28 Cdo 1709/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobců aa) Ing. J. T., ab) E. T., ac) J. H.,
b) D. F., c) Ing. J. T., žalobci b) a c) zastoupeni advokátem, proti žalovaným
1) P. f. ČR, 2) Č. z. s., 3) Z. o. Č. z. s., o uzavření dohody o vydání
nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 541/98, o
dovolání žalobců b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci z 2. 11. 2006, č. j. 35 Co 758/2005-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se jako právní nástupci vlastníků, kterým byla na základě vládního
nařízení č. 15/1959 Sb. odňata parcela č. 110/5 v k. ú. P. (dále jen
„parcela“), domáhali jejího vydání podle § 5 odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., o
zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon“).
Okresní soud v Liberci rozsudkem z 17. 9. 1991, č. j. 13 C 522/91-13, žalobu
zamítl. Zjistil, že podle hospodářské smlouvy z 26. 9. 1987 bylo zřízeno k
parcele právo trvalého užívání ve prospěch Č. z. s., ZO P.. Parcela byla
rozdělena členům svazu do užívání a ti na ní vybudovali zahrádkářské chaty,
ploty, sociální zařízení, studny a meliorace. Okresní soud dovodil, že uvedené
věci představují stavby ve smyslu stavebních předpisů, čímž je naplněna
hypotéza § 10 odst. 4 zákona,
a tedy je na základě tohoto ustanovení nárok žalobců na vydání parcely vyloučen
(a náleží jim jen peněžní náhrada).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
z 13. 2. 1992, č.j. 29 Co 11/92-32 rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že
ve prospěch třetí žalované bylo hospodářskou smlouvou z 26. 9. 1987 zřízeno
právo trvalého užívání. Dále vyložil, že § 10 odst. 4 zákona pojem stavba
nedefinuje, a tudíž je tento pojem třeba obsahově vymezit tak, jak se podává ze
stavebních předpisů. Odkázal na § 1 vyhlášky č. 85/1976 Sb. (která provádí
zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) a tam uvedené
vymezení, že za stavbu se považují veškeré stavby bez zřetele na jejich
stavebně technické provedení, účel a dobu trvání. Z toho odvolací soud dovodil,
že zahrádkářské chaty mají povahu stavby, a to i ve vztahu k § 10 odst. 4
zákona, bez ohledu na to, zda jsou spojené se zemí pevným základem (a tedy jsou
nemovitostí, § 119 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolací soud
rozsudkem z 29. 1. 1997, č.j. 2 Cdon 88/97-82, rozsudky krajského i okresního
soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že vztahy
podle restitučních zákonů jsou občanskoprávní povahy, a proto pokud soudy
nižšího stupně vyložily pojem „stavba“ dle § 10 odst. 4 zákona ve smyslu
správních předpisů, pak jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním
posouzení věci. Dále vyložil pojem „stavba“ tak, že se jedná o jedinečný
výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilým předmětem
majetkoprávních vztahů a jako věc v právním smyslu někomu náleží. Dovolací soud
rovněž odkázal na ustálenou soudní praxi, podle které pod pojem stavba ve vazbě
na § 10 odst. 4 zákona může spadat jen samostatná nemovitá věc.
Rozsudkem z 20. 5. 2005, č.j. 18 C 541/98-241, Okresní soud v Liberci žalobu
opět zamítl. Navázal na závěry předchozích rozhodnutí, uvedl, že v předchozím
řízení bylo zjištěno zřízení práva trvalého užívání ve prospěch třetí žalované
hospodářskou smlouvu ze dne 26. 9. 1987, a provedl důkaz smlouvou uzavřenou
první a třetí žalovanou dne 29. 3. 1995 o (zčásti zpětném) nájmu předmětné
parcely od 1. 4. 1992 do 24. 6. 2001. Dále odvolací soud na základě provedeného
dokazování zjistil, že parcela spadá do zemědělského půdního fondu a že poté,
kdy v letech 1986 až 1987 byl pozemek bažinatý a zčásti porostlý náletovými
dřevinami a rákosím, provedli zahrádkáři celkovou rekultivaci, vystavěli
oplocení, suchý WC s betonovou jímkou, betonovou dlažbu a dešťovou kanalizaci a
vysadili okrasné dřeviny. V březnu až červnu 1990 byla vydávána stavební
povolení a v letech 1990 a 1991 proběhla stavba a zkolaudování zahrádkářských
chat. Podle znaleckého vyjádření mají zahrádkářské chaty (a dále oplocení,
vrata, suchý záchod, betonová žumpa, dlažba a kanalizace) povahu stavby
trvalého charakteru dle stavebních předpisů, přičemž náklady na jejich přesun
činí (při zohlednění znehodnocení způsobeného přesunem) 171.212,- Kč, zatímco
náklady na přesun dalších věcí se odhadují na 80.000,- až 100.000,- Kč, studně
jsou nepřemístitelné a přemístění oplocení pozemku je problematické. Soud
prvního stupně v souladu se zrušovacím rozsudkem dovolacího soudu vyložil pojem
„stavba“ ve smyslu občanského práva a s poukazem na novější judikaturu
Nejvyššího soudu uvedl, že pro kvalifikaci určité věci jako stavby představuje
dělící kritérium nikoli to, zda je věc movitá či nemovitá, nýbrž to, zda má
relativně trvalý charakter, tedy zda může být přemístěna jinam bez obtíží
spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, nebezpečí
nadměrného poškození nebo až znehodnocení. Na základě tohoto právního názoru a
provedeného dokazování pak dospěl okresní soud k závěru, že vzhledem k
neúměrným nákladům na přemístění zahrádkářských chat jsou na parcele zřízeny
stavby, ať už se jedná o věci movité či nemovité, a vydání pozemku je tedy
podle § 10 odst. 4 zákona vyloučeno, přičemž s ohledem na občanskoprávní
charakter pojmu stavby je zcela nerozhodné, zda stavebníku svědčilo stavební
rozhodnutí.
Odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem z
2. 11. 2006, č.j. 35 Co 758/2005-259, zamítl. Neshledal, že by se soud prvního
stupně nebyl řídil právním názorem dovolacího soudu a poukázal na rozsudek ze
dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 538/2000, jehož závěry soud prvního stupně
respektoval. Odvolací shledal, že po skutkové stránce byla věc okresním soudem
náležitým způsobem objasněna, a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního
stupně. Uvedl, že na parcele stojí stavby, a tudíž vydání parcely vyloučeno dle
§ 10 odst. 4 zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b) a c) dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítali,
že se soudy nižšího stupně neřídily závazným právním názorem dovolacího soudu,
a to již proto, že usuzovaly na relativně trvalou povahu věcí z dikce
kolaudačního rozhodnutí. Žalobci poukázali i na nález Ústavního soudu z 28. 5.
2002, sp. zn. I. ÚS 468/2000, uveřejněný pod č. 62 ve Sbírce nálezů a usnesení,
svazek 26, a uvedli, že vzhledem k tomuto nálezu měly soudy nižšího stupně při
výkladu § 10 odst. 4 zákona ve vztahu ke konkrétní situaci zohlednit účel
restitučního zákonodárství. Dále zdůraznili nedostatek veřejnoprávního i
soukromoprávního oprávnění pro zřízení staveb. V prvém směru namítali, že
stavby byly povoleny jako dočasné a ani územní rozhodnutí neumožňovalo trvalou
zástavbu pozemků, přičemž zahrádkářské chaty se stavěly vesměs živelně a byly
zkolaudovány až po uplatnění restitučního nároku. Co se soukromoprávního
oprávnění týká, uvedli, že nájemní smlouva uzavřená mezi prvým a třetím
žalovaným je neplatná pro rozpor s § 22 odst. 1 zákona („Organizace … ode dne
účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství
převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání…“). Dovolatelé
rovněž poukázali na skutečnost, že vlastníci jednotlivých staveb parcelu nikdy
nevlastnili, a proto by se jejich postavení nezměnilo ani vydáním parcely
žalobcům. Závěrem vyjádřili přesvědčení, že stojí-li proti nezpochybněnému
restitučnímu titulu oprávněných osob zájem vlastníků staveb zřízených v rozporu
se stavebními předpisy a bez občanskoprávního oprávnění, měla by taková situace
být posouzena ve prospěch oprávněných osob. Z uvedených důvodů dovolatelé
navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Druhá žalovaná měla za to, že na základě provedených důkazů bylo rozhodnuto v
souladu s platnou právní úpravou a navíc se na parcelu jako součást
zahrádkářské osady Příšovice vztahuje § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Proto
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu potvrdil.
Třetí žalovaná ve svém vyjádření uvedla: že podle znaleckého posudku nelze
stavby přestěhovat bez neúměrných nákladů; že stavby jsou povoleny nikoli jako
dočasné a byly postaveny na základě řádných stavebních povolení; že nebylo
dříve možné, aby vlastníci staveb vlastnili parcelu; a že Okresní úřad předal
parcelu zahrádkářům do trvalého užívání smlouvou r. 1987, přičemž souhlas první
žalované měl jen dodatečnou povahu. Závěrem se třetí žalovaná vyjádřila, že
ačkoli zahrádkáři právním předchůdcům křivdu nezpůsobili, nyní mají o
zahrádkářskou osadu přijít, a to přesto, že ji na bažině vybudovali svým úsilím
a svými náklady a že chatka a zahrádka ve většině případů představuje jejich
jediný majetek a místo odpočinku. Z uvedených důvodů třetí žalovaná navrhla,
aby dovolací soud dovolání zamítl a napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního
posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, může
přípustnost dovolání založit jen § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání nemohly založit námitky, že se soudy nižšího stupně
neřídily závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušovacím rozhodnutí
dovolacího soudu, neboť závazný právní názor dovolacího soudu spočíval v tom,
že pojem stavba nutno vyložit dle soukromoprávních, nikoli stavebních předpisů,
a z toho důvodu bylo také dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno. Odkaz na
ustálenou soudní praxi (podle které údajně musela být stavba nemovitostí) měl
jen informativní povahu,
a z uvedeného důvodu nelze vytýkat soudům nižšího stupně, pokud se od takového
odkazu odchýlily s poukazem na pozdější judikaturu. Z hlediska závazného
právního názoru dovolací soud zjistil, že soudy nižšího stupně při posuzování
povahy zahrádkářských chat nepochybně chápaly pojem stavba soukromoprávně a
ponechaly stranou tvrzení znalce, že se podle stavebních předpisů jedná o
stavby trvalého charakteru. To plyne nejen ze samotného odůvodnění jejich
rozsudků, ale i z postupu soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud
ztotožnil), který nejprve dokazováním vyčíslil náklady přemístění
zahrádkářských chat a teprve na základě tohoto vyčíslení dospěl k právnímu
závěru, že zahrádkářské chaty jsou relativně trvalého charakteru,
a tedy mají povahu stavby. Takovým postupem soudy nižšího stupně převzaly ta
kritéria, která Nejvyšší soud zdůraznil např. v rozsudku z 27. 5. 1996, sp. zn.
2 Cdon 267/96, uveřejněném pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1997, sešit 6, (dále jen „R 23/1997“): „Stavbou kterou má na
zřeteli ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., lze rozumět pouze
takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v
neúměrných nákladech, v technické náročnosti, a v nebezpečí nadměrného
poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo,
tj. stavbu relativně trvalého charakteru.“ (Dále srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu z 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, uveřejněném pod č. 600 v Souboru
rozhodnutí NS, ročník 2001, svazek 7; nebo usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11.
2003, sp. zn. 28 Cdo 2224/2002). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ačkoli
podle citovaného rozhodnutí „stavbou … lze rozumět především nemovitost“, není
vyloučeno, aby znak relativně trvalého charakteru splňovaly i některé věci
movité. Ostatně již § 119 odst. 2 obč. zák. rozlišuje mezi stavbami spojenými
se zemí pevným základem (nemovitostmi) a stavbami ostatními (movitostmi).
Otázku kvalifikace zahrádkářských chat jako staveb tak posoudily oba soudy v
souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu i s jeho ustálenou
judikaturou.
Dovolací soud neshledal důvod přípustnosti ani v námitkách dovolatelů ohledně
nedostatku stavebního povolení, případně jeho dočasné povahy. I pokud by tyto
námitky odpovídaly skutečnosti, nelze přehlédnout, že jejich nezohledněním
soudy nižšího stupně respektovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který
např. v rozsudku R 23/1997 uvedl: „[Z]ákon nerozlišuje mezi stavbami, které
byly zřízeny na základě stavebního povolení či jiného oprávnění, a stavbami
postavenými bez povolení podle stavebních předpisů.“ V uvedené souvislosti
dovolací soud dodává: že ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují
nezávisle na ustanoveních práva veřejného; že porušení veřejnoprávních předpisů
je řešeno v nich uvedenými sankčními mechanismy (viz zákon č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu, a jeho § 105 odst. 3 písm. a/, jakož i § 88
odst. 1 písm. b/, umožňující dodatečné povolení stavby); a že tedy nelze
bezdůvodně rozšiřovat důsledky porušení veřejnoprávního ustanovení i do
soukromoprávní oblasti.
Přípustnost dovolání nemohlo založit ani tvrzení dovolatelů, že nájemní smlouva
mezi první a třetí žalovanou byla neplatná, a že se tedy § 10 odst. 4 zákona,
znemožňující vydání parcely, nemohl uplatnit, neboť (členům) třetí žalované
nesvědčilo ke zřízení staveb soukromoprávní oprávnění. Nelze totiž pominout, že
dne 26. 9. 1987 uzavřely první a třetí žalovaná hospodářskou smlouvu (č.l. 181,
založena též u Katastrálního úřadu L.) o odevzdání předmětné parcely do
bezplatného trvalého užívání. (Dále srovnej stranu 2 rozsudku Okresního soudu v
Liberci, č.j. 13 C 522/91-13; protokol o jednání před odvolacím soudem, č.l.
21; stranu 3 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci,
č.j. 29 Co 11/92-32; a stranu 2 rozsudku Okresního soudu v Liberci, č. j. 18 C
541/98-238.) Tato smlouva byla způsobilá založit právo ke zřízení staveb i v
rozhodném období let 1990 a 1991, když právo trvalého užívání sice dne 24. 6.
1991 zaniklo (§ 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku), avšak téhož data ze zákona vznikl
nájemní vztah (§ 22 odst. 2 citovaného zákona), který trval ještě nejméně jeden
rok (tamtéž), nebylo-li dohodnuto jinak. Za této situace se otázka platnosti
nájemní smlouvy nemohla bez dalšího promítnout do právního postavení
dovolatelů, z čehož plyne, že tato otázka postrádá zásadní právní význam
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 29 Odo
1255/2005).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z odkazu dovolatelů na nález Ústavního soudu
I. ÚS 468/2000 (citovaný výše) a na účel restitučního zákonodárství
(spočívající ve zmírnění některých majetkových křivd). Případný smysl tohoto
odkazu podepřít námitku, že soudy nižšího stupně upřednostnily protiprávním
jednáním zatížený zájem žalovaných na úkor restitučního zájmu žalobců, je
zmařen již tím, že dovolací soud neshledal otázku zřízení staveb v rozporu s
ustanoveními veřejného práva jako relevantní a otázku zřízení staveb v rozporu
s ustanoveními práva soukromého jako způsobilou dovolacího přezkumu. Dovolací
soud dodává, že vzhledem k možnému důvodu přípustnosti jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry a že soudy nižšího
stupně vyložily pojem stavby s přihlédnutím k jeho obecnému významu v soukromém
právu a nikoli nadměrně restriktivním způsobem, nerespektujícím účel
restitučního zákonodárství. Konečně je bez významu i námitka, že se právní
postavení vlastníků staveb vydáním parcely nezmění. Z § 10 odst. 4 zákona totiž
nevyplývá požadavek, aby vlastníkem stavby i parcely byla táž osoba, a pro
restriktivní výklad (teleologickou redukci) zmíněného ustanovení chybí nezbytné
přesvědčivé důvody do té míry, že dovolací soud zde neshledal otázku zásadního
právního významu. Přitom přihlédl k ustálené judikatuře (např. k usnesení
Nejvyššího soudu z 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 538/2000; nebo z 27. 11. 2003,
sp. zn. 28 Cdo 2224/2002), podle které následky § 10 odst. 4 zákona dopadají na
celý pozemek
(s jedním parcelním číslem) a ne pouze na jeho zastavěnou část, z čehož plyne,
že § 10 odst. 4 zákona poskytuje ochranu širšímu okruhu zájmů a nikoli jen
zájmu vlastníka na užívání stavby samé.
Vzhledem k uvedenému nemá dovoláním napadené rozhodnutí zásadní právní význam,
a proto bylo dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán již tím, že první, druhé ani
třetí žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu