28 Cdo 1539/2012

28 Cdo 1539/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve

věci žalobců a) obce Bouzov, IČ: 00298719, b) obce Hvozd, IČ: 00288306, c) obce

Ludmírov, IČ: 00288446, d) obce Luká, IČ: 00299171, žalobci a) až d) zastoupeni

advokátem JUDr. Josefem Jansou, advokátem v Olomouci, Riegrova 11, e) obce Bílá

Lhota, IČ: 00298662, f) obce Mladeč, IČ: 00299219, g) obce Měrotín, IČ:

00635341, h) obce Hačky, IČ: 00600016, ch) města Litovel, IČ: 00299138, proti

žalovaným 1) Lesům České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem v Hradci

Králové, Přemyslova 1106, zastoupenému v řízení před nižšími instancemi Mgr.

Bohuslavem Hubálkem, advokátem v Praze 1, Těšnov 1, v dovolacím řízení Mgr.

Jakubem Kotrbou, advokátem v Praze 1, Těšnov 1, 2) Pozemkovému fondu České

republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 3) České

republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v

Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresou pro doručování: Úřad pro zastupování

státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Ostrčilova 4, Ostrava,

4) Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1 - Malé Straně,

Valdštejnské náměstí 3, adresou pro doručování: Národní památkový ústav, Územní

odborné pracoviště v Olomouci, Horní náměstí 25, Olomouc, o určení vlastnického

práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C

101/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –

pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2011, č. j. 69 Co 247/2011-836, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobcům a) až d) na náhradě nákladů

dovolacího řízení částku 18.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto

rozsudku k rukám jejich advokáta JUDr. Josefa Jansy. Ve vztahu mezi ostatními

účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

I.

Rozsudkem odvolacího soudu výše označeným byl ve výroku I. potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně; potvrzující výrok se vztahoval k výroku II.

rozsudku soudu prvního stupně – ze dne 16. 11. 2010, č. j. 22 C 101/2003-742 –,

resp. odvoláním napadené části tohoto výroku, kterou se určuje podílové

spoluvlastnictví žalobců k nemovitostem tamtéž označeným. Podíly žalobců na

vlastnictví nemovitostí se stanoví v závěru výroku II. rozsudku soudu prvního

stupně, předmětem určení spoluvlastnictví jsou nemovitosti v kat. úz. B. a

dalších, jde o objekt bydlení, zastavěnou plochu a nádvoří, lesní pozemky,

ostatní plochy, trvalé travní porosty, vše podrobně identifikováno ve výroku

II. rozsudku soudu prvního stupně i ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Ve

výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně

stran nákladů řízení, jak byly uloženy k náhradě jednotlivým účastníkům

navzájem. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě

nákladů řízení mezi týmiž účastníky před odvolacím soudem.

Odvolací soud převzal důkazní zjištění nižší instance a posuzoval věc

především podle ustanovení § 2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona

č. 277/2002 Sb.), o přechodu některých věcí z majetku České republiky do

vlastnictví obcí. Toto ustanovení umožňuje, aby do vlastnictví obce přešly ke

dni 28. 6. 2002 nemovitosti v něm uvedené, jež byly k uvedenému dni ve

vlastnictví České republiky a předtím ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví

lesních družstev, jejichž podílníky byly výlučně obce (k přechodu má dojít v

podílech dále v § 2b odst. 3 vymezených).

Mezi účastníky bylo nesporné, že ke dni 28. 6. 2002 byly nemovitosti ve

vlastnictví České republiky a právo hospodaření k nim vykonávají ostatní

žalovaní. Též nebylo sporu o tom, že dne 22. 2. 1938 bylo do někdejšího

rejstříku společenstev zapsáno Severomoravské lesní družstvo, společenstvo s

ručením omezeným v B.; jeho členy bylo 26 obcí vlastnících 208 členských podílů

v různém počtu a nynější žalobci jsou jeho právními nástupci. Spornou zůstala

otázka vlastnického práva zmíněného lesního družstva k nemovitostem ke dni 31.

12. 1949, jak požaduje výše citované ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o

přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Rozhodná skutková zjištění nižších instancí lze shrnout následovně:

- nemovitosti, dříve ve vlastnictví Řádu německých rytířů, přešly na

základě protokolu sepsaného k výnosu Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 10.

1933 do dispozice Československého státu na základě tzv. záborového zákona č.

215/1919 Sb. a tzv. přídělového zákona č. 81/1920 Sb.;

- v roce 1938 byly nemovitosti přiděleny dne 11. 4. 1938 do držby a

užívání Severomoravskému lesnímu družstvu v B. (dále „lesní družstvo“)

Protokolem o odevzdání zbytku Lesního velkostatku B.;

- v Referátu o převzetí a přídělu Lesního velkostatku B., který byl

vyhotoven Ministerstvem zemědělství v Praze dne 22. 4. 1938, se uvádí, že

zbývající výměra Velkostatku B. (cca 2000 ha) byla lesnímu družstvu předána s

platností od 1. 1. 1938, je již v jeho vlastnictví, družstvo již na pozemcích

hospodaří a na přídělovou cenu ve výši 6.700.000,- Kč již zaplatilo 1.000.000,-

Kč; zbytek bude zaplacen v dohodnutých termínech;

- dne 24. 8. 1939 adresovalo již protektorátní ministerstvo zemědělství

lesnímu družstvu přípis, v němž „odvolává příděl“, neboť přídělová cena dosud

nebyla vyrovnána;

- Zemský národní výbor v B. sdělil po osvobození dne 3. 7. 1946 lesnímu

družstvu, že jakékoli majetkové převody a jednání stran předmětných nemovitostí

učiněná od 29. 9. 1938 jsou neplatná pro svůj perzekuční a nesvobodný charakter

(za okupace byly nemovitosti v roce 1941 „vykoupeny“ německou společností „pro

podporu a péči o kulturní památky“);

- týž správní orgán zavedl dne 17. 7. 1945 nad nemovitostmi národní

správu; totéž učinil již dříve ONV v L. výměrem z 12. 5. 1945; správa však

byla, rozhodnutím opět Zemského národního výboru v B. ze dne 3. 7. 1946,

zrušena, a nemovitosti byly dány lesnímu družstvu do „prozatímní držby“, jako

prozatímní opatření před restitucí majetku ve prospěch lesního družstva podle §

1 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb.;

- lesní družstvo podalo později u Okresního soudu v L. pod sp. zn. Nc I

364/49 návrh na restituci majetku podle dekretu č. 5/1945 Sb.; týž návrh byl

však vzat zpět (pozn. – k zániku obecního vlastnictví došlo 31. 12. 1949) a

řízení bylo usnesením dne 28. 8. 1951 zastaveno;

- odvolací soud zjistil, že se přídělová listina (příděl lesnímu

družstvu) bezprostředně nedochovala; k intabulaci, tedy k vkladu vlastnického

práva ve prospěch lesního družstva nedošlo; k odvolání přídělu konstatoval

soud, že k němu došlo nekompetentní osobou („komisařským vedoucím“) v době

nesvobody; z listinných důkazů neplyne, že by zaplacení ceny bylo podmínkou

přídělu.

Po právní stránce poté odvolací soud uzavřel, že nemovitosti byly řádně

přiděleny Severomoravskému lesnímu družstvu B., toto nabylo vlastnictví

trvající i ke dni 31. 12. 1949, a zmíněnému subjektu – právnímu předchůdci

žalobců – nelze přičítat k tíži, že nebyla dovršena restituce nemovitostí

(pozn. – pouze deklarována v roce 1946 Zemským národním výborem v B.). Zákonné

podmínky pro obecní restituci podle zákona č. 172/1991 Sb. tedy byly splněny.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný prostřednictvím

advokáta dovolání, směřující proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolací

instance i proti návazným výrokům téhož rozsudku o nákladech řízení. Přípustnost dovolání dovodil žalovaný odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za právní otázky zásadního významu označil (shrnuto) 1) nezbytnost

intabulace přídělu, 2) nezaplacení přídělové ceny lesním družstvem, 3)

nezbytnost uplatnění restitučního nároku lesním družstvem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby

nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku

vzcházejících, a nikoli podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti

některých majetkově-právních jednáních z doby nesvobody a o národní správě

majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a

ústavů. Jednotlivé právní otázky, resp. okruhy problematik, jsou následně v

dovolání rozvinuty tak, že dovolatel pléduje za nesplnění jím vypočtených

podmínek nabytí vlastnictví nemovitostí lesním družstvem. Za pomoci citací z

literatury i judikatury zdůrazňuje, že příděl nemovitostí z roku 1938 ztratil v

důsledku nezaplacení podstatné části přídělové ceny právní účinnost, resp. relevanci, že Zemský národní výbor v B. nebyl oprávněn jakýmkoli správním aktem

založit vlastnické právo lesního družstva k nemovitostem a že k restituci

těchto nemovitostí nikdy nedošlo. Proto dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud

zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. Žalobci a) až d) se k dovolání písemně vyjádřili. Nesouhlasili s

dovolacími námitkami a navrhli, aby bylo dovolání prvního žalovaného odmítnuto

pro nepřípustnost, případně zamítnuto pro věcnou správnost napadeného

rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno prvním žalovaným v otevřené

lhůtě a že byla splněna podmínka právního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241

odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237

odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a

odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,

jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního

stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce

zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak. Nejvyšší soud považuje dovolání prvního žalovaného za přípustné. I když

první z dovolatelem položených právních otázek již ve svém dřívějším rozsudku

závazně vyřešil, další dvě právní otázky si – též v kontextu s otázkou první –

zaslouží meritorní přezkum.

Nelze také dovodit, že by otázka splnění podmínek

obecní restituce za právního stavu, upraveného předpisy tzv. první pozemkové

reformy (1919, 1920) a modifikovaného zásahy státu do vlastnictví po roce 1945,

byla judikována vyčerpávajícím způsobem. Dovolání však není důvodné. III. Podle ustanovení § 2b odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona přecházejí dále nemovitosti uvedené v § 2

odst. 1 písm. a) až d) téhož zákona, které jsou ve vlastnictví České republiky

a které ke dni 31. prosince 1949 byly ve vlastnictví lesních družstev, jejichž

podílníky ke dni jejich likvidace byly výlučně obce. Nejvyšší soud již v téže věci rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č. j. 28 Cdo

5078/2009-615, závazně vyřešil otázku právní relevance vkladu přídělového

rozhodnutí ve prospěch lesního družstva do katastru nemovitostí. Dovodil, že k

přechodu vlastnictví přídělem podle přídělového zákona č. 81/1920 Sb. docházelo

rozhodnutím pozemkového úřadu, aniž by bylo třeba intabulace. Poukázal na

shodné závěry, které byly k této problematice přijaty v jeho rozhodnutích sp. zn. 2 Cdon 178/97 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod

č. 35/1998), 22 Cdo 2367/2002, jakož i na podstatně starší judikaturu v tzv. Vážného sbírce (sp. zn. Rv I 783/27, č. 7862) a názor právní nauky (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II. Práva věcná. Praha: Sborník věd právních a státních,

1946, str. 166). Zbývalo tedy zodpovědět otázky právní relevance přídělového rozhodnutí z

hlediska nezaplacení plné výše přídělové ceny a též posouzení právního stavu po

roce 1945, kdy bylo sice lesnímu družstvu přiznáno vlastnictví správním úřadem

(Zemským národním výborem v Brně), k poválečné restituci nemovitostí ve

prospěch tohoto družstva však nedošlo. Odvolací soud má za prokázáno, že „přídělová cena stanovená ve výši

6.700.000,- Kč nebyla součástí rozhodnutí o přídělu předmětného nemovitého

majetku, nýbrž byla stanovena teprve dodatečně po fyzickém předání již

přiděleného majetku“. Byly tedy splněny zákonné podmínky přídělu. Ale i v případě, že by dovolací soud přistoupil na interpretaci

dovolatele, podle níž bylo zaplacení přídělové ceny – k němuž nedošlo –

podmínkou přídělu, nelze dospět k závěru o tom, že by právní následky přídělu

nenastaly. Správní akt přídělu je zcela určitý, sám o sobě nabyl právní moc, a

doplacení přídělové ceny do plné výše se stalo za velmi brzy následujícího

právního stavu nemožným (případná podmínka tedy nemůže být považována za právně

závaznou). Po započetí okupace Československa říšsko-německou brannou mocí a

vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava přestalo být doplácení přídělové ceny

reálné. Z tohoto pohledu je nutné posuzovat „odvolání přídělu“ protektorátním

správním orgánem; nelze též přehlédnout, že lesní družstvo bylo poté v roce

1942 (viz výše) zcela a nepochybně nelegálně zbaveno práva jakkoli disponovat

se svým majetkem. Tyto okolnosti vystihl Zemský národní výbor v roce 1946 v

písemném prohlášení o nezákonnosti všech právních jednání ohledně nemovitostí

dokonce od 29. 9.

1938 spojeném s uvedením lesního družstva v držbu nemovitostí

do vyřízení jejich restituce. Jak již rekapitulováno, k dovršení této restituce nedošlo. Tuto skutečnost

však nelze přičíst k tíži lesnímu družstvu jako právnímu předchůdci nynějších

žalobců. Restituční proces byl přerušen zánikem obecního vlastnictví dnem 31. 12. 1949 (podrobněji viz zákon č. 179/1949 Sb.) a návazným zánikem lesních

družstev, v nichž se sdružovaly obce jako podílníci jimi vlastněného a

obhospodařovaného majetku. Poněvadž v zákoně č. 172/1991 Sb. absentuje

přiléhavá právní úprava, dovolací soud shledává jako přípustné použít per

analogiam odpovídající ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), jakož i související

judikaturu. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou též fyzická

osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu

věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. (dále viz zákonný text). Oba

citované předpisy upravují postup při deklarování neplatnosti majetkoprávních

jednání z doby nesvobody, resp. německé okupace. Ustanovení § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. opravňuje toho, kdo byl nositelem restitučního nároku a měl na svůj

majetek zavedenu národní správu, aby uplatnil restituční nárok (navazoval § 9

zákona č. 128/1946 Sb. a další normy tohoto zákona o postupu soudu v

restitučním řízení). Aktuální recentní judikatura (usnesení sp. zn. IV. ÚS

244/97, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2080/2003 a řada dalších

rozhodnutí) přiznává postavení oprávněné osoby někdejšímu restituentovi podle

výše citovaných předpisů z let 1945, 1946 a konstatuje dostatečnost faktu

existence restitučního nároku v poválečném období („oprávněná osoba … v den

přechodu věci na stát … měla na ni nárok“, viz výše). I když tehdejší

restituční předpisy předpokládaly především restituci fyzických osob, lesní

družstvo (pro něž výslovná restituční úprava nebyla k dispozici) se ocitlo v

analogické situaci. Také ono uplatnilo restituční nárok, pro změnu režimu v

únoru roku 1948 nemohlo dojít k uspokojení tohoto nároku, a také ono je –

prostřednictvím právních nástupců někdejších podílníků družstva – nositelem

současného restitučního nároku. Zákon č. 172/1991 Sb. je předpisem restituční povahy, jenž byl vícekrát

novelizován; vždy se tak dělo s cílem a účelem umožnit žádoucí rozsah vydání

nemovitostí obcím i tehdy, jestliže právní normy a zejména individuální správní

akty z poválečné doby vykazovaly určité nedostatky (k tomu z novelizací viz

zákon č. 114/2000 Sb., zákon č. 277/2002 Sb.). Navrácení někdejšího

historického majetku obcím má legální oporu, nepostrádá legitimitu spočívající

v pozitivním postoji demokratické společnosti k existenci obecního majetku a je

podporováno veřejným zájmem na rozvoji hospodaření subjektů územní samosprávy. Byl to jen stát v totalitní podobě po roce 1948, kdo zamezil konsolidaci

obecního majetku a poté jej zrušil; nyní lze uvedený postup napravit.

Při

současné nápravě bezpráví minulosti se cítí soud vázán především účelem

předpisů o první pozemkové reformě z let 1919, 1920 a předpisů restitučních

vydaných v letech 1945, 1946. Případné nedostatky jejich textu (platí to

zejména o poválečné restituční úpravě) nelze interpretovat v neprospěch lesního

družstva, potažmo obcí jako jeho podílníků, přičemž je nutné vzít též v úvahu,

že lesní družstvo prokazatelně přinejmenším v období let 1938 až 1949 (s

válečnou přetržkou let 1942 až 1945) s předmětnými nemovitostmi hospodařilo. Dostupný účel právní úpravy (příděl majetku k žádoucímu hospodaření při

pozemkové reformě, zahájení restitučního procesu v řízení před soudem) byl

naplněn. Jestliže by nyní soud posuzoval problematiku tak, jak žádá dovolatel,

a přiznal právní relevanci i právním aktům z dob nesvobody (odvolání přídělu z

roku 1939, zastavení restituce lesního družstva soudem v roce 1951), pak by

zajisté mohl dospět i k závěru v neprospěch vlastnictví žalobců. V takovém

případě by však vázla též argumentace žalovaných. Postup při přidělování

pozemkového majetku v rámci tzv. první pozemkové reformy se totiž po roce 1920

realizoval za pomoci právní konstrukce „záboru“ majetku, při níž vlastnictví

nepřecházelo na stát, ale až do přídělu nově hospodařícímu subjektu se věci

formálně ponechávaly dosavadnímu vlastníku (k tomu podrobněji např. Kuklík, J. Konfiskace, pozemkové reformy a vyvlastnění v československých dějinách 20. století. Praha: Auditorium, 2012, str. 35, 36). Zpochybnění přídělu a tedy

vlastnické kontinuity vycházející z provedené pozemkové reformy by nyní nevedlo

k přijatelným právním závěrům. Dovolací důvod, jenž spočívá v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci

odvolacím soudem, tedy nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání prvního

žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.). Žalobci a) až d) mají podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,

vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za

tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném

od 1. 3. 2012, výchozí sazba odměny za zastupování v částce 20.000,- Kč,

redukovaná jednou na polovinu a zvýšená o 50 % (§ 18 odst. 1, § 19a cit. vyhlášky), tj. 15.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,-

Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady

řízení přiznané žalobcům a) až d) činí 18.360,- Kč. Ve vztahu mezi ostatními

účastníky řízení právo na náhradu nákladů řízení o dovolání nevzniklo (první

žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a ze strany zbývajících účastníků v

tomto řízení žádné náklady vynaloženy nebyly). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. srpna 2012