28 Cdo 1521/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců: a) R. M., b) R. M., c) D. M., všichni zastoupeni JUDr. Klárou Alžbětou
Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti
žalované: Česká republika – Ministerstvo financí se sídlem v Praze 1, Letenská
15, IČO: 00006947, o zaplacení částky 10 720 503 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 194/2008, o dovolání žalobců i
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2015, č. j. 64
Co 51/2015-465, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalovaných se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem řízení byl žalobci uplatněný nárok na finanční náhradu za nemovitosti
(dům na pozemku parc. č. 1276, s pozemky parc. č. 1276 a 1277 v kat. území S.,
obec P.), jež nemohli být oprávněným osobám vydány (§ 13 odst. 1 a 4 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č.j. 28 C
194/2008-399, poté co zastavil řízení co do částky 110 335 Kč se stanoveným
úrokem z prodlení (výrok I) a připustil změnu žaloby (výrok II), uložil
žalované zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, částku 3 292 273
Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu (výrok III), co
do dalších 7 428 230 Kč se specifikovaným úrokem z celé žalované částky z
prodlení žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení a nákladech
státu (výroky V a VI).
K odvolání, jež proti rozsudku obvodního soudu podala toliko žalovaná, Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2015, č. j. 64 Co 51/2015-465, rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném „vyhovujícím“ výroku (výrok pod bodem III),
jakož i v závislých nákladových výrocích potvrdil a současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části
první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobců – v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé – Nejvyšší soud odmítl proto, že bylo podáno osobami k němu neoprávněnými
(§ 243c odst. 1 věty první, § 218 písm. b/ o. s. ř.).
K podání dovolání je oprávněna (subjektivně legitimována) ta strana (účastník
řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě
které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, poř č. 28;
dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1760/98, nebo usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné
tamtéž, ročník 2000, v sešitech 1 a 12, pod pořadovými čísly 7 a 138).
Jelikož žalobci nepodali odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (výroku o
částečném zamítnutí žaloby, jenž tak samostatně nabyl právní moci), předmětem
odvolacího řízení (i s ohledem na vázanost rozsahem, v němž byl rozsudek
napaden odvoláním žalované) byl toliko „vyhovující“ výrok rozsudku soudu
prvního stupně; ten byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobci tak byli v odvolacím
řízení plně úspěšní a samotným rozhodnutím odvolacího soudu jim nebyla na
jejich právech způsobena žádná újma. Proto nejsou k podání dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu subjektivně legitimováni. (Tvrzenou újmu na
právech, jež měla být založena již rozhodnutím soudu prvního stupně, které však
žalobci nenapadli odvoláním, zrušením /či změnou/ rozsudku odvolacího soudu
reparovat nelze.)
Jestliže žalobci napadli rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve
výroku o náhradě nákladů řízení, pak vůči tomuto výroku rozhodnutí žádné
konkrétní námitky neuplatnili, ba ani nenaznačili, v čem spatřují přípustnost a
důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí.
Absence těchto obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom
představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze
odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a jež brání pokračování řízení o dovolání
(k tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a rovněž tak vede k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 věty první
o. s. ř.).
Dovolání žalované pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá ustanovení § 238a o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení, a
dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť žalovanou
označené otázky hmotného práva vyřešil odvolací soud napadeným rozhodnutím v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud
neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto otázek, v jeho rozhodovací praxi
již vyřešených.
K nastolené otázce výše finanční náhrady oprávněné osoby za nemovitost, kterou
jí nelze vydat (§ 13 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb.), lze v prvé řadě
odkázat na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané věci – rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011 (dále např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1556/2011, nebo
usnesení ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1448/2013, a ze dne 24. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 4449/2014), v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že
oprávněným osobám v restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., kterým nelze
nemovitost pro některou ze zákonných překážek vydat, může být přiznána náhrada
(§ 13 odst. 1, 4 cit. zák.), jejíž výše není totožná s cenou zjištěnou podle
cenových předpisů platných ke dni 1. 4. 1991. Může se tak stát podle
konkrétních okolností za situace, kdy by cenový rozdíl výše náhrady zjištěné k
posledně uvedenému datu (a dosud poskytnuté) a výše náhrady přicházející v
úvahu v době soudního rozhodování o ní byl v neprospěch restituentů natolik
nepřiměřený, že by restituenti byli poškozeni na svých právech. V zájmu
spravedlivého řešení věci není ani vyloučeno soudem přiřknout takovou náhradu,
která by v rozumné míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době pravomocného
zamítnutí žaloby o jejich vydání. Nejvyšší soud, odkazuje i na korektiv
individuální spravedlnosti, konstatoval, že soudy musí zohlednit všechny
skutkové okolnosti dané věci, týkající se otázky adekvátnosti poskytované
náhrady, kterými jsou například změna stavebně technického charakteru
nemovitosti, důvody vedoucí k (ne)vydání věci, délka trvání soudního sporu a
především i prosté plynutí času.
Citované závěry z rozhodovací praxe dovolacího soudu obstály i při přezkumu v
rovině ústavněprávní (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015,
sp. zn. III. ÚS 130/14, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1448/2013).
Při určení konkrétní výše finanční náhrady pak odvolací soud shora uvedené
požadavky naplnil, maje na zřeteli jak judikaturou zformulovaná kritéria, tak i
konkrétní skutkové okolnosti dané věci (včetně skutečností opakovaných nyní
dovolatelkou); úvahu, jež oba soudy nižších stupňů dovedla ke kvantifikování
náhrady, je racionálně odůvodněna a nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou.
K argumentaci žalované sluší se pak také uvést, že zjištěné okolnosti, v
jejichž důsledku předchůdci žalobců ztratili nemovitý majetek (propadnutí
majetku po emigraci v roce 1968), jež jim pak následně (po roce 1989) nemohl
být vrácen, zde nelze poměřovat případy z rozhodovací praxe Evropského soudu
pro lidská práva, na něž v dovolání žalovaná poukazuje a jež se vesměs vztahují
k situaci, kdy právo na finanční náhradu uplatňovaly povinné osoby, které v
restituci vydaly oprávněným osobám nemovitý majetek, k němuž neměly intenzívní
vztah a který (o vlastní vůli) již nějaký čas neužívaly.
Napadá-li pak žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, platí v této části o jejím dovolání totéž co o dovolání žalobců, tedy
že dovolání proti tomuto výroku rozsudku je třeba odmítnout již pro absenci
vymezení přípustnosti a důvodu dovolání coby obligatorních náležitostí dovolání
(§ 241a odst. 2; § 241b odst. 3 o. s. ř.; § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení, jež vyústilo v odmítnutí dovolání obou
procesních stran, nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno
žádnému z účastníků (srov. § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a 243c odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu