29 Odo 1255/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra
Gemmela v právní věci žalobkyně A. P., a. s. v likvidaci, proti žalovaným 1)
B. H. zastoupenému advokátem, 2) M. M. a 3) JUDr. R. M., o zaplacení
1,307.557,40 Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Městského soudu v P. pod
sp. zn. 50 Cm 283/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v P. ze dne 11. dubna 2005, č. j. 12 Cmo 408/2004 - 144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
K procesní námitce prvního žalovaného, že byl poškozen na svých právech tím, že
se v důsledku podle jeho tvrzení nesprávné informace soudu prvního stupně
nemohl zúčastnit jednání dne 30. března 2004, odvolací soud uzavřel, že sice
šlo o vadu řízení, avšak toho dne nebylo ve věci samé jednáno (nebyla vznášena
tvrzení a prováděny důkazy), nýbrž byl pouze vyhlášen rozsudek, tudíž tato vada
řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud dále – cituje ustanovení čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb.
(dále jen „směnečný zákon“) – uvedl, že nebyla-li směnka, která byla při vydání
neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že
tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře, anebo
se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Ujednání o vyplnění
blankosměnky bylo obsaženo v „Dohodě o způsobu vyplnění biancosměnky“ ze dne
23. října 1995, přičemž v této dohodě byla zahrnuta též tzv. směnečná dohoda,
ve které byl stanoven účel vystavení a podepsání směnky, kterým bylo zajištění
závazků úvěrového dlužníka společnosti B., spol. s r. o. ze smlouvy o úvěru č.
237/95-704 ze dne 23. října 1995. Tím, že první žalovaný podepsal v pozici
rukojmího blankosměnku, přijal za vlastní též obsah vyplňovací dohody ze dne
23. října 1995, neboť byl srozuměn s tím, že blankosměnka bude dle dohodnutých
podmínek doplněna. Tato okolnost je umocněna tím – pokračoval dále odvolací
soud – že první žalovaný podepisoval směnku též jménem výstavce směnky,
společnosti B., spol. s r. o., ve které byl jednatelem. Totéž platí i pro
remitenta směnky – pokud remitent předložil blankosměnku k avalování prvnímu
žalovanému, pak musel být srozuměn s tím, že za předpokladu, že neuzavřel jinou
vyplňovací dohodu s rukojmím, platí tatáž vyplňovací dohoda i pro rukojmího.
Námitku prvního žalovaného, že probíhají jednání mezi žalobkyní, výstavcem
směnky společností B., spol. s r. o. a společností A. s. r. o., která měla vést
k uzavření smlouvy o převzetí dluhu společností A. s. r. o., avšak v rozporu s
původními ujednáními byla uzavřena pouze smlouva o přistoupení této společnosti
k závazku B., spol. s r. o., označil odvolací soud za právně irelevantní a
tudíž nedůvodnou.
Tvrzení, že žalobkyni byl dluh splacen nejméně ve výši jedné poloviny, první
žalovaný nijak neprokázal.
K námitce, že v jednání žalobkyně lze spatřovat naplnění znaků skutkové
podstaty trestného činu podvodu, neboť žalobkyně uvedla výstavce směnky i
rukojmí v omyl a ponechala si blankosměnku jako zajištění, odvolací soud
dodal, že nelze shledat žádné znaky protiprávnosti v postupu žalobkyně, která
nezničila směnku zajišťující existující dluh.
K tvrzení o podepsání směnky v omylu pak odvolací soud uvedl, že podle
ustanovení § 49 a § 40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právní úkon
učiněný v omylu je neplatný pouze relativně. První žalovaný netvrdil, že by se
relativní neplatnosti podpisu směnky vůči žalobkyni dovolával.
Konečně se odvolací soud ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně co do
závěru, že tvrzení, že první žalovaný neměl důvod se zavazovat k plnění za
jinou osobu, postrádá jakoukoli právní relevanci, když pro existenci
jakéhokoli zajištění nemá význam okolnost, zda osoba poskytující zajištění
dluhu obdržela za toto zajištění jakékoli protiplnění. První žalovaný jako
jednatel společnosti B., spol. s r. o. avaloval směnku za účelem poskytnutí
úvěru společnosti. Bylo pouze na zvážení uvedené společnosti, jejímž jménem
jednal týž žalovaný, zda za uvedených podmínek akceptuje poskytnutí úvěru
žalovanou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud v napadeném
rozhodnutí přijal závěr, podle něhož skutečnost, že v důsledku dle dovolatele
prokazatelně nesprávného postupu soudu prvního stupně byl zbaven možnosti
zúčastnit se soudního jednání konaného dne 30. března 2004 (avšak nařízeného na
den 30. dubna 2004), je sice vadou řízení, avšak, že tato vada neměla vliv na
výsledek řízení. Dovolatel argumentuje tím, že uvedeným postupem soudu prvního
stupně byl zbaven práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudu prvního stupně
považuje dovolatel za nepřezkoumatelné, protože soud nerespektoval zásady
uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř. přičemž zdůrazňuje, že odvolací
soud měl proto toto rozhodnutí zrušit. Jelikož tak neučinil a přijal rozhodnutí
ve věci samé, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále uvádí, že si je plně vědom toho, že podle platné právní úpravy
směnečného práva je směnečný rukojmí samostatným dlužníkem a v zásadě nemůže
proto uplatnit námitky mezi výstavcem směnky a majitelem směnky, namítá však,
že v daném případě jde o směnku zajišťovací a nelze proto vyloučit určitý vztah
rukojmího ke kauzální pohledávce. Konkrétně namítá, že tento vztah je v daném
případě založen na tom, že byl společníkem a současně i jednatelem společnosti
B., spol. s r. o., tj. společnosti, která dne 23. října 1995 uzavřela se
žalobkyní úvěrovou smlouvu č. 237/95-704, k jejímuž zajištění byla vystavena
předmětná zajišťovací směnka. Dovolatel odkazuje na obsah námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu a jejich doplnění, přičemž argumentuje tím, že v
jednání žalované lze spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu
podvodu a podrobně rozvádí důvody, spočívající zejména v tom, že společností A.
spol. s r. o. měla být uzavřena smlouva o převzetí zbytku dluhu z úvěrů
poskytnutých výstavci směnky, B., spol. s r. o.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím; dovolání
proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí
soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem
132 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a
odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko
s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na
základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je
zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní
přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Výhrada, podle které měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit,
když podle názoru dovolatele tento byl jeho postupem zbaven práva na
spravedlivý proces, neboť jemu samotnému ani jeho právnímu zástupci nebylo
umožněno zúčastnit se soudního jednání konaného dne 30. března 2004, není
zpochybněním správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž
tvrzením o existenci vady řízení. Taková vada řízení (i kdyby existovala) však
založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nemůže.
Za zásadně právně významné Nejvyšší soud – na rozdíl od dovolatele – nepovažuje
ani řešení otázek, zda v jednání žalobkyně lze spatřovat naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu podvodu, ani to, zda byla či nebyla uzavřena
společností A. spol. s r. o. smlouva o převzetí zbytku dluhu z úvěrů
poskytnutých výstavci směnky – B., spol. s r. o., neboť postrádají potřebný
judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
Jelikož Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně významným po
právní stránce neshledal, není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního
žalovaného dovolací soud odmítl a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu