchto dovoláních v
uvedeném rozsahu rozhodl. Odvolací soud poukazoval na to, že o nároku žalobce bylo už rozhodnuto ve
správním řízení rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z
26.3.2003, č.j. 3239/92-27-RBD, RN, žalobce proti tomuto rozhodnutí podal
žalobu podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o.s.ř.) a
domáhal se znovuprojednání věci soudem, měl za to, že uvedeným rozhodnutím
pozemkového úřadu bylo porušeno jeho vlastnické právo k pozemkům, o nichž
správní orgán rozhodl, že jsou ve vlastnictví B. S., třebaže on sám dovozuje
své vlastnické právo k označeným v jeho žalobě. Při posuzování žaloby žalobce odvolací soud dospěl k závěru, že
žalující akciová společnost Alreo Brno je aktivně legitimována k podání této
žaloby ve smyslu ustanovení § 250a odst. 1 občanského soudního řádu (v rozsahu
týkajícím se pozemků v katastrálním území B. parc. č. 1260/180, parc. č. 1260/182, parc. č. 1260/189, parc. č. 1260/3, jež nabyla 23. 10. 2010 vložením
do jeho základního majetku RNDr. A. K., která se stala jejich vlastníkem podle
kupní smlouvy ze dne 31. 3. 2000 (s právními účinky od vkladu do katastru
nemovitostí 6.4.2000), uzavřené A. Kokolusovou se správkyní konkursní podstaty
úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci. Tvrzení žalobce, že byl
dotčen na svých vlastnických právech rozhodnutím správního orgánu o vydání
uvedených pozemků B. S. však odvolací soud neshledal opodstatněným. Uvedeným
rozhodnutím pozemkového úřadu z 26. 3. 2003 bylo totiž rozhodováno o nároku B. S., uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v původním znění,
účinném od 24.6.1991, a o nároku B. S., T. K. a F. K. podle zákona č. 243/1992
Sb. (veznění nálezu Ústavního soudu ČR č. 29/1996 Sb. a zákona č. 30/1996 Sb.,
účinných od 9. 2. 1996), v obou případech šlo tedy o nároky uplatněné mnohem
dříve, než mohlo vzniknout právo žalobce k výše uvedeným pozemkům. Odvolací
soud argumentoval tím, že i v daném případě je den účinnosti citovaných zákonů
rozhodující pro určení povinné osoby (jíž je podle § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona
nemovitosti držela), neboť povinná osoba nemůže podle ustanovení § 5 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb. ode dne účinnosti tohoto zákona věci (včetně jejich
součástí a příslušenství), k nimž byl uplatněn restituční nárok, převést do
vlastnictví jiného, povinnou osobou je pak vždy ten, kdo věc držel v době
účinnosti zákona o půdě bez ohledu na případnou následnou změnu v osobě
držitele věci (s výjimkou nástupců případně zaniklé povinné osoby). Odvolací soud proto zamítl žalobu žalobce, který tu není ani osobou oprávněnou,
ani osobou povinnou, jíž se domáhal znovu projednání věci v občanském soudním
řízení, a to s poukazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu ve
spojení s ustanoveními § 245 a § 250i občanského soudního řádu. Rozsudek soudu
prvního stupně byl potvrzen i včetně výroků o nákladech řízení s výjimkou
výroku ohledně výše náhrady nákladů řízenou, kterou má žalobce zaplatit
účastníkům řízení B. S., T. K. a F. K., u tohoto výroku stanovil odvolací soud
výši nákladů řízení částkou 9.930,-- Kč, a to na podkladě doložených nákladů
spojených s účastí zástupce těchto účastníků řízení při soudních jednáních 12. 4. 2006 a 28. 6.
2006, tedy odpovídajícího podílu na cestovném, ubytování a
zapůjčení auta (nikoliv však co do náhrady za poskytování právních služeb, když
zástupce uvedených účastníků řízení není advokátem zapsaným v seznamu advokátů
České advokátní komory).
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na
ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 245 a § 224 občanského soudního řádu (s
přihlížením k tomu, že někteří účastníci řízení se práva na náhradu nákladů
odvolacího řízení výslovně vzdali a některým účastníkům řízení náklady v
odvolacím řízení nevznikly. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 12. 2007 doručen advokátce, která
žalující akciovou společnost Alreo v řízení před soudy obou stupňů zastupovala,
a dovolání ze strany této dovolatelky bylo v pondělí dne 11. 2. 2008 předáno na
poště k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (v souvislosti i s ustanovením § 56 odst. 2
občanského soudního řádu). Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc
byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolávající se akciová společnost měla za to,
že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu). Uvedená dovolávající se akciová společnost (obdobně jako již ve svém
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) je přesvědčena o tom, že je
aktivně legitimována k podání žaloby v této právní věci, neboť její vlastnické
právo „bylo bezprecedentním způsobem poškozeno, když bez jakékoli možnosti
obrany jí byly v řízení před pozemkovým úřadem odebrány části pozemků v jejím
výlučném vlastnictví rozhodnutím uvedeného správního orgánu, které jí ani
nebylo doručeno“. Rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byly pozemky vydány Bertě
Schmidtové, trpí vadami, stejně jako dokumenty, které byly podkladem pro toto
rozhodnutí, když např. výzva k vydání nemovitostí neobsahuje ani označení
povinné osoby, ani specifikaci pozemků, nebyla podle názoru dovolatelky,
potřebným způsobem objasněna např. poloha předmětných pozemků, o něž jde v
tomto řízení. Dovolatelka má dále za to, že v rámci konkursního řízení ohledně
konkurzní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s.p. (v likvidaci) nebyly
restituční nároky řádně uplatněny a nebyla podána žádná vylučovací žaloba. Dovolatelka také poukazovala na „Prohlášení o společném závěru a
postupu, Dohodu o narovnání vzájemných vztahů a Kupní smlouvu z 22. 10. 2004“,
jež doložila do soudního spisu jako důkaz existence svého vlastnického práva,
podle tohoto prohlášení se oprávněná osoba (podle zákona č. 229/1991 Sb.) B. S. vzdala veškerých restitučních nároků k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, ve
prospěch akciové společnosti Alreo a současně postoupila svá práva i povinnosti
z uplatněných restitučních nároků na Alreo, a.s., Brno. Přílohou uvedeného
prohlášení z 22. 10. 2004 je i kupní smlouva mezi prodávající B. S. a kupující
akciovou společností Alreo, a.s., Brno, touto smlouvou restituenta B. S., jako
výlučný vlastník pozemku o celkové výměře 5.689 m2 (v katastrálním území B.,
obec Brno) prodala a.s. Alreo za částku 5.689,- Kč.
Ve vyjádřeních účastníků řízení Masarykovy univerzity v brně, Vyšší
policejní školy Ministerstva vnitra v brně a Statutárního města Brna k dovolání
žalující akciové společnosti Alreo bylo vyjádřeno, že by tomuto dovolání nemělo
být vyhověno, protože rozsudek odvolacího soudu z 25.10.2007 (sp. zn. 18 Co
79/2007) je správný. Ve vyjádření účastníků řízení B. S., T. K. a F. K. k dovolání žalující
akciové společnosti Alreo Brno bylo navrženo odmítnutí tohoto dovolání jako
údajně opožděného, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno uvedené
žalobkyni 10.12.2007 a dovolání bylo předáno na poště k doručení Městskému
soudu v Brně, kam došlo 12.2.2008. Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti Alreo Brno
bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem
dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené
dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 41 C 189/2004
Městského soudu v Brně), že by odvolací soud svým rozsudkem z 25.10.2007 (sp. zn. 79/2007 Krajského soudu v Brně) řešil některou konkrétní právní otázku,
jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V
řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým
rozsudkem z 25.10.2007 některou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího
soudu. V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak
uváděl ve svém rozsudku z 25.10.2007, na str. 5) zejména podle ustanovení § 5
odst. 1 a § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými
osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti
tohoto zákona (t. j. k 24.6.1991) nemovitosti drží (s výjimkami v tomto
ustanovení uvedenými (jež se ovšem dané právní věci netýkaly). Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je povinná osoba
podle tohoto zákona s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat
s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona (t. j. od 24.6.1991)
nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví
jiného, takové právní úkony jsou neplatné.
Zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví
jiných subjektů (§ 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá až do doby, než byly
vydány oprávněné osobě, nebo pokud nebylo návrhu na jejich vydání vyhověno (viz
č. 16/1996, str. 47/125) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané
Nejvyšším soudem). V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, IV. ÚS 195/97 (uveřejněném
pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat
právní názor, že je třeba nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. považovat za
nároky primární , a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních
posunů. V nálezů Ústavního soudu ČR ze 17. 9. 2007, IV. ÚS 1007/07 (uveřejněném
pod č. 145 ve svazku 46 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat
i dílčí právní závěr, že majetek z konkurzní podstaty úpadce mimo veřejnou
dražbu nelze zpeněžit, nejsou-li splněny zákonné podmínky k tomu, přičemž
splnění těchto podmínek nemůže být nahrazeno souhlasem (prohlášením)
zúčastněných osob. Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k
citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu
ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném
případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud ve
svém rozsudku z 25. 10. 2007 (sp. zn. 18 Co 79/2007 Krajského soudu v Brně)
řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když
totiž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž již uvedených právních předpisů
a z týchž již citovaných právních závěrů z publikované judikatury. A protože,
jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 25. 10. 2007 ani
právní otázku, která byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolávající se akciové společnosti
zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto
právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným
rozhodnutím odvolacího soudu. U dovolání nepřípustného (viz. § 241a odst. 3 občanského soudního řádu:
„Je-li dovolání přípustné ……“) nenáleží již dovolacímu soudu posuzovat
opodstatněnost v dovoláních uplatněných dovolacích důvod. Vzhledem k tomu však,
že v tomto dovolání odvolatele byly uplatněny výtky neúplnosti a nesprávnosti
skutkových zjištění a také nesprávnost hodnocení důkazů, jakož i vycházení
soudů ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, lze
tu poukázat na to, jak je podle publikované judikatury soudů vykládáno
posuzování výtek tohoto druhu v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí
uveřejněném pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, byly k uvedené právní problematice zaujaty tyto právní
závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanského soudního řízení
nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají
některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanského soudního řádu
(nyní v § 241a o.s.ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při
hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k
realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozsudek soudu
vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování,
jen jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně
významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá. Přikročil tedy odvolací soud v daném případě podle ustanovení § 243
odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání
dovolateky., a to jako dovolání nepřípustného. Dovolávající se akciová společnost nebyla v řízení o dovolání úspěšná a
dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení doložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.