U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyň a) M. B., a b) nezl. V. B., obou zastoupených Mgr. Sabinou Ellerovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 196/8, proti žalovaným: 1) Lesy České
republiky, s.p., IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106/12, 2) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, IČO: 000 16 918, se
sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupený JUDr. Janem Rudolfem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, 3) město Vimperk, IČO: 002 50
805, se sídlem ve Vimperku, Steinbrenerova 6, zastoupené JUDr. Tomášem Samkem,
advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, a 4) Česká republika – Státní
pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví
podle zákona o půdě, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C
62/2010, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. září 2014, č. j. 8 Co 1099/2014-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
„opírají o § 237 o. s. ř.“ a její hledisko vymezují tak, že „právní otázka
vyřešená v napadeném rozsudku odvolacího soudu má být dovolacím soudem
posouzena jinak“.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je
obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v
čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
(či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014
citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR
36/2014 nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014
Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této
věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením
přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva
se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“ K tomu srov. též
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS
3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS
695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14
a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14
(dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání (článek II dovolání) ve světle výše uvedeného zjevně
není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelky nedostály ani v jiných částech
dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
Již proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
K dovolatelkám vymezenému dovolacímu důvodu – kritizovanému právnímu posouzení
věci v otázce, zda osoby odvozující svůj restituční nárok od původního
vlastníka nemovitosti mají postavení oprávněných osob v situaci, kdy původní
vlastník nesplňoval podmínku státního občanství – sluší se přece jenom uvést,
že řešení přijaté odvolacím soudem je v souladu i s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července
2006, sp. zn. 28 Cdo 961/2006, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího
soudu; přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2000, sp. zn.
22 Cdo 114/98, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2000, str.
74) a takové řešení obstálo i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 19. července 2007, sp. zn. II. ÚS 697/06, resp.
usnesení ze dne 3. května 2000, sp. zn. II. ÚS 244/2000, jímž Ústavní soud
odmítl ústavní stížnosti směřující proti označeným rozhodnutím Nejvyššího
soudu, přitakávaje závěrům v nich uvedeným; dále např. usnesení ze dne 9.
prosince 1999, sp. zn. III. ÚS 458/99, usnesení ze dne 3. února 2000, sp. zn.
III. ÚS 459/99, usnesení ze dne 12. března 2003, sp. zn. IV. ÚS 675/01, nebo
usnesení ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 215/03, jež jsou veřejnosti
dostupná i na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Nejvyšší soud nenachází přesvědčivé důvody, pro které by měl tuto v judikatuře
již dříve vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání
žalobkyň bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných 2) a 3) spojené s podáním
vyjádření k dovolání nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování
práva, neboť dovolání nebylo možno projednat již pro jeho vady a žalovaní ve
svých vyjádřeních vesměs toliko rekapitulují závěry soudů nižších stupňů, spolu
s odkazy na ustálenou rozhodovací praxi.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu