21 Cdo 4302/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. s. K.,
a.s., zastoupenému advokátem, o vydání potvrzení o zaměstnání, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 24 C 102/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2007, č.j. 16 Co
278/2006-238, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1.
2007, č.j. 16 Co 278/2006-238, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Karviné ze dne 23. 6. 2006, č.j. 24 C 102/2004-218, ve věci samé [(v odstavcích
II. a III., tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby „soud určil, že
žalovaný je povinen žalobci rozvázat pracovní poměr dnem 28. 2. 2001 na základě
výpovědi, kterou dal svým dopisem ze dne 28. 11. 2000, jelikož mu tímto dnem
dle ní skončila výpovědní doba a žalobce na dobu do skončení pracovněprávních
sporů s ním hodlá nastoupit do pracovního poměru k jinému zaměstnavateli“, a
aby „soud určil, že žalovaný je povinen žalobci vydat potvrzení o zaměstnání
(zápočtový list) pro potřebu jeho nového zaměstnavatele, dále potvrzení
skutečností rozhodných pro posouzení nároků na hmotné zabezpečení uchazečů o
zaměstnání pro potřebu Ú. p. K. v případě, bude-li se o něj žalobce ucházet, a
dále potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a funkčních požitků
a o sražených zálohách na daň za zdaňovací období 2001, aby si žalobce mohl u
F. ú. v K. podat daňové přiznání a potvrzení o délce zaměstnání a praxe pro
potřebu žalobce a U.“)] není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by
odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po
právní stránce – vzhledem k tomu, že právní otázku aplikace ustanovení § 154
odst. 1 o.s.ř. na zjištěný skutkový stav posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou a že jinak byl v dovolání uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu –
srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a), případně zmatečnostní vada podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. - zásadní
význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč.
2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových
zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence
právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba na plnění
[zdůraznil, že nejde o žalobu na určení, za jakou ji nesprávně považoval soud
prvního stupně, a proto není třeba zkoumat naléhavý právní zájem ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.)], kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti
žalovanému rozvázat s ním pracovní poměr dnem 28. 2. 2001 na základě výpovědi,
kterou dal žalovaný žalobci dopisem ze dne 28. 11. 2000, není důvodná proto, že
„požadavek žalobce nemá oporu v právních předpisech“, a že žalobě na vydání
potvrzení o zaměstnání (zápočtového listu), potvrzení skutečností rozhodných
pro posouzení nároků na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, potvrzení o
zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a funkčních požitků a o sražených
zálohách na daň za zdaňovací období 2001 a potvrzení o délce zaměstnání a praxe
nelze vyhovět proto, že těmto „požadavkům žalobce“ bylo vyhověno ještě před
rozhodnutím ve věci; v řízení bylo totiž prokázáno, že uvedená potvrzení byla
žalobci v průběhu řízení doručena.
Žalobce v první řadě odvolacímu soudu vytýká, že „potvrdil rozsudek okresního
soudu, ač byl věcně nesprávný, když soud neposuzoval věc k datu, kdy došlo k
rozhodné skutečnosti, tj. ke dni skončení pracovního poměru, nýbrž k datu
stanovenému tak, aby mohl rozhodnout v neprospěch žalobce“, a že „nerespektoval
publikovaná stanoviska Nejvyššího soudu ve věci časové posloupnosti vydání
posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání“.
V soudní teorii a praxi nikdy nebylo pochyb o tom, jaký stav (který okamžik) je
rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci, který je základem pro
rozhodnutí soudu o věci samé.
Podle ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době
jeho vyhlášení; uvedené platí i pro odvolací řízení (srov. § 211 o.s.ř.).
Zásada uvedená v ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. znamená, že soud při
rozhodování věci je povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu
byly v době zahájení řízení (a k právním předpisům v té době platným), ale také
k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (a k právním
předpisům v době vyhlášení rozhodnutí platným), a že nesmí vzít v úvahu to, co
má nastat až po vyhlášení rozhodnutí. Z hlediska zjišťování skutkového stavu
věci soud vychází z ustanovení‚ § 154 odst. 1 o.s.ř. tehdy, jestliže
skutečnosti, které tu jsou v době vyhlášení rozsudku, jsou podle hmotného práva
pro rozhodnutí též významné.
Stanoví-li zákon, že pro právní posouzení věci jsou rozhodné skutečnosti, které
nastaly v určité době (jako je tomu například při rozhodování o žalobě na
určení neplatnosti právního úkonu, kterou je třeba posuzovat k okamžiku a se
zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn), soud ke skutečnostem
nastalým později nepřihlíží, i kdyby tu byly v době jeho rozhodování. Procesní
ustanovení § 154 odst. 1 o.s.ř. se nedotýká těch ustanovení hmotného práva,
která váží vznik, změnu nebo zánik práva nebo povinnosti k určité době (srov.
např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp.zn. 4 Cz
3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 14,
ročník 1975).
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Pro rozhodování soudu o
žalobě (její části), kterou se žalobce domáhal vydání potvrzení o zaměstnání
(zápočtového listu), potvrzení skutečností rozhodných pro posouzení nároků na
hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, potvrzení o zdanitelných příjmech ze
závislé činnosti a funkčních požitků a o sražených zálohách na daň za zdaňovací
období 2001 a potvrzení o délce zaměstnání a praxe, platí, že soud při
dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které zde byly v době zahájení řízení,
ale že přihlíží i ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. Z
odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že v době vyhlášení rozsudku (ke
dni 23. 6. 2006) měl soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žaloby v
této části k dispozici takové skutkové zjištění, že žalobou požadovaná
potvrzení byla již žalobci vydána (byť - jak uvedl - „opožděně“ až v
souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2001, č.j. 16
Co 19/2001, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2001).
Jestliže tedy odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že
žalobě nelze vyhovět proto, že „požadavkům žalobce bylo vyhověno ještě před
rozhodnutím ve věci“, postupoval v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o.s.ř. a
s ustálenou judikaturou, neboť vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak byl
zjištěn v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně; přihlédl správně k
tomu, co nastalo až po podání žaloby, avšak do vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně. Okolnost (tvrzená dovolatelem), že odvolací soud „nerespektoval
publikovaná stanoviska Nejvyššího soudu ve věci časové posloupnosti vydání
posudku o pracovní činnosti a potvrzení o zaměstnání“, nemá za této situace pro
posouzení opodstatněnosti žaloby v této části žádný význam.
Žalobce dále – jak je zřejmé z obsahu dovolání (z vylíčení dovolacích důvodů)
- kromě toho, že podrobně rekapituluje dosavadní průběh celého řízení (v
podáních ze dne 13. 4. 2007 a 16. 4. 2007), odvolacímu soudu vytýká, že řízení
před soudy obou stupňů je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívajícími zejména v „délce řízení, když
žaloba byla podána již 7. 3. 2001“, v „opakovaném porušování procesních práv
žalobce zdokumentovaném podrobně v právním rozboru ze dne 13. 4. 2007 a 16. 4.
2007 (dovolání)“, v „neprovedení či zamítání jím navrhovaných důkazů anebo
námitek soudem“, v tom, že „celé řízení mělo víceméně charakter justičního
komplotu vůči osobě žalobce“, což „vyplývá zejména z procesních pochybení
prvoinstančního soudu, která jsou ze spisu patrná, a z postupu soudu
odvolacího, který tato pochybení nejenže přehlížel, ale také se je snažil
zakrýt, a to např. tím, že potvrdil rozsudek okresního soudu, ač byl věcně
nesprávný“), a že uplatňuje zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 3
o.s.ř. (když tvrdí, že „postupem soudu bylo zmařeno jeho ústavní právo na
spravedlivý proces“). Případnou existencí dovolatelem tvrzených vad, které by
mohly představovat (kdyby byly opravdu důvodné) vady řízení ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně zmatečnostní vadu odnětí
možnosti jednat před soudem podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., se však
dovolací soud nemohl zabývat, neboť kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu
dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nemůže být - jak již
uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného
rozsudku po právní stránce. Zmatečnosti pak nejsou podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým
dovolacím důvodem; dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §
229 odst.1, § 229 odst.2 písm.a) a b) a § 229 odst.3 o.s.ř. přihlédnout (a to i
když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení § 242 odst.
3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné, a uvedený předpoklad
v projednávané věci naplněn není.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud
České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu
svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by
byly potřebné k účelnému uplatňování jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu