28 Cdo 1673/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.
Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti
žalovaným 1) M. F. a 2) A. F., oběma zastoupeným advokátem, 3) M.
T., 4) V. T., 5) J. T. a 6) H. Š., o uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod
sp. zn. 5 C 106/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 9. 2003, č.j. 15 Co 517/2003-395, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovaným 1) a
2) částku celkem 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejich zástupce JUDr. A. J.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl ve
výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 4. 2003, č.j. 5
C 106/92-350, a to v části, v níž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti
žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věcí; šlo o dům č.p. 454 v podílu
1/4, pozemek parc. č. 13/4 v podílu 1/4 a pozemky parc. č. 13/1, 2, 7, 8, 9,
13, jakož i dům č.p. 453, to vše v obci a k.ú. B., zapsáno u Katastrálního
úřadu v T.Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo po částečném zpětvzetí
odvolání zastaveno odvolací řízení, pokud šlo zamítavý výrok ohledně téhož
nároku ve vztahu k domu č.p. 454 v podílu ¾, pozemek parc. č. 13/4 v
podílu 3/4 a pozemky parc. č. 13/5, 6. V dalších výrocích svého rozsudku
rozhodl odvolací soud o nákladech celého řízení jak mezi účastníky navzájem,
tak vůči státu; žalobce tu byl zavázán nahradit prvním dvěma žalovaným náklady
odvolacího řízení.
V řízení, v němž šlo o dohodu o vydání věci titulovanou podle
zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových
křivd (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“) nebylo pochyb o aktivní věcné
legitimaci žalobce vzhledem k odnětí věcí jeho rodičům podle znárodňovacího
zákona č. 118/1948 Sb. výměrem ministerstva potravinářského průmyslu z 1. 4.
1960; tím byl dán také restituční titul (§ 3 odst. 1 písm. b/, § 1 zákona č.
403/1990 Sb.). Odvolací soud dovodil též platnost výzvy žalobce podle § 5 odst
1 cit. zák. a pokud jde o pasivní legitimaci žalovaných, pak vyloučil její
nedostatek u žalovaných V. a M. T. z toho důvodu, že převedli část nemovitostí
po datu 1. 11. 1990 (nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb.) na jiné osoby,
tento právní úkon nebral v úvahu blokační § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Zjištěné skutečnosti vedly poté soudy nižších stupňů k nepříznivému
právnímu názoru vůči žalobě. Z nemovitostí odňatých státem získali (stále od
státu) manželé V. a M. T. kupní smlouvou ze 16. 12. 1987 dům č.p. 454 (bývalý
mlýn včetně strojovny) za cenu podstatně vyšší než podle cenových předpisů,
nedošlo tedy k jejich protiprávnímu zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č.
403/1990 Sb. Pozemky parc. č. 13/1, 2, 9, 13 přešly ze státu podle zákona č.
172/1991 Sb. na Město B., žádný z žalovaných proto nebyl jako povinná osoba
pasivně legitimován. Další pozemky – parc. č. 13/7, 8 podléhaly v období nabytí
účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. režimu práva osobního užívání, zřízeného
prvním dvěma žalovaným, manželům F. Na těchto pozemcích nestojí stavby, jde o
samostatné věci a odvolací soud z toho s poukazem na judikaturu a výklad § 4
odst. 2 cit. zák. dovodil nemožnost jejich vydání. Z dalších nemovitostí pak M.
F. zdědila podle rozhodnutí Státního notářství v T. ze dne 24. 5. 1979, sp. zn.
D 229/79, dům č.p. 453 v rozsahu 3/4 spoluvlastnického podílu a s ním i pozemky
parc. č. 13/4, 5, 6, v té době v osobním užívání. Ve vztahu k těmto
nemovitostem uzavřel odvolací soud, že je žalovaná M. F. „nabyla přechodem,
nikoli převodem“, z čehož dovodil nedůvodnost požadavku je vydat. Poslední
nárokovanou nemovitostí byl dům č.p. 453 na pozemku parc. č. 13/4, obojí v
rozsahu 1/4 spoluvlastnického podílu. Nemovitosti v tomto rozsahu se staly
předmětem darovací smlouvy mezi manžely M. jako rodiči a M. F. ze dne 8. 6.
1973. Zde žalobce tvrdil, že manželé M. nabyli tyto nemovitosti kupní smlouvou
z 11. 1. 1965 od čs. státu (M. a t. P., n.p.) na základě protiprávního
zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.). Odvolací soud však po srovnání
tehdejší kupní ceny s cenou nyní zjištěnou znaleckým posudkem dospěl ve shodě
se soudem prvního stupně k závěru, že se tak nestalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho obsah, v němž se
dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, brojí proti znaleckému
posouzení předmětu kupní smlouvy z 11. 1. 1965, kterou byl dům č.p. 453 s
pozemkem parc. č. 13/4 (tehdy v plném vlastnickém rozsahu) převeden státem na
manžele B. a M. M., s následnou registrací Státním notářstvím v T. Dovolání
tedy napadá rozsudek odvolacího soudu jen ve vztahu k těmto nemovitostem
(jejich spoluvlastnickému dílu) a věcně míří proti první žalované M. F. Rámcové
vymezení kvantitativního záběru dovolání v jeho úvodu však vedlo dovolací soud
k tomu, že se při přezkumu – pokud jde o ostatní žalované – zabýval v zásadě
celým potvrzujícím výrokem I. rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatel nesouhlasil se způsobem nynějšího znaleckého posouzení předmětu
smlouvy ze dne 11. 1. 1965 ing. JUDr. M. S., jakož i s tím, jak odvolací soud
výsledky znaleckého posudku zhodnotil. Námitky jsou rozděleny do tří skupin, a
to:
a) některé argumenty žalobce, uvedené v odvolání, odvolací soud
nepřezkoumal,
b) odvolací soud sám nad rámec svých oprávnění hodnotil důkazy, kterými
se znalec zabýval, ač soud neměl odbornou kvalifikaci k takovému hodnocení,
c) odvolací soud se tak v rozporu s občanským soudním řádem postavil do
role znalce, hodnotil-li druhy metod oceňování nemovitostí.
Tímto postupem bylo žalobci, jak dovodil v závěru dovolání, upřeno právo na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod;
žalobce žádal v dovoláním napadeném výroku zrušení rozsudků obou instancí a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili první dva žalovaní – ti navrhli jeho odmítnutí,
případně zamítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě. Poněvadž rozsudky nižších instancí byly obsahově shodné a soud
prvního stupně zamítl žalobu i ve svém dřívějším rozsudku, který byl předtím
odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, přicházela v úvahu
přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského
soudního řádu (dále „o.s.ř.“), tedy pro zásadní právní význam napadeného
meritorního rozhodnutí.
Dovolací soud však dovolání neshledal přípustným.
Všechny tři skupiny dovolacích námitek vytýkají odvolacímu soudu
nesprávný postup v řízení a nesouhlasí se způsobem hodnocení znaleckého
posudku. Jde-li však o dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, pak může být, a to až po kladném zodpovězení otázky přípustnosti
dovolání, přezkoumáván jen dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud tedy nebyl
oprávněn přezkoumat námitky uvedené sub a/; ale ani zbylé skupiny námitek sub
b/, c/ nemohly být předmětem dovolacího přezkumu. Znalecký posudek je důkazem,
který má zjednat jasno ve skutkovém stavu věci; jeho hodnocení, které v rámci
svých oprávnění soud provádí, je tedy hodnocením skutkovým. Dovolací soud je
při svém přezkumu povinen zachovat skutkový stav zjištěný nižšími instancemi a
předmětem jeho posouzení mohou být jen aspekty právní. V dovolání přitom není
vymezena taková právní otázka, která by se mohla stát jednoznačným předmětem
přezkumu pro zásadní právní význam.
Z konstantní judikatury tu je žádoucí odkázat alespoň na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1995/2003, ale i na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2.
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (Sbírka nálezů a usnesení č. 23, sv. 29), který
též předpokládá předložení dovolatelem jasně označené právní otázky (nikoli
tedy série procesních námitek).
Snese-li některá formulace dovolání alespoň dílčí přezkum, pak je to
ta, že odvolací soud se „přenesl přes neexistenci tak podstatného důkazu, jako
byla sleva 25 % na kupní cenu poskytnutá tehdejším Odborem průmyslu ONV T. (i
když se nepodařilo toto rozhodnutí opatřit). Tato sleva byla velice podezřelou
okolností a bez jejího poskytnutí by musela být kupní cena podstatně vyšší.“
Cena nemovitostí, jež byly předmětem kupní smlouvy z 11. 1. 1965, byla
stanovena tehdejším znaleckým odhadem na 20.843,- Kč. Ze strany ONV T. byla
poskytnuta sleva ve výši 25 % , tj. 5.210 Kč, čímž se výsledná částka k
zaplacení snížila na 15.633,- Kč. Stanovil-li nyní znalec S. (obě instance mu
daly přednost před posudkem znalce B.) cenu na 24.945,- Kč, pak rozdíl činí
méně než čtvrtinu a jde tedy o diferenci přípustnou (srov. rozsudek NS sp. zn.
3 Cdon 1035/96, či usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1941/2003). O
protiprávní zvýhodnění nabyvatelů (§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb.) pak
nemohlo jít tím spíše, že – jak správně akcentoval odvolací soud,
- nebylo prokázáno působení manželů M. na určení kupní ceny a tedy ani
na slevu, poskytnutou podle čl. 3 bodu 5 Směrnice pro prodej rodinných domků z
národního majetku občanům č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí (srov.
usnesení NS sp. zn. 28 Cdo 1986/2002, podle něhož musí být protiprávní
zvýhodnění bezpečně prokázáno),
- tehdejší odhadce M. ocenil nemovitosti na 27.443,- Kč a částku
6.600,- Kč odečetl jako nutné náklady na opravu nemovitosti (čl. 3 bod 3 výše
citované Směrnice); i z toho je patrno, že odchylka nyní zjištěné ceny od ceny
dřívější není podstatná,
- skutečnost, že rozhodnutí ONV T. ze dne 7. 1. 1965 o slevě nebylo
nalezeno, sice nelze přičítat k tíži žalobce (jak se domníval odvolací soud),
zejména ne v restituční věci, avšak takto zjištěný skutkový stav také nesvědčí
o protiprávnosti poskytnuté slevy od jejíhož vlivu na úvahy o aplikaci § 4
odst. 2 cit. zák. nelze odhlédnout.
Z řečeného je zřejmé, že v posuzované věci nemohl být žádný z pojmových
znaků právní otázky zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
o.s.ř. naplněn. Judikatura tu není rozporná, nevykazuje mezery a nedošlo k
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5,
věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Úspěšní první dva žalovaní vynaložili náklady za písemné vyjádření
svého zástupce k dovolání; tyto náklady je povinen podle § 146 odst. 3 o.s.ř.
nahradit žalobce. Výše sazby za úkon činila podle § 7 písm. e/ vyhl. č.484/2000
Sb. částku 6.200 Kč, tuto částku však bylo nutno zvýšit, vzhledem ke společnému
zastoupení, o 20 % podle § 17 odst. 2 téže vyhlášky; výchozí výše odměny za
úkon tedy činila 7.440,- Kč. Uvedená suma však byla, vzhledem k odmítnutí
dovolání a jedinému úkonu v dovolacím řízení, dvakrát krácena o polovinu podle
§ 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 citovaného předpisu. Výsledná částka odměny
za úkon činila 1.860,- Kč, přičíst bylo třeba 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu