ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní
věci žalobce Arcibiskupství olomouckého, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9,
IČ 004 45 151, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se
sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, zastoupenému JUDr.
Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o nahrazení
projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 242/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze
dne 16. ledna 2019, č. j. 59 Co 331/2018-141, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana
Nemanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 24. 7. 2018, č. j. 7 C 242/2017-120,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalovaného k
uzavření specifikované dohody o vydání jiné než zemědělské nemovitosti podle §
10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního
soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále „zákon č. 428/2012 Sb.“, či jen
„zákon“ ), a to pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. a obec XY
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen
„předmětný pozemek“), s nímž jsou Lesy České republiky, s. p., příslušné
hospodařit (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady
řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).
Vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek (dříve louka), jenž byl jako součást
velkostatku Kelč ve vlastnictví žalobce, přešel na stát v rozhodném období dle
§ 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o
revizi první pozemkové reformy, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové
reformě, rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 12. 3. 1948, č. j.
30280/48-IX/R-22, zápisem ze dne 13. 3. 1948 o převzetí lesního majetku
velkostatku Olomouckého arcibiskupství, a rozhodnutím Ministerstva zemědělství
ze dne 19. 5. 1949, č. j. 13148/49-IX/A 21, bez vyplacení náhrady, že
rozhodnutím Okresního národního výboru v Kroměříži, odboru vodního a lesního
hospodářství a zemědělství, ze dne 7. 2 1985 (viz též jeho zpráva ze dne 21. 8.
1985) byl tento lesní pozemek převeden do kultury ostatních ploch, že takto byl
evidován i k datu 24. 6. 1991, což vyplývá i ze zprávy Katastrálního úřadu pro
Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY ze dne 21. 1. 2016 (která je součástí
spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 32/2016), že žalobce jako oprávněná
osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. doručil dne 6. 5. 2013 žalovanému jako osobě
povinné výzvu k jeho vydání, že k uzavření dohody mezi účastníky o vydání
předmětného pozemku v šestiměsíční lhůtě uvedené v § 9 odst. 2 zákona č.
428/2012 Sb. běžící do 7. 11. 2013 nedošlo, že žalobce podal dne 21. 3. 2014 u
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, návrh
na vydání rozhodnutí o vydání (mimo jiné) i předmětného pozemku, o němž bylo
rozhodnuto podle § 9 odst. 6 zákona rozhodnutím tohoto správního orgánu dne 5.
4. 2016 pod č. j. SPÚ 170287/2016/Čer. a sp. zn. SP 8588/2014/31/X (pravomocným
dne 8. 4. 2016) tak, že tento pozemek (ostatní plocha o výměře 4487 m2) byl
žalobci vydán, neboť správní orgán měl za to, že se jedná o zemědělský pozemek.
Proti tomuto rozhodnutí podaly Lesy České republiky, s. p., žalobu podle části
páté občanského soudního řádu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 12. 6. 2017, č. j. 24 C 32/2016-45, tak, že účastníkovi řízení -
Arcibiskupství olomouckému se nevydává pozemek parc. č. XY a že tímto rozsudkem
se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 5.
4. 2016, č. j. SPÚ 170287/2016/Čer., sp. zn. SP 8588/2014/31/X., neboť dospěl k
závěru, že o nároku žalobce nemělo být rozhodováno podle § 9 zákona č. 428/2012
Sb., nýbrž postupem podle § 10 odst. 4 tohoto zákona, jelikož tento pozemek byl
již k rozhodnému datu 24. 6. 1991 evidován jako ostatní plocha - ostatní
sportoviště (součást lyžařského areálu Tesák - sjezdovka Cvičák), což vyplynulo
ze zprávy Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, ze
dne 21. 1. 2016, jež korespondovalo s rozhodnutím ONV v Kroměříži ze dne 7. 2.
1985 i se soupisem parcel založeným ve správním spise. Vzhledem k tomu, že
žalobce proti citovanému rozsudku nepodal odvolání, nabyl dne 22. 7. 2017
právní moci.
Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z § 3, § 4, § 5, § 8 odst.
1 písm. a) a § 10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a dovodil, že žalobce jako
oprávněná osoba podal výzvu k vydání předmětného pozemku žalovanému jako osobě
povinné včas (dne 6. 5. 2013), tj. ve dvanácti měsíční lhůtě stanovené v § 10
odst. 1 zákona, která běžela ode dne účinnosti zákona dne 1. 1. 2013 do 2. 1.
2014. Dle § 10 odst. 2 zákona pak ode dne 7. 5. 2013 počala běžet šestiměsíční
lhůta k uzavření dohody mezi účastníky, která uplynula dne 7. 11. 2013. Protože
dohoda o vydání předmětného pozemku uzavřena nebyla, počala dnem následujícím
po marném uplynutí šestiměsíční lhůty běžet tříletá prekluzivní lhůta k podání
žaloby k soudu podle § 10 odst. 4 zákona, která běžela od 8. 11. 2013 do 8. 11.
2016; byla-li žaloba žalobcem podána k soudu dne 20. 9. 2017, stalo se tak po
jejím uplynutí a nárok žalobce je tudíž prekludován. Tvrzení žalobce, že „od
doby pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu do rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 32/2016 došlo ke stavení tříleté
prekluzivní lhůty“ z důvodu, že byl v dobré víře, že pozemek má ve vlastnictví,
jak rozhodl správní orgán, soud prvního stupně nepřisvědčil s argumentem, že
bylo na žalobci, aby si zjistil a ověřil informace týkající se předmětného
pozemku, když k jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu došlo již v roce 1985
v souvislosti s výstavbou lyžařského areálu Tesák, a tuto skutečnost, že se na
něm nachází sjezdovka a že je součástí lyžařského areálu (na sousedních
pozemcích stojí vleky a stavby zajišťující provoz tohoto areálu) si mohl
ověřit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 16.
1. 2019, č. j. 59 Co 331/2018-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací
soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho závěry právními. Poukázal na to, že zákon č. 428/2012 Sb. rozlišuje
odlišný postup pro vydání zemědělské nemovitosti dle § 9 a pro vydání jiné než
zemědělské nemovitosti v § 10, přičemž nic nesvědčí pro názor žalobce, že by
běh propadných lhůt v jednom či druhém ustanovení byl vzájemně provázán, naopak
je v každém z nich upraven samostatně, že modifikace propadných lhůt stanovená
v § 11 zákona se na danou věc nevztahuje, že „stavení promlčecí doby nastává
pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, a k osobě, vůči níž se
toto řízení vede“, takže nelze přisvědčit názoru žalobce, že by běh propadných
lhůt podle § 9 zákona stavěl běh propadných lhůt podle § 10 tohoto zákona, a že
tomu tak není ani naopak. Dále dovodil, že „posuzované propadné lhůty upravené
v tomto zákoně jako hmotně právním předpise jsou hmotně právními lhůtami
objektivními“, tedy na vůli účastníků právního vztahu nezávislými, že žalobci
nic nebránilo v postupu podle § 10 zákona, případně v souběžně uplatněných
postupech podle obou ustanovení, že k zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty
dochází přímo ze zákona, proto soud k jejímu uplynutí přihlédne z úřední
povinnosti, aniž by se „povinný“ musel prekluze dovolat, že není podstatné, z
jakého důvodu oprávněný „prekludující právo“ neuplatnil, takže je vyloučeno,
aby argumentoval tím, že k zániku jeho práva došlo v rozporu s dobrými mravy (§
1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Soudu prvního stupně nelze podle názoru
odvolacího soudu vytknout, že by postupoval přepjatě formalisticky, neboť bylo
možností žalobce v rámci zásady „vigitalibus iura scripta sunt“ postupovat tak,
aby naplnil všechny zákonem požadované podmínky pro vyhovění žalobě, včetně
zachování v něm stanovených propadných lhůt k uplatnění práva. Není sice pochyb
o tom, že soudy mají usilovat o takový výklad a použití právních předpisů,
které umožní dosáhnout naplnění jejich účelu, což ovšem neznamená, že by se
mohly jen s poukazem na restituční povahu věci odklonit od zákonem stanovených
pravidel, která navíc uplatnění restitučního nároku nijak nebrání. Proto závěr
soudu prvního stupně v dané věci nelze považovat ani za odporující smyslu
zákona č. 428/2012 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu jím
tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §
237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného práva, která „v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu“ nebyla dosud vyřešena, a to, „zda v případě, kdy
došlo k pravomocnému vydání nemovitosti jako zemědělské rozhodnutím správního
orgánu podle ust. § 9 ZMV, po dobu od právní moci tohoto rozhodnutí do jeho
pravomocného nahrazení soudem z důvodu nezemědělské povahy nemovitosti, dochází
ke stavení lhůty anebo přerušení lhůty pro podání žaloby dle ust. § 10 odst. 4
ZMV“. Dovolatel s poukazem na § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., který
stanoví, že „zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost,
návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se
postupuje podle § 10 odst. 4“, dovozuje, že „v takovém případě nelze prekluzi
dovodit, neboť k rozhodnutí o zamítnutí z důvodu nezemědělské povahy
nemovitosti podle § 9 odst. 6 zákona může dojít kdykoliv později a zákon
prekluzi nároku v takovém případě neupravuje“. Za situace, kdy v soudním řízení
podle části páté občanského soudního řádu byla dodatečně shledána nezemědělská
povaha nemovitosti, nemůže být žalobce v soudním řízení v horším postavení než
v řízení správním. Poukazuje na to, že v daném případě spočívá problém v
posouzení zemědělské povahy předmětného pozemku, jejíž vyřešení je nezbytné pro
určení, zda postupovat podle § 9 či § 10 zákona č. 428/2012 Sb. Mezeru v právní
úpravě je pak možno spatřovat v tom, že není výslovně upraveno stavení lhůty
pro podání návrhu na vydání zemědělské nemovitosti dle § 9 odst. 6 zákona v
případě, že je nárok na vydání uplatněn žalobou dle § 10 odst. 4 zákona, či ke
stavení lhůty pro podání žaloby dle § 10 odst. 4 zákona v případě, že je
uplatněn nárok dle § 9 odst. 6 zákona. Zákonodárce ovšem jistě neměl v úmyslu
znemožnit vydání nárokované věci pouze v důsledku chybného posouzení zemědělské
povahy pozemku správním orgánem, právě naopak jeho úmyslem bylo nárokované věci
vydat a jednat vůči oprávněným osobám co nejvstřícněji (§ 18 odst. 4 zákona). Bylo by tedy zcela proti smyslu zákona, kdyby předmětný pozemek neměl být vydán
pouze v důsledku chybně posouzené zemědělské povahy pozemku správním orgánem;
obdobně je bezúčelný závěr, že je nutno z opatrnosti vždy podat souběžně též
žalobu podle § 10 odst. 4 zákona. Za této situace je podle dovolatele namístě
dovodit, že „pokud došlo k pravomocnému vydání nemovitosti jako zemědělské
podle § 9 zákona, tak po dobu od právní moci tohoto rozhodnutí (8. 4. 2016) do
jeho nahrazení soudem a nevydání pozemku z důvodu nezemědělské povahy
nemovitosti (22. 7. 2017) dochází ke stavení lhůty pro podání žaloby dle ust. 10 odst. 4 ZMV, popř. k jejímu přerušení“. Dále dovolatel uvedl, že o
nezemědělské povaze předmětného pozemku se dozvěděl až z rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 24 C 32/2016, že tuto námitku žalovaný
uplatnil v tomto řízení v podání ze dne 27. 4. 2017, tedy až po uplynutí lhůty
žalobci k podání žaloby podle § 10 odst.
4 zákona, že do té doby neměl
pochybnosti o zemědělské povaze pozemku a rozhodnutí správního orgánu považoval
za správné, neboť mu byl vrácen jeho původní majetek. K principu důvěry v
rozhodnutí správního orgánu se vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. „ÚS
42/09“, v němž přihlédl ke skutečnosti, že důvodem neuplatnění nároku
stěžovatele v restitučním řízení bylo to, že byl v katastru nemovitostí
evidován jako vlastník, stát se k němu jako k vlastníku choval a nijak
nezpochybňoval jeho vlastnické právo. Dovolatel se ocitl v obdobném postavení,
když mu byl správním orgánem vrácen jeho původní majetek, neměl tedy důvod
zpochybňovat správnost rozhodnutí správního orgánu a díky tomu promeškal lhůtu
k podání žaloby dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Nadto z citovaného
rozsudku Krajského soudu v Brně vyplývá, že katastrální úřad poskytl správnímu
orgánu chybný údaj, který byl v rozporu s identifikací parcel, a bylo namístě
tento rozpor řešit. Výtka soudů, že bylo na žalobci, aby si opatřil dostatek
podkladů, je nedůvodná. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího
soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Poukázal zejména na to, že
lhůta stanovená v § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou prekluzivní,
takže nárok žalobce, aby soud nahradil jeho chybějící projev vůle jako povinné
osoby, jejím marným uplynutím ze zákona zanikl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2., čl. II. části první zákona č.
296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v dovolání znovu zopakoval
veškerá tvrzení a námitky, která uplatnil již v žalobě podané u soudu prvního
stupně dne 20. 9. 2017, jakož i v odvolání proti zamítavému rozsudku soudu
prvního stupně, resp. že tato podání, tj. žaloba, odvolání a dovolání jsou
obsahově téměř totožnými podáními jen s tím rozdílem, že v dovolání, resp. v
jím formulované otázce, která by podle jeho mínění měla zakládat přípustnost
dovolání, zmínil poprvé i „přerušení lhůty pro podání žaloby dle ust. § 10
odst. 4 ZMV“; tuto otázku proto dovolací soud řešit nemohl, jelikož na jejím
řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci tak bylo významné vyřešení právní
otázky, zda lze na prekluzivní lhůtu podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.
aplikovat institut stavení běhu této lhůty. Vzhledem k tomu, že tato otázka
nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle § 237 o.
s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které
provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat
v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 6 zákona č. 428/2012 Sb. (nazvaného „Vydávání věcí Pozemkovým fondem
České republiky a Lesy České republiky, s. p.“) povinná osoba podle § 4 písm.
a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela
do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala
se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní
předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
Postup při vydání zemědělské nemovitosti upravuje § 9 zákona tak, že oprávněná
osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne (odst. 1).
Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání zemědělské
nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví
jinak (§ 11) - odst. 2 věta první. Dohoda mezi oprávněnou osobou a povinnou
osobou o vydání zemědělské nemovitosti podléhá schválení pozemkovým úřadem ve
správním řízení, jehož účastníky jsou oprávněná osoba a povinná osoba (odst.
3). Nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k uzavření dohody o
vydání zemědělské nemovitosti, rozhodne na základě návrhu oprávněné osoby o
vydání zemědělské nemovitosti pozemkový úřad; návrh lze podat do 6 měsíců po
uplynutí lhůty podle odstavce 2. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a
povinná osoba. Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou
nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém
případě se postupuje podle § 10 odst. 4 (odst. 6). Proti rozhodnutí pozemkového
úřadu podle odstavců 4 až 6 se nelze odvolat (odst. 8). Rozhodl-li pozemkový
úřad podle tohoto zákona, může být tato věc projednána v řízení podle části
páté občanského soudního řádu. K řízení je v prvním stupni příslušný krajský
soud (odst. 10).
Podle § 10 zákona č. 428/2012 Sb., upravujícího postup při vydání jiné věci než
zemědělské nemovitosti, platí, že oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu
k vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba
označí věc a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto zákona; k
určení věci postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem
majetkové křivdy. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o
vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy,
pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 11). Nedojde-li k uzavření dohody o vydání
věci podle odstavce 2 nebo podle § 11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě
3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby,
jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet
marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v § 11 (odst. 4).
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce jako oprávněná osoba podle zákona
č. 428/2012 Sb. doručil dne 6. 5. 2013 žalovanému jako osobě povinné výzvu k
vydání předmětného pozemku, že k uzavření dohody o jeho vydání mezi účastníky v
šestiměsíční lhůtě uvedené v § 9 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. běžící do 7.
11. 2013 nedošlo, že žalobce podal dne 21. 3. 2014 u Státního pozemkového
úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, návrh na vydání rozhodnutí
o vydání (mimo jiné) předmětného pozemku, o němž bylo rozhodnuto podle § 9
odst. 6 zákona rozhodnutím tohoto správního orgánu dne 5. 4. 2016 pod č. j. SPÚ
170287/2016/Čer. a sp. zn. SP 8588/2014/31/X. tak, že tento pozemek byl žalobci
vydán, neboť správní orgán měl za to, že se jedná o zemědělský pozemek. Proti
tomuto rozhodnutí podaly Lesy České republiky, s. p., žalobu podle části páté
občanského soudního řádu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
12. 6. 2017, č. j. 24 C 32/2016-45, tak, že účastníkovi řízení - Arcibiskupství
olomouckému se předmětný pozemek nevydává a že tímto rozsudkem se nahrazuje
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 5. 4. 2016, č. j.
SPÚ 170287/2016/Čer., sp. zn. SP 8588/2014/31/X., neboť dospěl k závěru, že o
nároku žalobce nemělo být rozhodováno podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž
postupem podle § 10 odst. 4 tohoto zákona, jelikož tento pozemek byl již k
rozhodnému datu 24. 6. 1991 evidován jako ostatní plocha (součást lyžařského
areálu Tesák - sjezdovka Cvičák). Vzhledem k tomu, že žalobce proti tomuto
rozsudku nepodal odvolání, nabyl dne 22. 7. 2017 právní moci.
Není-li v zákoně č. 428/2012 Sb. pravidlo pro běh prekluzivní lhůty výslovně
upraveno, je nutné vyjít z obecné úpravy občanského zákoníku.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o.
z.“), v § 3036 stanoví, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého
zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí
dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že v daném případě běžela žalobci tříletá hmotně právní
prekluzivní lhůta podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. k podání žaloby k
soudu od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016, jak soudy obou stupňů správně dovodily,
což žalobce v dovolání nezpochybnil, řídí se otázka, pro niž je dovolání
přípustné, ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle § 583 obč. zák. platí,
že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v
případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když to dlužník
nenamítne.
Institut stavení běhu lhůty je v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
upraven ve vztahu k promlčení (§ 112 a § 113 obč. zák.), pravidla běhu
prekluzivní lhůty v něm nejsou uvedena.
Promlčení a prekluze jsou právními instituty, které spojují právní následky s
marným uplynutím lhůty (doby). Promlčení znamená, že, není-li nějaké právo po
určitou zákonem stanovenou dobu vykonáno nebo uplatněno u soudu, nelze se ho po
uplynutí této doby s úspěchem soudně domoci, namítne-li účastník řízení, že je
právo promlčeno. Prekluze spojuje s nedodržením lhůty (doby) k uplatnění práva
nejen zánik možnosti domoci se práva u soudu, ale i zánik práva samotného, k
němuž soud přihlíží i bez návrhu stran. V případě prekluze tedy občanský
zákoník vychází z toho, že neuplatněním ve stanovené době právo zanikne, ať
jsou důvody, pro něž nebylo toto právo uplatněno, jakékoliv (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015).
Podstata promlčení je tedy zcela rozdílná od podstaty prekluze a ustanovení
upravující promlčení nelze aplikovat na prekluzi, pokud to zákon výslovně
nestanoví (k tomu srov. např. § 645 o. z., který v odstavci 1 obdobně - jako §
583 obč. zák. - stanoví, že nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě,
zanikne jen v případech stanovených v zákoně výslovně, a že k zániku práva soud
přihlédne, i když to dlužník nenamítne; v odstavci 2 ovšem toto ustanovení
stanoví, že ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro
prekluzivní lhůtu).
Neupravil-li zákonodárce v § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. - obdobně to, co
obsahuje § 112 a § 113 obč. zák., nelze proto ještě úspěšně dovozovat, že by
ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také
na běh prekluzivní lhůty. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. je
ustanovením kogentní povahy, od něhož se soud ani účastníci řízení nemohou
odchýlit a jímž zákonodárce dal přednost jistotě v právních vztazích
vyplývajících z tohoto zákona. Úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, na přezkoumávanou věc ratione tempore nelze vztáhnout.
Nejvyšší soud dospěl z uvedených důvodů k závěru, že se lhůtou k podání návrhu
(žaloby) o nahrazení chybějícího projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody s
oprávněnou osobou o vydání jiné než zemědělské nemovitosti podle § 10 odst. 4
zákona č. 428/2012 Sb. je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy,
ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Institut stavení
promlčecí doby podle § 112 (§ 113) obč. zák. nelze na běh prekluzivní lhůty
podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. použít. (V pracovněprávních vztazích
vzniklých před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, srov. závěry
vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo
5088/2015).
Z uvedeného vyplývá, že je správný právní závěr odvolacího soudu, jakož i soudu
prvního stupně, že podal-li žalobce žalobu podle § 10 odst. 4 zákona č.
428/2012 Sb. k soudu dne 20. 9. 2017, stalo se tak po marném uplynutí hmotně
právní prekluzivní lhůty stanovené v tomto ustanovení (která mu běžela od 8.
11. 2013 do 8. 11. 2016).
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný a protože nebylo zjištěno, že by
toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že zavázal
dovolatele, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem, přičemž žalovaný v řízení nedoložil výši svých hotových
výdajů (JUDr. Jan Nemanský, advokát, předložil plnou moc k zastupování
žalovaného až po podání vyjádření k dovolání sepsaného pověřenou zaměstnankyní
žalovaného). Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz
čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle
§ 89a exekučního řádu).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu