28 Cdo 2372/2019-882
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně Z. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem
Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované
České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 169/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2019, č. j. 69
Co 198/2018-1286, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) napadla dovoláním výrok II. rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. 69 Co
198/2018-1286, kterým ve výroku I. změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci
ze dne 16. 4. 2018, č. j. 18 C 169/2016-965 [jímž rozhodl, že se nahrazuje
projev vůle žalované uzavřít ve výroku specifikovanou smlouvu s žalobkyní, jako
oprávněnou osobou podle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v
k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, jakožto náhradních
zemědělských pozemků za pozemky, jež nebyly její právní předchůdkyni vydány],
tak, že žalobu zamítl, dále jej změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního
stupně částku 7.224 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.), a žalobkyni uložil
povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2.676
Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV.).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, pokud dovodil, že
žalobkyni jakožto dědičce po oprávněné osobě vznikl nárok na bezúplatný převod
náhradních pozemků podle § 11a odst. 2 zákona o půdě za pozemky odňaté právním
předchůdcům oprávněné osoby vyplývající z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaných
v letech 1999 až 2016, že i přes aktivní přístup žalobkyně žalovaná bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejího nároku prostřednictvím
veřejné nabídky pozemků nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých
pozemků prokázaná znaleckým posudkem znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.,
mnohonásobně převyšuje ocenění provedené Fondem, resp. žalovanou), následkem
čehož do současné doby nedošlo k uspokojení nároku žalobkyně, a žalovaná se tak
ocitla v mnohaletém prodlení. V důsledku liknavého postupu žalované nebylo
možné po žalobkyni spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách.
Pokud jde o otázku převoditelnosti, resp. vhodnosti žalobkyní nárokovaných
pozemků, vyšel odvolací soud ze zprávy Magistrátu města Olomouc, odboru dopravy
a územního rozvoje (jakožto úřadu územního plánování), ze dne 20. 12. 2018, jíž
dokazování doplnil, a z níž (stručně řečeno) zjistil, že na pozemku parc. č. XY
v k. ú. XY je plánována veřejně prospěšná stavba - dle grafického znázornění se
jedná o část pozemku v ploše XY určenou územním plánem k zastavění stavbou
dopravní infrastruktury, elektrickým vedením XY, teplovodním vedením XY a
koridorem cyklistické dopravy XY, že další část tohoto pozemku je součástí
chráněného ložiskového území s vymezeným dobývacím prostorem XY (a že jím vede
VTL plynovod. Část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je územním plánem určena k
zastavění veřejně prospěšnou stavbou technické infrastruktury (ve stabilizované
ploše 24/023N), a to koridorem technické infrastruktury pro prvek XY -
elektrické vedení distribuční soustavy 110 kV, který dle výkresové dokumentace
zásadním způsobem zasahuje do označeného pozemku a v podstatě jej dělí na dvě
části. V menší části při okraji je pak tento pozemek zasažen plochou XY, která
je určena pro dopravní infrastrukturu, tzv. východní tangentu (přeložku silnice
XY). Odvolací soud na základě takto doplněného dokazování dospěl - na rozdíl od
soudu prvního stupně - s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
5368/2015 k závěru, že převodu obou pozemků brání překážka uvedená v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
č. 503/2012 Sb.), neboť schváleným územním plánem města Olomouc (viz jeho
kapitola 8) jsou určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami vymezenými v §
170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního
zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a to
stavbami dopravní infrastruktury a stavbami technické infrastruktury, přičemž k
výluce postačí záměr o budoucím využití pozemku dle schváleného územního plánu
[veřejně prospěšnou stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona
může být i stavba technické infrastruktury jako podmnožina staveb veřejné
infrastruktury - viz § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona]. Lokální
biokoridor na pozemku parc. č. XY, který je veřejně prospěšným opatřením
[nikoliv stavbou ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.], sám o
sobě překážkou k vydání není. Bylo-li však současně zjištěno, že tento pozemek
je současí chráněného ložiskového území s vymezeným dobývacím prostorem XY,
není pro žalobkyni vhodný, jelikož původní pozemky nevydané žalobkyni nebyly
chráněným ložiskovým územím (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4400/2015); samotná skutečnost, že na tomto pozemku se nachází chráněné
ložiskové území s vymezeným dobývacím prostorem, je tak důvodem pro závěr o
nevhodnosti dotčené části pozemku k převodu. Okolnost, že pozemek parc. č. XY v
k. ú. XY je dotčen jinou realizovanou technickou infrastrukturou (VTL
plynovodem) na existenci překážky podle § 6 odst.
1 písm. b) zákona č. 503/2012
Sb. nic nemění, neboť rozhodující je právě plánovaná technická infrastruktura
dle územního plánu, která je veřejně prospěšnou stavbou vymezenou v územně
plánovací dokumentaci; tento pozemek je tedy nepřevoditelný, a to jako celek. To, že pro realizovanou technickou infrastrukturu je výjimka a pro zamýšlenou
nikoliv, není podle odvolacího soudu nelogické, neboť vydání pozemků by mohlo
zkomplikovat právě realizaci stavby. Naopak v případě, že již realizovaná
technická infrastruktura nebrání zemědělskému využití, pak není v podstatě
důvod pozemek nevydat. Jestliže je však teprve plánována, pak by převod pozemků
do vlastnictví jiných osob byl překážkou, resp. komplikací při výstavbě
technické infrastruktury.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání - směřujícího podle jeho obsahu proti
výroku II. rozsudku odvolacího soudu o věci samé - ve smyslu § 237 o. s. ř. v
tom, že závisí na vyřešení otázky „překážky bránící vydání náhradního pozemku,
spočívající v plánované veřejně prospěšné stavbě technické infrastruktury,
kterou se dovolací soud ve svých rozhodnutích dosud nezabýval“ a kterou
„odvolací soud vyřešil v rozporu s § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012
Sb.“. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že výjimka obsažená v
uvedeném ustanovení pod bodem 4. se nevztahuje na plánovanou technickou
infrastrukturu, a namítá, že „je jedno, jestli taková stavba bude teprve
realizována nebo jestli na pozemku již je, jelikož ani jeden ze stavů této
veřejně prospěšné stavby nebrání zemědělskému využití pozemku“; navíc odvolací
soud ani neuvedl, „jak by její realizace mohla narušit zemědělské využití
pozemku nebo jak by mohla oprávněná osoba zasáhnout do výměny elektrického
vedení, a taktéž Magistrát města Olomouc ve své zprávě uvedl, že realizace
technické infrastruktury nebrání současnému využití pozemků. Dále dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanoveními stavebního zákona a
prováděcí vyhláškou č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně
plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění
pozdějších předpisů, zhodnotil koridory technické a dopravní infrastruktury
jako veřejně prospěšné stavby, ačkoliv takovou stavbou podle § 2 odst. 1 písm. l) stavebního zákona může být jen stavba a nikoli koridor. Kromě toho je-li
překážkou veřejně prospěšná stavba, musí se jednat o stavbu určenou již územním
plánem „ve svém rozsahu“. Dále poukázala na to, že příloha vyhlášky č. 500/2006
Sb. rozlišuje mezi koridorem a určením veřejně prospěšné stavby, přičemž
koridor není veřejně prospěšnou stavbou, ale plochou určitého rozměru, která
pouze stanovuje, že „někde v tomto prostoru by mohla vzniknout veřejně
prospěšná stavba“. Pokud tedy odvolací soud odkázal na koridory veřejně
prospěšných staveb, pak ty nejsou veřejně prospěšnými stavbami dle právních
předpisů a nemůže se na ně vztahovat „vyvlastňovací princip“ podle § 170
stavebního zákona a ani omezení dle § 6 zákona č. 503/2012 Sb. Pokud jde o
stavbu cyklostezky a přeložení východního tangentu, nezabýval se odvolací soud
podle dovolatelky plánovaným rozsahem těchto staveb, tedy tím, že do pozemků
zasahují jen v malých částech, které by bylo možno oddělit; v tomto ohledu však
její návrh zamítl a tak jí „odejmul možnost na základě nově provedeného důkazu
doplnit tvrzení a dokazování v souladu s nově zjištěnými skutečnostmi“; vhodné
ovšem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení. Ke zjištění odvolacího soudu, že se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY
nachází ložisko a dobývací prostor, vyslovuje dovolatelka názor, že žádné
podmínky omezení využití pozemku nebyly báňskou správou určeny, že § 20 zákona
č.
44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), stanovil možnost správce
dobývacího prostoru požádat o převod takového pozemku do jeho vlastnictví, že
„dobývací prostor neznamená, že by zde byla těžba přikázána, ale že je zde
možná“ a že „stejně tak ložiska nerostného bohatství neznamenají, že je zde vše
zakázáno, ale podmínky územního plánování musejí tyto skutečnosti zahrnout“,
přičemž však ani jedna z těchto okolností nebrání zemědělskému využití pozemků. Přitom odvolací soud neuvedl, v čem spočívá nevhodnost tohoto pozemku a jen
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4405/2015, které vychází
z odlišné situace a jehož závěry nelze v dané věci aplikovat, když pozemek je v
současné době zemědělsky využíván. Dále dovolatelka odvolacímu soud vytýká, že
se dostatečně nezabýval závěry zaujatými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 a sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, ani tím, jestli je možné
pozemky zemědělsky využívat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k
tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s.
ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
(účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož rozsudek odvolacího
soudu je v napadeném výroku II. o věci samé v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se ani v dané věci odchýlit.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§
239 část věty před středníkem o. s. ř.).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními
pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly - nebýt liknavého či svévolného
postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky - zařaditelné do veřejné
nabídky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28
Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení
ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku
náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu
nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č.
503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda
jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze
zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s
takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást
areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je
přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem
případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového
pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem
konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28
Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo
220/2005).
Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a
o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
zákon č. 503/2012 Sb.), podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití
nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze
převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo
regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně
prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami
již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle § 3 odst.
4, § 7 nebo § 10 odst. 1 nebo 2, 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na
osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu
podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3.
převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle § 17
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo 4. již
využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na
základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního
plánování.
Citované ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (jímž byl zrušen zákon
č. 95/1999 Sb.) je obsahově totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo
dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz
§ 2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z
Důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které
jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy,
pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby
apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými
údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci
tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srov. např. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, na nějž
odkázal odvolací soud, jakož i v rozsudku ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4589/2018, vyslovil právní názor, podle nějž v případě výluky uvedené v § 6
odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o to, aby bylo zamezeno převodům
zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb
dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k
nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné
stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i
účelu, jakož i normativního odkazu na § 1 zákona o půdě majícího význam
interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ [ve
smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě], tj. na půdu tvořící zemědělský
půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části)
dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o
ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za
jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem
nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně
prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami
již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků převáděných podle § 3 odst. 4, §
7 nebo § 10 odst. 1, zemědělských pozemků již využitých ke zřízení technické
infrastruktury). Dále v tomto rozsudku dovodil, že z hlediska posuzované výluky
je podstatné začlenění pozemku do územně plánovací dokumentací vymezené plochy
(koridoru) pro veřejně prospěšné stavby či stavby dopravní infrastruktury (v
tomto ohledu odkázal na vymezení pojmů územního plánování uvedené v § 2 odst. 1
stavebního zákona, k obsahu územního plánu pak na přílohy 7 a 9 vyhlášky č.
500/2006 Sb.) - srov. dále zejména přílohu 7 odst. 1 písm. d) této vyhlášky,
podle níž textová část územního plánu obsahuje koncepci veřejné infrastruktury,
včetně podmínek pro její umísťování, vymezení ploch a koridorů pro veřejnou
infrastrukturu, včetně stanovení podmínek pro jejich využití.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že podle schváleného územního plánu
města Olomouce je na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY plánována 1) veřejně
prospěšná stavba dopravní infrastruktury, 2) veřejně prospěšná stavba - koridor
cyklistické dopravy XY a 3) elektrické vedení XY a teplovodní vedení XY,
jakožto technické infrastruktury, a že část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je
1) územním plánem určena k zastavění veřejně prospěšnou stavbou technické
infrastruktury, a to koridorem technické infrastruktury pro prvek XY -
elektrické vedení distribuční soustavy 110 kV, který dle výkresové dokumentace
zásadním způsobem zasahuje do označeného pozemku a v podstatě jej dělí na dvě
části, a že 2) v menší části při okraji je tento pozemek zasažen plochou, která
je určena pro dopravní infrastrukturu, tzv. východní tangentu (přeložku silnice
XY), pak je jednoznačné, že převodu obou těchto pozemků na žalobkyni brání
zákonné výluky stanovené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., jak
odvolací soud dovodil.
Z hlediska aplikace citovaného § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. Není
ani nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním
rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), jestliže se zákaz převoditelnosti
pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich
části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní
infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací
dokumentací [viz § 2 odst. 1 písm. l) a n) stavebního zákona; dále srov.
opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018].
Navíc je pozemek parc. č. XY v k. ú. XY součástí chráněného ložiskového území s
vymezeným dobývacím prostorem XY, takže není k převodu na žalobkyni vhodný ani
z toho důvodu, že by nebyla zachována ekvivalentnost nevydaných pozemků a
tohoto pozemku, neboť žalobkyně v řízení netvrdila, že by se na některém z
nevydaných pozemků nacházelo chráněné ložiskové území s vymezeným dobývacím
prostorem; je možno dodat, že označený pozemek by již z tohoto důvodu, který
sám o sobě svědčí pro závěr o jeho nevhodnosti k převodu jako pozemku
náhradního, nebyl zařaditelný do veřejné nabídky uskutečňované Státním
pozemkovým úřadem. Ostatně žalobkyně v tomto ohledu žádnou dovolací
argumentaci, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §
241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání nevznesla, neboť žádnou právní otázku, z níž
by dovozovala přípustnost dovolání, neoznačila.
Protože dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, a § 146 odst. 3
o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, takže na náhradu
nákladů tohoto řízení nemá právo, a kdy náklady, jež vznikly žalované, která se
prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze považovat
za účelně vynaložené, neboť lze předpokládat, že Státní pozemkový úřad jakožto
organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců,
kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů žalované před soudy, a nebyl tak
důvod, aby v dovolacím řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený
pracovník Státního pozemkového úřadu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I.
ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS
1180/10, či ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou
dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), a
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz
).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu