28 Cdo 1748/2023-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Milanem Flanderkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1366/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 66.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 53/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. 15 Co 408/2022-138, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č.j. 15 Co 408/2022-138, potvrdil výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 14. 9. 2022, č. j. 22 C 53/2022-120, jimiž bylo řízení o žalobě na zaplacení částky 360.000,- Kč co do částky 294.000,- Kč zastaveno, žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 66.000,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že proti žalobci bylo u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno pod sp. zn. 2 T 55/2020 nezákonné trestní stíhání, a to pro obžalobu ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. zák.“), kterého se měl dopustit vůči svému nezletilému synovi AAAAA (pseudonym). Žalobci bylo v průběhu trestního řízení předběžným opatřením státní zástupkyně zakázáno kontaktování a vyhledávání syna, jež trvalo po dobu jednoho roku. Žalobce byl pravomocně zproštěn obvinění dne 3. 5. 2021, tj. zhruba po jednom roce a pěti měsících. Trestní stíhaní žalobce negativně zasáhlo emocionálně a osobnostně, vytvořilo negativní obraz o žalobci v jeho okolí, když v trestním řízení byly vyslýchány osoby z okolí žalobce a rok se nevídal a nepečoval o syna, který byl navíc od 22. 5. 2020 do 10. 3. 2021 svěřen do péče zařízení vyžadující okamžitou pomoc (tzv. Klokánek). Dle žalobce vedl stres z probíhajícího řízení k oslabení jeho imunity a v rozvinutí boreliózy. Žalobce za nezákonné trestní stíhání vůči jeho osobě původně nárokoval projednávanou žalobou 360.000,- Kč s tím, že v průběhu řízení vzal žalobu co do částky 294.000, - Kč zpět. Žalovaná se k projednávané věci vyjádřila tak, že nezákonnost trestního řízení uznala, avšak za dostatečné zadostiučinění považovala částku 34.000, - Kč a vyslovení omluvy. Jako podklad pro jí stanovenou částku poukázala na skutkově a právně shodné spory. Dále pak namítala, že předběžná opatření, která byla v řízení vydána, nebyla pro nezákonnost zrušena; proto zde není dána příčinná souvislost mezi újmou žalobce z odloučení od syna a nezákonným trestním stíháním. Žalovaná rovněž namítala absenci příčinné souvislosti mezi onemocněním boreliózou a trestním stíháním. Dále poukázala i na trestní minulost žalobce. Odvolací soud, jenž aproboval závěry přijaté soudem prvního stupně, k odvolací námitce žalované konstatoval, že předmětné předběžné opatření není v dané věci samostatným odpovědnostním titulem (jak správně uvádí žalovaná) a z tohoto důvodu není odpovědnost žalované za vzniklou nemajetkovou újmu dána. Přihlédl ovšem k tomu, že v důsledku vydaného předběžného opatření se žalobce nemohl s nezletilým synem stýkat a tato okolnost nemohla být při stanovení výše nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním žalobce zcela opomenuta.
3. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, majíc je ve smyslu ustanovení § 236 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právní otázky, zda ,,má být usnesení státní zástupkyně, tj. předběžné opatření podle ustanovení § 88c písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. ř.“), zohledňováno při hodnocení nemajetkové újmy, pokud se jedná o zákonné rozhodnutí“. Má za to, že předestřená otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena, popřípadě se při jejím posouzení odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
4. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká jeho závěr ohledně posouzení předběžného opatření, jež nebylo pro nezákonnost zrušeno (pominuly důvody jeho vydání), a neměly být tudíž jeho dopady zohledňovány při hodnocení nemajetkové újmy v trestním řízení. Dle dovolatelky by v odškodňovacím řízení měl soud od tohoto usnesení zcela odhlédnout a nezahrnovat ho do hodnocení intenzity nemajetkové újmy žalobce. Dovolatelka má tedy za to, že nemajetkovou újmu vzešlou ze zákonného rozhodnutí není možné hodnotit a promítnout do celkového zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání.
5. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona české národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále „OdpŠk“) právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
10. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
11. Dle § 31 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
12. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v závěru, že stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 - uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz).
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na řešení otázky nezákonnosti trestního stíhání a nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy tímto stíháním způsobené. Nezákonné trestní stíhání dle výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ze zákona a ani ze závěrů judikatury subsumováno pod nezákonné rozhodnutí. Od této zákonem stanovené skutkové podstaty je pouze analogicky odvozena odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání.
14. Na otázce vymezené v dovolání žalované napadené rozhodnutí nestojí, neboť odvolací soud nehodnotil zákonnost či nezákonnost rozhodnutí, nýbrž skutečnost, zda v důsledku nezákonného trestního stíhání mohla žalobci vzniknout nemajetková újma. Tato skutečnost diskvalifikuje danou otázku z možnosti založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. , neboť absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání, že na řešení právní otázky jím vymezené rozsudek odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
15. Namítá-li pak dovolatelka, že na rozhodnutí, jímž bylo vydáno předběžné opatření, které nebylo zrušeno pro nezákonnost, by nemělo být pohlíženo optikou nezákonného rozhodnutí, pokud nebylo zrušeno pro nezákonnost a neměla by být ani zohledňována nemajetková újma vzešlá z takového rozhodnutí, dovolací soud podotýká, že dle obsahu dovoláním dotčeného rozsudku odvolací soud zákonnost předběžného opatření nijak nezpochybnil; naopak uvedl, že předmětné předběžné opatření v dané věci nebyl samostatným odpovědnostním titulem a z tohoto titulu není založena odpovědnost státu za vzniklou nemajetkovou újmu.
16. Odvolacím soudem přijaté závěry nekolidují s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, jenž se – na rozdíl od věci nyní projednávané – týkal odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud konstatoval – nepřiléhavě k tomuto případu – že stát neodpovídá za škodu, pokud nebylo rozhodnutí, jímž se omezují práva žalobce, zrušeno pro nezákonnost.
17. Přiléhavost postrádá též odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, vycházející ze zcela odlišné skutkové situace, kdy dovolací soud vyslovil závěr, dle nějž nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení a ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. V odkazované věci ovšem nespojili žalobci požadavek na odškodnění za nemajetkovou újmu s výsledkem trestního stíhání (jak to učinil žalobce v přítomné právní věci), ale s rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení (o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu), jež nebylo pro nezákonnost zrušeno.
18. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu