22 Cdo 649/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing.
P. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. b. h. m. Č., s. p., 2)
MUDr. Z. B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B., a 5) V. B., při zastoupení žalovaných 2)
až 5) advokátkou, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C
62/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 17. prosince 2003, č. j. 5 Co 691/2003-368, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 6.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. Š.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) na
základě žaloby podané B. R., rozsudkem ze dne 29. září 2000, č. j. 17 C
62/96-214, výrokem I. určil, „že kupní smlouva uzavřená dne 21. 5. 1990 mezi P.
b. h. m. Č. a manžely MUDr. Z. B. a D. B. o převodu vlastnictví k bytu č.
463/1, nacházejícímu se v domě postaveném na pozemku č. p. 989 v k. ú. Č. 6, č.
parc. 463 pod adresou D. 20, Č. 6, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na
společných prostorách tohoto domu a kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1986 mezi
P. b. h. m. Č. a manžely Ing. Z. B. a V. B. o převodu vlastnictví k bytu č.
463/2, nacházejícím se v domě postaveném na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. 6,
č. p. 463, pod adresou D. 20, Č. 6 spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na
společných prostorách tohoto domu jsou neplatné“, výrokem II. určil, „že
žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu
postaveného na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. 6, č. parc. 463 pod adresou D.
20, Č. 6 a pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. 6 a pozemku č. parc. 990 v k. ú. Č.
6“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně, která v roce 1948
opustila Československou republiku, se domáhala jednak určení, že je v rozsahu
jedné poloviny spoluvlastnicí ve výroku II. specifikovaných nemovitostí, jednak
určení neplatnosti ve výroku I. uvedených smluv. Nemovitosti nabyla do
podílového spoluvlastnictví 6. 6. 1940 a toto spoluvlastnictví trvalo, ačkoliv
jako vlastníci jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Ti
později nemovitosti koupili od státu, který je spravoval. Nebylo prokázáno, že
nemovitosti byly žalobkyni zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č.
108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy nebo
že by žalobkyně byla odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání
restitučních nároků. Proto uvedené kupní smlouvy, při jejichž uzavírání byla
žalobkyně jako spoluvlastnice opominuta, byly neplatné, neboť kupní smlouvu
mohl podle § 588 a násl. občanského zákoníku (dále „ObčZ“) jako prodávající
uzavírat toliko vlastník nemovitostí. Stát ani žalovaní nenabyli vlastnické
právo ani vydržením, protože stát nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti
patří a žalovaní 2) až 5) nedrželi věc po dobu potřebnou k vydržení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.
ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobu zamítl. Konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o
určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků
parcelní čísla 989 a 990, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti
žalovanému P. b. h. v Č., s. p., zůstává nedotčen. Dále rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
Podle odvolacího soudu žalobkyně neztratila spoluvlastnický podíl k jedné
polovině předmětných nemovitostí konfiskací, protože nebylo prokázáno vydání
správního rozhodnutí vymezujícího rozsah konfiskovaného majetku. Stát však
vlastnictví k těmto nemovitostem vydržel. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti,
že vlastnictví státu bylo zapsáno 30. 12. 1952 do příslušné pozemkové knihy na
základě výměru Krajského národního výboru v Č. č. j. VII/2-F-208/171-52 z 13.
11. 1952 a podle seznamu konfiskovaných nemovitých podstat, a s odkazem na
tehdejší právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v ObčZ z roku
1950 konstatoval, že stát byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře,
že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Dobrá víra státu,
resp. správce nemovitostí, MNV v Č. a později T. s. m. Č., nebyla ničím
narušena, a to ani tím, že finanční orgán státu korespondoval s bratrem
žalobkyně jako s druhým spoluvlastníkem nemovitostí. Uzavřel, že po uplynutí
desetileté vydržecí doby, to je k 3. 2. 1963, stát podílové spoluvlastnictví
nabyl vydržením. V roce 1985 získal stát darem od JUDr. V. T. druhou polovinu
nemovitostí a byl k datu uzavření první kupní smlouvy, uvedené ve výroku
rozsudku, výlučným vlastníkem jak celého domu čp. 463, tak pozemkových parcel
č. 989 a č. 990. Kupní smlouvy specifikované ve výroku rozsudku proto byly
uzavřeny platně. Změnil tudíž rozsudek soudu prvního stupně v příslušných
výrocích
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací k dovolání žalobkyně B. R.
rozsudkem ze dne 5. února 2003, č. j. 22 Cdo 1115/2001-282, zrušil rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co
3200/2000-237, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru,
že nebyly prokázány skutečnosti nasvědčující oprávněné držbě státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté (za situace, kdy původní žalobkyně B.
R. dne 21. 2. 2003 zemřela a v řízení soud pokračoval na místě žalobce s jejím
dědicem Ing. P. T.) rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 5 Co
691/2003-368, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem pod bodem I.
zamítl žalobu „na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 21. 5. 1990
mezi P. b. h. m. Č. a manžely MUDr. Z. B. a D. B., o převodu vlastnictví k bytu
č. 463/1 nacházejícímu se v domě čp. 463 postaveném na pozemku číslo parcelní
989 v k. ú. Č. 6, pod adresou D. 20, Č. 6, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem
na společných prostorách tohoto domu, a žalobu na určení neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené dne 20. 7. 1986 mezi P. b. h. m. Č. a manžely Ing. Z. B. a V.
B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícímu se v domě čp. 463
postaveném na pozemku číslo parcelní 989 v k. ú. Č. 6 spolu s 36%
spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu“. Výrokem pod
bodem II. zamítl žalobu „na určení, že B. R. je z jedné poloviny spoluvlastnicí
domu čp. 463 postaveného na pozemku číslo parcelní 989, po adresou D. 20, Č. 6,
jehož oba byty a společné prostory jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č.
2132 pro k. ú. Č. 6 u Katastrálního úřadu v Č., pokud směřuje proti žalovaným
manželům MUDr. Z. a D. B. a manželům Ing. Z. a V. B.“. Výrokem pod bodem III.
zamítl žalobu „na určení, že B. R. je z jedné poloviny spoluvlastnicí pozemků
číslo parcelní 989 a číslo parcelní 990 zapsaných v katastru nemovitostí na LV
č. 5 v k. ú. Č. 6 u Katastrálního úřadu v Č., pokud směřuje proti žalovaným
manželům MUDr. Z. a D. B. a manželům Ing. Z. a V. B.“. Výroky pod body IV. a V.
ponechal nedotčeným rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích o určení
vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků parcelních
čísel 989 a 990, pokud jimi bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému
P. b. h., s. p. v Č. Dále rozhodl o nákladech řízení před oběma soudy.
Odvolací soud především, s odkazem na část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona
č. 30/2000 Sb. konstatoval, že ve věci postupoval podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, tedy do jeho novelizace provedené
uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“). S přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího
soudu vyslovenému v předchozím řízení k otázce vydržení vlastnického práva
započal s dokazováním okolností rozhodných pro posouzení dobré víry při nabytí
držby předmětného majetku státem. Vyšel z toho, že se stát chopil držby
okamžikem, kdy začal s majetkem disponovat jako se svým, tedy dnem vydání
výměru KNV v Č. o svěření jeho správy Místnímu národnímu výboru v Č. (13. 11. 1952). K tomuto okamžiku by musel stát být s přihlédnutím k podmínkám
konfiskace podle dekretu prezidenty republiky č. 103/1945 Sb. v dobré víře, že
účinností dekretu došlo k přechodu majetku na stát a že je proto jeho
realizační akt v souladu s právem. Nebylo tedy možno dospět k jinému
stanovisku, než že pro úspěšnost námitky vydržení by musely být prokázány
okolnosti vedoucí k závěru, že vlastnice nemovitostí podléhala konfiskačnímu
dekretu; v této souvislosti by byly rozhodnými důkazy listiny předkládané
původní žalobkyní – osvědčení o státním občanství a národní spolehlivosti. Odvolací soud nicméně dokazování k otázce vydržení vlastnického práva
nedokončil a řešil otázku naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Dospěl k názoru, že není dán naléhavý právní zájem ani na jednom z určovacích
žalobních petitů. V tomto směru vyšel z úvahy, že jestliže jedna žalovaná
polovina domu v současné době neexistuje a místo domu existují jako předmět
vlastnictví dva samostatné byty a podíly na společných prostorách, nemůže být
ani jedna žalovaná polovina domu zapsána do katastru nemovitostí a nemůže být
proto dán právní zájem na určení vlastnictví k jedné polovině domu. Za zásadně
nový argument ve prospěch současného právního názoru pak považuje to, že nemůže
dojít k obnově jedné poloviny domu jen na základě skutečnosti, že bude
vyslovena neplatnost kupních smluv ohledně bytů. To by mělo za následek pouze
vrácení vzájemného plnění ve vztahu mezi účastníky neplatné smlouvy (§ 451 a §
457 ObčZ). Muselo by být vráceno totéž plnění, které bylo poskytnuto; z kupní
smlouvy ale vyplývá, že žalovaným byly prodány byty. Museli by tedy vrátit byty
včetně podílů na společných prostorách a znamená to, že tak by nedošlo k obnově
toho předmětu vlastnictví, ke kterému měla původní žalobkyně vlastnický vztah. Proto dospěl k názoru, že nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví
k polovině domu, ani na určení neplatnosti kupních smluv. I kdyby neplatnost
kupních smluv vyslovil, nijak by to neovlivnilo právní sféru žalobkyně, protože
ta byty nevlastnila a ten předmět vlastnictví, k němuž vlastnický vztah měla,
by ani při neplatnosti smluv neexistoval. Proto by nemohla být zapsána jako
vlastnice poloviny nemovitostí do katastru nemovitostí.
Ohledně druhého
určovacího výroku požadujícího určení vlastnictví původní žalobkyně k jedné
polovině předmětného domu, dospěl odvolací soud k názoru, že žalobce jako její
právní nástupce nebyl aktivně legitimován k podání takové žaloby, neboť v
katastru nemovitostí žádná jedna polovina domu, jehož se žaloba týká, zapsána
není. Na místě poloviny domu patřící původně předchozí žalobkyni a jedné
poloviny patřící kdysi Ing. P. T., je v katastru nemovitostí zapsán jiný
předmět vlastnictví – dva byty a podíly na společných prostorách.
Odvolací soud konstatoval, že tvrzení původní žalobkyně, že nikdy své
vlastnictví neztratila, přestože její majetek převzal stát, nebylo ničím jiným,
než námitkou restitučního důvodu, že stát její majetek převzal bez právního
důvodu; k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo
1222/2001, které v podrobnostech analyzoval ve vztahu k danému případu.
Připomenul dále zákonné restituční lhůty a zánik práva v případě jejich
nedodržení bez náhrady. V této souvislosti poukázal na to, že původní vlastnice
předmětných nemovitostí restituční žalobu nepodala, ač v žalobě podané v roce
1996, tedy po uplynutí restituční lhůty, tvrdila, že stát převzal její
nemovitost, když na to neměl právo. Odvolací soud odmítl názor současného
žalobce, že bylo třeba rozlišovat, zda stát převzal majetek protiprávně, či bez
právního důvodu a konstatoval, že původní žalobkyně měla možnost uplatnit právo
na vydání majetku převzatého státem bez právního důvodu restituční žalobou.
Neučinila-li tak, nemůže se žalobce ani dnes domáhat ochrany vlastnického práva
své právní předchůdkyně ve smyslu § 126 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ. Dovolací důvod spatřuje v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Předně nepovažuje za přiléhavou argumentaci
odvolacího soudu vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
1222/2001. V průběhu řízení nebyl zpochybněn názor soudu prvního stupně
potvrzený i soudem odvolacím, že konfiskace majetku původní žalobkyně nebyla po
právu; bylo jí vydáno jak osvědčení o československém občanství, tak o národní
spolehlivosti. V této souvislosti dovolatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 39/95 a III. ÚS 269/96, a vyslovuje názor, že šlo o případ, kdy
stát jednal v rozporu se svými zákony, tedy o stav, kdy stát s majetkem původní
žalobkyně nenakládal bez právního důvodu, nýbrž protiprávně. Řešení případu
nebylo možno proto nacházet ve speciálních předpisech, ale bylo třeba
postupovat podle předpisů obecných. Pokud se výše citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu vyjadřuje i k otázce právní jistoty, pak z toho pro posuzovaný případ
vyplývá, že ani žalovaní ničeho neutrpí na své právní jistotě, bude-li žalobci
přiznáno právo domáhat se ochrany podle obecných předpisů. Míní, že aplikací
závěrů tohoto rozsudku na daný případ by došlo k popření právní jistoty původní
žalobkyně domáhat se svého vlastnictví, neuplynula-li zákonem stanovená doba
nutná k vydržení. Dovolatel se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
není dán naléhavý právní zájem na určovacích žalobních petitech. Uvádí, že
vyslovením neplatnosti kupních smluv zanikne jediný důvod zápisu bytů do
katastru nemovitostí. Jestliže zrušením kupních smluv dojde k obnovení
původního stavu a podle konstantní judikatury je třeba k dosažení změny zápisu
v katastru nemovitostí určovací rozsudek, je na obou určovacích petitech dán
naléhavý právní zájem žalobce. Pokud pak jde o právní názor dovolacího soudu
vyslovený v předchozí části řízení a možnost odchýlení se od něho, pak
dovolatel konstatuje, že nebyly splněny podmínky, aby se odvolací soud od
právního názoru dovolacího soudu, který shledal, že bude „třeba učinit i
skutková zjištění ohledně nabytí držby státem“, odchýlil. Konstatuje, že se
odvolací soud zprvu názorem dovolacího soudu řídil; při prvním jednání
prováděl důkazy k otázce dobré víry státu, po odročení věci, při druhém
jednání ale odmítl provést k tomu důkazy listinami a výslechy svědků, udělil
slovo k závěrečným návrhům a vyhlásil rozsudek. Teprve z něho účastníci řízení
zjistili, že dokazování ohledně problematiky vydržení odvolací soud nedokončil
proto, že se vrátil k řešení otázky naléhavého právního zájmu. Dovolatel
navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaní 2) až 5) ztotožňují se závěry odvolacího
soudu a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, k němuž
se odvolací soud přiklonil. Žalobce neprokázal podle jejich názoru naléhavý
právní zájem na určovací žalobě. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných
k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy
podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že
dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ , že je uplatněn
dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
V dané věci se stát podle zjištění odvolacího soudu ujal držby sporného domu
dne 13. 11. 1952, tedy v tzv. rozhodném období, vymezeném restitučními
předpisy; držby se ujal bez právního důvodu. Vztahem restitučních předpisů a
obecných právních předpisů (tedy vlastnických žalob a žalob na určení
vlastnického práva) se zabývá rozsudek velkého senátu občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve
kterém se uvádí: „hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku
na vydání věci ve smyslu § 126 ObčZ nebo formou požadavku na určení, zda tu
právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava
v zákoně zvláštním. Taková speciální právní úprava však v daném případě
nechyběla. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době
od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván
zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 1 písm. p), podle něhož
oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou
právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
Lze poukázat i na § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého povinná osoba je
povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí
řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich
součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony
jsou neplatné. K tomu je ve stanovisku Nejvyššího soudu, publikovaném pod č.
16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedeno, že „zákaz převodu
věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5
odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě
nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo
na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle
ustanovení § 13 zákona č. 229/1991 Sb.“ Toto pravidlo je přesněji zformulováno
v § 3 odst. 2 zákona č. 91/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné
osoby, podle kterého majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické
osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v
případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly
zamítnuty. Těmito zvláštními předpisy je třeba rozumět nejen v poznámce k
tomuto ustanovení uvedený zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých
majetkových křivd, ale i zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (R
42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a nepochybně i zákon o půdě.
Zákon tedy umožňuje, aby do vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke
kterým restituční nárok mohl být uplatněn, avšak uplatněn nebyl nebo z různých
důvodů nebyly tyto věci oprávněné osobě v souladu se zákonem vydány. Z tohoto
pravidla není stanovena výjimka pro žádný z restitučních důvodů. Může-li být
tedy nemovitost, kterou převzal stát bez právního důvodu a ke které nebyl
uplatněn restituční nárok, případně uplatněn byl, ale věc nebyla pro zákonnou
překážku vydána, převeden do vlastnictví třetí osoby (privatizován), je třeba
učinit závěr, že podle zákona od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí
restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění
restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci.
Tato skutečnost vynikne zejména v případech, kdy pozemek nelze vydat pro
překážku, uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě a oprávněné osobě je poskytnut
náhradní pozemek. Lze dodat, že pokud by zákon nepočítal s tím, že v případě
nevydání věci se nemůže oprávněná osoba domáhat ochrany vlastnického práva dle
obecných předpisů, vyňal by případy, kdy stát převzal nemovitosti bez právního
důvodu, z režimu § 11 odst. 1 zákona o půdě.
Uvedený výklad vztahu zákona o půdě (a podobně i jiných restitučních předpisů)
k předpisům obecným, lze opřít i o další argumenty. Česká republika je právní
stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky); jedním ze základních principů,
charakterizujících právní stát, je princip právní jistoty. Z toho nepochybně
vycházel i zákonodárce, když vázal uplatnění restitučních nároků na lhůty, po
jejichž marném uplynutí bylo možno s věcmi, ke kterým se tyto nároky
vztahovaly, nakládat. Z preambule zákona o půdě je zřejmé, že jeho účelem je
nejen zmírnění křivd, ale i úprava vztahů k půdě. Úpravu těchto vztahů si však
nelze představit bez jejich vyrovnání, tedy bez toho, aby toto vlastnictví bylo
v míře pokud možno nejširší postaveno na jisto. Pokud by i nadále bylo možno
domáhat se vydání věcí, které bylo možno žádat podle § 6 odst. 1 písm. p)
zákona o půdě, podle § 126 odst. 1 ObčZ (příp. požadovat určení vlastnictví k
nim), byla by hromadně narušena právní jistota osob, které až poté, co bylo
zřejmé, že k vydání pozemků podle zákona o půdě nedojde, na základě řádných
právních skutečností tyto věci získaly od státu a jeho právních nástupců, jakož
i právní jistota budoucích nabyvatelů takového majetku. Vzhledem k rozsahu
„socializace“ nemovitého majetku v letech 1948 – 1989 by šlo nyní o nejistotu
ve značném rozsahu, a takový stav by byl v rozporu s požadavky právního státu.
Nelze přitom tvrdit, že by došlo k narušení práv původních vlastníků; tito
vlastníci měli možnost uplatnit své právo v zákonných lhůtách, a pokud tak
neučinili, zaniklo toto právo tak, jak obdobně zaniká v důsledku vydržení jinou
osobou (byť podmínky vydržení a tohoto zániku nejsou totožné, oba instituty
mají společné to, že vlastnictví zaniká bez náhrady v důsledku uplynutí určité
doby a pasivity vlastníka, který pozbyl držbu věci).
Proto oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst.
1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického
práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani
formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání
věci podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. To platí i v případě, že
oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě
nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu
podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové
překážky“.
Citovaný právní názor se vztahuje i na případy, kdy bylo možno žádat vydání
věci, kterou stát převzal bez právního důvodu, podle § 6 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Nemůže-li se žalobce domáhat ochrany vlastnického práva, nemá ani naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou byla věc převedena na třetí
osobu. K námitce dovolatele, že v dané věci šlo nejen o převzetí bez právního
důvodu, ale o převzetí protiprávní, se poznamenává, že v případě převzetí cizí
věci bez právního důvodu jde vždy o protiprávní jednání, takže tato okolnost
nemůže uplatnění shora uvedeného právního názoru vyloučit. Je také zřejmé, že
právní jistota nových nabyvatelů majetku je do určité míry dotčena na úkor
právní jistoty původních vlastníků. Tak je tomu i v případech vydržení práva,
kde po uplynutí vydržecí doby je dána přednost právní jistotě držitele před
jistotou vlastníka. Proč dovolací soud v těchto případech dává po marném
uplynutí lhůt k uplatnění restitučního nároku přednost právní jistotě
nabyvatelů, je vysvětleno v citovaném odůvodnění rozsudku sp. zn. 31 Cdo
1222/2001.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Za této
situace by bylo nadbytečné zabývat se správností dalších důvodů, které odvolací
soud vedly k zamítnutí žaloby, neboť shora uvedený důvod by k zamítnutí sám
postačil. Dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ tedy v
posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 241 odst. 3 písm. a) a b)
OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani
dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst.
l OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel
nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu mají
právo, vznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 6.000,- Kč a dále paušální náhradu
hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy
6.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu