28 Cdo 1544/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., o dovolání B. p., s.p., zast. advokátem, podanému proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 12 Co 228/2001 (v
právní věci žalobce B. p., s.p., zast. advokátem, proti žalovaným 1/ M. Š. a 2/
J. P., zast. Ing. L. Š., o určení vlastnictví k nemovitosti a určení
neplatnosti dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.
zn. 5 C 954/2000) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 22.3. 2001 pod č.j. 5 C 954/2000-26, ve
spojení s opravným usnesením ze dne 5.6. 2001, č.j. 954/2000-37 výrokem I.
určil, že vlastníkem pozemku specifikovaného v enunciátu uvedeného rozhodnutí
je Česká republika, a výrokem II. zamítl určení neplatnosti dohody o vydání
věci podle zákona č. 403/1990 Sb. uzavřené dne 6.3. 1991 mezi žalobcem a právní
předchůdkyní žalovaných. Právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno
žádnému z účastníků.
Nalézací soud uznal naléhavý právní zájem pouze v části týkající se
požadovaného určení vlastnického práva, a s ohledem na ustanovení § 10 odst. 4
zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, podle
kterého se zastavěný pozemek nevrací, určil – z důvodu absolutní neplatnosti
restituční dohody dle § 39 občanského zákoníku – za vlastníka sporného pozemku
Českou republiku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 18.12. 2002 pod
č.j. 12 Co 228/2001-48 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu na
požadované určení vlastnického práva ke spornému pozemku zamítl. Žalobce byl
uznán povinným nahradit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech řízení
před soudy obou stupňů částku 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Krajský soud se věcí zabýval k odvolání, kterým žalovaní napadli pouze výrok
určující vlastnictví předmětného pozemku, a při svém rozhodování se zaměřil na
posouzení existence naléhavého právního zájmu. Vycházel přitom z ustanovení
zákona č. 111/1990 Sb. o státním podniku, ve znění zákona č. 119/1995 Sb., ze
kterých dovodil, že státní podnik má relativně velmi samostatné postavení při
nakládání se státním majetkem, jenž je mu svěřen, nicméně vlastníkem tohoto
majetku zůstává stát, který jediný může mít naléhavý právní zájem na určení, že
je jeho vlastníkem. Z tohoto důvodu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém se domáhá
zrušení rozsudku krajského soudu. Podle dovolatele spočívá rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci. Žalobce sice souhlasí s interpretací zákona
č. 111/1990 Sb., upozorňuje však na základní skutečnost, že tento zákon byl s
účinností od 1.7. 1997 zrušen. Od tohoto data se státní podnik a předmětná
problematika řídí zákonem č. 77/1997. Citovaný zákon byl tedy účinný jak ke dni
podání žaloby, tak ke dni rozhodování soudů. Podle § 16 odst. 2 zák. č. 77/1997
Sb. státní podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka
podle zvláštních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících
se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech
týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné
obdobné právo státu je, či není. Žalobce jako státní podnik proto byl věcně
legitimován k podání žaloby na požadované určení, a protože toto určení je
podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, je dána i existence
naléhavého právního zájmu žalobce.
K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod
17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným v
dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené
v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle
ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod
(§ 241a odst. 2 písm. b/). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal
v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když
nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není
důvodné.
V projednávané věci žalobce usiluje o určení svého vlastnického práva k
pozemku, který právní předchůdce žalobce v roce 1991 v souladu s restitučním
zákonem č. 403/1990 Sb. převedl (společně s dalšími nemovitostmi) na právní
předchůdkyni žalovaných. Dovolatel přitom vychází z právního názoru – sdíleného
i prvoinstančním soudem -, podle kterého je dohoda o vydání věci z 6.3. 1991 v
části týkající se sporného pozemku absolutně neplatná, neboť pozemky zastavěné
v době vlastnictví státu dle § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. neměly být
vydávány.
Dovolatel sice svým mimořádným opravným prostředkem napadá právní názor
odvolacího soudu spočívající v údajném nedostatku aktivní legitimace žalujícího
státního podniku, dovolací soud však nemohl pominout zásadní dopad, který na
souzenou věc má judikaturou vyšších soudů vytýčená interpretace ustanovení § 10
odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Veden úmyslem nezakládat nové křivdy, vtělil zákonodárce do restituční
legislativy pravidlo bránící vydání pozemků, na kterých byly nově zbudovány
stavby. Zákon č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd
ve svém § 10 odst. 4 stanovil, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která
byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě
přísluší peněžní náhrada (§ 14). Zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích v této souvislosti zakotvil - dokonce s použitím téhož slovního
spojení - naprosto shodnou zásadu. V tomto případě náleží oprávněné osobě
finanční náhrada podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., pokud jí nebyla věc vydána
(§ 8 odst. 3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Na uvedené situace pamatuje ve svém
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ rovněž zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku - pozemky nebo jejich
části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do
vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn.
Je - li ve své podstatě totožný účel uvedených zákonů a stejně tak způsob
zmírnění, resp. odstranění vzniklých křivd a je - li ve všech citovaných
předpisech zakotvena zásada, podle níž se nevydává pozemek, na němž je umístěna
stavba zřízená až po jeho převzetí státem (či jinou právnickou osobou),
neexistuje žádný rozumný důvod, aby ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona
bylo vykládáno jinak, než např. ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.;
naopak je namístě, aby citovaná ustanovení, obsahově i formálně, tj. co do
slovního vyjádření, shodná, byla vykládána jednotně.
Již v rozsudku ze dne 29.1. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1243/96, řešil Nejvyšší soud
ČR - při posouzení namítané neplatnosti dohody o vydání věci - otázku, zda je
kogentním ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil přitom, že
citované ustanovení je - na rozdíl např. od ustanovení § 3 a § 6 tohoto zákona,
která mají povahu kogentních ustanovení - ustanovením dispozitivním; nemá totiž
natolik kategorický charakter, který by vedl k závěru, že jde o ustanovení
kogentní povahy. Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. proto neznamená
bezvýjimečnou nemožnost vydání zastavěných pozemků; uvedený závěr lze opřít i o
ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Zbývá dodat, že nálezem Ústavního
soudu České republiky ze dne 4. listopadu 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97,
uveřejněným ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky pod č. 133 (citovaný nález byl rovněž uveřejněn v sešitě č. 2 z roku
1999 časopisu Soudní rozhledy), byla zamítnuta ústavní stížnost proti
citovanému rozsudku Nejvyššího soudu České republiky. Ve zmíněném nálezu
Ústavní soud dovodil, že „obecné soudy systematickým výkladem § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ... nevybočily extrémně z
mezí ústavnosti, když došly k závěru, že celé ustanovení v komplexu je možno
chápat tak, že nejen vydání takového pozemku nezakazuje, nýbrž ani nevylučuje,
s ohledem na smysl § 8 odst. 5 téhož zákona ... Jinak řečeno, pokud jí
(oprávněné osobě) zastavěný pozemek podle odstavce 3 vydán byl, nepřísluší jí
finanční náhrada podle odstavce 5. Podle názoru Ústavního soudu tak platí, že
pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen výslovně ve spojení se sankcí
neplatnosti (lex perfekta) nebo přímo v právním předpise není obsažen výčet
kogentních ustanovení, je třeba na povahu ustanovení (kogentnost -
dispozitivnost) usuzovat právě s ohledem na související ustanovení právního
předpisu, popř. právního řádu.“ S uvedenými právními závěry se Nejvyšší soud ČR
ztotožnil i v rozsudku ze dne 25.10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2307/2000, ve kterém
dospěl k přesvědčení, že nerespektování ustanovení § 10 odst. 4 zák. č.
403/1990 Sb. (vydáním zastavěného pozemku) nemá za důsledek neplatnost dané
dohody o vydání věci (v části týkající se sporného pozemku) podle § 39
občanského zákoníku, protože se nejedná o rozpor s kogentním zákonným
ustanovením.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva
subjektu, jenž předmět sporu dříve v rámci restitucí vydal oprávněné osobě, je
věcně správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), byť z jiných důvodů, než které krajský
soud uváděl. Dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení
zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1, § 151,
§ 224 odst. 1 a § 243 b odst. 5 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení
úspěch a žalovaným v souvislosti s tímto řízení žádné ze spisu zjistitelné
relevantní náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu