28 Cdo 1764/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce V. V., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti žalované S. O.
Ž.a.s., zastoupené JUDr. L. M., advokátem, o zaplacení částky 492.806,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 144/2006,
o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2008,
č.j. 21 Co 311/2007-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení částky 492.806,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že
provedením stavebních úprav zhodnotil nemovitost ve vlastnictví žalované.
Zhodnocení ocenil na základě znaleckého posudku částkou 320.098,- Kč. Protože
žalovaná neoprávněně vypověděla smlouvu o nájmu nebytových prostor a žalobce
tak nemohl plnit své závazky vůči společnosti P. p., a.s, domáhal se rovněž
náhrady škody ve výši 141.155,- Kč a nákladů řízení ve výši 31.553,- Kč, které
byl uvedené společnosti povinen zaplatit na základě rozhodnutí soudu.
Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Prostějově ze dne 9. 8. 2006, č.j. 6 C 144/2006-29, kterým byla žaloba
zamítnuta. Smlouvu o nájmu nebytových prostor shledal neplatnou, a proto
výpovědí neplatné smlouvy nemohla vzniknout žalobci škoda. Nárok na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého zhodnocením nemovitosti nepřiznal s
odůvodněním, že žalovaná v průběhu řízení úspěšně uplatnila námitku promlčení.
Za situace, kdy odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně v
projednávané věci, může být dovolání shledáno přípustným jen při splnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolatel vymezil dvě
otázky zásadního právního významu, které se týkaly výlučně otázky promlčení
nároku z bezdůvodného obohacení:
Je pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1
obč. zák. rozhodné subjektivní hledisko vnímání této skutečnosti ze strany
oprávněného?
Je soud při rozhodování o počátku běhu subjektivní lhůty dle § 107 odst. 1 obč.
zák. povinen konkretizovat míru potřebné starostlivosti, kterou je oprávněný
povinen zachovat, aby zjistil, že došlo na jeho vrub k bezdůvodnému obohacení?
Uvedené otázky byly v konstantní judikatuře dovolacího soudu vyřešeny tak, že
„pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro vydání plnění z
bezdůvodného obohacení je rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom,
že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal.
Vyžaduje se skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného a tedy nepostačuje, že
měl možnost se potřebné skutečnosti dovědět i dříve“ (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). „Touto vědomostí však
ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž
pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení
dovodit“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo
927/98). Ze zjištěného skutkového stavu přitom plyne, že žalobce si byl
nejpozději v červnu roku 2001 vědom okolnosti, že v důsledku provedených
stavebních úprav na nemovitosti ve vlastnictví žalované se vůči němu žalovaná
bezdůvodně obohatila (na úkor žalobce došlo ke zvýšení majetku žalované) a to o
částku vyplývající ze znaleckého posudku, který si žalobce k ocenění zhodnocení
nemovitosti nechal sám vyhotovit. Žalobce si byl nejpozději v červnu roku 2001
vědom skutkových okolností, které zakládaly jeho nárok vůči žalované. Podle
shora citované judikatury je přitom pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby
nerozhodné, kdy žalobce z rozhodných skutečností učinil právní závěr o tom, že
mu nárok vznikl. Žalobce své právo uplatnil u soudu až dne 22. 9. 2003, kdy mu
marně uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta.
Závěr o zásadním právním významu nemohou založit ani námitky dovolatele, že
soud prvního stupně nevyslechl jím navržené svědky, k čemuž odvolací soud
nepřihlédl. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci v souladu
s konstantní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, podle níž ze zásad
řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy,
které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích
(včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008). Odvolací soud
skutkové závěry soudu prvního stupně převzal, přičemž soud prvního stupně o
vznesených důkazních návrzích řádně na jednání dne 9.8.2006 rozhodl a současně
vyložil, o jaké důkazy své rozhodnutí opřel. Nelze proto uzavřít, že by zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele se týkaly pouze otázky promlčení jeho
nároku z bezdůvodného obohacení, nezabýval se dovolací soud, jsa vázán
dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), nárokem žalobce z titulu náhrady
škody.
Protože žádná ze vznesených dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním
právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání
podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu