28 Cdo 1607/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobce O. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. Š.,
zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené Okresním soudem v
Klatovech pod sp. zn. 6 C 199/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2006, č. j. 14 Co 189/2006-215, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. M.
M., advokáta, na nákladech dovolacího řízení částku 4.300,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 14 Co
189/2005-215, změnil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 6. 2005,
č. j. 6 C 199/2004-157 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 9.
2004, č. j. 6 C 199/2004-79, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18.
4. 2005, č. j. 14 Co 120/2005-95, zrušen a věc vrácena soudu prvého stupně k
dalšímu řízení) ve výroku I., a to článek 2, odstavec 2 zde obsažené smlouvy o
převodu nemovitostí z důvodu připuštěné změny žaloby v osobě dlužníka
pohledávek žalobce, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl ke
zjištění, že dne 9. 4. 2004 byla mezi Státním statkem K., s. p., jako
převádějícím a osobou povinnou a žalovaným jako nabyvatelem a osobou oprávněnou
uzavřena smlouva o převodu nemovitostí. Důvodem tohoto převodu bylo vypořádání
nároku oprávněné osoby na náhradu podle § 14 a § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve výši 9.330,- Kč, který na
žalovaného přešel smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 6. 4. 2004
mezi žalovaným a Ing. V. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Uvedl, že Státní statek
K., s. p., tím, že jako osoba povinná za úplatu převedl vlastnictví k ideální
jedné polovině předmětných pozemků na žalovaného, aniž by ji z titulu
předkupního práva nejdříve za stejných podmínek nabídl žalobci, porušil
kogentní ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). V posuzovaném případě se nejednalo
o originální způsob nabytí vlastnického práva žalovaným, neboť žalovaný nebyl
osobou oprávněnou k vydání nemovitostí, nýbrž pouze osobou oprávněnou k
poskytnutí náhrady. Odvolací soud se ztotožnil i se způsobem úhrady za převod
nemovitostí uvedeným v čl. 2 odst. 2 smlouvy obsažené ve výroku prvostupňového
rozsudku, který odpovídá podmínkám, za nichž tyto nemovitosti získal žalovaný.
Uvedl, že „žalobce v době rozhodování je věřitelem pohledávek získaných
postoupením pohledávek ve výši, která postačuje k pokrytí nároku žalovaného.
Vycházet je pak nutno ze stavu v době rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a
není tedy překážkou, že tento nárok žalobce event. neměl ke dni podání žaloby.“
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost v případě měnícího výroku dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“) a v případě potvrzujícího výroku z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), c) o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a – posuzováno podle obsahu
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku namítá
„nepřezkoumatelnost tohoto výroku, když alternativně je uváděn jak Pozemkový
fond ČR, tak i Státní statek J., s. p.,“ neboť soud měl jednoznačně určit
dlužníka restituční pohledávky. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku dovolatel
zpochybňuje závěr o „nespornosti podílového spoluvlastnictví“ žalobce a namítá,
že předmětné pozemky neměly být Okresním pozemkovým úřadem v Klatovech žalobci
vůbec vydány, jelikož „u nich došlo k zastavění“; současně zde poukazuje na
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůrazňuje, že dohodou o převodu nemovitostí
uzavřenou se Státním statkem K., s. p., dne 9. 4. 2004 nabyl v dobré víře
ideální 1/2 předmětných nemovitostí a „splnil veškeré předpoklady k tomu, aby
byl posuzován jako oprávněná osoba ve smyslu ust. § 33a zák. č. 229/1991 Sb.“
Dále žalovaný uvádí, že skutkové zjištění, že pohledávka žalobce za Státním
statkem K., s. p., nebyla vypořádána a k 9. 4. 2004 stále existuje, „nejenže
nemá oporu v provedených důkazech, ale bylo jednoznačně vyvráceno k důkazu
konstatovaným přípisem Státního statku K., s. p.,“ podle něhož restituční
nároky žalobce „byly v plném rozsahu k vydané výměře pozemků dle rozhodnutí PÚ
realizovány. Připomínaný „nedoplatek“ přestavuje nárok, k němuž by měla
oprávněná osoba právo v případě vydání všech původních pozemků, nikoli jen
poloviny.“ Podle dovolatele v okamžiku plnění Státního statku K., s. p.,
žalovanému (tj. 9. 4. 2004) žalobce „nejenže nedržel, ale ani neuplatnil
žádnou pohledávku,“ neboť se stal oprávněnou osobou až 3. 9. 2004 a svůj nárok
vůči povinnému uplatnil až 6. 12. 2004; žalovaný tak zpochybňuje závěr
odvolacího soudu, že je v tomto případě rozhodné, že žalobce je věřitelem
předmětné pohledávky v době rozhodování soudu. Závěrem dovolatel zpochybňuje
existenci další pohledávky žalobce za Státním statkem K., s. p., ve výši
52.571,50 Kč; podle žalovaného se jedná o „1/2 příslušejících náhrad živého a
mrtvého inventáře a zásob za poměrnou část – 1/2 pozemků, která žalobci v
restitučním řízení před Okresním pozemkovým úřadem v Klatovech nebyla vydána,
resp.
bylo vysloveno, že žalobce není jejím vlastníkem.“ Z těchto důvodů
žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož
i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť původní prvostupňové rozhodnutí ze dne 30. 9. 2004
bylo zrušeno jako nepřezkoumatelné; první přezkoumatelné rozhodnutí ve věci
bylo soudem prvého stupně vydáno až 30. 6. 2005. Naopak za nepřezkoumatelné
nepovažuje alternativní určení způsobu úhrady ceny převáděných pozemků, neboť z
konkrétní v budoucnu uzavřené „smlouvy o postoupení restitučního nároku na
náhradu dle ustanovení § 14 a § 20 zákona č. 229/1991 Sb. vůči Pozemkovému
fondu ČR, případně Státnímu statku J., s. p.“ bude zřetelné, zda odpovídá
výroku rozsudku odvolacího soudu či nikoliv; tato smlouva navíc již byla v
mezidobí mezi účastníky uzavřena. Dále uvádí, že spoluvlastnický podíl na
předmětných pozemcích byl žalobci vydán pravomocným rozhodnutím pozemkového
úřadu, ze kterého soud v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházel;
žalovaný v průběhu řízení tuto skutečnost nijak nezpochybnil. Argumentaci
ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. žalovaný blíže nespecifikuje, neuvádí, v čem
bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy. Neobstojí ani
námitka žalovaného o jeho dobré víře při nabývání spoluvlastnického podílu,
neboť žalovaný měl „možnost a povinnost v rámci obvyklé opatrnosti ověřit z
údajů katastru nemovitostí, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných
nemovitostí.“ Postavení žalovaného jako oprávněné osoby podle § 33a zákona o
půdě nebylo v průběhu řízení zpochybněno; svědčí mu však pouze nárok na
poskytnutí náhrad, nikoli na vydání nemovitostí. Z těchto důvodů žalobce
navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.
s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též
sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci je dovolání v rozsahu, v němž směřuje do měnícího výroku ve
věci samé, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; v části, v níž
napadá výrok potvrzující, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým prvostupňový soud rozhodl v otázce platnosti
smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 4. 2004 jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho
dřívější rozhodnutí zrušil (nikoli tedy pouze pro nepřezkoumatelnost).
Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostní
vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.). Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí především z hlediska
dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu (na
němž taktéž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že pro rozhodnutí soudu o
nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí je určující, že
žalobce je věřitelem v jeho prospěch postoupených pohledávek ve výši
postačující k pokrytí nároku žalovaného ke dni vydání takového rozhodnutí.
Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. „pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho
vyhlášení.“
Soudobá odborná literatura zastává názor, že okamžik vyhlášení rozsudku je
rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci. Znamená to, že soud při
dokazování zjišťuje nejen skutečnosti, které tu byly v době zahájení řízení,
ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku.
Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve
věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně či zániku právního vztahu
mezi účastníky; tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků,
je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde,
vznikla, změnila se nebo zanikla (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a
kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha: C. H. Beck,
2006, s. 710). K témuž závěru se kloní i soudní praxe, podle níž právní
posouzení existence nároku vychází ze stavu v době jeho vzniku; jde-li však o
rozsudek, který konstituuje práva a povinnosti účastníků řízení, pak je
rozhodný stav (i skutkový) v době vyhlášení rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 28 Cdo 652/2005, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3771, svazek 33, ročník 2006).
V posuzované věci považoval odvolací soud za rozhodné, že v okamžiku vydání
jeho konstitutivního rozhodnutí byl žalobce věřitelem pohledávky ve výši
korespondující nároku žalovaného (jednalo se o „protiplnění“ žalobce žalovanému
v rámci ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně obsažené smlouvy o převodu
nemovitostí). Se zřetelem k výše uvedenému je zcela nerozhodné, kdy byla
předmětná pohledávka ve prospěch žalobce postoupena (3. 9. 2004), příp. kdy
žalobce – podle tvrzení dovolatele – tuto pohledávku vůči povinné osobě
uplatnil (6. 12. 2004); dovolací soud proto považuje napadený závěr odvolacího
soudu za správný.
K námitce dovolatele, že skutkové zjištění soudu prvního stupně (které odvolací
soud převzal), že pohledávka žalobce za Státním statkem Křimice, s.p., nebyla
vypořádána a k 9. 4. 2004 stále existuje, je nesprávné a nevyplývá z
provedeného dokazování, dovolací soud uvádí, že toto (ať již správné nebo
nesprávné) zjištění, není pro správnost právních závěrů, na nichž napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, samo o sobě určující. Navíc dikce § 241a
odst. 3 o. s. ř. neumožňuje dovolací přezkum v případě jakýchkoli pochybností o
správnosti skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího
soudu, nýbrž pouze v případě, že skutkové závěry odvolacího soudu zcela
postrádají oporu ve spisovém materiálu, tedy v žádné možné interpretaci z
provedeného dokazování nevyplývají. Takový závěr však v dané věci učinit nelze.
Zpochybňuje-li dále dovolatel podílové spoluvlastnictví žalobce a uvádí-li, že
tyto pozemky (resp. jejich ideální 1/2) neměly být žalobci pozemkovým úřadem z
důvodu jejich zastavění vůbec vydány, jedná se o námitky uplatnitelné v
příslušném správním řízení o vydání těchto nemovitostí, příp. v soudním řízení,
v němž je správní rozhodnutí přezkoumáváno; v projednávané věci však dovolací
soud považuje takové námitky za irelevantní a přezkum pravomocného správního
rozhodnutí za nepřípustný.
Argumentuje-li dovolatel ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. bez jakékoli bližší
konkretizace, znemožňuje tím dovolacímu soudu, aby v rámci své přezkumné
činnosti jeho námitku zohlednil či se jí podrobněji zabýval. Zdůrazňuje-li
dovolatel svoji dobrou víru při uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí dne 9.
4. 2004 a postavení oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 33a zákona o půdě,
jedná se o skutečnosti z hlediska dovolacího přezkumu bezvýznamné. Stejně tak
je irelevantní tvrzení dovolatele o neexistenci pohledávky žalobce za Státním
statkem K., s. p., ve výši 52.571,50 Kč z titulu náhrad za živý a mrtvý
inventář, neboť, jak již uvedl odvolací soud, posuzovaní takového nároku nebylo
předmětem nalézacího řízení.
Ve zbývající části dovolatel napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu,
jemuž vytýká jeho nepřezkoumatelnost, kdy podle žalovaného není „jednoznačně“
určen dlužník restituční pohledávky; místo toho jsou alternativně uvedeny
Pozemkový fond České republiky i Státní statek J., s. p. Bez zřetele ke
skutečnosti, že změna předmětného ustanovení čl. 2 odst 2 smlouvy o převodu
nemovitostí obsažené ve výroku prvostupňového rozsudku spočívala pouze v záměně
jednoho z povinných subjektů (čímž odvolací soud reagoval na připuštěnou změnu
žaloby), povaha citovaného ustanovení této smlouvy z hlediska jeho určitosti a
srozumitelnosti nevylučuje alternativní vymezení povinného subjektu, vůči němuž
může být nárok na náhradu dle ustanovení § 14 a § 20 zákona o půdě uplatněn.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolateli se nepodařilo
prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace
zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jelikož dovolací
soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti, dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci, a to v částce 4.300,-
Kč, sestávající z částky 8.000,- Kč podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 7 písm.
e), § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, snížené o 50 %
podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a z částky 300,- Kč paušální náhrady
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu