28 Cdo 17/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobkyně K. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. E., zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 50.381,- Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku
pod sp. zn. 6 C 1066/ 2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 16.11.2005, č.j. 29 Co 325/2005-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení o
dovolání částku Kč 3.087,50 do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jeho
zástupce.
Žalobkyně se domáhala rozsudku, jenž by žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyni 50.281,- Kč jako neuhrazené nájemné za srpen 2000; nájemní vztah k
nebytovým prostorám, vzniklý mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným
jako nájemcem na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor (restaurace v R.,
H. nám. 53) ze dne 1. 2. 1999 skončil uplynutím doby určité (viz dodatky ke
smlouvě) 31. 8. 2000.
Okresní soud v Rakovníku žalobu zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů
řízení, vzniklých žalovanému. Neshledal sice jako oprávněně vznesenou námitku
promlčení uplatněnou žalovaným, dospěl však k právnímu závěru, že pohledávky
žalobkyně zanikla započtením ve smyslu § 580 o. z. a § 98 o. s. ř. (procesní
obrana žalovaného).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně svým rozsudkem výše označeným
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, byť s jiným hmotněprávním zdůvodněním,
a také on přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Uzavřel, že právní vztah
mezi účastníky, vzniklý podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, nutno ohledně posouzení běhu promlčecí doby subsumovat
nikoli pod obchodní zákoník, ale pod obecné ustanovení § 101 o. z. o tříleté
promlčecí době a jejím běhu. Pak mohl být ovšem nárok, splatný (viz též čl.
III. 2. smlouvy) dnem 10. 9. 2000, uplatněn bez rizika vznesení námitky
promlčení nejpozději dne 10. 9. 2003. Došlo-li k podání žaloby 6. 8. 2004 a
námitka promlčení byla v řízení řádně vznesena, je žaloba nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obšírně pojaté dovolání, v
němž přičítá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam pro řešení
právní otázky v rozporu s hmotným právem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu, věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby též odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby je dovolací soud odmítl jako
nepřípustné.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta, a jeho přípustnost
opřela dovolatelka o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Ještě před
případným meritorním přezkumem dovolání tedy musel Nejvyšší soud posoudit, zda
napadenému rozsudku resp. právní otázce v něm obsažené přizná zásadní právní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné i proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
právní význam po právní stránce zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud není oprávněn ani povinen nacházet otázky zásadního právního
významu v přezkoumávaném rozhodnutí sám, z úřední povinnosti. Principu
vázanosti dovolacího soudu vylíčenými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř) odpovídá takový přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, který
vychází (s procesními výjimkami vypočtenými v dalším textu odst. 3 § 242 o. s.
ř) z relevantních tvrzení (důvodů) dovolatele. Není přitom rozhodné, zda tato
tvrzení uvedl dovolatel v rámci zdůvodnění přípustnosti dovolání, či v rámci
vylíčení dovolacího důvodu.
Tato interpretace dovolacího soudu nepostrádá ústavní konformitu. V nálezu
Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01 (Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 29, str. 203 a násl.), se předpokládá, že
dovolací soud bude odpovídajícím způsobem reagovat na každou dovolatelem
předloženou a označenou právní otázku. Implicite se tedy očekává, že předmětem
dovolacího přezkumu se stanou právě a jen nastolené právní otázky a že dovolací
soud není povinen při své přezkumné činnosti provádět bezbřehou revizi, která
by se ocitla v rozporu s přezkumným rámcem daným ustanovením § 242 o. s. ř. a v
důsledcích i s vůdčím procesním principem rovnosti účastníků.
Dovolatelka nedostatečným způsobem nastolila v dovolání pouze otázku promlčení
nároku. Její řešení nemohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a
tedy i přípustnost dovolání podle § 237 odst.1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než – také v souladu s jeho dosavadní
judikaturou (viz např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004) - dovolání žalobkyně jako
nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Straně žalované vzniklo podle § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, vzniklých za vyjádření k dovolání. Odmítnutí dovolání ovšem
znamenalo dvojí krácení odměny za úkon, viz § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. Při výchozí výši odměny 12.050,- Kč (§ 3 odst. 1 cit.
vyhl.) tak činila konečná částka 3012,50 Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.,
v. r.
předseda senátu