28 Cdo 1535/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., o dovolání dovolatele Dipl. Ing. J. C., zastoupeného advokátem,
proti rozsudku Krajského soudu v Praze 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C
276/99 (žalobce Dipl. Ing. J. C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
Národnímu památkovému ústavu, 110 00 Praha1, Valdštejnské náměstí č. 3, o
vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co
57/2004, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, čj. 14 C
276/99-547.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou u soudu 21. 4. 1999, se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo
uloženo vydat mu nemovitosti i objekty, patřící k zámku v D. (čp. 1), jakož i
movité věci, uvedené v seznamu připojeném k žalobě (o 2906 položkách) a také
ještě předměty ze souboru postrojů, nádobí a kovových věcí postříbřených.
Žalobce poukazoval na to, že po pravomocném skončení občanského soudního
řízení, týkajícího se vydání zámku v D. (jež bylo vedeno u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 7 C 94/92) došlo k fyzickému vydání uvedeného zámku ze
strany Památkového ústavu středních Čech v Praze dne 31. 1. 1998, ale bylo
odmítnuto spolu se zámkem vydání zámeckého inventáře s odůvodněním, že
pravomocný rozsudek takovou povinnost už neobsahoval. Podle názoru žalobce však
povinnosti vydat žalobci vše, co k již vydanému zámku patří, vyplývá
jednoznačně z pravomocného rozhodnutí o vydání zámku i z povahy věci, řešené v
souvislosti s uplatněným nárokem na vydání zámku jako věci ve smyslu ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb.
Žalovaný památkový ústav navrhl zamítnutí žaloby. Měl za to, že nárok
plynoucí žalobci z pravomocného rozsudku vydaného v právní věci, jež byla
vedena pod sp. zn. 7 C 94/92 Okresního soudu v Příbrami, byl již plně a beze
zbytku splněn. Pokud šlo žalobci o určení jeho vlastnického práva k věcem
uvedeným v jeho žalobě pak již tento spor byl řešen zčásti v právní věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 51/98. Žalobcem v žalobě uváděné
předměty nejsou součástmi nebo příslušenstvím žalobci již vydaného zámku (čp. 1
v D.). Jestliže žalobce uplatňuje nárok na vydání předmětů uvedených v jeho
žalobě jako samostatných věcí, pak již propadne lhůta, uvedená v § 5 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb., již uplynula a nárok na jejich vydání zanikl.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami z 19. 1. 2000, čj. 14 C
276/99-122, byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání movitých věcí, „popsaných na
č.l. 6 až 73 podané žaloby“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na
náhradu nákladů řízení 3.495,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen
usnesením Krajského soudu v Praze z 29. 11. 2000, sp. zn. 26 Co 240/2000, a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu
prvního stupně, že se v odvoláním napadeném rozsudku zabýval něčím, co vůbec
nebylo předmětem žaloby – „totiž zda tu je restituční nárok“. Kromě toho měl
odvolací soud za to, že rozsudek soudu byl neurčitý, když v něm bez bližšího
upřesnění byly uvedeny „věci popsané na čl. 6 až 73 podané žaloby“; podle
názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně věci, jichž se rozsudek týkal,
„buď přímo vyjmenovat ve výroku rozsudku anebo jejich seznam učinit zvláštní
přílohou rozsudku, na niž by pak ve výroku rozsudku odkázal“.
V dalším průběhu řízení Okresní soud v Příbrami vynesl rozsudek z 12.
2. 2001, čj. 14 C 276/99-247, jímž rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se
žalobce domáhal, aby mu žalovaný vydal „movité věci vyjmenované v příloze
tohoto rozsudku, která je nedílnou součástí rozsudku“. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
6.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 19. 9. 2001, sp.
zn. 26 Co 230/2001, zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami z 12. 2. 2001,
čj. 14 C 276/99-247, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně
odůvodnil svůj rozsudek opět právním názorem, že žaloba žalobce je věcí
restituční, kterou je třeba posoudit podle restitučních právních předpisů, což
je v rozporu s právním závěrem obsaženým již v předchozím zrušovacím rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým byl soud prvního stupně vázán podle ustanovení § 226
odst. 1 občanského soudního řádu; podle názoru odvolacího soudu musel žalobce
„o konkrétní vydání či vyklizení věcí usilovat další žalobou z titulu
obnoveného vlastnictví“ na základě dohody o vydání zámku, jejíž uzavření bylo
žalovanému soudem uloženo.
Okresní soud v Příbrami pak vynesl rozsudek ze 4. 11. 2003, čj. 14 C
276/99-547, jímž zamítl žalobu žalobce Dipl. Ing. J. C. se žalobním návrhem,
aby nyní žalovanému Národnímu památkovému ústavu bylo uloženo vydat žalobci
movité věci vyjmenované v příloze rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit
žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.800,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k
závěru, že žalobce není v tomto sporu aktivně věcně legitimován,
protože „k datu podání žaloby u soudu (21. 4. 1999) nebyl vlastníkem
mobiliáře zámku D. (specifikovaného v seznamu předmětů, který je přílohou
rozsudku), takže se nemohl úspěšně domáhat jeho vydání ve smyslu ustanovení §
126 občanského zákoníku“.
Soud prvního stupně pokládal za zjištěno, že vlastníkem žalobcem požadovaného
mobiliáře byl původně V. C., který dne 17. 6. 1964 ve Francii
zemřel, ale dědictví po něm nebylo projednáno podle závěti z 15. 9.
1944, když tento zůstavitel děti nezanechal. V době úmrtí V. C. platil až do
21. 12. 1950 ještě obecný zákoník občanský z roku 1811. Pokud šlo o dědické
právo, bylo v § 545 tohoto zákoníku stanoveno, že dědická způsobilost se řídila
podle doby skutečného nápadu dědictví a touto dobou byla zpravidla smrt
zůstavitele. Před přijetím dědictví se hledělo na pozůstalost jako na tzv.
ležící pozůstalost. Ustanovení § 819 obecného zákoníku občanského
předepisovalo, aby dědic na základě dědické přihlášky byl soudem uznán po právu
a aby mu rozhodnutím soudu byl majetek po zůstaviteli odevzdán. Soud prvního
stupně v souvislosti s tím poukazoval na to, že v řízení žalobce ani netvrdil,
že by jím uváděný mobiliář držel a že by jej jakýmkoli způsobem v rozhodném
období získal do svého vlastnictví (s výjimkou tvrzení, že spolu s nemovitostmi
mu byl zároveň vydán rozhodnutím soudu i uvedený mobiliář); naopak bylo v
řízení prokázáno, že V. C. sporný mobiliář nikdy z ruky do ruky nepředal (ve
smyslu ustanovení § 426 obecného zákoníku občanského); tento majetek nebyl
nikdy převeden do držby žalobce ani v souvislosti s předáním zámku D., ve
kterém byl mobiliář instalován. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce
nemůže za situace, kdy se domáhá vydání mobiliáře uvedeného zámku podle
předpisu obecného, odvíjet svou aktivní věcnou legitimaci od zákona č. 87/1991
Sb., jež by vyplývala z ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Soud
prvního stupně měl za prokázáno, že dědictví (pozůstalost) ohledně tohoto
majetku nebylo projednáno.
Soud prvního stupně byl toho názoru, že nelze pokládat za správné tvrzení
žalobce, že sdílelo-li zařízení zámku D. osud budovy při konfiskaci, musí
sdílet i osud zámku při jeho vydání (když totiž mobiliář tvoří se zámkem
nedílný celek). Pravomocným rozsudkem soudu ve věci sp. zn. 7 C 94/92 Okresního
soudu v Příbrami byly totiž žalobci vydány ve výroku rozsudku specifikované
nemovitosti a nelze z těchto výroků dovodit, že povinnost k vydání se vztahuje
i na další věci ve výrocích neuvedené.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s
poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 11. 2003
rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen;
bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce není
důvodné, když skutková zjištění soudu prvního stupně byla správná a při právním
posouzení věci vycházel tento soud z právního názoru, vysloveného již v
předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu z 29. 11. 2000 (sp. zn. 26 Co
240/2000 Krajského soudu v Praze).
Odvolací soud (shodně s názorem soudu prvního stupně) měl za to, že v řízení
bylo prokázáno, že tu nedošlo k nabytí vlastnického práva dědicem J. C.,
zemřelém 17. 6. 1946, odevzdáním dědictví na základě odevzdací listiny soudu.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že tu nelze
odvozovat aktivní věcnou legitimaci od ustanovení § 3 odst. 2 písm e) zákona
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když sám žalobce tvrdí, že svůj
nárok uplatňuje podle předpisu obecného (občanského zákoníku) a nikoli podle
zákona č. 87/1991 Sb. a takový nárok nelze rovněž dovozovat z
pravomocného rozsudku soudu ve věci sp. zn. 7 C 94/92 Okresního soudu v
Příbrami. Uvedený soudní výrok nelze vykládat tak, že se vztahuje vedle vydání
zámku v D. i nejen na „další objekty“ a nemovitosti (tedy na stavby, byť
nezapsané v katastru nemovitostí), ale i na zámecký mobiliář. Odvolací soud
vycházel z právního názoru, který ve svém rozsudku vyjádřil odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu (jeho tzv. velkého senátu podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona
č. 6/2002 Sb.), podle něhož „příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou
být samostatným předmětem právních vztahů a jejich právní režim nesleduje ze
zákona bez dalšího režim věci hlavní; platné právo nemá ustanovení o tom, že by
na nabyvatele přecházelo i příslušenství věci, nebyla-li vůle převést i
příslušenství věci; k převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je třeba
projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství věci hlavní;
nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní vyjádřena právně významným
způsobem, potom příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. „Odvolací
soud k tomuto právnímu závěru ještě dodával, že uvedený názor lze aplikovat i
na situaci, kdy je přechod příslušenství věci hlavní odvozován od soudního
rozhodnutí restituční nebo jiné povahy a také, že vyslovené zásady respektují i
rozdíl mezi příslušenstvím věci a součástmi věci“.
Z uvedeného důvodu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 21. 4. 2004, a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště
dne 28. 5,. 2004 k doručení Okresnímu soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uváděl dovolatel, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů dospívá k
rozdílnému závěru, než jak byla věc posouzena příslušnými správními orgány a
soudy v období 1945 – 1946, že totiž do konfiskace je nutno zahrnouti i vnitřní
zařízení konfiskovaných zámků“. V tomto smyslu je tedy rozhodnutím odvolacího
soudu řešena otázka, která má po právní stránce zásadní význam. Otázka vztahu
věci hlavní a příslušenství věci hlavní byla v rozhodování
dovolacího soudu řešena rozdílně (např. v rozhodnutích 28 Cdo 133/2001 a 31 Cdo
2772/2000).
Dovolatel poukazoval na to, že v dohodě o vydání věcí, jejíž uzavření bylo
žalovanému ústavu uloženo, byl právnímu předchůdci žalobce vydán zámek
D. „s příslušnými objekty a nemovitostmi“. Podle přesvědčení
dovolatele užitý termín „objekty“ zahrnoval v sobě veškeré zařízení a vybavení
zámku, které však žalovaný v rozporu s uvedeným soudním rozhodnutím odmítá
žalobci vydat. Dovolatel připomínal, že i k odnětí vlastnictví jeho předchůdci
došlo komplexně jak co do nemovitostí, tak i co do movitého majetku.
Dovolatel dále poukazoval na to, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k
opakovanému nesprávnému chápání a posuzování jeho žalobního návrhu, který byl
původně formulován tak, že je uplatňován nárok „na výkon rozhodnutí podle §
251 a násl. občanského soudního řádu rozsudku Okresního soudu v
Příbrami ze dne 30. 4. 1993, sp. zn. 7 C 94/92“. Jestliže soud prvního stupně
považoval žalobu žalobce za žalobu restituční, a pak „ovšem se dopustil zásadní
chyby tím, že ji považoval za žalobu novou“; šlo tu však o „pokračování v
řízení ve věci samé, specifikující výrok soudu, v němž bylo již vydáno
rozhodnutí o věci samé“, a to rozsudkem, který nabyl právní moci až v roce
1997; šlo tu „o pokračování restitučního řízení, které řeší nevydání části
věcí, jež měly být žalobci vydány“; nebylo proto možné, podle názoru
dovolatelele, odmítnout tento návrh z důvodu překročení prekluzívních lhůt.
Podle názoru dovolatele soud tu „mohl a měl opřít své rozhodnutí o vydání věcí
o zákon č. 87/1991 Sb., a to s odvoláním na § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
ve vztahu na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 sb.“, jako o zákon
speciální, který ve svém § 1 přesně vymezuje předmět své úpravy, tj. zmírnění
následků majetkových křivd vzniklých v rozhodném období od 25. 21. 1948 do 1.
1. 1990“; obecnou právní úpravu s odvoláním na ustanovení § 126 občanského
zákoníku nelze tedy v tomto případě uplatnit“. Soud tu tedy měl rozhodovat o
věci s použitím ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Restituent se tu vždy domáhal
vydání zámku v D. jako celku, tedy se vším příslušenstvím a zařízením, tak jak
byl konfiskován, tedy jako budovy se vším, co k zámku náleželo. I samo
Ministerstvo zemědělství ve svém pokynu z roku 1946 (v souvislosti s
uplatňováním dekretu č. 12/1945 Sb.) v poválečném období uvádělo, že spolu s
budovami, podléhajícími konfiskaci, měly být konfiskovány inventáře a zařízení
budov.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit pouze podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, pokud ovšem dovolací soud dospěje k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní
stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodování rozdílně anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 276/99 Okresního soudu v
Příbrami) nevyplývalo, že by stejná právní otázka (vztahu budovy zámku,
vydaného oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, k inventáři a zařízení zámku) byla rozhodována odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat
tím, zda tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání
dovolatele, byla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázka, která by byla řešena v
rozporu s hmotným právem.
V rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo
uvedeno (s odkazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu v téže právní věci z 29.
11. 2000), že „žalobní nárok v dané právní věci není založen na zákoně č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale na obecné úprávě
ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku (srov. ustanovení § 126
občanského zákoníku)“. Odvolací soud dovozoval ve svém rozsudku, že soud
prvního stupě správně vyloučil, že by v daném sporu mohl žalobce odvozovat
aktivní legitimaci od ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Zároveň však odvolací soud poukazoval na to, že žalobce uplatňoval jmenovitě ve
svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepřijatelný extenzivní
výklad části dohody, zavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o vydání zámku v D.
(uložené žalovanému k uzavření pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami
ve věci sp. zn. 7 C 94/92), že totiž se vydává zámek v D.“ s dalšími objekty a
nemovitostmi“, je nutno vykládat tak, že se mu vydává i zámecký mobiliář.
V žalobě žalobce z 19. 4. 1999 byl v části III. uveden odkaz na ustanovení § 5
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že u vydání věcí movitých jde „o věci nebo
soubor věcí, které byly samostatně předmětem konfiskace“.
K tomu odvolací soud ve svém usnesení z 29. 11.2000, sp. zn. 26 Co 240/2000,
však uváděl, že si soud prvního stupně „náležitě neujasnil smysl žaloby, kterou
pochopil jako žalobu restituční (podle zákona č. 87/1991 Sb.)“; odvolací soud
naproti tomu s poukazem na „tvrzení žalobce“ měl za to, že žalobce „nežaloval o
restituci movitých věcí a že žaloba žalobce má zcela jinou povahu, než jak si
ji vyložil soud prvního stupně“. V rozsudku Okresního soudu v Příbrami z 12. 2.
2001, čj. 14 C 276/99-249, pak bylo naproti tomu následně uvedeno, že „v tomto
konkrétním sporu nelze postupovat podle obecného zákona (občanského zákoníku),
nýbrž podle zákona speciálního (zákona č. 87/1991 Sb.)“. Proto pak odvolací
soud ve svém zrušovacím usnesení z 19. 9. 2001, sp. zn. 26 Co 230/2001
Krajského soudu v Praze, vytýkal soudu prvního stupně, že „rozsudek soudu
prvního stupně je opět odůvodněn právním názorem, který je v rozporu se závěry
odvolacího soudu“. V rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, čj. 14
C 276/99-547, bylo ohledně případného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. v této
právní věci uvedeno pouze že „dne 16. 9. 1991 předchůdce žalobce (J. C., jenž
pak zemřel 2. 12. 1998) písemnou výzvou k vydání nemovitostí o vydání movitých
věcí ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. nepožádal, písemně k jejich vydání
nevyzval“. Soud prvního stupně také uváděl, že žalobce „nemůže odvíjet svoji
aktivní legitimaci od zákona č. 87/1991 Sb., která by vyplývala z ustanovení §
3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.“ Posléze v rozsudku odvolacího soudu z
24. 3. 2004 (sp. zn. 26 Co 57/2004 Krajského soudu v Praze) byl zaujat právní
názor, že je třeba se ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že žalobce
nemohl odvozovat svou aktivní legitimaci od ustanovení § 3 odst. 2 písm. e)
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; tento závěr odůvodnil
odvolací soud tím, že „sám žalobce tvrdí, že svůj nárok uplatňuje podle
obecného předpisu (občanského zákoníku) a nikoli podle restituční úpravy“.
Odvolací soud vzal proto po právní stránce v úvahu ustanovení § 126 občanského
zákoníku, podle něhož věc správně posoudil i soud prvního stupně, který se při
právním posouzení věci řídil dílčím právním názorem, jenž byl prezentován v již
zmíněném usnesení odvolacího soudu z 29. 11. 2000, sp. zn. 26 Co 240/2000
Krajského soudu v Praze.
K výkladu ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích
(jakož i k výkladu ustanovení § 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků
některých majetkových křivd) bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo
(na str. 114-115 /245-246/), že vydání věci (tedy věci nemovité i věci movité)
ve smyslu uvedeného ustanovení těchto právních předpisů restituční povahy nemá
povahu právního prostředku ochrany práva oprávněné osoby proti tomu, kdo
neoprávněn zahajuje od jejího vlastnického práva (jak to má na zřeteli
ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku). Jde tu o zvláštní právní
institut restituce (rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem
stanovených a vymezených předpokladů. Splnění těchto zákonem stanovených a
vymezených předpokladů musí soud objasnit a posoudit dříve, než vyhoví žalobě o
vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 403/1990 Sb.
Plně adekvátním prostředkem k uplatnění nároku podle těchto právních předpisů
je tu tedy žaloba o vydání věci. Rozsudek soudu o vydání věci, míněném ve
smyslu ustanovení zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. jako vydání věci do
vlastnictví, je veřejnou listinou dokládající opodstatněnost restituce
(rehabilitace) práv vlastníka věci; je však i podkladem pro soudní rozhodnutí
odebráním nemovité věci. V případě návrhu na vydání věci podle ustanovení § 5
zákona č. 87/1991 Sb. a § 5 zákona č. 403/1990 Sb. nejde o ochranu práv
vlastníka ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku.
Jestliže tedy v daném případě žalobce ve své žalobě z 19. 4. 1999 poukazoval na
ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že u vydání věcí movitých
jde o věci nebo souboru věcí, které byly i samostatně předmětem konfiskace“, a
také ve svém odvolání z 13. 12. 2003 proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami
ze 4. 11. 2003, čj. 14 C 276/99-547, uváděl, že soud „měl posuzovat
žalobu, která v původním znění se neodvolávala na ustanovení občanského
zákoníku, podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to s odvoláním na
ustanovení § 6 odst. 2 tohoto zákona ve vztahu k ustanovení § 2 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., což by umožnilo posuzovat tento právní vztah jako
vztah restituční, bylo nutno, aby se odvolací soud zabýval tím, zda v tomto
řízení byl uplatněn žalobní návrh podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.
87/1991 Sb. a zda je tento návrh důvodný. Ani dovolací soud pak nemohl
přehlédnout, že žalobce ve svém dovolání z 24. 4. 2004 proti rozsudku Krajského
soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co 57/2004, uplatňoval námitku, že
„soud prvního stupně nesprávně vyloučil, že by v daném případě mohl žalobce
odvozovat aktivní legitimaci od ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“, přičemž odvolací soud se s tímto
názorem soudu prvního stupně ztotožnil, bez odpovídajícího uvážení toho, co
bylo uváděno v žalobě žalobce z 19. 4. 1999 i v jeho odvolání z 13. 12. 2003
proti rozsudku soudu prvního stupně, o němž náleželo odvolacímu soudu
rozhodnout.
Za těchto uvedených okolností nemohl odvolací soud bez dalšího dospět v daném
případě k výslednému závěru, že v tomto případě byla věc správně posouzena jen
podle ustanovení § 126 občanského zákoníku, podle něhož má vlastník právo na
ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje,
zejména domáhat se vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Odvolací
soud k doložení tohoto svého jednoznačného výsledného závěru přitom kladl důraz
v podstatě jen na to, že „žalobce sám tvrdí, že svůj nárok uplatňuje podle
obecného předpisu (občanského zákoníku) a nikoli podle speciální restituční
právní úpravy“, což ovšem, jak shora uvedeno, neodpovídalo tomu, co uváděl
žalobce ve své žalobě z 19. 4. 1999 i posléze ve svém odvolání z 13. 12. 2003,
podaném proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 11. 2003.
Dovolací soud na rozdíl od názoru odvolacího soudu vychází nadále z již
citovaného právního závěru z uveřejněné judikatury ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že je třeba ve věcech
přechodů věcí na stát, k niž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (srov.
§ 1 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb.) objasnit, zda v konkrétním případě došlo nebo
nedošlo ke „splnění zákonem stanovených a vymezených předpokladů“ zvláštní
právní instituce restituce (rehabilitace) práv vlastníka na rozdíl od právního
prostředku ochrany práva vlastníka podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského
zákoníku (viz k tomu stanovisko č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 114-115 /248-249/). Odvolací soud naproti tomu v celém tomto
procesu zjišťování práva postupoval a vycházel z rozdílného právního názoru a
tak nebylo v řízení před ním (stejně jako v řízení před soudem prvního stupě)
odpovídajícím způsobem objasněno, zda je nebo není na straně žalobce dán nárok
na vydání v jeho žalobě uváděných movitých věcí ve smyslu ustanovení § 5 zákona
č. 87/1991 Sb., samozřejmě za ověření si i toho, zda jsou splněny všechny
zákonné předpoklady k vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud i
soud prvního stupně se takto posouzením nároku žalobce nezabývaly a spokojily
se, jmenovitě odvolací soud, s nedostatečně doloženým závěrem, že „žalobce sám
tvrdil že svůj nárok uplatňuje podle předpisu obecného (občanského zákoníku) a
nikoli podle speciální restituční úpravy“, což ovšem plně neodpovídalo tomu, co
bylo uvedeno v žalobě žalobce z 19. 4. 1999 a v jeho odvolání z 13. 12. 2003
proti rozsudku soudu prvního stupně, o němž náleželo rozhodnout odvolacímu
soudu jeho rozhodnutím, k čemuž došlo rozsudkem z 24 .3 . 2004, který byl
napaden dovoláním dovolatele.
Musel tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je jeho dovolání v
daném případě přípustné, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní
otázka bez odstranění rozporu tohoto rozhodnutí s hmotněprávními ustanoveními
zákona č. 87/1991 Sb. (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského
soudního řádu), s uvážením i výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. v
právních závěrech uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem.
Přípustné dovolání dovolatele pak dovolací soud posoudil i jako dovolání
důvodné, neboť výklad ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku ve vztahu k
ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. (zejména ustanovením § 1, § 5 a § 6 tohoto
zákona) nemohl dovolací soud (který vycházel z již uvedených uveřejněných
výkladových závěrů Nejvyššího soudu) pokládat za opodstatněný. Nemohl proto
dovolací soud dospět k závěru, že je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243 odst. 2 občanského
soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvoalcího
soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle ustanovení § 243b odst. 3,
věta druhá, občanského soudního řádu. V tomto dalším řízení bude soud prvního
stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226
občanského soudního řádu. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně
postupovat podle ustanovení § 5 a § 43 občanského soudního řádu s cílem
dosáhnout upřesnění a doplnění žalobního návrhu žalobce v tom smyslu, zda se
domáhá ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. žalobou vůči
žalovanému vydání movitých věcí (uvedených v příloze jeho žaloby), které přešly
na stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) některým ze způsobů uvedených v
§ 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to vzhledem k tomu, co žalobce uváděl ve své
žalobě z 19. 4. 1999 (v části III.), a ve svém odvolání z 13. 12. 2003 proti
rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, čj. 14 C 276/99-547
(založeném na č.l. 742 – 749 spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C
276/99). Bude-li takto postaveno v řízení na jisto, že tu jde o žalobní návrh
na vydání movitých věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.,
přikročí soud prvního stupně k úplnému a všestrannému objasnění toho, zda tu
jsou nebo nejsou dány všechny zákonem stanovené a vymezené předpoklady (viz č.
34/1993, str. 114 – 115 /248-249/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k
vydání rozhodnutí o vydání věcí (žalobcem uváděných) podle ustanovení § 5 odst.
5 zákona č. 87/1991 Sb.).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech
řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst.1, věta druhá,
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu