28 Cdo 1663/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Hlavního města Prahy, sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, proti žalovanému AUTO - GRUBER s. r. o., sídlem Praha 4 – Kunratice, Suppého 323/7, o zaplacení částky 530 531,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 16/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 70 Co 455/2010-88, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, advokáta se sídlem Praha 1, Dlouhá 13.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) :
Žalovaný (dále také „dovolatel“) řádně zastoupený advokátem podal dne 3. 2. 2011 včasné dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 70 Co 455/2010-88, kterým odvolací soud potvrdil (resp. změnil pouze v části týkající se příslušenství) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 2. 2010, č. j. 23 C 16/2009-70. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podstatou dovolání je především obšírná polemika se skutkovým zjištěním provedeným soudy nižších stupňů, dle kterého v řízení bylo prokázáno, že dovolatel v období od 13.
1. 2007 do 30. 9. 2009 (dále jen „předmětné období“) provozoval a měl pod svým uzamčením oplocený areál autobazaru, který se v rozsahu 1956 m2 nacházel na pozemcích žalobce (dále jen „předmětné pozemky“), a užíval unimobuňky umístěné v tomto areálu. Dovolatel dále uvedl, že pokud by užíval jen marginální část předmětných pozemků, není možné po něm požadovat bezdůvodné obohacení odpovídající užívání pozemků v celém jejich rozsahu 1956 m2. Dle vyjádření žalobce ze dne 14. 3. 2011 bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že dovolatel užíval předmětné pozemky k provozu autobazaru a že mu znemožnil s těmito pozemky jakkoliv disponovat.
Jelikož v posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b), tj. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení /§ 241a odst. 2 písm. b)/. To však dovolatel přehlíží, protože jak již bylo uvedeno, podstatou jeho dovolání je především obšírná polemika se skutkovým zjištěním provedeným soudy nižších stupňů.
Nad rámec je možno uvést, že podle ustanovení § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti.
Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení § 132 o.s.ř.
postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Drápal, L., Bureš, a kol. Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze r. 2009, s. 913 an.).
Pokud proto soudy nižších stupňů po provedení důkazů, konkrétně na základě fotografií pořízených v průběhu předmětného období, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. 39 C 218/2004, kterým byla dovolateli uložena povinnost vyklidit předmětné pozemky, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 62 Co 265/2009, kterým byl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrzen, dospěly k závěru, že žalobci se podařilo prokázat, že dovolatel v předmětném období provozoval na předmětných pozemcích pod svým uzamčením oplocený areál autobazaru a užíval unimobuňky umístěné v tomto areálu, není na dovolacím soudu, aby přezkoumával hodnocení důkazů, protože by tím soudům nižších stupňů předepisoval, jak mají prováděné důkazy hodnotit.
V této souvislosti je možné odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, v němž Nejvyšší soud připomněl, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/2003). Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou. Pokud dovolatel namítá, že na předmětných pozemcích se nacházely drobné stavby ve vlastnictví žalobce, které mu znemožňovaly tyto pozemky užívat, jedná se navíc o nepřípustnou novotu (srov. § 241a odst. 4 o.
s. ř.).
Jak bude vysvětleno dále, přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že pokud by užíval jen marginální část předmětných pozemků, není možné po něm požadovat bezdůvodné obohacení odpovídající užívání těchto pozemků v celém jejich rozsahu 1956 m2. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle § 458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 1). Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. podrobněji rozsudek NS ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/1999 a navazující judikaturu, dále pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007 postavený na obdobném skutkovém základě), bezdůvodné obohacení vzniklo dovolateli v posuzovaném případě již tím, že předmětné pozemky byly součástí areálu autobazaru, který byl oplocen
a který dovolatel provozoval pod svým uzamčením. Jestliže dovolatel uvedeným způsobem ovládal předmětné pozemky natolik, že ač nebyl jejich vlastníkem, byl to pouze on, kdo je mohl využívat pro potřeby své podnikatelské činnosti, pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně je skutečně využíval (tedy i v případě, že by je nevyužíval vůbec nebo jen ve velmi omezeném rozsahu), vznikl mu prospěch spočívající v tom, že ačkoliv svým jednáním dosáhl na úkor žalobce postavení detentora předmětných pozemků, jeho majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení předmětných pozemků jejich vlastníkovi neposkytoval.
Jinak řečeno, pro posouzení výše bezdůvodného obohacení je nerozhodné, zda předmětné pozemky byly v terénu vymezeny a zda na nich měl dovolatel postaveny auta určená k prodeji, popřípadě v jakém rozsahu a jak často. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na nalus.usoud.cz. Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalobce jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 15, § 14, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č.
484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 26. října 2011 JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu