28 Cdo 1608/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v
právní věci žalobců a) Ing. L. P., Dr.Cs., b) M. P., c) E. B., d) P. B., a e)
O. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu České
republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u
Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 208/2005, o dovolání žalobců ad
b) až e) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 12. 12. 2007, č. j. 35 Co 1242/2006-272, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 12.
prosince 2007, č. j. 35 Co 1242/2006, se ve výroku označeném I., jímž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 9. 2006, č. j. 10 C
208/2006-239, ve vztahu mezi žalobci ad b) až e) a rozhodnuto o nákladech
řízení ve vztahu k nim, zrušuje.
V tomto rozsahu se zrušuje i rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5.
září 2006, č. j. 10 C 208/2005-239, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobou, došlou soudu dne 27. 12. 2005 se žalobci domáhali rozhodnutí soudu,
jímž by bylo žalovanému uloženo převést do jejich vlastnictví pozemky v jeho
správě. Nárok na jejich převod opírali o zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to jednak z důvodu práva založeného
nevydáním původních pozemků ve smyslu § 11 odst. 2 zákona, tedy práva na
náhradní pozemky, přičemž toto právo zčásti nabyli postoupením od jiných
oprávněných osob, jednak jako náhradu za zemědělský majetek podle § 14, § 16 a
§ 20 zákona o půdě, protože žalovaný převzal závazek k této náhradě od povinné
osoby.
Okresní soud v Liberci shora uvedeným rozsudkem návrh žalobců zamítl. Své
rozhodnutí odůvodnil tím, že právo na náhradní pozemek, vzniklé postoupením od
jiných osob, zaniklo uplynutím doby stanovené v § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě,
tedy v důsledku tzv. restituční tečky, a dále proto, že podle soudní praxe nemá
oprávněná osoba právo na výběr konkrétního pozemku za situace, že nebyla
prokázána libovůle či svévole ze strany žalovaného při plnění povinnosti
poskytnout oprávněným osobám náhradní pozemek, a pokud měly být pozemky
poskytnuty jako náhrada za jiný zemědělský majetek, než jsou pozemky, jež
nemohly být vydány, má žalovaný podle § 18a odst. 1 zákona o půdě právo na
výběr způsobu plnění.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na základě odvolání žalobců
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvému žalobci jako oprávněné
osobě ve smyslu § 4 zákona o půdě, a ve vztahu k ostatním žalobcům rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, když jej shledal správným v závěrech o zániku
práva postupníků na náhradní pozemek. Konstatoval, že žalobkyně ad c) uplatnila
rovněž nárok na náhradu za zemědělský majetek podle smlouvy o převzetí závazku,
který získala postoupením od žalobce a) jako oprávněné osoby, a že žalobcům
byly již dříve postoupeny pozemky na základě více smluv. Dovodil, že zánik
práva na náhradní pozemky, získaný od jiných oprávněných osob, se týká zčásti i
žalobce a), a plně ostatních žalobců, kteří nebyli původními oprávněnými
osobami, a to nejen nároku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ale i nároku na
náhrady podle § 14, § 16 a § 20 zákona o půdě. Postup, umožňující oprávněné
osobě výběr náhradního pozemku z důvodu libovůle či svévole a straně žalovaného
při plnění jeho povinností poskytnout náhradní pozemky, pak dle odvolacího
soudu je aplikovatelný jen v případě, že nárok na náhradní pozemek nezanikl.
Zaniklý nárok totiž nelze obnovit s poukazem na nesprávné chování jiného
subjektu. Dále se pak odvolací soud zabýval nároky prvého žalobce, ohledně
nichž rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci ad b) až e) dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení – 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek
odvolacího soudu shledávají za zásadně významný po právní stránce a vytýkají mu
nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně
uplatňují, že odvolací soud se nezabýval rozlišením postupníků na ty, kteří
postoupením získali nárok na náhradní pozemky za účelem spekulace, a na ty,
kteří jej získali za účelem zemědělského hospodaření. Tak došlo k porušení
článku 11 odst. 1 Listiny a článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu
č. 1 k Úmluvě z toho důvodu, že se zacházelo různě s původními restituenty a
postupníky, kteří jednali, tak jako žalobci, v souladu s účelem zákona o půdě,
jímž je obnovení podnikání v zemědělství a opětovný rozvoj a obnova venkova.
Žalovaný a sama Česká republika zneužili svého veřejnoprávního postavení a tím
zhoršili postavení svého věřitele a narušili princip rovné právní ochrany,
jakož i princip právní jistoty a legitimního očekávání ochrany majetku. Tato
diskriminační povaha hmotněprávního předpisu byla zjištěna i v rozsudcích
Evropského soudu pro lidská práva. Došlo tím k narušení rovnováhy mezi
veřejnoprávním zájmem a právem pokojného užívání majetku. K těmto závěrům
dospěl Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí. Dovolatelé
argumentují, že soud měl přímo použít mezinárodní normu, pokud je vnitrostátní
zákon v rozporu s ní, tj. článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Navrhli, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a dovolací soud proto
posuzoval jeho přípustnost. Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. V úvahu
proto přichází přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., založená na úvaze dovolacího soudu, že rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Takový závěr dovolací soud v této věci učinil,
přičemž za otázku zásadního významu považuje právní závěry odvolacího soudu z
hlediska právní argumentace, obsažené v dovolání. Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné.
Odvolací soud rozhodl věc plně v souladu s hmotným právem i ustálenou
judikaturou včetně dřívější judikatury Nejvyššího soudu, na niž odkazoval.
Následně však byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který vyšel z rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva, na něž dovolatelé odkazují. V tomto rozsudku Nejvyšší soud v
dovolacím řízení určitým způsobem rozlišil skupinu postupníku z hlediska
ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním
práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které
sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření,
a u nichž by újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek se jevila jako
nepoměrná ztráta majetku. Na první skupinu lze aplikovat úvahy Ústavního
soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. 6/2005, které jej vedly k
tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o ukončení jejich práva na náhradní
pozemek, aplikaci tohoto ustanovení na druhou skupinu však podrobil hlediskům
zakotveným v Evropské úmluvě o lidských právech, kterou jako mezinárodní
smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je třeba aplikovat přednostně před
vnitrostátním právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných osob, jimž nemohly
být vydány jejich původní pozemky, a osob spadajících do druhé skupiny
postupníků, pokud jde o osoby, které pozemky potřebují pro své zemědělské
hospodaření.
Protože z tohoto hlediska oba soudy postavení žalobců neposuzovaly, bylo třeba
jejich rozsudky zrušit a vrátit k novému projednání i z takto určeného hlediska
(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). V dalším řízení je soud vázán právním názorem
dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Jinými právními otázkami, které bude třeba v dalším řízení řešit, se dovolací
soud nemohl zabývat z toho důvodu, že nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst.
3 o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu a rozhodnou
nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu