28 Cdo 16/2018

28 Cdo 16/2018-664

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. S., P., zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, za účasti 1) J. S., v P., zastoupeného doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, 2) Sadů, lesů a zahradnictví Praha, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Betlémská 267/9, IČ 000 63 347, zastoupeného JUDr. Danielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 507/36, a 3) Mashhad Consulting, a. s., se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, IČ 246 65 525, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, jako vedlejšího účastníka na straně účastníka 1), o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 107/2009, o dovolání účastníka 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2017, č. j. 24 Co 202/2013-600, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2017, č. j. 24 Co 202/2013-600, se ve výroku II., jímž byl ve výroku I. body 1. a 2 a ve výrocích II. až VII. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 4. 2013, č. j. 13 C 107/2009-343, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 12. 1. 2009, č. j. PÚ 3151/08, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), bylo rozhodnuto, že „pan A. S. a pan J. S. se nestávají vlastníky těchto nemovitostí: dle KN parc. č. k id. 1/2, dle KN parc. č. k id. 1/2, dle KN parc. č. četně č. p. k id. ?, dle KN parc. č. včetně č. p.

k id. ?, dle KN parc. č. k id. ? a dle KN parc. č. k id. ?, všechny v k. ú. V., dle KN parc. č. k id. 1/2 v k. ú. S., dle KN parc. č. k id. 1/2, dle KN parc. č. k id. 1/2 a dle KN parc. č. k id. 1/2, všechny v k. ú. V., dle KN parc. č. k id. 1/2, dle KN parc. č. k id. 1/2, dle KN parc. č. k id. 1/2, dle KN parc. č. k id. 1/2, dle KN parc. č. k id. 1/2 a dle KN parc. č. k id. 1/2, všechny v k. ú. R., ke dni nabytí účinnosti zákona vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P.

na listu vlastnictví č. pro obec hl. m. P. - katastrální území V., na listu vlastnictví č. pro obec hl. m. P. - katastrální území V., na listu vlastnictví č. pro obec hl. m. P. - katastrální území R. a na listu vlastnictví č. pro obec hl. m. P. - katastrální území S.“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mimo jiné uvádí, že A. S. uplatnil v zákonem stanovené lhůtě dne 29. 1. 1993 u pozemkového úřadu restituční nárok na vydání nemovitostí v k. ú. V., V., R. a H. (nikoliv k dle KN parcele č. v k. ú.

S.) a J. S. tento restituční nárok uplatnil taktéž v zákonné lhůtě dne 23. 12. 1992. Z dokladů uložených ve spisové složce vyplývá, že „na nemovitosti, resp. jejich ideální podíly, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto rozhodnutí, byly uzavřeny dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. mezi podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha, s. p. a J. S.“, a to dne 17. 3. 1992, dne 5. 8. 1992, dne 8. 9. 1992, dne 1. 12. 1992 a dne 22. 6. 1992, které byly registrovány Státním notářstvím pro Prahu 6. Na základě těchto zjištění dospěl pozemkový úřad k závěru, že nemovitosti nelze podle zákona o půdě vydat, neboť na základě citovaných dohod je majitelem nemovitostí uvedených ve výroku tohoto rozhodnutí v určeném poměru J.

S. Pozemkový úřad byl přitom vázán závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1997, sp. zn. 28 Ca 36/96 (jímž jeho dřívější rozhodnutí v této věci tehdy vedené pod sp. zn. PÚ 8475/93, kterým nemovitosti žadateli nevydal, zrušil) podle nějž „jestliže pozemkový úřad dojde k závěru, že požadované nemovitosti byly v celém rozsahu předmětem dohod o vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. pravomocně registrovaných státním notářstvím, přičemž některé z nich jsou dle údajů pozemkového katastru ze dne 3.

3. 1995 již ve vlastnictví jiné fyzické osoby než Josefa Strnada, pak je správní orgán ve smyslu § 40 odst. 1 spr. řádu vázán rozhodnutím státního notářství a rozhodne o uplatněném nároku tak, jak učinil v napadeném rozhodnutí“.

Žalobce se žalobou podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, podanou dne 24. 2. 2009, domáhal vydání rozsudku, jímž bude nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 12. 1. 2009, č. j. PÚ 3151/08, tak, že se žalobce stává vlastníkem id. 1/4 pozemků parc. č. a 568, id. 1/16 pozemků parc. č., id. 1/16 budovy č. p. na pozemku parc. č. a id. 1/16 budovy č. p. na pozemku parc. č. v kat. území V., obec P., id. 1/4 pozemku parc. č., id. 1/4 pozemku parc. č. a id. 1/4 pozemku parc. č. v kat. území S., obec P., id. 1/4 pozemků parc. č. v kat. území V., obec P., a id. 1/4 pozemků parc. č. v kat. území R., obec P.. Žalobu odůvodnil zejména tím, že označeným rozhodnutím byl dotčen na svých právech, neboť přestože je osobou oprávněnou [§ 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě] a byl naplněn restituční důvod [§ 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě], jelikož předmětné pozemky náležely k majetkové podstatě firmy Josef Strnad, zahradnictví a obchod s květinami, která byla znárodněna vyhláškou ministerstva průmyslu ze dne 27. 10. 1948 podle zákona č. 114/1948 Sb., rozhodl pozemkový úřad tak, že se nestává vlastníkem stanovených podílů předmětných nemovitostí z toho důvodu, že tyto ideální podíly pozemků již byly vydány dohodami o jejich vydání účastníkovi 1) - jeho bratrovi podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ačkoliv se na ně vztahuje zákon o půdě. Tyto dohody jsou podle názoru žalobce neplatné, protože jimi byl jako oprávněná osoba opomenut a protože nemovitosti neměly být vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž podle zákona o půdě.

Obvodní soud pro Prahu 6 - poté, co usnesením ze dne 19. 12. 2011, č. j. 13 C 107/2009-204, přibral do řízení (s odkazem na § 250a odst. 2 o. s. ř. a na § 27 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) další účastníky s odůvodněním, že předmětné pozemky nebo jejich části byly v době rozhodnutí správního orgánu, tj. ke dni 12. 1. 2009, ve vlastnictví těchto osob, a poté, co usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 13 C 107/2009-231, připustil zpětvzetí žaloby ohledně pozemků parc. č. v kat. území S. - rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, č. j. 13 C

107/2009-343, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VII.). Z provedených důkazů vzal za prokázáno, že vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 10. 1948, č. 2947/1948 Ú.1., byla znárodněna dnem 1. 1. 1948 zestátněním podle zákona č. 114/1948 Sb. firma Josef Strnad, zahradnictví a obchod s květinami v Praze, že žalobce dne 25. 1. 1993 a dne 31. 3. 1995 vyzval pozemkový úřad k vydání pozemků v kat. územích V., V., R. a H., že povinnou osobu Sady, lesy a zahradnictví Praha, s.

p. v likvidaci nepožádal o vydání pozemku parc. č. v kat. území S., že na základě dohod o vydání věci ze dne 17. 3. 1992, ze dne 5. 8. 1992, ze dne 8. 9. 1992, ze dne 1. 12. 1992, ze dne 15. 9. 1992 a ze dne 22. 6. 1992 uzavřených ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. registrovaných Státním notářstvím pro Prahu 6, vydal účastník 2) předmětné pozemky, resp. jejich ideální části, účastníkovi 1). Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, že registracemi těchto dohod byl správní orgán vázán, nicméně soud jimi vázán není, pročež otázku jejich platnosti posoudil jako otázku předběžnou.

Dovodil, že předmětné dohody byly uzavřeny platně, a v tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06), kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 543/2004, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 7. 2004, č. j. 10 C 98/2003-371, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce, jíž se po žalovaném [účastníkovi 1)] domáhal vydání podílů pozemků, které jsou zčásti předmětem i tohoto řízení, a to id.

1/4 pozemku parc. č., id. 1/4 pozemku parc. č. ,id. 1/4 pozemku parc. č., id. 1/16 pozemku parc. č., id. 1/16 domu č. p. na parcele č., id. 1/16 pozemku parc. č., id. 1/16 domu č. p. na parcele č., id. 1/16 pozemku parc. č., id. 1/16 pozemku parc. č. a id. 1/16 pozemku parc. č. v kat. území V., dále id. 1/4 pozemků parc. č. v kat. území V., jakož i id. 1/4 pozemku parc. č. v kat. území S.. Dále soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 147/2009, v němž byl vysloven názor, že za neplatné nelze označit vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud byl splněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok.

Soud prvního stupně vzal dále za prokázáno, že bratři Strnadové uzavřeli dne 30. 1. 1992 a dne 16. 6. 1992 dohody, jimiž bylo ujednáno, že účastník 1) po prodeji nemovitostí získaných v restituci za reálnou prodejní cenu a po odečtení výdajů spojených s provozem a prodejem nemovitostí rozdělí čistou kupní cenu na dva díly, polovinu si ponechá a druhou vyplatí svému bratrovi. Kupní smlouvou ze dne 7. 4. 1994, ve znění dodatku ze dne 6. 6. 1994, prodal účastník 1) Janu Fabianovi nemovitosti v k. ú.

R., a to pozemky parc. č. a dům č. p. , přičemž původní sjednaná kupní cena ve výši 43 mil.

Kč byla snížena na částku 11,6 mil. Kč, přičemž sjednání kupní smlouvy a další dohody dne 11. 4. 1994 mezi účastníkem 1) a J. F. byl přítomen zástupce žalobce JUDr. Vápeník, případně byl s těmito dohodami seznámen a srozuměn. Dne 20. 7. 1994 účastník 1) předal před notářem zmocněnci žalobce JUDr. Vápeníkovi částku 4.500.000,- Kč, která po odpočtu poplatků a daní činila polovinu zisku z prodeje domu č. p. a pozemků parc. č. v kat. území R., což JUDr. Vápeník potvrdil, a bylo konstatováno, že „morální ujednání na základě druhé dohody bylo rovněž beze zbytku splněno“.

Dne 17. 2. 1993 byl uzavřen dodatek k dohodě ze dne 16. 6. 1992, jenž se týkal dalších nemovitostí v R., v H. a dále id. 1/8 domu č. p. na pozemku parc. č., domu č. p. na pozemku parc. č., dále pozemků parc. č. v kat. území V., id. ? pozemků parc. č. v kat. území V. a id. ? pozemků parc. č. v kat. území V. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 38 C 5/94, pak byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se po účastníkovi 1) domáhal zaplacení částky 15.700.000,- Kč, neboť žalobce neprokázal, že nemovitosti v katastrálním území Ruzyně byly prodány za částku 43.000.000,- Kč. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z § 1 odst. 4, § 5 odst. 3 a 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění účinném do 31.

12. 1992, dále z § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a z § 250i o. s. ř. a s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cdo 418/2000, jímž rozhodoval ve věci žaloby žalobce proti účastníkovi 1) o vydání pozemků (v němž odvolací soud dovodil, že jestliže se účastníci dohodli a projevili tak svou vůli, jak vzniklou křivdu odstranit, a žalovaný na základě této dohody plnil, pak znovu uplatněný restituční nárok dle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. proti němu, je třeba posoudit jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, a je namístě odepřít takovému výkonu práva právní ochranu dle § 3 odst. 1 obč. zák.) dospěl k závěru, že i v této věci se žalobce „snaží zvrátit výsledek řízení před správním orgánem, ale i již proběhnuvších sporů o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., a proto je nutné žalobcem podanou žalobu posoudit i jako rozpornou s dobrými mravy dle ust.

§ 3 odst. 1 obč. zákoníku“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 24 Co 202/2013-431, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. a) a § 245 o. s. ř., ve znění před 1. 1. 2014]. Především mu vytkl, že vydal rozhodnutí ve věci samé, aniž měl dostatečně vyjasněn okruh účastníků řízení, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud s odkazem na § 250a odst. 1, § 250b odst. 2, § 94 odst. 4 o.

s. ř. (§ 245 o. s. ř.) a na § 5 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 8 zákona o půdě - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že účastníky tohoto řízení měli být pouze účastníci řízení před správním orgánem, tj. žalobce, první účastník, povinná osoba Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci a Pozemkový fond ČR, s tím, že po novelizaci ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 1. 2013, již Pozemkový fond ČR účastníkem tohoto řízení není (§ 26 bod 4. zákona č. 503/2012 Sb.), a že pro okruh účastníků v tomto řízení je nerozhodné, kdo byl ke dni 12.

1. 2009 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Účastníkem tohoto řízení pak není ani L. N., neboť její spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, který jí byl vydán v jiném restitučním řízení, není žalobou dotčen. Za správný odvolací soud nepovažoval ani názor soudu prvního stupně, že jím do řízení přibrané osoby by mohly být dotčeny na svých právech a povinnostech. V této souvislosti vyslovil názor, že uplatnily-li oprávněné osoby nárok na vydání nemovitostí včas, přičemž ke dni účinnosti zákona o půdě byly v držení povinné osoby Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, a ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu byly převedeny na jiné osoby, stalo se tak protiprávně, neboť nebylo akceptováno blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 6/01 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4319/2007). Z těchto důvodů soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení účast přibraných účastníků ukončil a aby v tomto směru vydal procesní rozhodnutí. Na závěr pak zmínil, že podle ustálené judikatury je proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splňuje v tomto zákoně stanovené zákonné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento spoluvlastnický podíl byl vydán jiné osobě podle jiného restitučního zákona (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6.

12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11).

Na základě dovolání účastníka 1) a dalších tehdejších účastníků 6) a 7) Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 2044/2015-576, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [dovolání podané účastníky 6) a 7) zamítl]. Ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, pokud s odkazem na § 250a odst. 1, § 250b odst. 2, § 94 odst. 4 o. s. ř. (§ 245 o. s. ř.) a na § 5 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 8 zákona o půdě (mimo jiné) dovodil, že účastníky tohoto řízení podle části páté občanského soudního řádu „měli být pouze účastníci řízení před správním orgánem, tj. žalobce, první účastník, povinná osoba Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci a Pozemkový fond ČR, s tím, že po novelizaci ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě, ve znění účinném od 1.

1. 2013, již Pozemkový fond ČR účastníkem tohoto řízení není (§ 26 bod 4. zákona č. 503/2012 Sb.), a že pro okruh účastníků v tomto řízení je nerozhodné, kdo byl ke dni 12. 1. 2009 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí“. Odvolacímu soudu však dovolací soud vytkl, že zrušil-li rozhodnutí soudu prvního stupně (bez dalšího) proto, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně vystupovali jako další účastníci osoby, které soud prvního stupně do řízení citovaným usnesením přibral, aniž by se sám pokusil zjednat nápravu této vady řízení, postupoval nesprávně, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, které je zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí odvolací soud zrušit jen tehdy, jestliže za odvolacího řízení nemůže být zjednána náprava [§ 219a odst. 1 písm. a) o.

s. ř.]; v případě popsaného pochybení soudu prvního stupně však nápravu zpravidla zjednat lze. Za chybný považoval i právní názor odvolacího soudu, že „uplatnily-li oprávněné osoby nárok na vydání nemovitostí včas, přičemž ke dni účinnosti zákona o půdě byly v držení povinné osoby Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, a ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu byly převedeny na jiné osoby, stalo se tak protiprávně, neboť nebylo akceptováno blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě“.

V tomto ohledu naopak přisvědčil námitce účastníka 1), že toto ustanovení na danou věc nedopadá, neboť zakotvuje povinnost povinné osoby nakládat s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře a ode dne účinnosti tohoto zákona nepřevést nemovitosti pod sankcí neplatnosti na jiné osoby, nehledě již na to, že v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly vydány účastníkovi 1) na základě citovaných dohod o vydání věci uzavřených s povinnou osobou (tehdy Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které byly registrovány Státním notářstvím pro Prahu 6.

Dovolací soud nesouhlasil ani s poukazem odvolacího soudu na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II.

ÚS 1197/11, neboť jednak Ústavní soud závěr, že „je proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splňuje v tomto zákoně stanovené zákonné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento spoluvlastnický podíl byl vydán jiné osobě podle jiného restitučního zákona“, v tomto rozhodnutí nevyslovil, a kromě toho tento poukaz odvolacího soudu zcela pominul skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 24 Co 202/2013-600, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. bod 1. písm. c)“ zrušil a řízení o žalobě v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) a „ve zbývající části výroku I. body 1. a 2.“ a ve výrocích II. až VII. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud především poukázal na to, že je sice správný názor dovolacího soudu, že Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11, nevyslovil závěr, že „je proti smyslu zákona o půdě, aby oprávněné osobě, která splňuje v tomto zákoně stanovené zákonné podmínky, bylo odpíráno právo na vydání spoluvlastnického podílu na pozemku jen proto, že tento spoluvlastnický podíl byl vydán jiné osobě podle jiného restitučního zákona“, že však jde o názor Městského soudu v Praze, který byl Ústavním soudem v tomto usnesení akceptován, když upozornil na to, že „odvolací soud označil za významnou skutečnost, že soudy se v řízení, jehož předmětem byla otázka platnosti dohody o vydání věci osobám, odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, nezabývaly tím, že dohodou byl těmto osobám nesprávně vydán i spoluvlastnický podíl na pozemcích náležející oprávněné osobě jako původní spoluvlastnici a tak se jim dostalo více, nežli činil podíl jejich právního předchůdce (jednalo se o dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb.)“, přičemž „podle názoru Ústavního soudu bylo za takové situace namístě nárok žalobkyně jako oprávněné osoby řešit podle zákona o půdě“.

V tomto případě podle odvolacího soudu nastala stejná situace a „proto na uvedeném právním názoru trvá“. Dále dovodil, že soud v řízení podle části páté o. s. ř. není vázán skutečností, že bývalé státní notářství registrovalo dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. a že k majetku, který byl vydán účastníkovi 1) podle tohoto zákona, byl z jedné čtvrtiny oprávněn žalobce, když nárok dle zákona o půdě uplatnili oba; proto musí žalobce obdržet vše, co odpovídalo jeho nároku uplatněnému podle zákona o půdě, neboť musí být respektováno jeho legitimní očekávání.

Uplatnil-li tedy žalobce nárok podle zákona o půdě, má právo na to, aby pozemkový úřad (resp. soud v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř.) posoudil, zda nárok je oprávněný. Tento závěr platí bez zřetele na to, že jiná oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. k týmž nemovitostem a ty jí byly vydány na základě dohod uzavřených s povinnou osobou. Podle stanoviska Nejvyššího soudu zaujatého v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 147/2009 sice nelze za neplatné označit vydání zemědělských pozemků podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud byl naplněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání měla nárok dle zákona o půdě (srov. R 34/1993), avšak tento rozšiřující výklad nemůže podle odvolacího soudu vést k závěrům, že takto lze posuzovat vydání majetku, na nějž podle zákona, který měl být na danou věc použit, měly nárok jiné oprávněné osoby.

Bylo-li tedy v daném případě namístě posuzovat nároky oprávněných osob podle zákona o půdě a podle tohoto zákona byl vedle účastníka 1) oprávněnou osobou též žalobce, nelze přijmout závěr, že vydání zemědělského majetku pouze účastníkovi 1) naplňuje cíl tohoto zákona, neboť „ve výsledku je nutné, aby byly uspokojeny restituční nároky všech oprávněných tak, aby odpovídaly zákonu“. K námitce účastníka 1), že mezi ním a žalobcem došlo dohodou ke vzájemnému vyrovnání, odvolací soud podotkl, že „taková skutečnost nemůže být zohledněna v restitučním řízení“, a že „dohody mezi oprávněnými byly předčasné, neboť bylo namístě vyčkat na výsledek restitučního řízení dle zákona o půdě“.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podal účastník 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku závisí jednak na vyřešení otázky procesního práva, „zda (aniž by se jakkoli změnil skutkový stav a aniž by byly provedeny jakékoli důkazy, jen účastníci zopakovali při jednání odvolacího soudu svá stanoviska, takže skutkový stav je stále stejný) je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu nebo zda může právní argumentací zdůvodnit svůj nesouhlas se závěry rozhodnutí dovolacího soudu a rozhodnout podle svého odlišně od názoru dovolacího soudu“, a dále otázky hmotného práva, „zda v případě, kdy ke dni účinnosti zákona o půdě byly sporné nemovitosti v držení povinné osoby Sady, lesy a zahradnictví Praha, státní podnik v likvidaci, zatímco ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu již byly převedeny na jiné restituenty, stalo se tak protiprávně (neboť nebylo akceptováno blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě)“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem a k jím formulovaným otázkám uvedl, že „si je vědom toho, že na druhou otázku odpověděl dovolací soud právě v této věci“, a že „podle výslovné právní úpravy v o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyloženým v jeho zrušujícím rozhodnutí“. Namítá, že ačkoli dovolací soud ve svém zrušujícím usnesení nesouhlasil s poukazem odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II.

ÚS 1197/2011, odvolací soud přesto na svém právním názoru trval, čímž porušil povinnost stanovenou v § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo dovolacím soudem zrušeno, však dle názoru dovolatele nemůže argumentovat tím, že dovolací soud nesprávně vyložil usnesení Ústavního soudu, a dovozovat z toho, že nemusí zrušující rozhodnutí respektovat a být jím vázán. Takový postup představuje závažné porušení ústavního principu právní jistoty a libovůli při rozhodování (jen od 1.

1. 2017 Nejvyšší soud v 67 rozhodnutích konstatoval, že odvolací soud je vázán jeho právním názorem - např. v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 845/2015, sp. zn. 23 Cdo 3196/2016, sp. zn. 22 Cdo 648/2017 nebo sp. zn. 22 Cdo 928/2017). Stejně tak je tomu i se závěrem, že blokační ustanovení zákona o půdě nebrání jen běžným převodům, ale i restituci; že je tento závěr nesprávný, vyložil dovolací soud právě v předchozím zrušujícím usnesení v této věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II.

zrušil.

Žalobce v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto, neboť odvolací soud věc po právní stránce posoudil správně a v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, Listinou základních práv a svobod a Dodatkového protokolu k ní. Poukázal rovněž na to, že dovolací soud v předchozím zrušujícím usnesení primárně řešil otázku účastenství v řízení a že ostatními otázkami se zabýval jen okrajově a neřešil otázku platnosti dohod o vydání nemovitostí, které uzavřeli účastníci 1) a 2), a to aniž by žalobce byl jejich účastníkem a „aniž by byl jakkoli kompenzován“. Nelze tudíž tvrdit, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušujícím usnesení.

Účastník 2) se plně ztotožnil s obsahem a důvody dovolání podaného účastníkem 1) a shodně s ním navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání účastníka 1) projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení skončeno, bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím usnesení dovolacího soudu.

Z tohoto důvodu jsou dovolací námitky účastníka 1) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu zčásti opodstatněné, neboť v důsledku skutečnosti, že odvolací soud při svém rozhodnutí v tomto rozsahu nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v jeho zrušujícím usnesení, podle nějž nebyl namístě poukaz odvolacího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11, jelikož jím byly zcela pominuty skutkové závěry soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud v tomto dovoláním napadeném výroku k nesprávným právním závěrům; dovolání je proto - v dále uvedeném rozsahu - přípustné a důvodné.

Podle § 243g odst. 1 věty první o. s. ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 226 zde platí obdobně. Ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.

V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohody o vydání nemovitostí (resp. jejich ideálních podílů) ze dne 17. 3. 1992, ze dne 5. 8. 1992, ze dne 8. 9. 1992, ze dne 1. 12. 1992, ze dne 15. 9. 1992 a ze dne 22. 6. 1992 uzavřené podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. mezi účastníky 1) a 2) a registrované Státním notářstvím pro Prahu 6, jsou platnými právními úkony, přičemž v tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 543/2004, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 7. 2004, č. j. 10 C 98/2003-371, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce, jíž se po žalovaném [účastníkovi 1)] domáhal vydání podílů pozemků, které jsou zčásti předmětem i tohoto řízení v kat. území V., a dále id. 1/4 vyjmenovaných parcel v kat. území V..

V citovaném usnesení ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo zjištěno nic, co by přesvědčivě dokládalo, že by dohody uzavřené mezi J. S. a povinnou osobou o vydání nemovitých věcí, o něž v tomto řízení šlo (nacházejících se v kat. území V.), byly neplatné, přičemž nepřisvědčil ani názoru žalobce, že tyto dohody uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou neplatné proto, že při jejich uzavření tu byl údajně rozpor s § 1 odst. 4 tohoto zákona.

Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005, podanou žalobcem Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06, v němž mimo jiné uvedl: „Ústavní soud (však) považuje za nutné zdůraznit, že daná věc je navíc skutkově specifická v tom, že to byl sám stěžovatel, který uzavřel se svým bratrem jakožto oprávněnou osobou dohodu, v níž souhlasil s vydáním nemovitostí v restituci, a tedy konstituováním vlastnického práva k nemovitostem pouze ve prospěch svého bratra.

Tento projev vůle, který ostatně stěžovatel nezpochybnil, měl mít podle Ústavního soudu přednost před nároky, které by jinak vyplývaly ze zákona č. 87/1991 Sb. Jinak řečeno, bez ohledu na to, zda stěžovatel splňoval či nesplňoval podmínky toho, aby mohl být považován za oprávněnou osobu, a v jaké době (již před nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu, či po něm), je zde ničím nedotčený autonomní projev vůle stěžovatele, kterým se vzdal svého potenciálního restitučního nároku ve prospěch svého bratra s tím, že bude mít nárok na ekvivalentní peněžité plnění.

Již z tohoto důvodu byla žaloba stěžovatele na vydání nemovitostí konstruovaná podle § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, bezpředmětná a neúčelná. To ostatně - jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR - připustil v řízení před obecnými soudy sám stěžovatel, který žalobu na vydání podal toliko z opatrnosti. V tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 6, že za takové situace je žaloba výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. šikanózním uplatňováním tvrzeného práva, které ani nemůže požívat ústavněprávní ochrany.

Úvahy všech obecných soudů, které se zabývaly posouzením nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (zejména otázky, zda je stěžovatel oprávněnou osobou a kdy mohl restituční nárok uplatnit), považuje Ústavní soud v daném kontextu za zcela irelevantní. Tato skutečnost však ještě nemůže vést k závěru, že by rozhodnutí obecných soudů (obsahující irelevantní právní úvahy) byla rozhodnutími porušujícími základní práva stěžovatele, tedy zejména právo na spravedlivý proces“. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že žalobě na peněžité plnění brání již pravomocný výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17.

4. 2000, č. j. 10 C 247/97-67, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, č. j. 19 Co 418/2000-100, Ústavní soud k tomu uvedl, že…„bylo na stěžovateli, aby proti tehdejšímu zamítavému výroku uplatnil procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval, tedy například i ústavní stížnost. Stěžovatel tak zjevně tehdy neučinil, a pokud se teprve nyní dovolává ochrany svých práv stran tohoto výroku rozhodnutí obecných soudů, je taková námitka opožděná. Nicméně Ústavní soud se domnívá, že za titul pro peněžité plnění nelze v případě stěžovatele vzhledem ke shora uvedené dohodě mezi stěžovatelem a jeho bratrem považovat nemožnost vydání nemovitostí podle § 5 odst.

5 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu jejich zcizení, jak v minulosti dovozovala judikatura obecných soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 434/2000), nýbrž závazek obsažený právě v této dohodě“.

Ačkoliv soud prvního stupně v dané věci provedeným dokazováním zjistil (stejně tak, jak to bylo zjištěno v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 418/2000, i v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 98/2003), že žalobce a účastník 1) uzavřeli dne 30. 1. 1992, dne 16. 6. 1992 a dne 17. 2. 1993 dohody, jimiž bylo ujednáno, že účastník 1) po prodeji nemovitostí získaných v restituci za reálnou prodejní cenu a po odečtení výdajů spojených s provozem a prodejem nemovitostí rozdělí čistou kupní cenu na dva díly, a že účastník 1) podle těchto dohod plnil, pak je jednoznačné, že v dané věci nenastala stejná situace, kterou Ústavní soud řešil v usnesení ze dne 6.

12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11, v němž citoval právní názor obsažený v předchozím zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2006 a v němž „za významnou skutečnost též označil, že soudy se v řízení, jehož předmětem byla otázka platnosti dohody o vydání věci osobám, odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka, nezabývaly tím, že zmíněnou dohodou byl těmto osobám nesprávně vydán i spoluvlastnický podíl na pozemcích náležejících žalobkyni coby původnímu spoluvlastníku, a že se jim tak dostalo více, než činil podíl jejich právního předchůdce“.

Právě naopak se v dané restituční věci obdobně uplatní právní názory vyslovené v citovaném usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06 [ve věci žalobce a žalovaného - v daném případě účastníka 1)].

Dovolací soud proto znovu opakuje, že vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v dané věci není správný poukaz odvolacího soudu na shora citovanou větu uvedenou v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 1197/11, kterou Ústavní soud jen připomněl z jeho dřívějšího zrušujícího rozsudku ze dne 27. 11. 2006 ve věci jiných účastníků řízení; z toho pak logicky vyplývá, že správné nejsou ani jeho závěry, že „žalobce musí obdržet vše, co odpovídalo jeho nároku uplatněnému podle zákona o půdě, neboť musí být respektováno jeho legitimní očekávání“, že uplatnil-li nárok podle zákona o půdě, „má právo na to, aby pozemkový úřad (resp. soud v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř.) posoudil, zda nárok je oprávněný“, což „platí bez zřetele na to, že jiná oprávněná osoba uplatnila restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. k týmž nemovitostem a ty jí byly vydány na základě dohod uzavřených s povinnou osobou“, a že „bylo-li v daném případě namístě posuzovat nároky oprávněných osob podle zákona o půdě a podle tohoto zákona byl vedle účastníka 1) oprávněnou osobou též žalobce, nelze přijmout závěr, že vydání zemědělského majetku pouze účastníkovi 1) naplňuje cíl tohoto zákona“, neboť „ve výsledku je nutné, aby byly uspokojeny restituční nároky všech oprávněných tak, aby odpovídaly zákonu“. Nesprávný je taktéž názor odvolacího soudu, že v restitučním řízení nemůže být zohledněna účastníkem 1) namítaná okolnost, že mezi ním a žalobcem došlo dohodou ke vzájemnému vyrovnání, z toho důvodu, že „dohody mezi oprávněnými byly předčasné, neboť bylo namístě vyčkat na výsledek restitučního řízení dle zákona o půdě“.

Druhou otázku formulovanou dovolatelem nebylo již zapotřebí řešit, neboť se k ní dovolací soud vyjádřil již v předchozím zrušujícím usnesení [navíc její řešení je irelevantní vzhledem k dohodám, které žalobce uzavřel s účastníkem 1)].

Protože odvolací soud při svém rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho předchozím zrušujícím usnesení ze dne 26. 10. 2016, č. j. 28 Cdo 2044/2015-576, a v důsledku tohoto jeho pochybení spočívá jeho rozhodnutí v napadeném výroku II. na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Podle § 223 o. s. ř. platí, že odvolací soud rozhoduje rozsudkem, jestliže potvrzuje (§ 219) nebo mění rozsudek podle § 220 odst. 1; jinak rozhoduje usnesením. Vzhledem k tomu, že odvolací soud (nesprávně) rozhodl v dané věci formou rozsudku, ačkolivměl rozhodnout formou usnesení, rozhodl dovolací soud v souladu s § 243f odst. 4 o. s. ř. rozsudkem.

Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu