USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce:
Společenství pro Klášterní dvůr 931-34, IČ 29193818, se sídlem v Rajhradě,
Klášterní dvůr 932, zastoupeno Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Jaselská 197/14, proti žalovanému: Tokad s. r. o., IČ 28549121, se
sídlem v Praze, Kubelíkova 1224/42, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 202 257,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 EC 386/2011,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna
2021, č. j. 13 Co 22/2021-397, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 1.
2021, č. j. 13 Co 22/2021-397, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2020, č. j. 9 EC
386/2011-369, jímž bylo rozhodnuto o pokračování řízení přerušeného usnesením
tohoto soudu ze dne 10. 7. 2019, č. j. 9 EC 386/2011-353.
Proti tomuto usnesení podal dovolání žalobce. Zpochybňoval naplnění podmínek
podle § 111 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, pro
pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Měl
za to, že překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno (řízení probíhající u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 166/2019), neodpadla. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podané dovolání poté, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení
toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek
pokračovat. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní
stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III.
ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze
dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či
důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS
3717/16, nebo závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v
posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže výslovně neoznačil žádnou
konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamoval, že
na jejím vyřešení usnesení odvolacího soudu záviselo, a sděloval, že se při
jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně soudu Ústavního, nebo že tato otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi
posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu
podaného dovolání, když za ně očividně nelze považovat toliko námitku
dovolatele, že v řízení nebyly naplněny podmínky pro postup podle § 111 odst. 2
o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4201/2018). Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je pak vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě
nedoplnil (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Zcela nad rámec výše uvedeného sluší se uvést, že aplikaci ustanovení o
přerušení řízení (potažmo pokračování v řízení) může Nejvyšší soud korigovat,
pouze shledá-li úvahy soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřenými, což se
samozřejmě týká i zhodnocení hospodárnosti řízení či jiných obecných kritérií
relevantních při zvažování vhodnosti tohoto kroku (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015). Rozhodly-li přitom soudy nižších stupňů o pokračování v probíhajícím řízení,
jež bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu
Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 166/2019 (v němž se žalovaný domáhá vrácení plnění
uhrazeného žalobci na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, zrušených v nyní projednávané
věci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, č. j. 28 Cdo
3618/2015-254), nelze považovat jejich úvahy (při zohlednění níže citované
judikatury), vzdor tomu, že dané řízení doposud pravomocně neskončilo, za
nikterak nepřiměřené, a tedy odporující judikatuře. Podle ustálené judikatorní praxe je totiž po vrácení věci soudu nižšího stupně
(dovolacím soudem) umožněno pokračovat v řízení i tehdy, jestliže žalovaný
žalobci již plnil (§ 96 odst. 6 o. s. ř.).
Soud může vycházet z již provedených
důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního
rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje
z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní
věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V
prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce
uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru,
že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění
žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech
se ovšem – jako zásadní – uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální
jednotu, pročež rozsudek v prvním případě představuje úplnou prejudici (viz §
135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá
dobrovolně, postačí v případném řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést
důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o
bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí
žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by jinak muselo být vedeno – ve vztahu k
řízení původnímu – znovu se vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly
být do řízení nového „jen tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu
(viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18,
publikovaný pod č. 327/2020 ve Sbírce zákonů, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1797/2020).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu