USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobců a) M. Z. – P., narozeného dne XY, bytem XY, b) J. Z. – P.,
narozeného dne XY, bytem XY, c) J. Z., narozeného XY, bytem XY, d) K. Z.,
narozené dne XY, bytem XY, e) O.V. – V., narozené dne XY, bytem XY, f) M. V.,
narozené dne XY, bytem XY, a g) L. Z., narozeného dne XY, bytem XY, všech
zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K
Brusce 124/6, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem
Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze - Vinohradech, Rubešova
162/8, o uložení povinnosti žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu
pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 51/2015, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince
2019, č. j. 11 Co 210/2018 - 612, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, k
odvolání žalované potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
5 ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465 [jímž byl nahrazen projev vůle
žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY -
zahrada, o výměře 687 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY, do podílového spoluvlastnictví žalobců - oprávněných osob podle zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku (dále jen „zákon o půdě“), jakožto pozemku náhradního podle § 11a
zákona o půdě, za pozemky, které nebylo možno žalobcům, resp. jejich právním
předchůdcům vydat, a to k uspokojení restitučního nároku žalobce a) ve výši
21.400 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21400/174774, žalobce b) ve výši
21.428 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21428/174774, žalobce c) ve výši
25.319 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 25319/174774, žalobkyně d) ve výši
12.232 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 12232/174774, žalobkyně e) ve výši
21.428 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21428/174774, žalobkyně f) ve výši
51.539 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 51539/174774 a žalobce g) ve výši
21.428 Kč, spoluvlastnický podíl ve výši id. 21428/174774, a jímž ve výroku II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši
253.906,40 Kč k rukám jejich právního zástupce] a žalované a vedlejšímu
účastníku na straně žalované uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně
žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 29.494,96 Kč k rukám jejich zástupce
(výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že právnímu
předchůdci žalobců a), b), c), e) a g) L. Z. – P., zemřelému dne 10. 8. 2004,
právní předchůdkyni žalobkyně d) O. B., zemřelé dne 9. 4. 1976, jejíž dcerou
byla H. P., zemřelá dne 4. 10. 2002, a právní předchůdkyni žalobkyně f) M. D.,
zemřelé dne 9. 1. 1992, byly v rozhodném období ve prospěch státu odňaty
pozemky v k. ú. XY a k. ú. XY, že původní oprávněné osoby požádaly o jejich
vydání, že rozhodnutími Okresního úřadu v Příbrami, pozemkového úřadu, vydanými
v letech 1996 až 2000, a rozhodnutími Ministerstva zemědělství, Pozemkového
úřadu v Příbrami vydanými v letech 2000, 2005 a 2010 nebyly pozemky těmto
osobám vydány s odkazem na § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě, že právní
předchůdci žalobců vyzvali Pozemkový fond České republiky (dále též „Fond“) k
převodu náhradních pozemků dne 8. 12. 1998, že právní předchůdce žalobců a), b)
c), e) a g) se přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ a požádal o úplatný
převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. v letech 2000 a 2003, že žalobce a)
se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce 2005 (2 pozemky v k. ú. XY a XY),
kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č.
95/1999 Sb., že
žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný
převod pozemku, že žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné
nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000 a 2001 a požádal o úplatný převod pozemku
v k. ú. XY v roce 2003 a v k. ú. XY v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., že
žalobkyně d) se osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala
o úplatný převod pozemku, že do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila
její právní předchůdkyně H. P., že žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v
roce 2005 (2 pozemky v k. ú. XY a XY) a v témže roce žádal o úplatný převod
pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., že žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998
požádala žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, získala část nároku, a že
se zúčastnila „veřejné nabídky“ v roce 1999, a že žalobce g) se „účastnil
veřejné nabídky“ v roce 2005 (pozemky v k. ú. XY a XY) a v témže roce požádal o
úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. a že Fondem, resp. žalovanou
bylo v letech 1998 až 2015 v uvedených katastrálních územích zařazeno do
veřejných nabídek jen pět pozemků o celkové výměře 16.554 m?. Dále bylo
zjištěno, že žalobci dopisem ze dne 28. 4. 2015 požádali žalovanou o převod
označeného pozemku jako náhradního, což žalovaná odmítla, že tento pozemek je
ve vlastnictví státu s právem hospodaření Státního pozemkového úřadu, že
přiléhá k domu a pozemku, jejichž vlastníkem je D. Š., který si předmětný
pozemek od žalované pronajal, že Š. s vydáním předmětného pozemku (výlučně)
žalobcům souhlasí (viz jeho čestné prohlášení ze dne 15. 9. 2015), že předmětný
pozemek nebyl žalovanou zařazen do seznamu veřejných nabídek, že cena
předmětného pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990
Sb., činí 174.773,50 Kč, jak bylo zjištěno ze znaleckých posudků, a že souhrnná
hodnota nároků žalobců uplatněných žalobou činí 174.770 Kč. Odvolací soud s
odkazem na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 9. 12. 2009,
sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, se
ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud „za rozhodující období pro posouzení
veřejných nabídek vyhlašovaných Fondem a posléze žalovanou určil rozmezí let
1998 a 2015“, kdy žalobci podali žalobu. Podle jeho názoru žalobci či jejich
právní předchůdci byli aktivní, do „veřejných nabídek“ se přihlašovali a nelze
jim vytýkat pasivitu. Za nesprávnou považoval námitku žalované, že „žalobci b)
a d) se nikdy do veřejných nabídek nepřihlásili“, neboť je nutno přihlédnout k
tomu, že „v roce 2000 a v roce 2001 podali za tyto žalobce přihlášku jejich
právní předchůdci L. Z.-P. a H. P., či ji žalobci podávali v zastoupení
žalobcem c), a je tak třeba zohlednit i přihlášky těchto právních předchůdců
nebo jejich zástupce“. Nelze tak vyčítat žalobcům, že byli ve věci pasivní,
neboť od roku 1991 do roku 2005, resp.
žalobce c) ještě v roce 2009, byli
aktivní a snažili se svých nároků domoci, což shodně se soudem prvního stupně
hodnotil jako dlouhodobou aktivitu, kterou je namístě posuzovat i s
přihlédnutím k vysokému věku některých z nich. Odvolací soud dále přisvědčil
žalované, že § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006,
ukládající vydat náhradní pozemky „pokud možno v téže obci“, byl ze zákona o
půdě vypuštěn zákonem č. 131/2006 Sb., nicméně poukázal na závěr vyslovený
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013, že za
předpokladu, kdy v řízení vyjde najevo, že vhodné pozemky vlastněné státem v
lokalitě, o niž projevoval žalobce zájem, existovaly, byly však nabízeny v
režimu zákona č. 95/1999 Sb. namísto zákona o půdě, je závěr o liknavosti či
svévoli v postupu Fondu vůči oprávněným osobám s nárokem na náhradní pozemek
dle zákona o půdě obhajitelným. Bylo-li tedy v řízení zjištěno, že Fond nabízel
v lokalitě, kde se nacházely původní pozemky, v rozhodujícím období k
uspokojení nároků všech oprávněných osob 23 pozemků (nepočítaje pozemky o
velikosti 108 a 138 m2) o celkové výměře cca 88.000 m2, pak ve srovnání s
rozlohou pozemků nabízených v režimu zákona č. 95/1999 Sb., která byla 10x
větší, se jeví postup Fondu jako nedostatečný. Odvolací soud z uvedených důvodů
shledal shodně se soudem prvního stupně, že postup „žalované“ byl vůči žalobcům
liknavý. Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalované o
nepřevoditelnosti předmětného pozemku nárokovaného žalobci z důvodu, že tvoří
funkční celek se stavbou (na sousedícím pozemku), jejímž vlastníkem je nájemce
předmětného pozemku Š. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013); okolnost, že požadovaný pozemek je „připlocen“ k
nemovitosti Š. a není k němu jiný přístup než právě přes jeho nemovitosti, je
podle odvolacího soudu nerozhodná, neboť těchto skutečností jsou si žalobci
vědomi. Je tudíž podle odvolacího soudu „správný závěr soudu prvního stupně, že
převodu náhradního pozemku nebrání skutečnost, že Š. má ve smyslu § 10 odst. 4
zákona č. 503/2012 Sb. právo na převod tohoto pozemku“. Za těchto okolností,
kdy je jeden ze žalobců příbuzensky spřízněn s Š. (který souhlasil s převodem),
nelze dovozovat, že by šlo o spekulativní jednání žalobců, a žalovanou namítané
okolnosti tak nebrání převodu tohoto pozemku, jehož cena se rovná žalobou
uplatněné hodnotě restitučních nároků žalobců. Na základě dovolání podaného žalovanou Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 337/2019-556, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 210/2018-513, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud souhlasil s názorem soudů obou stupňů, že rozhodujícím obdobím
pro posouzení předběžné otázky, zda ze strany Fondu (a od 1. 1. 2013 žalované)
bylo vůči žalobcům postupováno liknavě (či nikoliv), jejíž řešení žalovaná v
dovolání zpochybnila, je období od roku 1998, kdy právní předchůdci žalobců a
žalobce c) požádali Fond o převod náhradních pozemků (dne 8. 12.
1998), do roku
2015, kdy v této věci podali žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k
bezúplatnému převodu předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví
v požadovaných podílech k uspokojení restitučních nároků žalobců. Poukázal na
to, že zákonem o půdě byl v roce 1998 a až do 13. 4. 2006 bezúplatný převod
jiných pozemků za pozemky, které nebylo možno oprávněným osobám pro zákonné
výluky vydat, upraven v jeho § 11 odst. 1 a 2, že od 25. 5. 1999 byl postup
Fondu při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob upraven zejména v §
7 zákona č. 95/1999 Sb. V tomto období, jak bylo soudy zjištěno, se právní
předchůdce žalobců a), b), c), e) a g) přihlásil „do veřejné nabídky pozemků“ v
roce 2000 a požádal o úplatný převod pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. v
letech 2003 a 2005, žalobce a) se „zúčastnil veřejné nabídky pozemků“ v roce
2005, kdy též požádal o „úplatný převod pozemku“ podle zákona č. 95/1999 Sb.,
žalobce b) osobně nepodal „přihlášku k veřejné nabídce“, ani nežádal o úplatný
převod pozemku, žalobce c) získal část nároku a podal „přihlášku k veřejné
nabídce pozemků“ v letech 1999, 2000, 2001 a 2009 a požádal o úplatný převod
pozemků v roce 2003 a v roce 2005 podle zákona č. 95/1999 Sb., žalobkyně d) se
osobně „nepřihlásila k veřejné nabídce pozemků“ ani nepožádala o úplatný převod
pozemku, do „veřejné nabídky“ se v roce 2000 přihlásila její právní
předchůdkyně H. P., žalobce e) se „zúčastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 a v
témže roce žádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb.,
žalobkyně f) výzvou ze dne 8. 12. 1998 požádala žalovanou o poskytnutí
náhradních pozemků, získala část nároku, a zúčastnila se „veřejné nabídky“ v
roce 1999, a žalobce g) se „účastnil veřejné nabídky“ v roce 2005 a v témže
roce požádal o úplatný převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb. Z uvedeného
je tedy zřejmé, že za účinnosti zákona o půdě v době od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012 byl aktivní jen žalobce c), který v roce 2009 podal „přihlášku do veřejné
nabídky“ pozemků, a že podle § 11a zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, se žádný z žalobců do veřejné nabídky pozemků nepřihlásil, pouze dopisem
ze dne 28. 4. 2015 žalobci požádali žalovanou o převod předmětného pozemku jako
náhradního. Dovolací soud dovodil, že jestliže podle ustálené judikatury
Nejvyššího i Ústavního soudu lze k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního
nároku oprávněné osoby (jíž vznikl nárok na náhradu - na náhradní pozemek za
pozemky, které jí nebo jejímu právnímu předchůdci nebyly pro zákonnou překážku
uvedenou v § 11 odst.
1 zákona o půdě vydány) mimo veřejnou nabídku přistoupit
toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup
Fondu (žalované) kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), jen
tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba (v daném případě každý ze žalobců, jejichž
nárok je třeba posuzovat samostatně) i přes své aktivní přičinění dlouhodobě
domoci svých práv, pak v dané věci je jednoznačné, že k takovému závěru nelze
dospět (minimálně) u žalobce b) a žalobkyně d), kteří žádnou aktivitu při
uspokojování jejich restitučních nároků zděděných v roce 2005 (jak bylo
zjištěno již soudem prvního stupně) nevyvinuli. Pokud v letech 2000 a 2003
podal přihlášku do „veřejných nabídek“ právní předchůdce žalobce b) a v roce
2000 právní předchůdkyně žalobkyně d), nelze to považovat za dlouhodobě aktivní
přístup těchto osob, natož pak žalobců b) a d). Poukaz odvolacího soudu na to,
že žalobci b) a d) „podávali žádost o poskytnutí náhradních pozemků v
zastoupení žalobcem c)“, z obsahu spisu nevyplývá, neboť dopisem ze dne 20. 2. 1992 (viz čl. 46 spisu), jenž v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil též soud
prvního stupně, sice žalobce c) vyzval Fond k poskytnutí náhradních pozemků za
tehdy oprávněné osoby, mezi nimi ovšem v té době žalobci b) a d) být nemohli,
neboť ještě žili jejich právní předchůdci. Závěr odvolacího soudu, že vůči
těmto žalobcům postupovala žalovaná (správně Fond) při uspokojování jejich
restitučních nároků liknavě a že je proto namístě uspokojení jejich nároků mimo
veřejnou nabídku žalované, tudíž nemůže obstát, neboť je zjevně nepřiměřený
učiněným skutkovým zjištěním. Za této situace - a to i kdyby byl správný závěr
odvolacího soudu, že vůči ostatním žalobcům a), c), e), f) a g) postupoval Fond
v letech 1998 až 2005, resp. vůči žalobci c) do roku 2009, liknavě, s čímž
ovšem dovolatelka nesouhlasila s poukazem na to, že žádnou aktivitu v
posledních 10. letech nevyvinuli - nečinila by hodnota neuspokojeného
restitučního nároku těchto žalobců částku celkem 174.770 Kč, nýbrž částku
sníženou o hodnotu restitučních nároků žalobce b) ve výši 21.428 Kč a žalobkyně
d) výši 12.232 Kč. Jestliže však v řízení bylo znaleckými posudky prokázáno, že
cena předmětného pozemku činí 174.773,50 Kč, přičemž však celkové nároky
žalobců a), c), e) f) a g) jsou o částku 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč)
nižší, vzniklo by těmto žalobcům převodem předmětného pozemku do jejich
podílového spoluvlastnictví v určeném poměru bezdůvodné obohacení v celkové
výši 33.660 Kč (21.428 Kč + 12.232 Kč) - viz závěr vyslovený v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, podle kterého je-li na oprávněnou osobu v rámci
restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě
vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), resp. hodnota jeho
restitučního nároku, dojde na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení
(obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3388/2012).
Již z tohoto důvodu proto žaloba uvedených žalobců na nahrazení
projevu vůle žalované k převodu předmětného pozemku do jejich podílového
spoluvlastnictví nemůže být úspěšná, neboť cena tohoto pozemku převyšuje
celkovou hodnotu jejich restitučních nároků, resp. hodnotu nároku každého z
nich, z čehož plyne, že tento pozemek není k uspokojení jejich restitučního
nároku vhodný. Dovolací soud uzavřel, že dospěl-li odvolací soud k jinému
závěru, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a to i když v řízení bylo z
přehledu nabízených pozemků zjištěno, že (v žalobci zvolené) lokalitě k. ú. XY
a k. ú. XY nabídl Fond v období od roku 2000 do roku 2006 „ve veřejných
nabídkách“ k uspokojení nároků „všech oprávněných osob“ 23 pozemků (nepočítaje
v to pozemky o velikosti 108 a 138 m2) o celkové výměře
cca 88 000 m2, a že oproti tomu jeho nabídka „v režimu zákona č. 95/1999 Sb.“
byla 10x větší. Městský soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 11 Co
210/2018- 612, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby
žalovaná byla povinna uzavřít se žalobci ve výroku specifikovanou dohodu o
převodu náhradního pozemku parc. č. XY - zahrada, o výměře 687 m2, zapsaného v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální
pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec XY, k. ú. XY, do podílového
spoluvlastnictví žalobců v určených podílech, zamítl (výrok I.), a žalobcům
uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve výši 7.200 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Brodce,
LL.M., Ph.D. Odvolací soud vázán právními názory vyslovenými v kasačním
rozsudku Nejvyššího soudu, že ohledně žalobce b) a žalobkyně d) nelze považovat
jejich přístup za dlouhodobě aktivní, a tudíž vůči nim nelze postup žalované
hodnotit jako liknavý, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné a že
žalobce b) a žalobkyně d) nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby. Namítali-li žalobci, že žalovaná nepostupuje vůči žalobcům rovně, což zakládá
prvky svévole, a poukázali na konkrétní případ, kdy žalovaná vydala náhradní
pozemky i bez účasti v nabídkovém řízení (věc vedená u Okresního soudu v Praze
západ pod sp. zn. 5 C 127/2018), odvolací soud uvedl, že takový její postup v
jiném řízení nelze hodnotit jako svévoli ve vztahu k žalobcům. Argumentovali-li
žalobci tím, že v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací
soud vyložil, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Fondu uzavřít smlouvu o
bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není třeba - při liknavém postupu
fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné
nabídky, pak v dané věci Nejvyšší soud shledal, že v případě dvou ze žalobců
nebyl postup žalované liknavý, a tento jeho jednoznačně vyslovený závěr je pro
odvolací soud závazný, na čemž nic nemění ani další poukazy žalobců na
nepřiznání restitučních nároků žalobcům za zatopené stavby (mají-li žalobci za
to, že jiné jejich restituční nároky nejsou uspokojovány, musí se jich domáhat
v příslušném řízení). Existenci svévole a liknavosti žalované vůči žalobcům
nelze dovodit ani z délky doby, po kterou nebyl restituční nárok vypořádán,
ačkoli odvolací soud si je vědom délky restitučního procesu, jakož i
pokročilého věku některých žalobců, a zásady, dle níž restituční předpisy mají
být ve vztahu k oprávněným osobám interpretovány co nejvstřícněji.
Nepřípadnou
shledal odvolací soud i námitku žalobců, že žalovaná považuje nároky žalobců b)
a d) za již vypořádané; k tomu uvedl, že z „přehledu nároků oprávněné osoby §
11, 17“ ke dni 15. 11. 2019 vyplývá, že nárok žalobce b) činí 0,19 Kč a
žalobkyně d) činí 0,93 Kč, avšak z těchto důkazů (i ve vztahu k ostatním
žalobcům) je zřejmé, že v tomto přehledu žalovaná promítla uspokojení žalobců
po pravomocném rozsudku odvolacího soudu, který byl zrušen k dovolání žalované,
aniž by se pak tato skutečnost následně zohlednila v citovaných přehledech. Prohlásili-li žalobci b) a d) ve vyjádření ze dne 26. 11. 2019, že své
restituční nároky převádějí na žalobce a), c), e), f) a g), a to každému z nich
podíl ve výši 1/5 v případě, že odvolací soud neshledá liknavost žalované k
žalobcům b) a d), pak k tomuto úkonu nelze dle odvolacího soudu přihlížet,
neboť se jedná o úkon podmíněný nikoli určitou podmínkou, ale názorem soudu,
který je nadto neurčitý, neboť není specifikováno, jaká konkrétní výše nároku
je vůči komu převáděna; zdůraznil též, že smlouva o převodu restitučního nároku
je dvoustranným právním jednáním, a v tomto případě chybí akceptace úkonu ze
strany ostatních žalobců. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem žalobců,
že je přípustné, aby v případě, kdy restituční hodnota náhradního pozemku
převyšuje hodnotu restitučního nároku oprávněné osoby, doplatila oprávněná
osoba hodnotu převáděného pozemku v penězích; v daném případě, kdy nárok
žalobců činil 174.770 Kč a je ponížen o 33.660 Kč, by šlo o jednání in fraudem
legis [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 264/2014 (správně 28
Cdo 264/2014), v němž vyslovil, že hodnota odňatého pozemku se nemusí shodovat
zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by
ani neodpovídal realitě), avšak hodnoty těchto pozemků musí být přiměřené]. Lze
tak uvažovat o rozdílu v řádech několika desítek korun a nikoli jako v souzené
věci o zhruba 20% rozdílu. Dále odvolací soud s ohledem na zásadní novou skutečnost, a to tvrzení žalobců
o převodu předmětného pozemku na třetí osoby, doplnil dokazování aktuálním
výpisem z katastru nemovitostí ohledně předmětného pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (LV XY), a zjistil, že zapsanými vlastníky tohoto pozemku jsou D. Š.a V. Š. (SJM), k čemuž žalobci uvedli, že „kupní smlouvu s nimi uzavřeli
poté, co jim byl předmětný pozemek vydán žalovanou, tedy v mezidobí po právní
moci rozsudku odvolacího soudu a zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu“. Z toho
plyne, že žalovaná již není vlastníkem předmětného pozemku, není tak věcně
pasivně legitimována a nelze jí ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby
uzavřela se žalobci [vyjma žalobců b) a d), kteří nejsou věcně aktivně
legitimováni] smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Taková smlouva
není projevem svobodné vůle, ale jejím prostřednictvím je realizována zákonem
stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek v odpovídající
zákonné hodnotě. To však za stávající situace již není možné, neboť práva
třetích osob nemohou být dotčena, jak vyplývá např.
z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013, v němž Nejvyšší soud formuloval
následující závěr: „Jestliže třetí osoba nabude na základě smlouvy, která je
vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného, kterému
svědčí pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce ve
skutečnosti neměl, nabude originárním způsobem, a na jeho existenci nemůže mít
vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu jimi
tvrzeného nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 1 o. s. ř.), jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují ve
vyřešení následujících otázek, na jejichž řešení jeho rozhodnutí závisí:
1) „Vzniká oprávněné osobě podle zákona o půdě, které náleží restituční nárok
za nevydané zemědělské pozemky, právo usilovat o převod náhradních pozemků mimo
veřejnou nabídku, pokud Státní pozemkový úřad, nebo jeho právní předchůdce,
postupoval s extrémní liknavostí a svévolí ve věci své povinnosti přiznat a
uspokojit nárok této oprávněné osoby na náhradu za zaniklé stavby podle § 14
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.?“, kterážto otázka hmotného práva nebyla dosud v
judikatuře dovolacího soudu vyřešena. 2) „Dopustil se žalovaný liknavosti a svévole ve vztahu ke své povinnosti
uspokojit nárok žalobců b) a d) z důvodu nevydání původních zemědělských
pozemků, když masivním způsobem upřednostňoval úplatný převod vhodných pozemků
před bezúplatným převodem těchto pozemků jako náhradních, a to jak zejména v
lokalitě, ve které se nacházely původní nevydané pozemky žalobců b) a d) (tj. v
katastrálních územích, ve kterých se nacházely původní pozemky a v k. ú., které
s nimi sousedí), tak rovněž na celém území Středočeského kraje?“ Při řešení
této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 3) „Zda doba, po kterou restituční nárok žalobců b) a d) zůstává nevypořádaný,
odůvodňuje závěr o liknavosti a svévoli žalovaného při plnění jeho povinností
uspokojit jejich restituční nárok? Zda jako dostatečná aktivita oprávněných
osob z hlediska vzniku práva žádat o převod náhradních pozemků prostřednictvím
žalob podávaných k soudu, a tedy mimo veřejnou nabídku je, že oprávněná osoba
požádala žalovaného o převod pozemku, který je následně předmětem žaloby?“ Tyto
otázky odvolací soud posoudil nesprávně, a to vzhledem k době, po kterou je
žalovaný v prodlení s plněním své povinnosti uspokojit restituční nárok žalobců
b) a d). 4) „Nastane na straně oprávněné osoby podle zákona o půdě bezdůvodné obohacení,
pokud jí je k uspokojení jejího restitučního nároku převeden pozemek, a to aniž
by liknavý a svévolný přístup žalovaného zakládal její právo usilovat o převod
pozemků mimo veřejné nabídky?“ Taktéž tato otázka nebyla dosud v judikatuře
dovolacího soudu vyřešena.
5) „Za situace, kdy restituční nárok více oprávněných osob je společný v tom
smyslu, že někteří z nich mají společného právního předchůdce, a že tito právní
předchůdci měli původní nevydané pozemky v podílovém spoluvlastnictví, přičemž
oprávněné osoby žádají vydání náhradního pozemku opět do svého podílového
spoluvlastnictví, je třeba, aby se vůči každé oprávněné osobě, za účelem vzniku
jejího nároku na převod pozemků mimo veřejnou nabídku, žalovaný dopustil stejné
míry liknavosti a svévole (při hlavním kritériu míry vlastní aktivity oprávněné
osoby), jaká by byla vyžadována v případě oprávněné osoby, která je jediným
nástupcem výlučného vlastníka původního nevydaného pozemku, a která žádá o
nabytí náhradního pozemku do výlučného vlastnictví?“ Tato otázka taktéž dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. 6) „Má skutečnost, že žalobci poté, co se na základě pravomocného rozsudku
soudu prvního stupně stali vlastníky předmětného pozemku a následně jej v dobré
víře převedli na třetí osoby, za následek to, že žalovaný pozbyl pasivní
legitimaci, a že žaloba musí být bez dalšího zamítnuta?“ Rovněž tato otázka
nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. Dovolatelé s poukazem na to, že žalobu nemohou vzít zpět, navrhli, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně
potvrzuje, případně aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná v podrobném písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolacím
soudem bylo odmítnuto, neboť žádná z otázek formulovaná žalobci v dovolání jeho
přípustnost nezakládá, když odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i s předchozím kasačním rozsudkem
dovolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 -
dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017
Sb.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (žalobci),
řádně zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost
dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). V posuzované věci, jak žalobci uvedli ve vyjádření ze dne 26. 11.
2019 a jak
odvolací soud následně zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, nastala v
mezidobí po právní moci dřívějšího pravomocného rozsudku odvolacího soudu, na
jehož základě se všichni žalobci stali spoluvlastníky předmětného pozemku v
určených podílech, a před vydáním kasačního rozsudku Nejvyššího soudu nová
skutečnost ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež v režimu tzv. neúplné apelace mohla být a také byla žalobci v odvolacím řízení uplatněna (§
211a a § 212a odst. 3 o. s. ř.). Tato zásadní nová skutečnost spočívá v tom, že
žalobci předmětný pozemek převedli kupní smlouvou na manžele D. Š. a V. Š. do
jejich společného jmění manželů. Ke skutečnosti, že se všichni žalobci stali na základě dřívějšího pravomocného
rozsudku odvolacího soudu spoluvlastníky předmětného pozemku v určených
podílech, srov. závěry vyslovené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu,
podle nichž rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu
náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle § 161
odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle
něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku již dnem jeho právní moci;
reálně jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se
oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod
číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Bez významu je
proto formální znění petitu obsahující text smlouvy o převodu pozemků, neboť
materiálně jde o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva k v rozhodnutí
identifikovaným pozemkům. Z uvedených judikaturních závěrů vycházel Nejvyšší
soud i v rozsudcích ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, a ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, a v usneseních ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4161/2017, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019. Byť se všichni žalobci stali na základě dřívějšího pravomocného rozsudku
odvolacího soudu spoluvlastníky předmětného pozemku v určených podílech, čímž
jejich restituční nároky byly zcela uspokojeny, a následně pozemek převedli
kupní smlouvou na manžele D. Š. a V. Š. do jejich společného jmění manželů,
nelze přehlédnout § 96 odst. 6 o. s. ř., dle nějž platí, že byl-li návrh na
zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně
též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne,
že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla
skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí. K aplikaci tohoto ustanovení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 1. 2020, sp. zn.
26 Cdo 3090/2019 (v řízení o uložení platební povinnosti žalovanému)
dovodil: „Ustanovení § 96 odst. 6 o. s. ř., které bylo do občanského soudního
řádu vloženo účinností zákona č. 296/2017 Sb., neumožňuje žalobci vzít žalobu
(z tohoto důvodu) účinně zpět (k povinnosti soudu rozhodnout o neúčinnosti
zpětvzetí žaloby srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3958/2018, ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019 či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1104/2019). Soud je tak povinen v řízení pokračovat a ve
věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li, že splněná povinnost podle hmotného práva
skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul
pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou
povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána
důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že
uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně;
v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně
obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze
důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve
prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve
věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08) i případného
nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (k otázce závaznosti zamítavého
výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33
Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)“. Ústavní soud v aktuálním nálezu pléna ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18,
jímž zamítl návrh Městského soudu v Praze (taktéž v řízení o uložení platební
povinnosti žalovanému) na zrušení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., v jeho bodu 33. vyslovil
následující závěry: „Napadené ustanovení umožňuje po vrácení věci soudu nižšího
stupně (dovolacím soudem) pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný
žalobci plnil. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen
takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na
základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího
soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě
rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se
nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém
případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla,
avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl
uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní,
že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním
případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně,
postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z
původního sporu. Odpadá tak potřeba „skutečného“ sporu o bezdůvodné obohacení,
k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muselo být vedeno - ve vztahu k řízení původnímu - znovu se
vším všudy, neboť důkazy dříve provedené by nemohly být do řízení nového „jen
tak přeneseny“, nýbrž by musely být provedeny znovu. Neobstojí ani námitka
navrhovatele stran nákladů řízení. Mělo by být rozhodováno podle úspěchu ve
věci. V prvním případě by měl úspěch žalovaný. Ve druhém případě je úspěch
žalobce zprostředkovaný úsudkem o „úspěchu“ žalobcovy pohledávky. Zamítnutí
žaloby pro plnění žalovaného na tom nic nemění. V situaci, kdy ani žalovaný
nemá zájem na dalším vedení řízení, lze postupovat odklonem od speciálního
pravidla upraveného v § 96 odst. 6 o. s. ř. k pravidlu obecnému upravenému v §
96 odst. 3 o. s. ř.“. V posuzované věci žalobci v dovolání mimo jiné uvedli, že v dané věci „se
nejedná o situaci, kdy by odpadl předmět sporu (např.
v důsledku zániku
pohledávky jejím splněním) a kdy by byli nuceni na tuto skutečnost procesně
reagovat, a to zejména zpětvzetím žaloby“, že předmět sporu zůstal mezi
stranami sporný v tom smyslu, že žalovaná jejich nárok na převod předmětného
pozemku neuznává a že nemají jinou možnost, než usilovat o to, aby rozsudek
soudu prvního stupně nabyl právní moci a „aby obstál při následném
přezkoumávání v řízení o mimořádných opravných prostředcích“.
Dovolání žalobců proti napadenému zamítavému rozsudku odvolacího soudu, jak již
bylo shora uvedeno, dle § 237 o. s. ř. přípustné není, neboť jejich žaloba na
převod předmětného pozemku, jakožto náhradního pozemku za pozemky, které jim
nebyly v restitučním řízení vydány, nebyla podána důvodně, kterýžto závěr
vyslovený v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu (na němž není důvodu cokoliv
měnit), byl pro odvolací soud závazný, a dovoláním napadeným rozsudkem se od
něj nikterak neodchýlil, a tento rozsudek není ani v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom závěry Nejvyššího soudu vyslovené v
tomto kasačním rozsudku, jak jsou uvedeny shora, od nichž nemá dovolací soud
důvod se odchýlit, odvolací soud při svém novém rozhodnutí plně respektoval a
vycházel z nich. Jestliže ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je
jednotná v závěru, že k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku
oprávněné osoby na převod náhradního pozemku mimo veřejnou nabídku lze
přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je
možné postup žalované (resp. jejího právního předchůdce Pozemkového fondu České
republiky - dále jen „Fond“) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či
diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže
dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29), resp. i v případě, že Fond (žalovaná)
ztěžoval či zcela znemožňoval uspokojení tohoto nároku jeho nesprávným oceněním
neodpovídajícím hodnotě odňatých a nevydaných pozemků, či odmítnutím přecenění
restitučního nároku, v důsledku čehož se oprávněná osoba nemohla zúčastňovat
veřejných nabídek pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, či ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019),
pak nejednalo-li se minimálně u žalobců b) a d) o žádnou z uvedených situací,
pak otázky formulované žalobci pod body ad 2) a ad 3) přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, a to i když již v původním řízení bylo z
přehledu nabízených pozemků zjištěno, že v (žalobci zvolené) lokalitě v okolí
k. ú. XY a k. ú. XY nabídl Fond v období od roku 2000 do roku 2006 „ve
veřejných nabídkách“ k uspokojení nároků „všech oprávněných osob“ 23 pozemků
(nepočítaje v to pozemky o velikosti 108 a 138 m2) o celkové výměře cca 88 000
m2, a že oproti tomu nabídka „v režimu zákona č. 95/1999 Sb.“ byla 10x větší. Žalobci b) a d) se totiž mohli veřejných nabídek pozemků zúčastňovat i v
následujících letech po roce 2006 (restituční nároky zdědili v roce 2005), což
nečinili, jak bylo taktéž v řízení zjištěno. Ze samotné okolnosti, že v této
věci podali tito žalobci v roce 2015 žalobu, nelze rozhodně jejich aktivní
přičinění při uspokojování uplatněného restitučního nároku dovozovat.
Namítají-li žalobci, že odvolací soud uvedené otázky posoudil nesprávně
vzhledem k době, po kterou je žalovaná v prodlení s plněním své povinnosti
uspokojit restituční nárok žalobců b) a d) a že liknavost a svévole žalované
vůči všem žalobcům vyplývá rovněž z doby, po kterou nebyl jejich restituční
nárok ke dni vydání rozsudku odvolacího soudu vypořádán, a v této souvislosti
poukazují jednak na to, že před podáním žaloby aktivně požádali žalovanou o
převod předmětného pozemku, tedy že i žalobci b) a d) „vykonávali vlastní
aktivitu za účelem přispět k vypořádání svých restitučních nároků“, a dále
poukazují na to, že „v případě rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 žalobce - oprávněná osoba - vyvinula pouze tu aktivitu, že
žalovaného“ (Fond - poznámka NS) „žádal o převod pozemků, které byly předmětem
řízení, přičemž liknavost a svévole žalovaného byla v případě tohoto rozhodnutí
shledána s ohledem na dobu, po kterou restituční nárok oprávněné osoby není
vypořádán“, a k tomu dodávají, že právní názor v něm zaujatý nebyl dosud změněn
zákonem předpokládaným způsobem, tj. postupem dle ustanovení § 20 odst. 1
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pak přehlížejí, že v tomto rozsudku
(dále jen „R 62/2010“) Nejvyšší soud řešil otázku, zda se osoba oprávněná může
podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. u soudu úspěšně domáhat vydání
konkrétního pozemku, aniž by tento pozemek byl Pozemkovým fondem České
republiky nabídnut k převodu ve veřejné nabídce, přičemž dospěl k právnímu
závěru, podle nějž „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky
uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11
odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů není třeba - při
liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků
do veřejné nabídky“ [a to oproti dříve zastávanému názoru, že oprávněné osoby
nemají nárok na výběr konkrétních pozemků, jež mají být převedeny, že však
nelze s ohledem na konkrétní případ vyloučit ani řešení podle jejich návrhu,
jestliže jde o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné
nabídce, z čehož pak bylo dovozováno, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu
náhradních pozemků v době od 1. 1. 2003 (tedy od zrušení zák. č. 284/1991 Sb.)
do 14. 4. 2006 (tedy do nabytí účinnosti zák. č. 131/2006 Sb.) dodržen
Pozemkovým fondem ČR postup vyplývající z § 7 odst. 2 zák. č. 95/1999 Sb., jsou
takové smlouvy neplatné].
V odůvodnění tohoto rozsudku dovolací soud poukázal
na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce se domáhal uspokojení svého
restitučního nároku více jak patnáct let, že žalovaný při potvrzení výše jeho
nároku se žalobcem řádně nespolupracoval (nárok žalobce sice zaregistroval,
avšak odňaté pozemky nesprávně ocenil jako zemědělské, nikoliv jako pozemky
stavební, ačkoliv je československý stát v letech 1973 a 1981 vykoupil za
účelem výstavby, a že žalobce musel vynaložit ze svého finanční náklady na
pořízení znaleckého posudku), na výzvy žalobce žádným způsobem nereagoval a do
veřejných nabídek zařazoval takové pozemky, které ani přinejmenším nemohly
nárok žalobce uspokojit. Nadto bylo v tomto řešeném případě zjištěno, že
žalovaný v průběhu řízení převedl jeden z pozemků na třetí osobu podle zákona
č. 95/1999 Sb., že převodem dalších pozemků jsoucích předmětem tohoto sporu
hrozil, přičemž takové jednání lze nepochybně označit za liknavé, a především
svévolné, a nároku žalobce je třeba poskytnout soudní ochranu. O situaci řešenou v R 62/2010 se v daném případě vzhledem ke zjištěnému
skutkovému stavu nejedná, a nelze tudíž ani dovozovat, jak to dovolatelé činí,
že „bylo porušeno jejich základní lidské právo na zákonného soudce, přičemž
toto porušení normy jednoduchého práva nemůže nebýt pro fungující právní systém
a pro zachování ústavního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. LZPS) porušením práva v intenzitě ústavněprávního
přesahu“. Otázka ad 4) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť
dovolatelé z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu dovozují zcela jiný závěr, než
v něm dovolací soud vyslovil a jímž byl odvolací soud vázán, že „z odůvodnění
kasačního rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolací soud se má zabývat
tím, zda na straně žalobců b) a d) nedošlo k bezdůvodnému obohacení“, jak v
dovolání uvedli. Otázku pod bodem ad 5), jak ji dovolatelé formulovali, odvolací soud v
napadeném rozsudku výslovně neřešil, neboť byl vázán závazným právním názorem
Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím kasačním rozsudku, že k závěru o
liknavém postupu Fondu nelze dospět (minimálně) u žalobce b) a žalobkyně d),
kteří žádnou aktivitu při uspokojování jejich restitučních nároků zděděných v
roce 2005 (jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně) nevyvinuli. Taktéž otázka pod bodem ad 1) není způsobilá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť předmětem daného řízení nebyl nárok žalobců na náhradu za
zaniklé stavby podle § 14 odst. 1 zákona o půdě, nýbrž uplatněný nárok na
nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu o bezúplatném převodu
předmětného pozemku do jejich podílového spoluvlastnictví, jakožto pozemku
náhradního; k tomu odvolací soud zcela výstižně poznamenal, že mají-li žalobci
za to, že jiné jejich restituční nároky za zatopené stavby nejsou uspokojovány,
musí se jich domáhat v příslušném řízení. Ani otázka formulovaná žalobci pod bodem ad 6) přípustnost dovolání nezakládá,
neboť odvolací soud (byť výslovně neodkázal na právní závěry dovolacího soudu
vyplývající z § 96 odst. 6 o. s.
ř.) - vázán závaznými právními názory
vyslovenými v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu - dospěl k závěru,
že žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o
bezúplatném převodu předmětného pozemku není důvodná primárně proto, že na
straně žalované neshledal liknavý postup (minimálně) ve vztahu k žalobcům b) a
d) a že tudíž předmětný pozemek není vhodný k převodu na žalobce a), c), e), f)
a g), neboť jeho cena převyšuje o částku 33.660 Kč hodnotu restitučních nároků
těchto žalobců, tedy žalobců a), c), e), f) a g). Teprve sekundárně pak
odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 935/2006, ze
dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4302/2007, nebo ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22
Cdo 2581/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1072/2004) dovodil, že vůči žalované, která již není vlastnicí předmětného
pozemku, žalobě pro nedostatek její pasivní věcné legitimace ve sporu vyhovět
již ani nelze, když jej žalobci v mezidobí po právní moci původního rozsudku
odvolacího soudu a před vydáním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu převedli
kupní smlouvou na třetí osoby, jak uvedli a jak bylo zjištěno. K věcné
legitimaci ve sporu (ať již aktivní či pasivní) a jejímu nedostatku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, ze dne
8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo
2588/98, a ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo rozsudek téhož
soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016. Námitky dovolatelů, že odvolací soud vyložil § 154 odst. 1 o. s. ř. „extrémně
formalistickým způsobem neadekvátním konkrétním okolnostem projednávané
věci“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS
357/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2408/2005), že „je nesprávné a extrémně formalistické, pokud odvolací soud
tvrdí, že správnost rozsudku soudu prvního stupně nemůže potvrdit, neboť
předmětný pozemek již není ve vlastnictví žalovaného“, že takovýto výklad je v
rozporu s právem na spravedlivý proces“, že „předmětné řízení nebylo do vydání
rozsudku odvolacího soudu pravomocně skončeno, přičemž předmět řízení zůstal
mezi stranami sporný, a to v tom smyslu, že žalovaný neuznává nárok žalobců na
převod předmětného pozemku“, že „žalobci tedy neměli a stále nemají jinou
možnost, než usilovat o to, aby rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2018, č. j. 10 C 51/2015-465, nabyl právní moci a aby obstál při následném
přezkoumávání v řízení o mimořádných opravných prostředcích, které žalovaný
vždy urputně podává“, jsou vzhledem ke všemu shora uvedenému nesprávné. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS
357/98, že „pokud uplatňuje nárok podle § 20 odst.
1 zákona o půdě na náhradu
živého a mrtvého inventáře více oprávněných osob, má každá z těchto osob, pokud
splňuje zákonné podmínky, nárok na vydání poměrné části tohoto inventáře, která
je dána poměrem částí nemovitostí, převzatých touto oprávněnou osobou, ke všem
nemovitostem vydávaných povinnou osobou všem dalším oprávněným osobám, které
své právo odvozují od stejného původního vlastníka, že právo na vydání
nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné
právní instituty, že jsou vzájemně propojeny, neboť právo na náhradu živého i
mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána, že tím
se zužuje okruh oprávněných osob pro náhradu, že rozhodující pro toto určení je
stav v době, kdy se oprávněné osoby staly vlastníky nebo spoluvlastníky
restituovaných nemovitostí, že není to tedy ani den uplatnění nároku a ani den
vydání rozsudku, a že nelze se tedy proto v těchto restitučních sporech o
náhradu dovolávat ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.“, na projednávanou věc
zcela evidentně nedopadají, a stejně tak je tomu i s rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, v němž s odkazem na závěry
rozhodnutí publikovaného pod č. 14/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, které výslovně uvádí, že „ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. o tom,
že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, se nedotýká
ustanovení hmotného práva, které váží vznik, změnu či zánik práva nebo
povinnosti k určitému času“, dovodil, že pro rozhodnutí soudu o uzavření
smlouvy o převodu nebytového prostoru do vlastnictví podle § 23 a násl. zákona
č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a
některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé
zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném od 1. 7. 2000, je
rozhodující datum uplatnění nároku žalobce formou řádně doručené výzvy lidovému
bytovému družstvu, jako vlastníku nemovitosti, v níž se žalobcem užívaný
nebytový prostor nacházel. Odvolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci též správně odkázal
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 264/2014, k
aplikaci § 243g odst. 2 o. s. ř. (dříve § 243d odst. 2 o. s. ř.), podle nějž
právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím
dotčeny a jež chrání toho, kdo jednal v důvěře v pravomocné rozhodnutí soudu. Navíc, dovolatelé se při formulaci otázky ad 6) mýlí v tom, že vlastníky
předmětného pozemku se stali na základě pravomocného rozsudku soudu prvního
stupně, ačkoliv ten právní moci nenabyl, jelikož žalovaná proti němu podala
odvolání, jak z obsahu spisu vyplývá. Již nad rámec podaného dovolání je možno uvést, že stali-li se žalobci dnem
právní moci dřívějšího rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, (byť tento rozsudek odvolacího soudu byl na základě
dovolání žalované zrušen citovaným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení), spoluvlastníky předmětného
pozemku v určených id.
podílech, byla žalobou uplatněná hodnota restitučního
nároku každého ze žalobců [a to včetně žalobců b) a d), neboť i ti se stali
spoluvlastníky předmětného pozemku, i když neměli nárok na jeho uspokojení mimo
veřejné nabídky pozemků] převodem předmětného (náhradního) pozemku podle § 11a
zákona o půdě plně uspokojena (hodnota nároku každého z nich zcela vyčerpána). Ze zjištěné skutečnosti, že žalobci předmětný pozemek následně prodali kupní
smlouvou manželům Š., pak plyne, že každý z nich zřejmě inkasoval poměrnou část
kupní ceny. Předložili-li žalobci v odvolacím řízení spolu s podáním ze dne 9. 12. 2019
doklad o zaplacení „bezdůvodného obohacení“ ve výši 33.660 Kč ve prospěch
žalované na účet č. XY (jak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku
konstatoval a jak vyplývá z obsahu spisu), přičemž hodnota restitučního nároku
všech žalobců činila celkem částku 174.770 Kč a znaleckým posudkem předloženým
žalovanou v řízení (který žalobci akceptovali) bylo prokázáno, že cena
předmětného pozemku v době rozhodnutí soudu prvního stupně činila částku
174.773,50 Kč, pak z toho plyne, že žalobci by měli žalované doplatit jen
částku 3,50 Kč (tak, aby jim v této výši nevzniklo bezdůvodné obohacení), a
nikoliv částku 33.660 Kč (o částku 33.656,50 Kč by se naopak bezdůvodně
obohatila žalovaná, pokud by jim ji nevrátila). Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, takže na náhradu
nákladů tohoto řízení nemají právo, a kdy náklady, jež vznikly žalované, která
se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze
považovat za účelně vynaložené, neboť lze předpokládat, že Státní pozemkový
úřad jakožto organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných
zaměstnanců, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů žalované před soudy, a
nebyl tak důvod, aby v dovolacím řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli
pověřený pracovník Státního pozemkového úřadu (k tomu srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010,
sp. zn. III. ÚS 1180/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28
Cdo 779/2019, či ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.