28 Cdo 171/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně V. V., zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem v
Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení povinnosti uzavřít smlouvu o
převodu pozemků a o určení práva žalobkyně na převod pozemků, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 196/2005, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2008, č. j. 14 Co
223/2008-247, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2008, č. j. 14 Co
223/2008-247, jakož i rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 7 C 196/2005-222, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem shora uvedeným
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 9. 2007, č.j. 7 C
196/2005-222, kterým byla zamítnuta žaloba v té části, ve které se žalobkyně
proti žalovanému domáhala určení, že žalobkyně má ve smyslu § 11a zákona č.
229/1991 Sb. právo na převod pozemku ve vlastnictví státu jako oprávněná osoba,
které vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o
půdě), ve znění zákona č. 183/1993 Sb., ve výši 92.632,- Kč. Odvolací soud též
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta
žaloba v té části, ve které žalobkyně navrhovala, aby žalovanému byla uložena
povinnost do 10 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobkyní smlouvu o
převodu nemovitostí ve znění uvedeném v žalobním návrhu. Žalobkyně byla
zavázána nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 1.121,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž byl rozhodnutím Pozemkového
úřadu v Klatovech žalobkyni jako dědičce po oprávněné osobě panu J. H. založen
nárok na vydání náhradních pozemků za nevydané pozemky v k. ú. Š., který byl
oceněn částkou 105.886,- Kč. Vydáním náhradních pozemků došlo k částečnému
zániku v částce 13.254,- Kč, takže nárok žalobkyně na vydání náhradních pozemků
činil ve zbytku 92.632,- Kč. V průběhu řízení žalobkyně smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 14. 11. 2005 převedla nárok na bezúplatný převod k pozemku ve
vlastnictví státu ve výši 73.763,- Kč na svého syna pana F. V. Smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 17. 10. 2006 pak F. V. postoupil svůj nárok na
bezúplatný převod pozemku zpět na žalobkyni. Žalobkyně se pak v řízení domáhala
jednak určení, že má ve smyslu § 11a zákona o půdě právo na převod pozemku ve
vlastnictví státu jako osoba oprávněná, které vzniklo právo na jiný pozemek
podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění účinném do 13. 4. 2006, ve výši
92.632,- Kč a dále uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ní dohodu o převodu
pozemku p.č. 326/1 o výměře 26 483 m2 v k.ú. Špičák.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na
požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem, jen však pokud šlo o
nárok na převod pozemku v hodnotě 73.763,- Kč, tedy ohledně nároku, který
žalobkyně převedla na svého syna a ten pak znovu na žalobkyni. Naléhavý právní
zájem však není na požadovaném určení ohledně nároku ve výši 18.869,- Kč, když
v tomto směru žalovaný právo žalobkyně nijak nezpochybňuje a žalobkyně se navíc
tohoto nároku domáhá současně žalobou na plnění. Odvolací soud souhlasil též se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně není ve vztahu k nároku na převod
náhradních pozemků v hodnotě 73.763,- Kč původní oprávněnou osobou, resp.
dědičkou této osoby podle zákona o půdě. Odvolací soud dovodil, že v případě
postoupení nároku zpět na žalobkyni, šlo již o pohledávku kvalitativně jinou a
žalobkyně k této pohledávce má postavení pouhého postupníka, takže se na ni
vztahuje ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě. Odvolací soud též
konstatoval, že není podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle
současné právní úpravy, provedené zákonem č. 131/2006 Sb., s úpravou převodu
náhradních pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Jestliže převod pozemku, jehož
vydání se žalobkyně v žalobě domáhá, nebyl zveřejněn podle ustanovení § 7 odst.
2 uvedeného zákona, nemůže být podle odvolacího soudu předmětem vypořádání
účastníků ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Tvrdila, že
napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka namítala, že
postoupením svého nároku neztratila své postavení dědice původních oprávněných
osob a pokud jí byl následně postoupen zpět její původní nárok, jednalo se o
nárok dědice původních oprávněných osob. Nesouhlasila též se závěrem odvolacího
soudu, že nutným předpokladem vypořádání nároku oprávněných osob je
(bezvýjimečně) zveřejnění úmyslu žalovaného převést pozemek. Dovolatelka
požadovala, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu se
současným zrušením rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně podala prostřednictvím advokáta
dovolání včas. Dovolání mohlo být vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí
přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní
právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné a důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že postoupením restituční pohledávky zpět na
původně oprávněnou osobu mělo být – s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 6/2005 – umožněno dovolatelce požadovat po žalovaném vydání náhradních
pozemků, aniž by se na daný případ vztahovala tzv. restituční tečka, provedená
zákonem č. 253/2001 Sb. Smyslem předmětné novely zákona o půdě a též zmíněného
nálezu Ústavního soudu bylo zejména zamezit spekulativním aktivitám osob,
kterým byly restituční pohledávky postoupeny, přičemž tito postupníci si museli
být vědomi s ohledem na rizikovost svých podnikatelských aktivit určitých
rizik, spojených s vymáháním práva na náhradní pozemek (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007).
Daný případ se v řadě ohledů vymyká z obecných zákonných a výkladových
premis. Nejenže byla restituční pohledávka původně smlouvou ze dne 14. 11. 2005
postoupena bezúplatně, ale též na osobu blízkou vůči oprávněné osobě. Zpětný
převod pohledávky na žalobkyni proto považuje dovolací soud za právní úkon,
který neměl za následek nic jiného, než že se znovuobnovil status žalobkyně
jako oprávněné osoby, aniž by existoval důvod vytýkat smluvním stranám obdobné
motivy, jakými v nálezu Pl. ÚS 6/05 Ústavní soud eliminoval postupníky z
procesu přidělování náhradních pozemků. Opačné posouzení právních úkonů mezi
již zmíněnými osobami blízkými považuje Nejvyšší soud za takové, které by se
dostalo do příkrého rozporu s hodnotovým postulátem spravedlnosti působení
práva a neslo by všechny znaky přepjatého formalismu. Nelze odhlédnout
například od takových skutečností, že žalobkyni bylo v době, kdy byly vydány
restituční předpisy, 60 let. Zákonodárce si představoval, jak patrno z textu
těchto předpisů, žádoucí rychlé uspokojení restitučních nároků. Opak se stal
ohledně zemědělských pozemků pravdou; žalobkyně dosud marně čekala na
uspokojení svého nároku a je jí téměř 80 let. I z tohoto pohledu je třeba
posuzovat právní úkony, k nimž v (nedávném) mezidobí došlo. Dovolatelka jako
oprávněná osoba má tedy nárok na vydání náhradního pozemku ve smyslu ustanovení
§ 11 odst. 2 zákona o půdě.
Nejvyšší soud také – a to je nutno zdůraznit jako nové kritérium
rozhodování nastolené v době mezi rozhodnutím odvolací a nejvyšší instance - ve
svém rozsudku velkého senátu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009,
dospěl k závěru, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu
uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních pozemků podle § 11 odst. 2
zákona o půdě není u (původní) oprávněné osoby třeba – zejména při liknavém
postupu Fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do
veřejné nabídky.
Shora uvedený závěr byl odůvodněn argumentací, že jediným způsobem, jak se
osoby oprávněné mohou domoci splnění svého nároku, je právě podání žaloby na
uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních
pozemků. Osoby oprávněné vynakládají značné úsilí spojené nejen s vedením
náročného sporu, ale i s vyhledáváním adekvátních pozemků, které jsou způsobilé
k převodu. Toho by při řádném jednání žalovaného (či orgánů státu) byly
ušetřeny. Dovolací soud v citované věci též konstatoval, že nepovažuje ve
vztahu k ostatním osobám (event. též oprávněným) za diskriminující takové
rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu uložena povinnost uzavřít s
osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke
konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce.
Soud prvního stupně tedy zejména v intencích těchto závěrů Nejvyššího soudu
zváží v dalším řízení po vrácení věci potencionální důvodnost žaloby. Posoudí
zejména argumenty účastníků sporu, důkazní návrhy žalobkyně i reálné možnosti
žalovaného k vydání náhradních pozemků, vše v intencích § 243d odst. 1 a
návazných ustanovení o. s. ř.
Dovolací soud posoudil dovolání nejen jako přípustné pro řešení právních otázek
v rozporu s hmotným právem podle výše citovaných ustanovení o. s. ř., ale i
jako důvodné; obsah dovolání i právní závěry dovolacího soudu znamenají
naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy
nesprávné právní posouzení věci oběma nižšími instancemi.
Proto byly zrušeny rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc
vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za
středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž – jak již zdůrazněno - budou nižší instance
vázány právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech stran
vynaložených v řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu