28 Cdo 1738/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce V. Š.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ České republice - Městskému úřadu v
S., a 2/ Městu S., zastoupeným advokátkou, o zaplacení 99.828,30 Kč, vedené
u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 62/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2005, čj. 25 Co
636/2004-497, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se jako vlastník pozemku č. 1196/2 v S. domáhal mimo jiné
zaplacení nájemného na uživateli stavby, zřízené na tomto pozemku v době, kdy
byla odňata z užívání jeho právního předchůdce na základě rozhodnutí o nuceném
pachtu podle zákona č. 46/1955 Sb. Nájemní vztah mezi ním jako vlastníkem a
žalovanou jako uživatelem stavby vznikl dle jeho názoru dnem účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) v důsledku ustanovení jeho §
22. Žalobou ze dne 13. 1. 1998 požadoval zaplacení nájmu za dobu od 1. 7. 1991
do 31. 12. 1996 ve výši 44.739,74 Kč, v průběhu řízení návrh rozšířil na
období do 31. 12. 2000, na částku 99.828,34 Kč. Okresní soud v Jičíně původně
rozsudkem ze dne 8. 3. 2001, čj. 4 C 62/98-210, žalobu zamítl s odůvodněním, že
předmětný pozemek není pozemkem, spadajícím do zemědělského půdního fondu a
nevztahuje se na něj proto zákon o půdě, o nějž žalobce svůj nárok opírá. Tento
rozsudek zrušil v odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením
ze dne 8. 4. 2002, čj. 21 Co 217/2001-257. Odvolací soud považoval za potřebné
zjistit, zda předmětný pozemek byl ke dni účinnosti zákona pozemkem zastavěným,
vyňatým ze zemědělského půdního fondu, zejména proto, že v příslušném
rozhodnutí o tomto vynětí shledal nejasnosti v označení pozemku.
Věcí se rovněž zabýval Ústavní soud, avšak jen z hlediska druhého
návrhu žalobce, aby žalovanému bylo uloženo stavbu na jeho pozemku (jedná se o
silnici) odstranit, protože jde o stavbu neoprávněnou. Ústavní soud dospěl k
závěru, že se o neoprávněnou stavbu nejedná, protože neoprávněnou stavbu podle
předpisů občanského práva hmotného, platného v té době, mohla zřídit pouze
fyzická osoba.
Soud prvního stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 30. 7. 2004, čj. 4 C
62/98-462, zamítl žalobu proti prvému žalovanému pro nedostatek pasivní
legitimace, proti druhému žalovanému zamítl žalobu ohledně částky 31.421,70 Kč,
představující bezdůvodné obohacení žalovaného za dobu od 1. 7. 1991 do 12. 1.
1996 z důvodu námitky promlčení vznesené žalovaným. Ohledně zbývající částky
rozhodl o základu nároku; za dobu od 13. 1. 1996 do 31. 12. 2000 uznal jako
důvodný nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Dospěl k
závěru, že předmětný pozemek byl na základě předchozího souhlasu Krajského
národního výboru v Hradci Králové ze dne 17. 2. 1982 a rozhodnutí Okresního
národního výboru v J. ze dne 17. 5. 1982 trvale vyňat ze zemědělského půdního
fondu za účelem výstavby komunikace. Rozhodnutí byla doručena zemědělské
organizaci, která měla k pozemku právo užívání podle zákona č. 123/1975 Sb., o
užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby (dále jen „zákon
123/1975 Sb.“). Vlastníkovi pozemku nebylo rozhodnutí doručeno v souladu s
tehdejší praxí. Začátkem 80. let byla tato komunikace na pozemku žalobce
vybudována. Předmětný pozemek tedy nebyl ke dni účinnosti zákona o půdě
pozemkem zemědělským, protože nebyl součástí zemědělského půdního fondu, a
nemohl proto mezi jeho vlastníkem a uživatelem ani vzniknout nájemní vztah ze
zákona podle jeho ustanovení § 22. Okolnost, že žalovaný užíval předmětný
pozemek, aniž jeho vlastníkovi za užívání platil, měla za následek vznik nároku
žalobce na náhradu za bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného.
Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu
odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové neshledal důvodným a svým rozsudkem
ze dne 23. 3. 2005, čj. 25 Co 636/2004-497, rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že pozemek byl
před účinností zákona o půdě vyňat ze zemědělského půdního fondu. V době, kdy
probíhalo řízení o vynětí ze zemědělského půdního fondu, byl pozemek v užívání
zemědělské organizace, která podle § 2 zákona 123/1975 Sb. s ním hospodařila
jako by byla jeho vlastníkem. Rozhodnutí bylo doručeno jí, protože se týkalo
jejího užívacího práva – zákon neukládal povinnost doručit rozhodnutí
vlastníkovi pozemku, který tak jako tak nemohl způsob užívání a hospodaření s
ním ovlivnit. Je proto správný závěr, že ke dni účinnosti zákona o půdě
nepatřil předmětný pozemek do zemědělského půdního fondu a zákon se proto na
něj nevztahuje. Přitom nelze použít ani ustanovení § 30 zákona o půdě, podle
něhož se pro postup podle části druhé zákona o půdě považuje i majetek
neuvedený v jeho § 1 odst. 1, pokud byl v době odnětí vlastnického práva k
těmto účelům užíván. V dané věci totiž nejde o postup podle druhé části
uvedeného zákona, ale podle § 22, tedy jeho části čtvrté. Jako správný potvrdil
odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o promlčení části uplatněného
nároku, který je třeba považovat jako nárok z bezdůvodného obohacení.
Nedostatek pasivní legitimace první žalované, tj. České republiky, vyplývá z
toho, že předmětný pozemek v rozhodující době neužívala, a sám žalobce tvrdí,
že uživatelem je druhá žalovaná, což je v souladu i se záznamem v katastru
nemovitostí; Městský úřad pak nemá právní subjektivitu a nemůže být ani
pasivně legitimován v řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které
zdůvodnil tím, že soud rozhodl, aniž úplným a spolehlivým způsobem zjistil
skutkový stav, věc nesprávně právně posoudil, a rozsudek soudu prvního stupně
trpí vadami. Pokud jde o pasivní legitimaci prvního žalovaného, poukazuje na
to, že je uváděn jako uživatel či vlastník pozemků č. 1169/2, 1196/1 a 613 v
S., přičemž soud nijak neosvětlil právní vztah mezi prvým a druhým žalovaným.
Zejména však dovolatel napadá právní závěr, že došlo k platnému odnětí pozemku
č. 1196/2 v S. ze zemědělského půdního fondu a jeho charakter byl změněn na
stavební. Podle operátu katastru nemovitostí se jedná buď o ornou půdu nebo o
ostatní plochu. Práva daná uživateli podle zákona č. 123/1975 Sb. také
nekopírovala všechna práva vlastníka a nenahradila jej jako účastníka řízení o
vynětí ze zemědělského půdního fondu. Práva vlastníka být účastníkem řízení
dovozuje ze správního řádu , tj. zákona č. 71/1067 Sb. Uživatel mohl být
účastníkem řízení vedle vlastníka, nikoli na jeho místě. Protože rozhodnutí o
vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu nebylo vlastníkovi doručeno,
nenabylo právní moci a pozemek je dosud pozemkem zemědělským. Soud také
nesprávně věc posoudil, když neaplikoval ustanovení zákona o půdě, podle něhož
„režimu tohoto zákona podléhají i pozemky a jiný zemědělský majetek, které
splňovaly podmínka příslušnosti k zemědělské výrobě v době jejich odnětí (či
zřízení povinného pachtu) a to bez ohledu na jejich současný charakter
užívání“. Soud také přehlédl, že zákon o půdě upravuje i vztahy k jinému než
zemědělskému majetku, což dovozuje z ustanovení § 22 odst. 9 tohoto zákona,
jenž koncipuje nájemní vztah k nezemědělským pozemkům. Soud také dle názoru
žalobce nelogicky vycházel z toho, že bylo v pravomoci zemědělského družstva
jako uživatele pozemku změnit bez souhlasu žalobce, resp. jeho právního
předchůdce, část pozemku v komunikaci, avšak správu a užívání této komunikace
by již nebylo oprávněno svěřit obci, pro jejíž potřebu byla vybudována.
Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v dovolacím řízení
zrušeny.
Žalovaná strana se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené v § 241 a § 241a
o.s.ř. Dovolatel neuvedl, o co opírá přípustnost dovolání – pravděpodobně o
poučení odvolacího soudu o jeho přípustnosti. Dovolací soud však neshledal, že
by dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatel také není
aktivně legitimován k dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; soud
prvního stupně sice rozhodl svým druhým rozsudkem zčásti jinak než svým
rozsudkem původním, v něm však návrh žalobce zamítl zcela. Jinak rozhodl pouze
ve výroku, v němž uznal nárok žalobce poprávu, v této části by ovšem byla k
dovolání aktivně legitimována žalovaná strana. Dovolání žalobce je proto
přípustné jen pokud dovolací soud uzná, že dovoláním napadený rozsudek má po
právní stránce zásadní význam, jak má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 o.s.ř. Takový význam neshledal dovolací soud v otázce, týkající se
zamítnutí návrhu proti prvnímu žalovanému, kde za situace, že současně je
žalována osoba aktivně legitimovaná, rozhodl odvolací soud v souladu s
ustálenou judikaturou. Naproti tomu shledal rozsudek odvolacího soudu zásadně
významným po právní stránce v posouzení, zda na daný případ lze aplikovat
ustanovení § 22 zákona o půdě. Vady řízení, které by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud neshledal a zaměřil se na právní
posouzení otázky vpředu vytčené.
Z obsahu spisu plyne, že předmětný pozemek nebyl odňat z vlastnictví
žalobce, resp. jeho právního předchůdce, takže nebyl ani předmětem řízení o
vydání podle druhé části zákona o půdě. Pokud by tomu tak bylo, vztahovalo by
se na posouzení jeho charakteru jako zemědělského majetku ustanovení § 30
zákona o půdě i v případě, že byl ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěn. Toto
ustanovení, jehož obsah je v dovolání uveden nepřesně, totiž doslovně zní: „Pro
postup podle druhé části tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst.1
považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům
užíván“. Je tedy nesporné, že toto ustanovení sleduje vydání majetku, který
původně byl zemědělským majetkem, byl však odňat z vlastnictví původních
vlastníků, takže bylo třeba podat návrh na jeho vydání podle druhé části zákona
o půdě. O takový případ se v dané věci nejedná a ustanovení § 30 zákona o půdě
nelze proto na danou věc aplikovat.
Pokud dovolatel dovozuje, že ustanovení § 22 odst. 9 zákona o půdě
upravuje i vztahy k jinému než zemědělskému majetku, jde o výklad nesprávný.
Toto ustanovení se totiž týká vzniku nájemního práva k nemovitostem, jež nejsou
zemědělskou půdou, přitom se však na ně zákon o půdě vztahuje, totiž na ty, jež
jsou vyjmenovány v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě s výjimkou zemědělské
půdy, u níž s ohledem na způsob jejího využití bylo třeba jiné úpravy zejména u
výpovědní lhůty. Pokud jde o pozemky zastavěné, vztahuje se tedy zákon o půdě
(a tím i jeho § 22 odst. 9) pouze na pozemky zastavěné stavbami, jež jsou
vyjmenovány v § 1 odst. 1 písm. b) a c). Jedná se tedy jen o stavby, jež
patřily k původní zemědělské usedlosti, nebo o stavby sloužící zemědělské a
lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství. O takový případ
nejde, jestliže jde o stavbu silnice sloužící jako přístupová komunikace k
domům v obci. Z toho vyplývá, že v daném případě nelze použít ustanovení § 22
odst. 9 zákona o půdě.
Rozhodnutí soudu není správné, jestliže mj. na posuzované právní vztahy
použil nesprávný právní předpis, nebo jej nesprávně vyložil. V projednávané
věci je takovou základní úvahou, zda má být na právní vztah, vzniklý užíváním
pozemku žalobce žalovanou obcí použit specielní předpis, jímž je zákon o půdě,
či obecný hmotněprávní předpis, jakým je občanský zákoník. Skutková zjištění
soudu (jež dovolací soud nepřezkoumává, jestliže přípustnost dovolání je dána
jen k posouzení právnímu), vyzněla tak, že předmětný pozemek byl předmětem
řízení příslušných orgánů o vynětí ze zemědělského půdního fondu v souladu s
tehdejšími předpisy o jeho ochraně a v rámci tohoto řízení skutečně k tomuto
vynětí došlo přede dnem účinnosti zákona o půdě. S dovolatelem lze souhlasit v
tom, že příslušné rozhodnutí státního orgánu mu jako vlastníkovi nebylo
doručeno. Dovolací soud shledává správným výklad odvolacího soudu, že právní
režim tohoto pozemku bylo upraven zákonem 123/1975 Sb., který vlastníkovi
pozemku ponechával jen tzv. „holé vlastnictví“, a veškerá dispoziční práva, s
výjimkou převodu vlastnictví, dal uživateli. I když šlo o zřejmý zásah proti
právům vlastníka, který by v současné době nepřicházel v úvahu, v tehdejší
právní praxi bylo vlastnické právo potlačeno a omezovalo se jen na případy, kdy
šlo o samo vlastnické právo, např. vyvlastnění nebo výkup. Jestliže tedy
vlastníkovi nebylo doručeno rozhodnutí o vynětí pozemku ze zemědělského půdního
fondu, stalo se tak v souladu s tehdejší právní praxí, podle níž účastníkem
správního řízení byl uživatel, jemuž svědčilo právo podle zákona 123/1975 Sb.,
nikoli vlastník; stavbu nebylo možno jen z tohoto důvodu považovat za
neoprávněnou.
Dovolací soud však ani tento závěr nepovažuje zcela rozhodující.
Vychází z judikatury, která za rozhodující (nejde-li o případ, kdy lze
aplikovat § 30 zákona o půdě) pro posouzení, zda se na nemovitost má použít
ustanovení zákona o půdě, považuje skutečný charakter nemovitosti. Např. v
rozsudku ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, Vrchní soud v Praze
vyslovil, že není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu
tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť pozemek byl
dosud v rozporu s faktickým stavem formálně veden v katastru nemovitostí v
některé z kategorií zemědělské půdy. Nezáleží tedy na zápisu v katastru
nemovitostí, ale na skutečném charakteru pozemku. Rovněž Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 17. 10. 2000, sp.zn. 24 Cdo 1883/2000, uzavřel, že zemědělský
pozemek nemůže být současně zastavěn, nejde-li o stavbu dočasnou. Pro vztahy
občanského práva hmotného je rozhodující skutečný stav pozemků, nikoli jejich
evidence, která nemusí být vždy v souladu se skutečností a v případě nesouladu
má dojít k její opravě.
Dovolací soud proto uzavírá, že v projednávaném případě odvolací soud
správně posoudil dané právní vztahy, pokud na ně neaplikoval zákon o půdě, ale
občanský zákoník, a dovolání proto jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalované, jež by
měla nárok na jejich náhradu s ohledem na výsledek tohoto řízení, prokazatelné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu