28 Cdo 1775/2024-250
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. A., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 349/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2024, č. j. 14 Co 257/2023-207, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. ledna 2024, č. j. 14 Co 257/2023-207, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 6 C 349/2022-154, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o převodu náhradního pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, obci XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Žalobce coby oprávněná osoba ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), uplatnil projednávanou žalobou nárok na vydání náhradního pozemku za nevydané původní pozemky ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobce. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobci v řízení podařilo prokázat existenci svého restitučního nároku, výši jeho dosud neuspokojené části, liknavost žalované v postupu při uspokojování daného nároku i vhodnost zvoleného pozemku k převodu. Dále uvedl, že na základě znaleckého posudku zjištěná cena pozemku (38.159,80 Kč) nepřevyšuje výši dosud neuspokojené části restitučního nároku žalobce (z původní hodnoty 5.814.699 Kč zbývá uspokojit 761.205,32 Kč), pročež se soud nemusel zabývat případnou otázkou bezdůvodného obohacení.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 1. 2024, č. j. 14 Co 257/2023-207, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se k uspokojení části restitučního nároku nabyvatele na převod náhradních pozemků ve zbývající výši 27.999,16 Kč převádí shora specifikovaný pozemek a nabyvatel je povinen zaplatit převodci na vyrovnání bezdůvodného obohacení částku 10.000 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud zčásti přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, nesouhlasil však s úsudkem ohledně zbývající výše restitučního nároku, přičemž uzavřel, že restituční nárok žalobce činí již pouze 27.916 Kč. Cena převáděného pozemku je přitom 38.159,80 Kč, tedy žalobci se dostává hodnoty vyšší, než na niž má nárok. Tím na jeho straně vzniká na úkor žalované bezdůvodné obohacení, které následně stanovil úvahou [podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] při zohlednění relevantních kritérií na částku 10.000 Kč.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Předně pokládá otázku, zda je možné vydat náhradní pozemek, přestože hodnota daného pozemku přesahuje výši zůstatku restitučního nároku více než nepatrně. V řečené problematice se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, případně jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Také nesouhlasí se závěrem, že je možné předmětný pozemek vydat, neboť jí při rozhodování o povinnosti žalobce doplatit bezdůvodné obohacení nepřiznal přiměřenou a rozumnou náhradu (krajský soud přiznal žalované náhradu za přečerpání restitučního nároku ve výši 10.000 Kč, přičemž nárok byl přečerpán ve vyšší míře, konkrétně ve výši 10.160,64 Kč), čímž se rovněž odchýlil od již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.
4. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř. žádá dovolací soud o odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku.
5. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž daný mimořádný opravný prostředek považuje za nepřípustný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a uložil žalované uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, podle kterého smlouva o převodu náhradního pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě; je-li na oprávněnou osobu v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než je hodnota odňatého pozemku (odňatých pozemků), dojde na straně oprávněných osob k bezdůvodnému obohacení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012). To však nemůže být vykládáno tím způsobem, že hodnota odňatého a náhradního pozemku se musí shodovat zcela přesně (dva totožné pozemky ostatně neexistují a takovýto požadavek by proto ani neodpovídal realitě); hodnoty těchto pozemků však musí být přiměřené (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, a dále judikaturu v něm citovanou). Za vhodný náhradní pozemek lze tedy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu považovat i takový pozemek, jehož hodnota nepatrně převyšuje restituční nárok oprávněné osoby, jež souhlasí s úhradou doplatku ceny pozemku Pozemkovému fondu ČR, resp. Státnímu pozemkovému úřadu (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, nebo usnesení téhož soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 927/2019).
10. V předmětné při bylo zjištěno, že restituční nárok žalobce na převod náhradního pozemku podle zákona o půdě činí ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu 27.916 Kč, přičemž náhradní pozemek, o němž rozhodl odvolací soud, byl oceněn částkou 38.159,80 Kč, což znamená, že hodnota náhradního pozemku převedeného na žalobce převyšuje hodnotu zbývající části jeho restitučního nároku o 10.243,80 Kč. Dle nazírání dovolacího soudu se v případě posouzení přiměřenosti rozdílu mezi náhradním pozemkem a restitučním nárokem oprávněné osoby přihlédne k celkové hodnotě restitučního nároku (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020), nikoliv toliko k jeho zbývající výši. To ostatně odpovídá i smyslu a účelu restitučních předpisů, při jejichž aplikaci nelze postupovat restriktivně a formalisticky, ale naopak je nutné používat je citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s respektem k citovanému smyslu a účelu zákona (k tomu viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2299/13, bod 23, nebo ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, bod 41).
11. Co se týče výše bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 2991 a § 2999 odst. 1, věty první, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), Nejvyšší soud uvádí, že dle již citovaného rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, patří situace, které nastávají v souvislosti s konečným vypořádáním restitučního nároku oprávněné osoby vydáním náhradních pozemků (v režimu ustanovení § 11a zákona o půdě), mezi případy, v nichž je vydání bezdůvodného obohacení v relutární formě zásadně jediné možné, a to, je-li výsledkem tohoto vypořádání přečerpání restitučního nároku oprávněné osoby, tato osoba souhlasí s úhradou rozdílu mezi výší restitučního nároku a cenou vydaných náhradních pozemků a nejde o situaci, v níž je přeplatek ve prospěch restituenta zjevně nepatrný. Tehdy také zpravidla nebude možné vypořádání přečerpaného rozsahu uplatněného restitučního nároku řešit oddělením ekvivalentní části některého z pozemků užitého k vypořádání restitučního nároku geometrickým plánem, pokud by to odporovalo hospodárnému a rozumnému uspořádání poměru mezi oprávněnou a povinnou osobou, například vznikl-li by oddělením části některého z pozemků pozemek nevhodného tvaru či zanedbatelné výměry, pro nějž by povinná osoba měla v budoucnu stěží nějaké využití.
12. Za naznačené situace nepřipadá v úvahu stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení v závislosti na zjištění ceny v místě a čase obvyklé (zde obvyklé ceny pozemku či pozemků), neboť se zmíněným způsobem nestanoví ani výše finanční náhrady, na níž má oprávněná osoba právo za pozemky, které jí nelze vydat a za něž jí nelze poskytnout ani náhradní pozemek, nicméně výše finanční náhrady by měla být přiměřená a rozumná. Je tedy na soudu zjišťujícím výši bezdůvodného obohacení, aby v poměrech projednávané věci vymezil taková relevantní kritéria, na jejichž základě bude moci výši nároku určit.
Mezi ně se nepochybně řadí celková výše restitučního nároku oprávněné osoby, dané kritérium však nemůže být pro posouzení přiměřenosti výše náhrady za bezdůvodné obohacení kritériem jediným v situaci, v níž se nemůže poměřovat s hodnotou věci (a zprostředkovaně plnění), již podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. nelze bezezbytku stanovit. Při určení výše bezdůvodného obohacení se tak soudu otevírá prostor pro stanovení výše nároku úvahou (§ 136 o. s. ř.), v jejímž rámci by měl být zohledněn například cenový vývoj u určitého druhu (kultury) pozemku (či pozemků), jehož vydáním byl již restituční nárok oprávněné osoby přečerpán, přičemž by mělo být přihlédnuto i ke kritériím vážícím se ke kvalitativním aspektům pozemku (u zemědělského pozemku např. půdní bonitě, vlivu polohy a dalším vlivům působícím zejména na využitelnost pozemků pro zemědělskou výrobu, jako jsou přírodní nebo technické překážky, popř. vyhlášení zvláště chráněných území), která jsou zpravidla určující (u zemědělského pozemku) pro zjišťování ceny výnosovým způsobem.
13. Stanovil-li odvolací soud výši bezdůvodného obohacení úvahou (podle § 136 o. s. ř.) při zohlednění relevantních kritérií – vedle přihlédnutí k výši restitučního nároku žalobce reflektoval ocenění vydávaného pozemku ve znaleckém posudku (další kritéria přitom nestanovil především se zřetelem na hospodárnost a racionalitu zvoleného řešení) – a nevyšel-li pouze z obvyklé ceny pozemku, nýbrž úvahou dospěl k závěru, že lze výši bezdůvodného obohacení stanovit na částku 10.000 Kč, která by měla náležitě vypořádat poměr mezi účastníky, nelze dané řešení krajského soudu v předmětné části označit za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud nezohlednil závěr rozsudku zdejšího soudu ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1543/2021, dle něhož je nezbytné při určení výše bezdůvodného obohacení zohlednit koeficient, jenž odráží míru inflace, a vyrovnává tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona o půdě do současnosti, jehož hodnota dosahovala dle citovaného rozhodnutí v roce 2021 pro potřeby určení finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě čísla 6 (resp. 5,39 v případě zohlednění principu ex favore restitutionis uplatňujícího se při interpretaci restitučního zákonodárství).
V přítomné věci se však již ve světle recentní judikatury Ústavního soudu nejeví koeficient šestinásobku dostatečným (srovnej především nález tohoto soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, bod 33). Bude tak na odvolacím soudu, aby úvahou (§ 136 o. s. ř.) stanovil přiměřenou a rozumnou výši bezdůvodného obohacení odrážející rovněž míru inflace, a vyrovnal tím snížení hodnoty peněz v období mezi účinností zákona o půdě a současností.
14. Z vylíčeného je zjevné, že právní posouzení věci odvolacím soudem (jde-li o závěr, že žalobce je povinen zaplatit žalované bezdůvodné obohacení ve shora naznačené výši, jež neodráží míru inflace), nelze ve světle výše podaného výkladu shledat správným. Jelikož bylo dovolání podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku meritorním i závislém nákladovém výroku a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
15. V situaci, v níž Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], neboť zrušením napadeného rozhodnutí se návrh na odklad právní moci vydaného rozhodnutí stal bezpředmětným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, dále pak k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
16. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
17. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu