22 Cdo 2178/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně A. Š., zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se
sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti žalované M. Z., o vydržení věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 19/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 2012,
č. j. 12 Co 57/2010-238, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. ledna 2012, č. j. 12 Co
57/2010-238, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci V. a I. V. se domáhali, aby soud určil, že „každý vlastník domu se
stavební parcelou čís. 1353, zapsaný na listu vlastnictví čís. 1272 pro obec a
katastrální území Ž. Katastrálního úřadu v Lounech, je oprávněn užívat pozemek
číslo 6734/2, zapsaný na listu vlastnictví 1674 pro obec a katastrální území
Ž., u Katastrálního úřadu v Lounech pro příchod, příjezdy, odchody a odjezdy a
každý vlastník tohoto pozemku je povinen toto právo trpět“. Tvrdili, že cestu
vydrželi, neboť ji užívali již jejich právní předchůdci od roku 1912. Žalovaná
navrhovala zamítnutí žaloby; zejména popírala splnění podmínek pro vydržení
práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
března 2001, č. j. 11 C 796/2000-74, žalobu zamítl; Krajský soud v Ústí nad
Labem jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 21. února 2002, č. j. 47 Co 320/2001-89, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Soudy vyšly ze zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobci nebo jejich právní
předchůdci užívání předmětného pozemku opírali o právní důvod způsobilý k
nabytí práva jej užívat, přičemž existence takového právního důvodu byla
předpokladem pro oprávněnou držbu a vydržení práva. Tvrzení, že k vydržení
došlo v době platnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „o. z.
o.“) odvolací soud odmítl s tím, že ustanovení tohoto zákona na věc nemohou být
aplikována.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) k dovolání žalobců
rozsudkem ze dne 16. června 2003, č. j. 22 Cdo 1163/2002-105, zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu shledal správným a přesvědčivým v části, ve které
se zabýval splněním podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni
od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (dále „obč.
zák. 1950“), až do doby vyhlášení rozsudku. Dovolací soud však konstatoval, že
bylo namístě zabývat se tvrzením, že k vydržení práva služebnosti mělo dojít
již v době účinnosti o. z. o., a že toto právo má nadále trvat jako věcné
břemeno.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 29. ledna 2004, č. j. 11 C
796/2003-132, žalobě vyhověl. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že právní
předchůdci žalobců vydrželi právo služebnosti a vzhledem k tomu, že služebnosti
vzniklé v době platnosti o. z. o. se podle § 562 obč. zák. 1950 změnily na
věcná břemena, trvá věcné břemeno do současnosti. Žalovaná netvrdila
skutečnost, na jejímž základě by právo odpovídající věcnému břemeni (pokud by
vzniklo jako služebnost podle o. z. o.) zaniklo.
Odvolací soud k odvolání všech účastníků řízení (žalobci podali odvolání pouze
do výroku o náhradě nákladů řízení) rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 11 Co
332/2004-151, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a z toho, že vlastník zatíženého
pozemku se v roce 1936 zavázal cestu přes jeho pozemek snášet. Uzavřel, že
pozemková služebnost vznikla v době platnosti o. z. o. a posléze se změnila na
věcné břemeno a že nebyl prokázán jeho zánik.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č. j. 22 Cdo 2595/2005-174,
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců
sice užívali předmětný pozemek jako cestu ke svým nemovitostem od roku 1912. Z
jeho rozhodnutí však není patrno, kdy se ujali držby služebnosti jako věcného
práva k věci cizí (kdy začali po pozemku přecházet z titulu držby tohoto práva)
a jak dlouho držba trvala. Zřejmě uvažoval o vydržení mimořádném podle o. z.
o., takže k vydržení by došlo v roce 1942, po třiceti letech bezelstné držby. Z
rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně nevyplývá, jak měla služebnost
vzniknout, zda vydržením nebo smlouvou (za splnění náležitostí podle § 481 o.
z. o.), přičemž v takovém případě by musel odvolací soud seznámit účastníky se
svým odlišným právním názorem a umožnit jim k němu se vyjádřit.
Žalobci V. a I. V. kupní smlouvou uzavřenou 9. 8. 2005 převedli dům se st. p.
č. 1353 k. ú. Ž. na A. Š. Soud prvního stupně k jejich návrhu usnesením ze dne
5. října 2006, č. j. 7 C 19/2006-183, rozhodl podle § 107a o. s. ř., že do
řízení na jejich místo vstupuje A. Š. Při jednání dne 1. března 2007 také
připustil změnu žaloby tak, aby soud určil, že pozemek parc. č. 6734/2, zapsaný
na listu vlastnictví č. 1674 pro obec a katastrální pracoviště Žatec u
katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Žatec, je zatížen
věcným břemenem pro příchody, příjezdy, odchody a odjezdy ve prospěch vlastníků
domu se st. p. č. 1353, zapsaném na listu vlastnictví č. 2452 pro obec a
katastrální území Ž. u katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální
pracoviště Žatec.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 7 C
19/2006-203, žalobě vyhověl. Dovodil vznik věcného břemene podle § 243d odst.
2 o. s. ř. Ten stanoví, že pokud podle § 241d odst. 1 o. s. ř. dovolací soud
zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále
o věci soud, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení, přičemž právní vztahy
někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.
Jestliže A. Š. nabyla vlastnictví k domu v době, kdy bylo (novým) pravomocným
rozsudkem rozhodnuto, že ve prospěch vlastníků tohoto domu vázne věcné břemeno,
nemohlo věcné břemeno, které na ni přešlo s vlastnictvím domu, zaniknout
zrušením tohoto rozsudku.
Rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání žalobkyně zrušen rozsudkem
odvolacího soudu ze dne 9. června 2009, č. j. 12 Co 531/2007-212. Ten
nesouhlasil s výkladem § 243d odst. 2 o. s. ř., neboť v daném případě A. Š. se
jako nová vlastnice domu stala účastnicí řízení, pozbyla postavení třetí osoby,
a proto jí nelze ochranu podle tohoto ustanovení poskytnout.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 7 C
19/2006-219, žalobu zamítl. Z doplněného dokazování zjistil, že právní
předchůdci žalobkyně užívali pozemek parc. č. 6734/2 jako přístupovou cestu k
domu nerušeně od roku 1912. V roce 1932 však došlo mezi E. E. – vlastníkem
pozemku parc. č. 6734/2 a vlastnicí domu A. H. k neshodě. E. E. nesouhlasil s
tím, aby A. H. užívala jeho pozemek jako přístupovou cestu k domu. Namítal, že
má do domu přístup přímo z ulice. Na tom setrval i přes doporučení stavební
komise, která vlastnici domu odkázala na občanskoprávní řízení. Soud prvního
dospěl k závěru, že k mimořádnému vydržení služebnosti podle o. z. o. nemohlo
dojít, neboť od roku 1912 nemohla případná bezelstná držba práva trvat třicet
let. K vydržení nedošlo ani podle obč. zák. 1950, ani podle občanského zákoníku
č. č. 40/1964 Sb. („obč. zák. 1964“). Vlastníci domu manželé V. v roce 1977
jednali neúspěšně s vlastníky pozemku manžely P. o zřízení věcného břemene
cesty. Kromě toho v té době užívali pozemek jen jako pěší cestu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 6. ledna 2012, č. j. 12 Co
57/2010-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K námitce, že se soud
prvního stupně zcela nevypořádal s vydržením věcného břemene podle zák. č.
141/1950 Sb., obč. zák., poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této
věci dne 16. června 2003, č. j. 22 Cdo 1163/2002-105. Nejvyšší soud v něm
výslovně uvedl, že závěr soudů obou stupňů, že k vydržení tohoto podle tohoto
zákoníku nedošlo, je správný. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že soud
prvního stupně neargumentoval, proč za důvod vzniku věcného břemene nepovažoval
§ 243d odst. 2 o. s. ř. Neshledal však proto rozsudek soudu prvního stupně
nepřezkoumatelný nebo věcně nesprávný. Uvedl dále, že nemá důvod odchylovat se
od právního názoru vysloveného v předchozím rozsudku ze dne 9. června 2006, č.
j. 12 Co 531/2007-212, a to, že žalobkyně tím, že se stala účastnicí tohoto
řízení namísto původních žalobců, pozbyla postavení třetí osoby ve smyslu §
243d odst. 2 o. s. ř. Za nepřípadné považoval její odkaz na rozsudky Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 127/2005 a sp. zn. 28 Cdo 1875/2004. Připomněl také, že z
toho důvodu soud nepřipustil zpětvzetí žaloby, které učinila s tím, že věcné
břemeno bylo v katastru nemovitostí zapsáno na základě kupní smlouvy, kterou
nabyla dům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Namítá:
1. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, které mělo za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. To spatřuje v závěru odvolacího soudu, že pokud
se stala v důsledku singulární sukcese účastnicí řízení (žalobkyní) pozbyla
postavení třetí osoby ve smyslu § 243d odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka je
přesvědčena, že když se stala vlastnicí domu, v jehož prospěch existovalo ke
dni nabytí vlastnického práva věcné břemeno, spočívající v užívání pozemku, jak
vyplývalo i z pravomocného rozhodnutí soudu, pak byla v postavení třetí osoby.
Jejím právům svědčila ochrana podle § 243d odst. 2 o. s. ř. Tato ochrana platí
bez omezení a nepozbyla ji tím, že pravomocný rozsudek soudu o určení věcného
břemene byl dovolacím soudem zrušen. Právní názor odvolacího soudu je také v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a to rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 778/2005.
2. Tvrdí, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. K závěru o tom, že nebyly
splněny podmínky pro vydržení práva věcného břemene, dospěly soudy jen ze
skutečnosti, že držba práva byla narušena v roce 1932. Nevypořádaly se však s
tím, že právní předchůdci žalobkyně jako vlastníci domu sousední pozemek i
nadále jako přístupovou cestu užívali. Jediný další vchod do domu vede přes
sklep, který není schopen plnit dlouhodobě funkci obvyklého vstupu do rodinného
domu.
3. Řízení je zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Ačkoliv v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítala, že soud
prvního stupně se nevypořádal s otázkou vydržení věcného břemene podle obč.
zák. 1950, odvolací soud pouze konstatoval, že tato otázka byla již v průběhu
řízení vyřešena (odkaz na Soudní judikaturu 14/2001 a na R 42/2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Vadou řízení je i nesprávná aplikace § 243d
odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Odvolací soud správně vyložil § 243d odst. 2 o. s. ř. a jeho rozhodnutí vychází
ze skutkových zjištění, které podle obsahu spisu mají oporu v provedeném
dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ke dni 31. 12. 2012
(dále „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který
byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění a doplňuje občanský soudní řád a
některé další zákony). Zjistil, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., že bylo podáno oprávněnou řádně zastoupenou osobou –
účastnicí řízení, a že je i důvodné.
Žalobkyně namítá, že jako „třetí osoba“ ve smyslu § 243d odst. 2 o. s.
ř. nabyla vlastnictví k domu kupní smlouvou uzavřenou 9. 8. 2005 a spolu s ním
také právo odpovídající věcnému břemeni cesty po pozemku p. č. 6734/2, jak bylo
o určení věcného břemene v té době rozhodnuto pravomocným rozsudkem odvolacího
soudu. I když byl uvedený rozsudek dovolacím soudem posléze zrušen a do řízení
vstoupila namísto žalobců právě na základě kupní smlouvy, kterou s nimi
uzavřela, věcné právo nepozbyla.
Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. „má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud ve věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v
řízení jde, vstoupil do řízení namísto dosavadního účastníka; to neplatí v
případech uvedených v § 107“. „Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlasu
žalovaného nebo toho kdo má do řízení vstoupit na jeho místo se nevyžaduje.
Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány“ (§ 107a odst. 2 o.
s. ř.).
Jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu
prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena
k dalšímu řízení; ustanovení § 226 zde platí obdobně (§ 243d odst. 1, věta
první o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, nyní § 243g odst. 1 věta první o. s.
ř.). Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým
rozhodnutím dotčeny (§ 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, nyní §
243g odst. 2 o. s. ř.). Toto ustanovení chrání toho, kdo chrání toho, kdo
jednal v důvěře v pravomocné rozhodnutí soudu.
K problematice nabytí práva přiznaného pravomocným, leč později zrušeným
rozhodnutím soudu se dovolací soud již opakovaně vyjádřil:
Smlouva o převodu vlastnictví není neplatná jen proto, že převodce vlastnické
právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření této smlouvy zrušeno
dovolacím soudem a novým rozhodnutím bylo ve věci rozhodnuto jinak (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, publikovaný
pod č. 55/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku se
– po výčtu judikatury vztahující se k této otázce - též uvádí: „S přihlédnutím
k těmto rozhodnutím dospívá dovolací soud k závěru, že ustanovení § 243d odst.
2 o. s. ř. poskytuje třetím osobám ochranu pro případ nabytí věci od
nevlastníka a že z tohoto důvodu nemůže být pro rozpor se zákonem podle § 39
obč. zák. neplatná smlouva, kterou byla věc na třetí osobu převedena v době od
právní moci rozhodnutí do jeho zrušení dovolacím soudem. Z toho vyplývá, že
ochrana podle § 243d odst. 2 o. s. ř. nedopadá na případy neplatnosti takové
smlouvy podle § 37, § 38 a § 39 obč. zák. pro obcházení zákona nebo rozpor s
dobrými mravy“.
Při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se i nadále
vychází z původního zrušeného rozhodnutí; třetí osoby nemohou pozbýt nabytá
práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a že právní
poměry účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Právní postavení třetích osob
je ovšem tímto způsobem chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a
povinnosti vznikla platně (rozsudek nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012,
sp. zn. 21 Cdo 892/2012). Neplatnost právního úkonu v takovém případě
samozřejmě nemůže být založena tím, že šlo o nabytí od osoby, která k tomu
podle hmotného práva nebyla oprávněna, vyplývalo-li její oprávnění z
pravomocného, byť později zrušeného rozhodnutí soudu. Ochrana poskytovaná §
243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 (nyní § 243g odst. 2 o. s. ř.)
se týká jak konstitutivních, tak i deklaratorních rozhodnutí soudu (k tomu viz
přiměřeně Hrdlička, J.: Stížnost pro porušení zákona. Praha 1965, s. 125 a
násl.).
Z uvedeného je zřejmé, že jestliže třetí osoba nabude na základě smlouvy,
která je vadná jen pro nedostatek práva předchůdce, právo od neoprávněného,
kterému svědčí pravomocné soudní rozhodnutí, pak právo, které její předchůdce
ve skutečnosti neměl, nabude originárním způsobem, a na jeho existenci nemůže
mít vliv to, že později bylo pravomocné rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno.
V takovém případě jsou dotčeny hmotněprávní vztahy mezi účastníky; i
kdyby právo, o které v řízení šlo, neexistovalo, v důsledku zmíněného pravidla
originárně vzniká a nabyvatel je jeho subjektem. Jestliže za této situace po
zrušení pravomocného rozhodnutí na základě mimořádného opravného prostředku
nabyvatel práva vstoupí do řízení podle § 107a o. s. ř. (procesní nástupnictví
v důsledku singulární sukcese), a navrhuje, aby věc byla posouzena podle §
243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 (nyní § 243g odst. 2 o. s. ř.),
jde o změnu, resp. podle okolností o rozšíření žaloby (žaloba se nadále opírá o
jiný skutkový stav, než doposud; jde o nová skutková tvrzení, která uplatněný
nárok odůvodňují). Nárok uplatněný žalobou je totiž vymezen vylíčením
rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem (petitem – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001,
publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nárok
opřený o § 243d odst. 2 o. s. ř. se opírá o jiné skutečnosti, než jaké byly
uplatňovány doposud – jedna strana tvrdí a dokazuje to, že právo nabyla od
osoby, která měla být jeho subjektem podle v té době pravomocného soudního
rozhodnutí, protistrana to, že smlouva měla jiné vady způsobující její
neplatnost (v případě relativní neplatnosti jen, byla-li řádně uplatněna),
včetně toho, že druhá strana o tom, že jde o nabytí do neoprávněného, musela
vědět.
Samotná skutečnost, že do řízení nastoupila jako procesní nástupkyně (§ 107a
o. s. ř.) nová žalobkyně totiž neznamená, že musela mít nutně i stejné
hmotněprávní postavení, jako žalobkyně původní, resp. že by nebylo možno
přihlížet k právním skutečnostem její hmotněprávní postavení měnícím, jestliže
je uplatnila.
Dovolatelka též polemizuje s hodnocením soudů, týkajícím se narušení dobré
víry předchůdkyně žalobkyně v roce 1932, kdy vznikla neshoda mezi předchůdci
účastníků; jak tvrdí, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. V
této části však odvolací soud nezavázal soud prvního stupně závazným názorem,
takže dovolání by tu mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Dovolatelka však v této souvislosti neuvádí nic, co by mohlo založit zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatelka
oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost
dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného
v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí
vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3339). Proto k námitkám
skutkového rázu dovolací soud nepřihlédl.
V části, ve které jde o posouzení vydržení podle obč. zák. 1950, nezbývá, než
odkázat na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, které se k této otázce
vyslovilo.
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu