20 Cdo 282/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka
ve věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na S., proti žalované obci H.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1395/2001, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2005, č. j. 27
Co 331/2005-160, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
určení, že žalobce je vlastníkem pozemků ve výroku tohoto rozsudku uvedených
zamítl. Odvolací soud se přihlásil k závěrům Ústavního soudu ČR, vyjádřených v
jeho nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02. Podle zde uvedeného
právního názoru je přechod majetku církví pokryt kogentním ustanovením § 29
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č.
229/1991 Sb.“), podle kterého nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly
církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiných osob do
přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský
majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen
samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Proto je nutno
na tento majetek vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor
pro podávání určovacích žalob z důvodu absence naléhavého právního zájmu.
Odvolací soud proto dovodil, že na danou věc nelze nahlížet jako na spor o
vlastnictví, ale jako na spor, jenž má povahu restituční, neboť žalobkyně se
snaží dosáhnout žalobou o určení vlastnictví navrácení majetku, který přešel na
stát v rozhodném období mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989, když
předmětné nemovitosti – spadající pod režim zákona č. 229/1991 Sb. – přešly na
stát za podmínek předvídaných ustanovením § 6 odst. 1 písm. p/ uvedeného
zákona. K tomu však nemohou sloužit žaloby o určení vlastnictví, neboť na
takovémto určení nemůže být naléhavý právní zájem, když z restitučních předpisů
vyplývá zákonná domněnka, že takovýto majetek přešel na stát.
Žalobkyně ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také
jen „o.s.ř.“)], když odvolací soud na daný případ pouze „mechanicky aplikoval“
výše uvedený nález Ústavního soudu bez přihlédnutí k ostatní publikované
judikatuře, a to dokonce i přesto, že právní řád neshledává precedent pramenem
práva. Je toho názoru, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., má pouze
preventivní a ochranný charakter, jenž se na situace, kdy majetek nikdy
nepřestal být ve vlastnictví původních církevních subjektů (jak je tomu v daném
případě), nevztahuje. Konstrukce uvedeného blokačního ustanovení toliko
vyjadřuje snahu zákonodárce ochránit blokovaný majetek před neoprávněnými
zásahy, a to ve prospěch potenciálního restituenta, přičemž výklad zastávaný
odvolacím soudem považuje dovolatelka za „naprosto formalistický a absurdní“ a
blokační ustanovení restitučních předpisů nemůže v žádném případě zhojit
předchozí nezákonné dispozice s majetkem a rovněž tento majetek nemůže – bez
existence platného titulu – takto konfiskovat. Dovolatelka dále ve svém podání
poukazuje na judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, kterou považuje v
dané věci za relevantní. Nález Ústavního soudu – z něhož odvolací soud vycházel
– považuje za precedenční rozhodnutí, kterým vylučuje určovací žaloby z
jurisdikční činnosti soudu, což je v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, a dále mu také oponuje
argumentačními závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. listopadu
2004, sp. zn. I. ÚS 428/04 a v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. května 2005,
sp. zn. Pl. 71/2004. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř.
namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatelka
obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem
dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, podle kterého není v dané
věci - tedy v případě otázky vlastnického poměru k nemovitostem spadajícím pod
režim daný § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. – splněna podmínka naléhavého
právního zájmu, předpokládaná ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř.
Dovoláním předestřenou otázku o právní povaze uplatněného nároku, a tudíž o
možnostech užití obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech
možností obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického
práva zbaveny za okolností, jež jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v
tzv. restitučních zákonech, již Nejvyšší soud opakovaně podroboval právnímu
rozboru. Velký senát dovolacího soudu – vzhledem k rozdílnému právnímu náhledu
jednotlivých senátů Nejvyššího soudu na danou právní věc – ve svém rozsudku ze
dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, usměrnil rozhodovací soudní praxi
formulováním a odůvodněním právního závěru, podle kterého mohla-li osoba, jejíž
nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.)
bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm.
p/ citovaného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva
podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80
písm. c/ o.s.ř. Dovodil, že z povahy zákona č. 229/1991 Sb. jakožto zákona
zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho
ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis
derogat generali). Stanoví-li proto zákon o půdě určité podmínky a postup pro
uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by
tento předpis stanovil některé podmínky odlišně. Z uvedeného rozhodnutí
následně také vycházel dovolací soud například ve svém rozsudku ze dne 24.
srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, když zde zároveň zdůraznil, že naléhavý
právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je
poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k
porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní
vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o
splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže. Tyto právní závěry jsou plně použitelné v dovolatelkou předloženém
sporu, přičemž dovolací soud nemá žádného důvodu se od nich odchýlit ani v této
věci.
Otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech
spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i
Ústavní soud ČR. Vedle odvolacím soudem aplikovaného nálezu Ústavního soudu ze
dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, podrobil v poslední době Ústavní soud
zmíněnou problematiku ústavnímu přezkumu také ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl
ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o
určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních
předpisů, v němž Ústavní soud formuloval následující závěry – I. Tvrzením
vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,
v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna
preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ o.s.ř., a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání. a – II. Žalobou o určení
vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V
odůvodnění stanoviska Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem
může jít zásadně jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že
právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se
jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že
buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době
vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci,
v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp.
pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také
nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde
právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika
desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě
prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na
základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence,
nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího
vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout
zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.
Překonanou se pak jeví argumentace závěry těch nálezů Ústavního soudu, kterých
se dovolatelka ve svém podání dovolává, také proto, že i v pozdějším stanovisku
uveřejněném pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska
pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl ÚS – st. 22/05, ve
věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb., se Ústavní soud přihlásil k
nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005, když vyjádřil, že
kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým
osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo
natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by
moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze
moci zákonodárné.
Právní názor odvolacího soudu založený na nálezu Ústavního soudu ze
dne 2.února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, který uplatnil při posuzování otázky
naléhavého právního zájmu předpokládaného ustanovením § 80 písm. c/ o.s.ř., je
tedy v dané věci správný; nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je
totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát
a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval
meritem věci.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, postupoval dovolací soud podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Žalobkyně s dovoláním úspěšná nebyla, žalované, která by jinak měla
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142
odst. 1, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu