28 Cdo 161/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobkyně H. H., bytem P. 3, R. 923/10, zastoupené Mgr. Stanislavem
Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České
republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, IČ 66002222, se sídlem Praha 1,
Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody ve výši 219 132 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 45/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, č. j. 16
Co 207/2011-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2. 8. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1
domáhala zaplacení částky 219 132 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby
uvedla, že je vlastnicí domu č. p. 923 v k. ú. Ž., v obci P. (dále jen
„předmětný dům“). Odbor bytového hospodářství Okresního národního výboru Praha
3 rozhodnutím ze dne 27. 6. 1988 (dále také „ONV“ a „rozhodnutí ONV o přidělení
bytu“) přidělil manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu (dále jen
„předmětné prostory“). ONV dle žalobkyně pochybil, neboť si při rozhodování o
přidělení bytu neobstaral stavební dokumentaci a manželům V. v rozporu s
právními předpisy přidělil prostory, jež nebyly kolaudovány jako byt (jednalo
se o nebytové prostory – svobodárnu). V důsledku rozhodnutí ONV nemůže
žalobkyně předmětné prostory pronajímat jako nebytové prostory za obvyklé
nájemné ve výši 7 035 Kč měsíčně. Žalovaná částka pak představuje rozdíl mezi
tímto obvyklým nájemným a nájemným hrazeným manžely V. za období od července
2002 do června 2005.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 11. 2008 č. j. 22 C 45/2006-44,
žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze
usnesením ze dne 10. 8. 2009, č. j. 16 Co 262/2009-58, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně pro nepřezkoumatelnost. Následně soud prvního stupně rozsudkem
ze dne 20. 1. 2011, č. j. 22 C 45/2006-85, nárok žalobkyně opětovně zamítl. K
odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 16 Co
207/2011-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vycházel v posuzované věci především z následujících skutečností.
Dne 27. 6. 1988 přidělil ONV manželům V. byt ve 4. poschodí předmětného domu.
Na počátku 90. let byl předmětný dům v restituci vrácen babičce žalobkyně; již
tehdy se tato právní předchůdkyně žalobkyně dozvěděla o vydání rozhodnutí ONV o
přidělení bytu. Babička žalobkyně následně předmětný dům darovala své dceři
(tj. matce žalobkyně), od které žalobkyně na konci roku 1996 předmětný dům
zdědila. Pokud si ONV v rozporu s právními předpisy nevyžádal stavební
dokumentaci, projevilo se toto jeho pochybení v samotném rozhodnutí o přidělení
bytu, a odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 18
zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu
státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“)
je proto vyloučena. V posuzované věci nejsou splněny ani požadavky pro
odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím – rozhodnutí ONV o
přidělení bytu jednak nebylo zrušeno příslušným orgánem pro nezákonnost (§ 4
zákona č. 58/1969 Sb.), a dále žalobkyně ani její právní předchůdkyně nebyla
účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí ONV o přidělení bytu vydáno (§ 2
zákona č. 58/1969 Sb.). V posuzované věci dle odvolacího soudu navíc uběhla jak
objektivní, tak i subjektivní promlčecí doba, přičemž vznesení námitky
promlčení nelze shledat jako rozporné s dobrými mravy. Nárok žalobkyně nelze
dle odvolacího soudu dovodit ani z obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsažené
v občanském zákoníku; i takový nárok by navíc byl promlčen
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“) řádně zastoupená advokátem dne 26. 10. 2011 včasné dovolání,
jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako
dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka v
dovolání konkrétně namítala, že:
a) odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) pochybil, když vyloučil
odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; tento jeho závěr
je navíc nepřezkoumatelný,
b) odvolací soud posoudil nesprávně jak běh objektivní, tak i
subjektivní promlčecí doby (ať již podle zákona č. 58/1969 Sb., tak i podle
občanského zákoníku); námitku promlčení je navíc v posuzované věci nutno
posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, a
c) v posuzované věci nelze formalisticky lpět na liteře zákona a nárok
za škodu způsobenou rozhodnutím ONV o přidělení bytu podmiňovat zrušením tohoto
rozhodnutí nebo účastenstvím dovolatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí
vydáno.
Žalovaná se k dovolání dovolatelky nevyjádřila.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ani rozhodnutím měnícím [§ 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené
rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237
odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a naopak
je zásadně vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním
dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.)
nebo namítanou vadou řízení [§ 241a odst. 2 písm. b)].
1. K námitce ad a) týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před
státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým
soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu,
vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Stát
odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské
organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci
přešly.
Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v
rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v
§ 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Jak plyne z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesprávným úředním
postupem ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb. se rozumí porušení pravidel pro
počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s
rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový postup řízení
směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu
rozhodnutí neodrazí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.
zn. 25 Cdo 430/2000). Jinými slovy, nesprávný úřední postup ve smyslu § 18
zákona č. 58/1969 Sb. nemůže spočívat v pochybeních a nedostatcích, kvůli nimž
státní orgán nesprávně vyhodnotil podmínky pro vydání svého rozhodnutí, v
důsledku čehož je jím vydané rozhodnutí nesprávné, nemělo být vydáno, příp.
mělo být vydáno později, v jiné podobě či za jiných okolností. Je přitom
zřejmé, že namítané pochybení ONV spočívající v tom, že si ONV neobstaral
stavební dokumentaci k předmětným prostorám, se následně odrazilo v jeho
rozhodnutí o přidělení bytu (bez příslušné stavební dokumentace nemohl ONV
řádně rozhodnout – kdyby si ji vyžádal, bylo by mu známo, že předmětné prostory
jsou kolaudovány jako nebytový prostor, a nemohl by je svým rozhodnutím ze dne
27. 6. 1988 přidělit manželům V. jako byt). Lze proto souhlasit se závěrem
odvolacího soudu, že dovolatelkou namítané pochybení ONV nemůže v posuzované
věci založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu § 18 zákona
č. 58/1969 Sb. (a že v úvahu připadá toliko odpovědnost státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím). Odvolací soud tento svůj závěr řádně a
srozumitelně odůvodnil a za nepřezkoumatelný ho proto dle přesvědčení
dovolacího soudu považovat nelze.
2. K námitce ad b) týkající se promlčení nároku
Podle § 22 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto zákona se
promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou
pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba
ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. (odstavec 1). Nejpozději se
toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno
(oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí,
jde-li o škodu na zdraví. (odstavec 2). U práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je stanovena dvojí
(kombinovaná) promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní. Účel těchto dvou
promlčecích dob se liší – zatímco účelem kratší subjektivní promlčecí doby je
(především) stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních občanských
práv, účelem objektivní promlčecí doby je zamezit dlouhotrvající právní
nejistotě. Tyto dvě promlčecí doby tedy počínají, běží a končí nezávisle na
sobě. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh
jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na běh druhé promlčecí doby. V
konkrétní věci pak není vyloučeno, že objektivní promlčecí doba skončí ještě
před počátkem běhu subjektivní promlčecí doby (což neplatí pro škodu na zdraví,
srov. § 22 odst. 2, větu za středníkem zákona č. 58/1969 Sb.). V posuzované
věci bylo přitom rozhodnutí, z něhož dovolatelka dovozuje svou škodu, vydáno
již 27. 6. 1988, tedy více než 17 let před podáním žaloby. Současně je zřejmé,
že před rokem 1989 se žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) náhrady škody
domáhat nemohla. I kdyby však byl běh desetileté objektivní promlčecí doby
zakotvené v § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. počítán až od chvíle, kdy byl
právní předchůdkyni žalobkyně předmětný dům vrácen v restituci a kdy se tato
dozvěděla o vydání rozhodnutí ONV o přidělení bytu, tj. od počátku 90. let (ze
spisu plyne, že to bylo nejpozději v roce 1993, srov. např. str. 3 rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 7 C 252/2002), bylo by
nutno dospět k závěru, že podala-li dovolatelka žalobu v roce 2005, podala ji
několik let po uplynutí objektivní promlčecí doby. Za této situace je
nadbytečné zabývat se otázkou běhu tříleté subjektivní promlčecí doby. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li
někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné
uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik
nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým
postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s
důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn.
25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004; z poslední doby např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). S ohledem na
skutečnost, že podání žaloby v posuzované věci předcházelo devět let nečinnosti
ze strany dovolatelky, dospěl dovolací soud shodně se závěrem odvolacího soudu,
že vznesenou námitku promlčení v posuzované věci jako rozpornou s dobrými mravy
posoudit nelze. S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že v posuzované věci nelze nárok
žalobkyně dovodit ani z obecné úpravy náhrady škody zakotvené v § 420 an. obč. zák. Tato ustanovení totiž upravují odpovědnost za škodu v občanskoprávních
vztazích, tedy ve vztazích, ve kterých žádný z jejich subjektů nevystupuje v
pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci, ale naopak
hmotněprávní postavení těchto subjektů je rovné. Vystupuje-li však stát ve
vrchnostenské pozici (tak jak tomu bylo v posuzované věci), není subjektem
občanskoprávního vztahu a nemůže proto ani odpovídat na základě obecných
ustanovení občanského zákoníku, která upravují odpovědnost za škodu v
občanskoprávních (rovnoprávných) vztazích (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace jsou veškeré úvahy o
aplikaci promlčecích lhůt vážících se k obecné odpovědnosti za škodu v
posuzované věci bezpředmětné.
3. K námitce ad c) týkající se otázky, zda lze v posuzované věci nárok
dovolatelky podmiňovat zrušením rozhodnutí ONV nebo účastenstvím dovolatelky v
řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno
Jak plyne z výše uvedeného, i pokud by nárok dovolatelky na náhradu škody
existoval, byl by promlčený, a dovolací soud se proto v souladu se zásadou
procesní ekonomie námitkou, dle které v posuzované věci nelze formalisticky
lpět na liteře zákona a nárok za škodu způsobenou rozhodnutím ONV o přidělení
bytu podmiňovat zrušením tohoto rozhodnutí nebo účastenstvím dovolatelky v
řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, nezabýval. I kdyby totiž tato
námitka dovolatelky byla důvodná, v projednávané věci by se to nemohlo nijak
projevit, a přípustnost dovolání proto touto námitkou být založena nemůže.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti
dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah
dovolání dovolatelky jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení
přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení
tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz nalus.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu