28 Cdo 814/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobkyně A) P. A., B) L. B., C) MUDr. L. U.,
zastoupených advokátem, D) MUDr. J. M., E) P. N., proti žalovanému E. Ú.,
státní podnik v ,,likvidaci“, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 113/99, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.9.2004, č.
j. 19 Co 306/2004-287, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.9.2004, č. j. 19 Co
306/2004-287, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobou, podanou dne 16.7.1992 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhali se
původní žalobci určení, že jsou spoluvlastníky pozemků, blíže popsanými v
petitu žaloby.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
25.3.2004, č.j. 8 C 113/99-270, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze
zjištění, že dne 23.11.1951 byla uzavřena mezi Národní správou nemovitostí
p.p.č.476, D. 69 zastoupené JUDr. J. L. jako prodávajícím a B. z. O. národní
podnik Ž. jako kupujícím, na základě které bylo převedeno více vlastnických
práv než národní správě příslušelo. Vyslovil, že zavedením národní správy podle
dekretu č. 5/45 Sb. nedošlo ke změně vlastnických práv, nýbrž pouze byla
omezena možnost vlastníků s majetkem disponovat. Vzal za prokázané, že výměrem
ONV v Ž. ze dne 20.8.1951, sp. zn. VIII/91/51 byl národním správcem předmětného
pozemku ustanoven n.p.O., b. z. Ž., který měl vedením národní správy pověřit
svého zmocněnce. Rovněž zjistil, že žalobkyně A. A. uplatnila dne 18.9.1991 u
Pozemkového úřadu nárok na vydání předmětného pozemku podle restitučních
předpisů, o němž doposud nebylo pravomocně rozhodnuto. Dovodil, že výše uvedená
kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť národní správce nemohl současně
vystupovat v roli prodávajícího i kupujícího. Zaujal názor, že na základě této
kupní smlouvy fakticky bez právního důvodu předmětný pozemek převzal stát.
Dospěl k závěru, že držba pozemku státem nemohla být oprávněná, neboť stát jako
národní správce převedl více práv než mu náleželo a účastníkem smlouvy byl
jediný subjekt ve dvojjediném postavení. Uzavřel, že převzetí nemovitosti –
pozemku na základě neplatné smlouvy je třeba posoudit jako převzetí věci bez
právního důvodu s tím, že v daném případě bylo možno domáhat se ochrany podle
specielního právního předpisu ( ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(dále jen „zákon o půdě“), před předpisem obecným, občanským zákoníkem. V této
souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp.
zn. 31 Cdo 1222/2001. Vyslovil závěr, že v dané věci není dán naléhavý právní
zájem ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. na určení vlastnického práva.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 2.9.2004, č. j. 19 Co 306/2004-287, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud vyšel z rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 290/97, v němž byl
vysloven závěr, že o převzetí věci bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže
stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod a že ustanovení § 6 odst.
1 písm. p) zákona o půdě nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě
existujícího úkonu, byť neplatného. Zaujal názor, že na základě skutkové
podstaty restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o
půdě tedy stát vlastnictví nenabyl a ani nabýt nemohl. Odkazoval též na
rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 403/98 s tím, že existence
speciálních restitučních předpisů nevylučuje v některých případech postup podle
obecného právního předpisu. Dospěl k závěru, že v dané věci nebylo prokázáno,
že by původní vlastníci pozbyli vlastnické právo. Uzavřel, že stávající
vlastníci nepozbyli své vlastnické právo k předmětnému pozemku a žalobci mají
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, když postup podle ustanovení § 6
odst. 1 písm. p) zákona o půdě je vyloučen. Dále vyslovil závěr, že s ohledem
na okolnosti, za nichž byla uzavřena kupní smlouva, nedošlo k vydržení
vlastnického práva podle zákona č. 141/50Sb., neboť stát nemohl být v dobré
víře, že je oprávněným držitelem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil
existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkal soudům
obou stupňů, že se nezabývaly skutkovými podstatami zakotvenými v zákoně o půdě
a nesprávně hodnotily přechod nemovitosti na stát podle ustanovení § 6 odst. 1
zákona o půdě. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo
649/2004 a 31 Cdo 1222/2001 s odůvodněním, že ve výše uvedeném rozhodnutí je
řešena otázka převzetí nemovitosti bez právního důvodu a sjednocena dříve
nejednotná judikatura ve věci a z tohoto rozhodnutí je nutno vycházet. Podle
dovolatele důvodem přechodu pozemku na stát nebyla kupní smlouva ze dne
23.11.1951, absolutně neplatný právní úkon, nýbrž likvidace předmětné
nemovitosti správou nemovitostí, a to začleněním pozemku do majetkové podstaty
n.p. O. b. z. Ž. Dále konstatoval, že restituční předpisy jsou vůči obecnému
předpisu ve vztahu speciality a proto je nutno je aplikovat přednostně.
Namítal vadné posouzení vztahu předpisu obecného a zvláštního souvisejícího s
výkladem § 6 odst. 1 zákona o půdě. Poukazoval též na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 24.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 290/97 s tím, že v dané věci jej
nelze aplikovat. Tvrdili, že žalobci se tedy nemohou domáhat určení právního
vztahu soudem, neboť nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva
ke dni úmrtí původního vlastníka pozemku. Navrhl proto zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhly odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení pro posouzení, zda v případě, že žalobce se mohl domáhat vydání věci
podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě může se oprávněná osoba domáhat
ochrany vlastnictví i podle obecných předpisů, v daném případě zda může žádat o
určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.
Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho
právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím
účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než
dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde
právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba
o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a
přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva,
pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít
nemůže. Soudní praxe připouští, že i v případech, kdy lze žalovat o splnění
povinnosti, je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.
dán, jestliže rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu a svými důsledky předejít případným dalším
žalobám na plnění, anebo jestliže případná žaloba o splnění povinnosti
nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah a dosah sporného právního vztahu
nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí účinněji než jiné procesní
prostředky).
Otázka vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i
ustanovení občanského soudního řádu byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu
ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž Nejvyšší soud zaujal
názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (
25.2.1948 – 1.1.1990 ) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany
vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 o.z.),
a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.,
mohla-li žádat o vydání věci podle předpisů restituční povahy. To platí i v
případě, kdy oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení
ještě nebylo rozhodnuto.
Z výše uvedeného právního závěru vycházel dovolací soud i v daném případě. Na
rozdíl od odvolacího soudu je tedy dovolací soud toho názoru, že v daném
případě zde není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. na určení vlastnického práva.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud nemohl tedy dospět k závěru, že
je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b)
odst.2 o.s.ř.. Přikročil proto ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném
rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§
243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních
nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí o.s.ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v
s k ý ,
v.r.
předseda senátu