U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se
sídlem v Praze 1, Hradčany, Strahovské nádvoří 1/132, IČ: 00415090, proti
žalované obci Hradištko, se sídlem v Hradištku, Zámek 2, IČ: 00241245,
zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická
11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha
– západ pod sp. zn. 7 C 1395/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 27 Co 200/2010-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 17. února 2005, č. j. 7 C
1395/2001-137, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v katastrálním území
Hradištko pod Medníkem, označených ve výroku I rozsudku. Vyšel přitom ze
zjištění, že jde o historický majetek žalobkyně (církevní právnické osoby),
který žalobkyně před rokem 1948 ani v době pozdější nepozbyla. Poznámka
zamýšleného převzetí majetku státem, vyznačená v knihovní vložce č. 623
zemských desk, měla pouze informativní charakter a k převodu vlastnického práva
na stát nemohlo dojít ani podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 27.
ledna 1948, jež postrádá označení konkrétních nemovitostí, jichž se má týkat.
Vydání jiného rozhodnutí, které by mělo za následek přechod vlastnického práva
na stát, v řízení prokázáno nebylo. Stát a později ani žalovaná obec (jež měla
pozemky získat přídělem) nemohly vlastnické právo nabýt vydržením, jelikož
žádný z nich nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemky
patří. Za subjekt, jenž je ve sporu pasivně legitimován, označil soud prvního
stupně právě žalovanou obec, která je nyní v katastru nemovitostí zapsána jako
vlastník nemovitostí, ač vlastnické právo – podle závěru tohoto soudu – náleží
žalobkyni.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. září 2005, č. j.
27 Co 331/2005-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba
zamítá. Na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru,
že žalobkyně nemá na žádaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem,
neboť jde o zemědělský majetek, jenž byl dříve ve vlastnictví církevních
právnických osob; jeho vydání bude řešeno samostatným zákonem a do doby jeho
přijetí je takto chráněn (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů –
dále jen „zákon o půdě“).
Dovolání podané žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zamítl
rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č. j. 20 Cdo 282/2006-186. Právní posouzení
věci odvolacím soudem shledal správným, opíraje své rozhodnutí též o nález
Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, a plenární
stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05
(publikované pod č. 13/2006 Sb.).
Nálezem ze dne 24. června 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, Ústavní soud rozsudky
odvolacího soudu i dovolacího soudu zrušil. V odůvodnění nálezu se přihlásil ke
své dosavadní judikatuře, zejm. k plenárním stanoviskům sp. zn. Pl. ÚS-st.
21/05 (dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a
účel restitučního zákonodárství) a Pl. ÚS-st. 22/05 (dle něhož je i zákon č.
298/1990 Sb., o úpravě majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a
arcibiskupství olomouckého, svou povahou součástí restitučního zákonodárství).
Shledal však, že „veškeré relevantní okolnosti zkoumaného případu jsou natolik
specifické, že by bylo vůči stěžovateli zjevně nespravedlivé trvat, za použití
rigidní gramatické interpretace, na aplikaci uvedeného stanoviska i v této
konkrétní věci“. Přitom poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně
vážící se k závěru o chybějícím právním důvodu převzetí nemovitostí státem a o
absenci dobré víry předchůdce žalované (státu a později MNV Hradištko), že mu
nemovitosti patří. Ve vztahu k nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS
528/02 (v němž principielně odmítl kasuistické řešení majetkových křivd
způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních
rozhodnutí v konkrétních případech) uvedl, že „s ohledem na dlouhodobou
nečinnost zákonodárce spočívající v nepřijetí zvláštního právního přepisu, jenž
by vypořádal historický církevní majetek a naplnil tak legitimní očekávání
církevních právnických osob, nelze v tomto konkrétním případě vyloučit, že
prosazení svých práv se žalobkyně může domáhat u soudu i touto žalobou, jenž je
žalobou svého druhu, blížící se žalobě restituční“.
O odvolání žalované pak znovu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.
září 2010, č. j. 27 Co 200/2010-236, jímž – po té, co v rozsahu zpětvzetí
žaloby (jde-li o v něm označené pozemky) napadený rozsudek zrušil a řízení
zastavil – rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobkyni určil
též za vlastnici pozemku parc. č. 998 v kat. území H.; jinak rozsudek potvrdil.
Vyšel přitom z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně a jsa vázán
názorem Ústavního soudu obsaženým v jím vydaném kasačním nálezu (jeho
odůvodnění) dospěl k závěru, že žalobkyně má na žádaném určení vlastnického
práva naléhavý právní zájem, že vlastnické právo nepozbyla a že žalovaná obec
(její předchůdce) pro absenci dobré víry, že věc jí přidělená patří státu,
nemohla vlastnické právo nabýt ani vydržením. Rozsudek soudu prvního stupně
proto shledal věcně správným, a to i ohledně pozemku parc. č. 998, byť v této
části – vzhledem ke změně v číselném označení tohoto pozemku – rozsudek
formálně změnil, při obsahově totožném posouzení práv a povinností účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé – podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s.
ř.), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ačkoliv se
odvolací soud řídil právním názorem Ústavního soudu, obsaženým v jeho
zrušujícím nálezu, žalovaná pokládá nález sp. zn. I. ÚS 663/06 za vybočení z
předchozí judikatury Ústavního soudu a má za to, že „postup Ústavního soudu je
protiústavní, jenž překračuje meze soudní moci a nepřípustně zasahuje do
kompetence moci zákonodárné“. Ústavním soudem předjímaná žaloba svého druhu,
blížící se žalobě restituční, není v občanském soudním řádu „fixována“ a je
zřejmé, že i v daném sporu jde o žalobu restituční; i proto žalovaná namítá, že
„jednáním odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces,
zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Odvolacímu soudu
rovněž vytýká, že nijak nepřihlédl k tomu, že tvrzených práv se žalobkyně mohla
domáhat již v „předchozím období“, neboť i v době minulé jí k tomu právní řád
tohoto státu dával do rukou potřebné právní prostředky. Má za to, že v dané
věci mohou být pozemky vydány toliko v restitučním řízení, pokud majetek
nárokovaný k vrácení přešel na stát v rozhodném období, tj. v době od 25. 2.
1948 do 31. 12. 1989; v takovém případě však žalobkyně – dle názoru žalované –
nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva. Ve sporu se
žalovaná necítí být pasivně legitimována a namítá, že „minimálně vedlejším
účastníkem měla být Česká republika, je-li za nyní vzniklý stav zodpovědný její
zákonodárný orgán“. Přitom tvrdí, že její nabývací tituly jsou „právně čisté“ a
že „trvají zřejmé právní vady, jelikož žalobkyně požaduje navrácení majetku,
který v předcházejícím období řádně prodala, případně převedla a teď pod
rouškou vlastnictví požaduje vrácení tohoto majetku nazpět“. Současně žalovaná
tvrdí, že „právě žalobkyně v rozhodném období kolaborovala s nacistickými prvky
a že tato otázka nebyla taktéž řádně přezkoumána“. Navrhla, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolací
soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl
vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s.
ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím
soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladu
uvedeného v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
V posuzované věci se právní posouzení věci odvolacím soudem opírá o závěry,
které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. června 2009, sp. zn. I. ÚS
663/06, jimž zrušil v této věci dříve vydaná rozhodnutí odvolacího soudu i
dovolacího soudu, z důvodů popsaných v odůvodnění zmíněného nálezu (již výše
rekapitulovaných).
Skutkový základ věci (jenž Ústavní soud označuje za „natolik specifický, že by
bylo vůči stěžovatelce zjevně nespravedlivé trvat, za použití rigidní
gramatické interpretace, na aplikaci stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-
st. 22/05 i v této konkrétní věci“), stejně tak jako právní stav (tedy Ústavním
soudem vytýkaná absence zvláštního právního přepisu, jenž by vypořádal
historický církevní majetek a naplnil tak legitimní očekávání církevních
právnických osob; § 29 zákona o půdě), zůstaly od vydání zmíněného kasačního
nálezu nezměněny.
Rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České
republiky závazná pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace, kdy je
Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83
a čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy (a tedy i dovolací soud) per analogiam
vázány právním názorem Ústavního soudu dle ustanovení § 226 o. s. ř. (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS
156/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5,
pod č. 9, str. 63).
Při vázanosti obecných soudů závěry vyslovenými v dané věci Ústavním soudem v
jeho kasačním nálezu nepřísluší proto ani Nejvyššímu soudu přezkoumávat
zákonnost (či snad dokonce ústavnost) těchto závěrů, na nichž rozhodnutí
odvolacího spočívá, či snad dokonce postup Ústavního soudu v řízení o ústavní
stížnosti, které vydání zmíněného nálezu předcházel (čehož se žalovaná podáním
dovolání evidentně domáhá). Námitku žalované, že nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 663/06 je v jeho rozhodovací praxi ojedinělý, lze snadno vyvrátit
poukazem na pozdější judikaturu Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. února
2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, nebo nález ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS
562/09).
A je-li pak v dané věci řešení právní otázky spojeno zejména s posouzením
jedinečného skutkového základu (jak z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 663/06 vyplývá, označuje-li v něm Ústavní soud zjištěné okolnosti případu
za výjimečné či „natolik specifické…“), nejde o rozhodnutí, jež by mohlo mít po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tj. o
rozhodnutí, v němž řešená právní otázka má význam nejenom pro rozhodnutí
konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec).
Námitka žalované, že Ústavním soudem předpokládaná žaloba (pojímaná zde jako
žaloba svého druhu, blížící se žalobě restituční) není v občanském soudním
řízení „fixována“ (tedy že ji tento civilní procesní předpis nepřipouští), je
nedůvodná již proto, že výčet druhů žalob v ustanovení § 80 o. s. ř. je toliko
demonstrativní. Pasivní legitimace ve sporu se pak (celkem logicky) připíná k
osobě, jenž nárokované pozemky drží a jako vlastník je evidována též v katastru
nemovitostí; není sporu v tom, že touto osobou je zde žalovaná, nikoliv stát
(Česká republika).
K námitce, že se žalobkyně prosazení svých vlastnických nároků mohla domáhat v
„předcházejícím období“, se již dříve vyjádřil i Ústavní soud, uzavíraje ve
zmíněném nálezu, že „nelze přičítat k tíži stěžovatelce (žalobkyni) – nota bene
církevnímu subjektu a výraznému ideovému odpůrci zmíněného režimu – že v tomto
období, charakterizovaném zákonodárcem jako období nedemokratické a porušující
obecně uznávaná základní lidská práva, rezignovala na svá jen formálně přiznaná
práva, jejichž uplatňováním by ničeho nezískala a mohla by si spíše jen
uškodit“.
Žalovanou tvrzená okolnost, že žalobkyně majetek „v předcházejícím období řádně
prodala, případně převedla“, v řízení prokázána nebyla, stejně tak jako
tvrzení, že „v rozhodném období (?) žalobkyně kolaborovala s nacistickými
prvky“. Ani tyto námitky – vesměs skutkové povahy – rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadně významným nečinní (nehledě k tomu, že dovolací
důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění
skutkového stavu věci, žalované v daném případě k dispozici není).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné
dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu