28 Cdo 1483/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka, v právní věci žalobců a) Z. H., a b) J. H., zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) O. S. nad O., zastoupené advokátem, 2) F. V., a 3) S. V.,
oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené
u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 81/2001, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2005, č. j. 10 Co
889/2004-197, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit první žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 6.140,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit druhému a třetímu žalovanému na nákladech
dovolacího řízení částku 7.230,- Kč na účet advokáta, a to do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Žalobou, podanou dne 27. 4. 2001 u Okresního soudu v Karlových Varech, domáhali
se žalobci určení, že pozemek blíže popsaný v petitu žaloby, je ve vlastnictví
obce S. nad O. a dále uložení povinnosti druhé žalované a třetímu žalovanému
umožnit žalobcům průchod k domu č.p. 152 v k.ú. S., obec S. nad O., okres K. V.
přes pozemek č. 883/11 tamtéž a zdržet se jakéhokoli zamezování přístupu
žalobců do téhož domu přes předmětný pozemek, a to do doby právní moci
rozhodnutí o žalobě žalobců na určení vlastnictví k témuž pozemku. Tvrdili, že
kupní smlouva ze dne 21. 1. 1997 je absolutně neplatná ve smyslu § 39 o.z.,
přičemž tuto neplatnost dovozovali ze skutečnosti, že první žalovaná porušila
svou povinnost danou jí kogentním ustanovením § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990
Sb., o obcích (dále jen zákona o obcích).
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 22. 10. 2001, č.j. 19 C 81/2001-63, ve znění usnesení téhož soudu ze dne
10. 9. 2002, č.j. 19 C 81/2001-92 určil, že pozemek č. 883/11 v katastrálním
území S. u B., obec S. nad O., okres K. V., je ve vlastnictví prvního
žalovaného. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 21. 1. 1997 je neplatná,
neboť první žalovaný svým postupem vyloučil ostatní potencionální zájemce, když
se mu napoprvé nepodařilo předmětný pozemek prodat. K odvolání žalovaných
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, č.j. 10
Co 201/2003-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2004,
č.j. 28 Cdo 1552/2004-174, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Podle dovolacího soudu ze závěrů rozhodnutí č. 9/2001
Sbírky rozhodnutí a stanovisek vyplývá, že neúspěšný účastník nabídkového
řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve
vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (§
80 písm. c/ o.s.ř.), přičemž závěry tohoto rozhodnutí lze vztáhnout i na
projednávanou věc s odůvodněním, že žalobce je nutno pokládat za účastníky
nabídkového řízení. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyslovil, že
nelze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud v daném případě vycházel z neexistence
naléhavého právního zájmu na straně žalobců na jimi požadovaném určení a z toho
důvodu měl za to, že není oprávněn k žalobě žalobců zkoumat důvody neplatnosti
předmětné smlouvy (a to na rozdíl od soudu prvního stupně, který se těmito
žalobci tvrzenými důvody neplatnosti smlouvy zabýval). Dovolací soud tedy
zaujal názor, že žalobci mají věcnou legitimaci k podání určovací žaloby.
Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, č.j. 10 C
889/2004-197, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, t.j. ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že pozemek č. 883/11 v k.ú. S. u B.,
obec S. nad O., okres K. V., je ve vlastnictví první žalované. Vyšel ze
zjištění, že mezi O. S. nad O. jako stranou prodávající a manželi V. jako
stranou kupující byla dne 21. 1. 1997 uzavřena kupní smlouva, na základě které
vkladem do katastru nemovitostí nabyli manželé V. do svého bezpodílového
spoluvlastnictví pozemkovou parcelu číslo 883/11, o výměře 389 m2, zapsanou na
listu vlastnictví číslo 1 u Katastrálního úřadu v K. V. pro k.ú. S., obec S. nad O., za cenu 2.334,- Kč. Vzal za prokázané, že výše uvedená smlouva obsahuje
v článku VI. vůli obou stran vyznačit v katastru nemovitostí u katastrálního
úřadu v K. V. na LV č. 1 tam zapsané vlastnické právo v části A: manželé F. a
S. V. s uvedením jejich rodných čísel a adresou bydliště a doložkou, že smlouva
byla sepsána podle pravé a svobodné vůle všech účastníků smlouvy. Dále zjistil,
že podpisy obou stran jsou na jedné listině, ověřené Obecním úřadem S. nad O. dne 21. 1. 1997, přičemž za stranu prodávající vystupoval starosta obce P. H. Dovodil, že účastníci tedy kupní smlouvou projevili vůli převést a nabýt
vlastnictví k předmětnému pozemku. Podle odvolacího soudu nepřesné označení
katastrálního území S. (jedná se o S. u B.) nezpůsobuje neplatnost předmětné
smlouvy, když od počátku bylo oběma stranám zcela zřejmé, že jde o konkrétní
pozemek nacházející se v katastrálním území S. u B. Dále z obsahu ,,veřejného
vyhlášení záměrů obce “ ze dne 7. 9. 1995 vzal za prokázané, že Obecní úřad S. nad O. pod sp. zn. 332/95 veřejně vyhlásil záměr obce prodat pozemkovou parcelu
v k.ú. S. číslo parcely 883/11 s tím, že nabídky a připomínky přijímá Obecní
úřad S. nad O. do 30 dnů od vyhlášení, to znamená do 7. 10. 1995, přičemž toto
veřejné vyhlášení bylo vyvěšeno na dvou úředních deskách obecního úřadu a sňato
dne 9. 10. 1995. Zaujal názor, že výše uvedená kupní smlouva odpovídá zásadám
občanského zákoníku, neboť byla uzavřena jako právní úkon svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně (byť s chybou v názvu katastrálního území) ve smyslu § 37
odst. 1, 3 o.z., k právním úkonům způsobilými účastníky podle § 38 o.z.,
obsahem a účelem neodporujícímu zákonu podle § 39 o.z., nebyla uzavřena v omylu
podle § 49a o.z. a byla uzavřena písemná forma smlouvy s projevy účastníků na
téže listině podle § 46 o.z. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu
prvního stupně, že podmínka zveřejnění záměru obce prodat nemovitý majetek byla
naplněna publikováním daného záměru po stanovenou dobu 30 dnů na úředních
deskách obecního úřadu, jež jsou přístupné všem občanům. Zdůraznil, že Obec S. nad O. neporušila svoji zákonnou povinnost vhodným způsobem zveřejnit záměr
převést nemovitý majetek, když zveřejnění tohoto záměru po zákonem stanovenou
dobu (trvající 30 dnů, oproti současné úpravě, kdy záměr obce převést nemovitý
majetek podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb.
o obcích musí být vyvěšen na
úřední desce obecního úřadu po dobu nejméně 15 dnů) splnila vyvěšením záměru na
úředních deskách obecního úřadu, k nimž měli přístup všichni obyvatelé obce, ať
v obci žili trvale nebo jen z rekreačních důvodů. Podle odvolacího soudu nebylo
tedy zákonnou povinností obce zveřejnit své záměry na vývěsní desce v blízkosti
rekreačního objektu žalobců, která charakter úřední desky neměla a na níž se
také někdy vyhlášky nebo jiná oznámení obecního úřadu vyvěšovaly. Dospěl k
závěru, že obec tedy splnila před uzavřením vlastní kupní smlouvy své
povinnosti plynoucí jí ze zákona o obcích, když v zastupitelstvu projednala
záměr prodat celý pozemek, jak je zřejmé z obsahu zápisu o jednání
zastupitelstva ze dne 21. 8. 1995, poté vhodným způsobem po dobu 30 dnů svůj
záměr prodat celý pozemek zveřejnila a na zastupitelstvu dne 2. 12. 1995 prodej
celého pozemku p.č. 883/11 druhému a třetímu žalovanému schválila. Vyslovil, že
pokud obecní zastupitelstvo rozhodlo prodat celý pozemek, a tento svůj záměr na
úředních deskách zveřejnilo a poté schválilo prodej celého pozemku druhému a
třetímu žalovanému, kteří kupní smlouvou projevili vůli koupit celý pozemek,
nelze v tomto postupu obce shledat obcházení zákona o obcích a v důsledku toho
neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. 1. 1997. Uzavřel, že žalobci mají naléhavý
právní zájem na jimi požadovaném určení a věcnou legitimaci k podání určovací
žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že kupní
smlouva je platným právním úkonem.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelů zásadního významu pro
danou věc je otázka, zda došlo k publikaci záměru Obce ,,vhodným způsobem“ ve
smyslu ustanovení § 36a zákona o obcích. Konstatovali, že účelem výše uvedeného
ustanovení je zakotvení principu, že nakládání s obecním majetkem je třeba
podrobit kontrole veřejnosti, občané tedy musí mít alespoň v určité minimální
míře právo účastnit se hospodaření obce a to tak, že budou dostatečně
informováni a budou mít možnost se k záměrům obce vyjadřovat, případně podávat
návrhy. Poukazovali na skutečnost, že v předmětném ustanovení zakotvený zákonný
princip je v podstatě provedením ustanovení článku 17 odst. 1 a odst. 5 Listiny
základních práv, kterým je právo na informace povýšeno do roviny ústavně
zaručené hodnoty. Namítali, že postupem obce došlo k závažnému excesu ve vztahu
k oprávněným zájmům a dobré víře občanů a současně došlo k porušení jejich
ústavně zaručeného práva na rovnost v důstojnosti i v právech zakotveného v
článku 1 Listiny a k porušení článku 11 odst. 3 Listiny, stanovící, že
vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu
se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Podle dovolatelů v daném případě z
nestandardního postupu obce těžili právě ti, kteří takovýto postup měli
ovlivnit, tím tedy mohli plně využít práva jim přiznaná zákonem, zatímco
žalobcům bylo upřeno jejich právo na informace, resp. právo vyjádřit se k
zamýšlené dispozici s obecním majetkem a učinit nabídku. V této souvislosti
odkazovali na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 690/01 s tím, že postup obce
hodnotili jako svévolný a v rozporu s požadavkem na právní jistotu. Tvrdili, že
skutkové okolnosti případu ve svém výsledku znamenají a způsobují totéž, co
převod nemovitostí obcí bez jakékoli předchozí publikace jejího záměru. Navrhli
proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
První žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že povinnost podle ustanovení
§ 36a odst. 4 zákona o obcích byla splněna vyvěšením záměru prodat na dvou
úředních deskách a na informační tabuli v dotčeném katastrálním území nikdy
nemohly být zveřejňovány informace v takovém rozsahu, jak bylo činěno na
úředních deskách. Zpochybňovala tedy tvrzení žalobců o jejich údajném zkrácení
na právu se vyjádřit k záměru prodeje. V této souvislosti odkazovala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 28 Cdo 86/2003 (správně 28 Cdo 865/2003). Konstatovala, že nedošlo tedy
k porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobců, ale naopak žalobci
zasahovali do práv jiných vlastníků, když neoprávněně užívali s vědomím této
neoprávněnosti cizí pozemek a vynucují si práva, která jim nenáleží.
Druhý a třetí žalovaní navrhli rovněž zamítnutí dovolání. Zdůrazňovali, že v
roce 1995 byl záměr obce prodat předmětný pozemek prokazatelně zveřejněn na
dvou úředních deskách po zákonem stanovenou lhůtu 30 dnů. Konstatovali, že obec
musí zajistit zveřejnění záměru způsobem, který je vhodný objektivně, a to
nejen pro občany obce nebo části obce, ale pro kohokoliv. Vycházeli z
přesvědčení, že zveřejnění na úřední desce je nejen vhodným způsobem
zveřejnění, ale dokonce ze všech způsobů nejvhodnější s tím, že zveřejnění na
úřední desce nelze označit za ,,pouhé formální zveřejnění“, nýbrž se jedná o
způsob nejdostupnější, tradiční a nejúčelnější ve smyslu požadavků žalobců.
Podle druhého a třetího žalovaného záměr obce převést nemovitý majetek byl tedy
zveřejněn ještě důkladněji, než zákon v tehdejší době požadoval, dokonce i na
informační tabuli v S. byl záměr vyvěšen a žalobcům tedy nebyla upřena možnost
předložit nabídku. Argumentovali tím, že zveřejnění záměru na úředních deskách
bylo jednoznačně prokázáno, přičemž listiny obsahující záměr, které byly na
úředních deskách vyvěšeny, byly řádně opatřeny úředním razítkem. Zdůvodňovali,
že úřední desku, kde se vyhlašují právní předpisy obce by žalobci měli
sledovat, neboť právní předpisy zde vyhlašované mohou mít na jejich práva a
povinnosti bezprostřední účinek. Dále tvrdili, že dodržení postupu podle zákona
o obcích při prodeji či pronájmu nemovitého majetku převyšuje naplnění intencí
ustanovení § 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V dané věci neobstojí
ani tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na rovnost v důstojnosti i v
právech zakotveného v článku 1 Listiny
a o porušení článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami
k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst.
1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
zjištění, zda v dané věci došlo k publikaci záměru obce ,,vhodným způsobem“ ve
smyslu ustanovení § 36a zákona o obcích.
Dovolací soud se výkladem shora zmíněného ustanovení § 36a odst. 4 zákona
o obcích zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo
865/2003, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že z gramatického výkladu
ustanovení § 36a odst. 4 zákona o obcích totiž plyne závěr o povinnosti obce, v
případech zde uvedených, aby záměry obce převést a pronajmout nemovitý majetek
s výjimkou pronájmu bytů, byly
v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30ti dnů před projednáním
v orgánech obce, tak, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své
nabídky. Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí vyslovil, že z citovaného
ustanovení zákona o obcích plyne pouze specifická povinnost pro obec – kterou
je třeba jinak vzhledem k ustanovení § 2 odst. 2 o.z. považovat za účastníka
občanskoprávních vztahů v rovném postavení vůči dalším účastníkům těchto vztahů
– ve lhůtě stanovené zákonem své záměry notifikovat a dát prostor potenciálním
účastníkům nabídkového řízení k vyjádření, případně předložení svých nabídek.
V projednávané věci z výsledků dokazování, jejichž správnost a úplnost
nepodléhá dovolacímu přezkumu, odvolací soud správně uzavřel, že Obec S. nad O.
před uzavřením vlastní kupní smlouvy splnila své povinnosti podle zákona
o obcích, neboť projednala záměr prodat celou nemovitost, poté způsobem vhodným
po dobu 30 dnů zveřejnila záměr prodat předmětný pozemek a na zastupitelstvu
dne 2. 12. 1995 prodej celého pozemku schválila. Zveřejnění záměru obce
prodat nemovitý majetek tedy bylo splněno vyvěšením záměru na úředních deskách
obecního úřadu, přičemž zákonnou povinností obce nebylo zveřejnit své záměry na
vývěsní desce v blízkosti rekreačního objektu žalobců, která charakter úřední
desky neměla.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právním závěrem
odvolacího soudu, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického
práva k předmětné nemovitosti a jsou aktivně legitimováni k podání určovací
žaloby. Shodně s odvolacím soudem dovolací soud rovněž dospívá k závěru, že
smlouva, jejíž neplatnosti se žalobci domáhali, netrpí žádným z důvodů
neplatnosti, takže je třeba ji považovat za platnou. Pro stručnost odkazuje
dovolací soud na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž se
ztotožňuje. Z těchto důvodů neshledal dovolací soud ani za případný odkaz
dovolatelů na rozpor s článkem 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod,
respektive přisvědčit jejich tvrzení, že v dané věci došlo k porušení článku 1
a článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu
přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V
mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím
řízení úspěšní, jsou proto povinni uhradit první žalované náklady jejího
právního zastoupení, sestávající ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 10.000,- podle § 5 písm. b), snížené o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, a 19 % DPH, celkem tedy částku 6.140,- Kč. Dále druhé a
třetí žalované jsou povinni uhradit náklady jejich právního zastoupení,
sestávající ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- podle §
5 písm. b), zvýšené o 20 % při společném zastupování podle § 17 odst. 2,
snížené o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky
75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a 19 % DPH, celkem tedy
částku 7.230,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu