28 Cdo 1717/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.,
v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R.
E., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 113/2002, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j.
15 Co 25/2003-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení v částce
2.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce
JUDr. J. H.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2003, č. j. 15 Co 25/2003-47,
byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 10. 2002, č. j. 21
C 113/2002-27, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc.
č. 4325/1 o výměře 2320 m2, zapsaného na LV č. 2435 pro k. ú. Žižkov u
Katastrálního úřadu P.
Odvolací soud převzal právní závěr soudu prvního stupně o vlastnictví žalobce k
pozemku ke dni 31. 12. 1949, opřený v podrobnostech o rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 23 Cdo 652/98. Z toho vyplynul přechod pozemku ze státu na žalobce ke
dni 24. 5. 1991 ex lege, podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. Žalovaný sice dne 29. 6. 1998 pozemek vydražil v dobré víře o
vlastnictví státu (který byl takto zapsán k uvedenému datu v katastru
nemovitostí), ale do vydržecí doby mu byl započten jen časový úsek od dražby do
doručení žaloby dne 16. 7. 2002. Doba předchozí držby státem od 1. 1. 1992 do
konání dražby nemohla být započtena jako doba oprávněné držby, neboť stát
(Sady, lesy a zahradnictví, s. p., vykonávající právo hospodaření k pozemku)
nemohl být v dobré víře o vlastnictví k pozemku. Vydržení pozemku žalovaným,
podmíněné uplynutím vydržecí doby deseti let (§ 134 odst. 1 občanského
zákoníku), tedy nenastalo a vlastníkem pozemku zůstal žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho
přípustnost dovodil z tvrzeného zásadního právního významu rozsudku odvolacího
soudu. Vytkl rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci i procesní vadu,
spočívající v nedostatečném rozsahu dokazování ohledně dobré víry právního
předchůdce žalovaného před dražbou pozemku. V dovolání není výslovně vytýčena
právní otázka, z jeho obsahu však lze dovodit, že žalovaný považuje za zásadní
právní problém posouzení okolností možného zápočtu držby státu do vydržecí
doby, včetně skutečností souvisejících s dražbou. Žalovaný žádal odklad
vykonatelnosti napadeného rozsudku a navrhl, aby byl tento rozsudek zrušen a
věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl ve vyjádření k dovolání, v němž se zabýval hodnocením držby
státem resp. státním podnikem v období před dražbou pozemku, odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal žalovaný včas a že
je zastoupen advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu
– dále „o. s. ř.“). Při shodě rozsudků obou řádných instancí, bez předchozího
zrušení a vrácení věci odvolacím soudem, však bylo nutno se zabývat otázkou,
zda je dovolání přípustné ve smyslu jediné v úvahu přicházející možnosti, totiž
podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. – tedy pro zásadní význam
napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce.
Z tohoto pohledu byly již předem vyloučeny z dovolacího přezkumu procesní
námitky dovolatele, poněvadž zákonné předpoklady přípustnosti dovolání v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. směřují zčásti výslovně jen k meritornímu
posouzení věci (řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem) a dovolatel
ani nenastolil procesní otázku, ohledně níž by bylo namístě sjednotit
judikaturu (viz ostatní varianty zásadního právního významu rozhodnutí,
upravené v uvedeném ustanovení).
Ale ani hmotněprávní námitky dovolatele nemohly obstát. Dovolací soud
neshledává důvod, pro nějž by měl vydělit otázku bližších podmínek případné
oprávněné držby státem jako specifický problém; oprávněnost držby je tu třeba
posoudit podle stejných kritérií, jako u kteréhokoli jiného subjektu.
Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně vymezila, za jakých okolností může být
oprávněná držba dána; akcentuje se zejména titul, na jehož základě by mohlo
držiteli vzniknout vlastnické právo a z hlediska dobré víry držitele pak
především objektivní hledisko, nikoli subjektivní přesvědčení držitele
(rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, 2 Cdon 431/96, 2 Cdon 1178/96). V
posuzované věci nižší instance správně dovodily, že předchozí vlastnictví obce
a vydání zákona č. 172/1991 Sb. musely (objektivně) vyvolat náležitou pozornost
státního podniku vůči vlastnickým vztahům k pozemku a že za těchto okolností
byla dobrá víra státu vyloučena.
Dovolací soud navíc sdílí i právní názor, podle něhož je dovolací soud –
vzhledem k výrazné míře quaestio facti v uvedené zákonné podmínce – oprávněn
přezkoumat otázku existence dobré víry držitele o tom, že mu věc patří, jen v
případě, že by úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Jak již výše naznačeno, odvolací soud vyřešil pro věc určující právní otázky v
souladu s hmotným právem; citovaná rozhodnutí dokumentují, že ve vztahu k
okolnostem posouzení doby držby právním předchůdcem žalovaného nelze dovodit
ani jakoukoli kontradikci, tím méně pak neexistenci judikatury. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy není
dána.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného za použití ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Při odmítnutí dovolání vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Vyjádření žalobce k dovolání
nutno posoudit jako úkon právní služby podle § 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č.
484/2000 Sb., tedy v základní sazbě 5.000,- Kč, s následným krácením o polovinu
na 2.500,- Kč (§ 18 odst. 1 cit. vyhl.). K posledně zmíněné částce dovolací
soud připočetl 75,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu