22 Cdo 928/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se
sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti žalovaným 1) V. B., 2) I.
K., 3) P. F., 4) D. A., 5) Mgr. L. A., 6) J. K., 7) L. K., 8) F. P., 9) J. P.,
všem zastoupeným JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech,
Bělehradská 3A, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 325/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2016, č. j. 10 Co 507/2016-117, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2016, č. j. 10 Co 207/2016-117,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 10.
2016, č. j. 9 C 325/2013-100, podle § 96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále
„o. s. ř.“) zcela v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil řízení (výrok I.) a
žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni společně a nerozdílně v obecné
pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 101 926,92 Kč
(výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných usnesením ze
dne 16. 12. 2016, č. j. 10 Co 507/2016-117, usnesení soudu prvního stupně v
napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o nákladech
řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví založeným na aplikaci § 146
odst. 2, věta druhá, o. s. ř. Dovodil i přes procesní stav, kdy žalobkyně vzala
zpět žalobu poté, co s ní žalovaní uzavřeli požadovanou dohodu o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné nemovité věci na bytové
jednotky, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro užití moderačního
oprávnění soudu obsažené v § 150 o. s. ř. Tyto důvody odvolací soud shledal v
prvé řadě ve skutečnosti, že předmětného způsobu vypořádání spoluvlastnictví se
žalobkyně domáhala ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), aniž by byla sama schopna
do žalobního petitu způsob vypořádání náležitě specifikovat, což platí i o
návrhu dohody určeného žalovaným, jehož existenci před podáním žaloby tvrdila.
Kromě procesního a předprocesního chování žalobkyně, odvolací soud přihlédl k
tomu, že žalovaní jsou vesměs v důchodovém věku, což byl jeden z důvodů, pro
který se zrušení spoluvlastnictví a s ním spojeného vzniku finančních nákladů
bránili. Dále vzal v úvahu i tvrzení žalovaných, že příčiny neshod mezi
spoluvlastníky leží na straně žalobkyně a že náklady spojené s vyčleněním
jednotlivých spoluvlastnických podílů na bytové jednotky nesli výlučně žalovaní
a žalobkyně se na nich ani přes výzvu nepodílela. I pro případ, že by měla být
žalobkyni náhrada nákladů řízení přiznána, pak pro účely zjištění výše
mimosmluvní odměny bylo na místě, aby soud vycházel z tarifní hodnoty předmětu
řízení upravené v § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném po 1. 1. 2013 - dále „advokátní tarif“, tedy z hodnoty věci, kterou
nelze zjistit, popřípadě ji lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi. V této
souvislosti připomněl, že aktuální hodnota společné nemovité věci zjišťována
nebyla a její určení prostřednictvím znaleckého posudku z roku 1995 označil za
nesprávný postup.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
vymezila odkazem na § 237 o. s. ř. a uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (kromě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, jež je,
stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, odkázala i na nález
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 669/13, jenž je přístupný,
stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho internetových
stránkách www. nalus.usoud.cz).
Namítala, že odvolací soud pro svůj závěr převzal pouze tvrzení žalovaných a
nijak se nezabýval jejími argumenty, že se po celou dobu řízení snažila o
vyřešení věci smírnou cestou, což prokazuje samotná korespondence mezi
žalobkyní a žalovanými. Byli to ovšem žalovaní, kteří smírné řešení věci
odmítali a trvali na jejím projednání soudem. Poukázala na to, že její nabídka
nebyla opakovaně akceptována a teprve při druhém jednání u soudu prvního stupně
žalovaní se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví navrhovanou dohodou
souhlasili, přičemž tato dohoda, podle níž by byl dům s pozemkem rozdělen na
bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., byla již obsahem vlastní žaloby.
Dále přisvědčila správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který při určení
výše mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu přihlédl k jeho § 8 odst. 1 a
vyšel z hodnoty předmětu řízení vyjádřené ve znaleckém posudku Ing. Vladimíra
Študlara z roku 1995. V této souvislosti sice připustila, že údaj o hodnotě
nemovité věci je dvacet let starý, nicméně její současná obvyklá cena je vyšší
než 1 000 000 Kč. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a
rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem
prvního stupně a před soudem odvolacím ve výši vycházející z advokátního tarifu.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 24. 7. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod
číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je pro
posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení,
jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Výše náhrady
nákladů řízení, jež soud prvního stupně dovolatelce přiznal a odvolací soud
dovoláním napadeným výrokem odepřel, činí 101 926,92 Kč. Přípustnost dovolání
tudíž limitem stanoveným v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není omezena.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobkyně je přípustné a rovněž i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva (střetu možné aplikace
ustanovení § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení ze dne
8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22
Cdo 4308/2013, usnesení ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 587/2014, usnesení
ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, nebo usnesení ze dne 23. 10.
2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014) se podává, že rozhodování o náhradě nákladů
řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou
zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno
(§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada
nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím
soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se
tedy v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení
nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být
zastaveno. Zavinění typicky může spočívat například v tom, že účastník podal
žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné
řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem
řízení, nebo že vzal žalobu zpět.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení
řízení tehdy, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování
žalovaného. K tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o zavinění žalobce,
musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že
ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů
řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva
procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z
procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům
žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv.
Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl
právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen
tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný
nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (k tomu
srovnej žalobkyní citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn.
29 Cdo 170/2015).
V projednávané věci byly obě podmínky pro aplikaci § 146 odst. 2 věta druhá o.
s. ř. naplněny. Žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k
nemovité věci žádala, aby spoluvlastnictví bylo vypořádáno tak, že společná věc
bude rozdělena na bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb. Tomuto
požadavku žalovaní v probíhajícím soudním řízení přes počáteční nesouhlas
vyhověli tím, že s žalobkyní uzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví navrhovaným způsobem. Relevantním pro úvahu o přiznání náhrady
nákladů řízení žalobkyni tak byl vztah mezi žalobním požadavkem a tím, že tento
požadavek byl procesní protistranou uspokojen. V této souvislosti nemůže být
pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné, že žalobní petit vymezil to, čeho se
žalobkyně domáhala, pouze rámcově, neboť i s ohledem na povahu navrhovaného
způsobu vypořádání by vyvstala potřeba odborného posouzení rozdělení společného
domu na bytové jednotky, k čemuž žalobkyně zcela zřejmě neměla příslušné
znalosti a zkušenosti. Ostatně žalovaní bez ohledu na stupeň konkretizace
navrhovaného způsobu vypořádání se požadavku na zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví bránili jako takovému, což vyplynulo nejen z jejich podání a
přednesů určených soudu prvního stupně, ale i z korespondence mezi účastníky
řízení. Bez jakéhokoliv významu pro opodstatněnost rozhodování o nákladech
řízení podle podmínek obsažených v § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. pak je
skutečnost, že žalobkyně se domáhala vypořádání společné věci rozdělením na
bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. žalobou podanou v době, kdy
občanský zákoník tuto variantu rozdělení společné věci neupravoval. Odvolací
soud přehlédl, že judikatura dovolacího soudu tento způsob rozdělení společné
věci připouštěla i v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31.
12. 2013 (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp.
zn. 22 Cdo 559/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22
Cdo 3242/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo
2595/2008).
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.
V soudní praxi nepanují pochybnosti o tom, že ustanovení § 150 o. s. ř. je
aplikovatelné i v případech, kdy dojde k zastavení řízení ve smyslu § 146 odst.
2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 4275/2013).
Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval
např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž vyložil,
že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které
by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení
tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedeném rozhodnutí
Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení
ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční
oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou
diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je
soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je
třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.
Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu
na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů
úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele,
kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze
v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.
Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových
sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy,
přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku
větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné
okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na
spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř.
slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá
porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu
nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o
výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z
posouzení všech okolností konkrétní věci.
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k
ustanovení § 150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s
relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť
takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v
souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Úvahy soudů
vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele
hodných by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud
by byly zjevně nepřiměřené.
Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12, uvedl, že
„Ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k
odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti
pro účastníky řízení. Z dikce ustanovení § 150 o. s. ř. přitom, pokud jde o
pojem důvodů hodných zvláštního zřetele, nevyplývají žádná omezení co do
rozsahu skutečností, které lze takto zohlednit“.
Odvolací soud v projednávané věci aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů
řízení § 150 o. s. ř. s tím, že přihlédl pouze k majetkovým a sociálním poměrům
žalovaných. Již tím se odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu (a ostatně i Ústavního soudu), která vyžaduje, aby byly zohledněny jak
poměry účastníka řízení, jemuž by měla být povinnost k náhradě nákladů řízení
uložena, tak i účastníka řízení, jemuž by právo na náhradu nákladů řízení mělo
být přiznáno. Navíc na straně žalovaných účastníků nevzal v úvahu, že
účastenství se v průběhu řízení částečně změnilo a mezi žalovanými nejsou
výlučně „osoby důchodového věku, pobírající starobní důchod.“ Použitá formulace
„vesměs“ je natolik vágní, že podstatným způsobem snižuje přesvědčivost závěru
odvolacího soudu o majetkových a sociálních poměrech žalovaných.
Rovněž procesní chování stran sporu, o němž byl již výše podán výklad, nesvědčí
pro závěr, že by bylo spravedlivé, aby si každá ze stran nesla náklady řízení
ze svého. Žalobkyně v nalézacím řízení přiloženou korespondencí prokazovala, že
má zájem o smírné vyřešení věci. K tomu sice nakonec došlo, nicméně až poté,
kdy žalobkyně musela vynaložit náklady na uplatnění oprávněných zájmů
spoluvlastníka, jejichž naplnění žalovaní přestali bránit až poté, kdy jim byl
předestřen (správný) náhled soudu prvního stupně na řešení probíhajícího sporu.
Bez přiměřených důvodů, které by měly podklad v obsahu soudního spisu, odvolací
soud přihlédl k tvrzení žalovaných o tom, že hlavní příčinou neshod ve
společném domě bylo chování žalobkyně a že se žalobkyně ani přes výzvu
žalovaných nepodílela na nákladech na vyčlenění jednotlivých spoluvlastnických
podílů na bytové jednotky.
Dovolací soud správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro aplikaci
§ 150 o. s. ř. může zpochybnit pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně
nepřiměřené. Taková situace ovšem v projednávané věci nastala. Odvolací soud
nejenže nezohlednil ve své úplnosti poměry na straně žalovaných, ale ani v
nejmenším poměry na straně žalobkyně. Tím založil rozpor svého rozhodnutí s
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále přihlédl, pokud jde o užití
moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř., k dalším okolnostem, jejichž
celkové vyznění v neprospěch žalobkyně bylo opřeno bez náležitě objasněných
důvodů pouze o tvrzení žalovaných. Tím úvahy odvolacího soudu nevyhovují
požadavku zjevné přiměřenosti.
Přestože rozhodnutí odvolacího soudu není na závěrech o aplikaci § 9 odst. 1
advokátního tarifu v projednávané věci založeno, považuje dovolací soud s
ohledem na zásadu procesní ekonomie za potřebné se k nim vyjádřit.
Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich
příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká;
za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Podle § 8 odst. 5 advokátního tarifu ve věcech zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví se v případě návrhu na reálné rozdělení věci vychází z ceny
celé věci.
Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 nelze-li
hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní
hodnotu částka 10 000 Kč.
Dovolací soud se k problematice užití citovaných ustanovení advokátního tarifu,
týkal-li se předmět sporu nemovité věci, opakovaně vyjadřoval, byť zejména pro
poměry sporů o určení vlastnického práva. Dospěl k závěru, že primárně je nutné
vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci
vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je
nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle § 9
advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 1021/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118).
Použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze
zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již z povahy také
ocenitelná (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp.
zn. IV. ÚS 1332/07); proto u nemovité věci nelze v zásadě hovořit o její
neocenitelnosti. Aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve sporech o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci proto mohou odůvodnit výhradně
nepoměrné obtíže spojené se zjišťováním ceny.
Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže např. z
obsahu spisu není zřejmý žádný relevantní podklad týkající se hodnoty
nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě
na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným
posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise
Soudní rozhledy č. 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).
V projednávané věci žalobkyně předložila znalecký posudek Ing. Vladimíra
Študlara ze dne 16. 3. 1995, který hodnotu společné nemovité věci určil podle
tehdy platného oceňovacího právního předpisu na částku 1 056 770 Kč. Z této
částky jako tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst. 1 a 5 advokátního tarifu
vycházel soud prvního stupně v rámci rozhodování o nákladech řízení při
stanovení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve smyslu § 7 bod
6. advokátního tarifu. I když hodnota věci zjištěná před více než dvaceti léty,
jež nesplňuje parametry ceny obvyklé, by v jiných případech pochopitelně
nemohla obstát (například při stanovení přiměřené náhrady ve smyslu § 1147 věta
první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 460/2016
Sb.), pro účely rozhodování o nákladech řízení, není-li v souvislosti s určením
tarifní hodnoty předmětu řízení zpochybněna, obstojí. Představuje skutkový
podklad, který pro uvedený účel vyhovuje, a není nezbytné, aby byla zjišťována
„aktuálním způsobem“, jak dovodil odvolací soud.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou
splněny podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (nelze vyloučit potřebu
provést dokazování), dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta třetí o. s. ř.).
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu