28 Cdo 1470/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce Město Plzeň, se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, původně
zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, se sídlem v Plzni, Vlastina 23, 323 00, v
současnosti zastoupeného JUDr. Tomášem Vacíkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Vlastina 23, proti žalované ProMed Trading, s. r. o., se sídlem v Plzni,
Čechova 2214/61, zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni,
Malá 6, 305 65, o zaplacení částky 76.615,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 11 C 179/2009, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 11. 2009, č. j. 12Co 516/2009-85,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
6.462,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina
Aleše, advokáta původně zastupujícího žalobce.
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobce se žalobou podanou dne 12. 5. 2009 domáhal po žalovaném zaplacení
částky 76.615,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že je vlastníkem
pozemků parc. č. 2412/12 a parc. č. 2412/27, vše v katastrálním území Plzeň 4
(dále jen „předmětných pozemků“), přičemž žalovaná od května 2006 část
předmětných pozemků užívala k provozu prodeje motorových vozidel a obstarání
prodeje motorových vozidel (autobazaru) bez předchozí dohody se žalobcem, a
navíc žádost žalované o pronájem pozemku Rada Městského obvodu Plzeň 4
neschválila. Z uvedených důvodů požadoval náhradu odpovídající výši obvyklého
nájemného.
Okresní soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2009, č.
j. 11 C 179/2009-50 žalobě ve výroku I. co do částky 76.615,- Kč s
příslušenstvím vyhověl a ve výroku II. o zaplacení úroku z prodlení z částky
6.965,- Kč žalobu zamítl. K odvolaní žalované Krajský soud v Plzni jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 18. 11. 2009, č. j. 12 Co 516/2009-85 rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání žalované
proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní
právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní
význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.“
Jako dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka uvedla, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalované.
Namítla, že se na předmětných pozemcích nachází specializovaná stavba určená
pro provozování autobazaru, která je podle § 120 odst. 2 obč. zák. samostatným
předmětem právních vztahů a nelze na ni tudíž pohlížet jako na součást pozemku,
jak dovodily oba soudy. Uzavřela, že bezdůvodné obohacení proto nevzniká jí,
ale Miloši Houserovi, jednateli RETRUCK, s. r. o., který je vlastníkem a
stavebníkem stavby (autobazaru) a kterému po příslušné období řádně platila
nájemné. Dále namítla, že nebyl zjištěn charakter stavby a znalecký posudek,
který by odpověděl na odbornou otázku ohledně stavby, nebyl soudy nižších
stupňů proveden.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání (sepsaném původním zmocněncem JUDr.
Martinem Alešem dne 31. 3. 2010) uvedl, že námitky dovolatelky jsou skutkové
povahy. Uzavřel, že pokud by otázkou zásadního právního významu mělo být, zda
autobazar je stavbou a samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, pak soudy
obou stupňů postupovaly v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Z obsahu spisu a provedeného dokazování plyne, že na pozemcích, které jsou
předmětem sporu, bylo zhotoveno oplocení, provedeny terénní úpravy a byla
zhotovena mobilní buňka. Zpevnění plochy bylo současně prokázáno rozhodnutím o
kolaudaci a rozhodnutím o odstranění stavby (na č.l. 32).
Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005,
se uvádí, že „za samostatnou je považována věc, která si i po připojení k jiné
zachovává svou samostatnou funkci tak, že se nezmění povaha spojených věcí,
tyto netvoří jediný celek a i nadále izolovaně existují“ a proto "[n]elze-li
oddělit součást věci od věci hlavní, nelze argumentací a simili oddělit povrch
od vlastního pozemku.“ Obdobně i v rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1414/97, publikovaném v Právních rozhledech, roč. 2000, č. 1, dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že „[p]arkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl
zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska
občanskoprávního stavbou.“ Z předeslané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
plyne, že autobazar tvořený zpevněnou plochou (úpravou povrchu pozemku) a
vybudovaným oplocením není stavbou, která by naplňovala znaky samostatné věcí v
právním slova smyslu (§ 119 obč. zák.) a jedná se tudíž o součást pozemku ve
smyslu § 120 obč. zák. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 1395/96, podle něhož: „stavba, která není věcí podle § 119 obč.
zák., je součástí pozemku“).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť
závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách http://www.nsoud.cz). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou
stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 11 C 179/2009, dovolání bez jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž by mohl zohlednit dovolací
důvody dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 237 odst. 3 věta za středníkem
o.s.ř.).
Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost
zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s
podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se
sestávají z odměny advokáta ve výši 5.085,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod
4, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v
platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
v platném znění) a 20% DPH (§ 21 odst. 1 a odst. 5 a § 37 odst. 1 zákona č.
235/2004 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené
povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem
k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá a žalobce ani nijak nedoložil, že by
odvolání plné moci ze dne 1. 3. 2010 (oznámené soudu prvního stupně dne 19. 4.
2010) bylo původně zmocněnému advokátovi oznámeno před podáním jím sepsaného
vyjádření k dovolání ze dne 31. 3. 2010, je nutné v souladu s § 33b odst. 4 a
odst. 5 obč. zák. na tento úkon původního zmocněnce žalobce pohlížet jako na
platný a účinný. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že současný zmocněnec žalobce
žádný úkon v řízení před dovolacím soudem neučinil (§ 18 odst. 1 věta druhá
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu