U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobkyně obce Dolní Dvořiště, IČ 00245844, se sídlem v Dolním Dvořišti
62, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Zahradní 314/8, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o
určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 2 C 87/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2013, č. j. 22 Co 2497/2013-167,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl rozsudkem ze dne
14. 8. 2013, č. j. 2 C 87/2013 - 120 ve výroku I. zastavil řízení o určení, že
žalobkyně je vlastnicí části pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně ve výroku II. zamítl žalobu o určení,
že žalobkyně je vlastnicí pozemků blíže popsaných ve výroku II. rozsudku soudu
prvního stupně a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 22 Co 2497/2013-167, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně vyjma výroku v odstavci I., v němž zůstal odvoláním
nedotčen a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou podanou v úterý dne 2. 4. 2013 opravenou podáním ze dne 18. 4. 2013 domáhala určení svého vlastnického
práva k předmětným pozemkům s odůvodněním, že část těchto pozemků přešla do
jejího vlastnictví podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, když
tyto tvořily tzv. historický majetek obce, další část předmětných nemovitostí
byla žalobkyni jakožto přídělci přidělena rozhodnutím příslušného správního
orgánu na základě přídělu a vlastnictví k těmto pozemkům přešlo na žalobkyni
podle 2a téhož zákona ke dni 1. 7. 2000. Podáním ze dne 7. 8. 2013 a došlým
soudu téhož dne žalobkyně jednak upřesnila identifikaci požadovaných pozemků a
současně vzala žalobu zčásti zpět. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na danou věc aplikoval ustanovení
§ 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož je obec, na kterou přešlo
vlastnické právo na základě tohoto zákona a jejíž vlastnické právo dosud není
zapsáno v katastru nemovitostí, povinna nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit
návrh vůči katastrálnímu úřadu či podat žalobu na určení vlastnictví u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu
vlastnického práva na stát. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni nesvědčí věcná
aktivní legitimace pro vedení tohoto sporu a dále v tom, že ustanovení § 8
odst. 1 věta první zákona č. 172/1991 Sb. nestanoví lhůtu určenou podle dní,
týdnů, měsíců nebo let, pro jejíž počítání by bylo možné užít ustanovení § 122
odst. 1 - 3 o. z. Podle odvolacího soudu je-li hmotněprávní lhůta zákonem vymezena jako časový
úsek sloužící pro uplatnění práva tak, že její konec je vymezen zcela
konkrétním dnem, jímž takový časový úsek končí, musí být nejpozději v takto
určený den právo uplatněno, a to u soudu nebo vůči katastrálnímu úřadu. V daném
případě je hmotněprávní lhůta v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. definována
zcela určitě a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013, přičemž jde svou
povahou o lhůtu prekluzivní ve smyslu § 583 o. z. Odvolací soud vyslovil, že v
daném případě došlo k zániku práva žalobkyně v důsledku dvou právních
skutečností – tedy uplynutím prekluzivní (propadné lhůty) a opomenutím právo
uplatnit. O tom, že marným uplynutím dne 31. 3.
2013, jež byl posledním dnem,
kdy bylo možné podat žalobu (přímo u soudu) a zabránit zániku práva, svědčí i
věta druhá § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy, že při nesplnění
povinnosti podat žalobu nejpozději dne 31. 12. 2013, dnem 1. 4. 2013 přechází
vlastnické právo na stát. Zaujal názor, že u hmotněprávních lhůt, tudíž i
prekluzivních lhůt platí, že potřebný úkon musí být učiněn nejpozději poslední
den lhůty, tedy například žaloba musí být u soudu podána, nestačí jí podat
poslední den na poště k přepravě. Odvolací soud proto považoval zamítavé
rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, i když nepřisvědčil jeho úvaze o
tom, že v daném případě je časové vymezení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dobou, když se jedná o prekluzivní lhůtu. Odvolací soud dodával,
že tomuto závěru, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jenž byl posledním dnem,
kdy bylo možné podat žalobu přímo u soudu a zabránit zániku práva, svědčí i
věta druhá ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 172/19í1 Sb., které výslovně
stanoví, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Odvolací soud považoval odkaz odvolatelky na rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího
soudu uváděna v odvolání a závěry rozhodnutí týkajícího se zákona č. 328/1991
Sb. v dané věci za nepřípadný. Dospěl k závěru, že žalobkyně v zákonné lhůtě, tj. nejpozději dne 31. 3. 2013,
žalobu u soudu nepodala, proto nastala dnem 1. 4. 2013 podle § 8 odst. 1 věta
druhá zákona č. 172/1991 Sb. fikce přechodu vlastnického práva na stát. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tvrzením,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a zároveň se
nejedná o rozhodnutí ve věcech uvedených v § 238 nebo 238a o. s. ř. Tvrdila
existenci dovolacího důvodu nesprávném právního posouzení věci podle § 241a o.
s. ř. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že lhůta stanovená v § 8 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou speciální, na kterou nedopadá obecné pravidlo
o počítání lhůty vyplývající z ustanovení § 122 odst. 3 o. z.
Podle dovolatelky vymezení časového úseku podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991
Sb. je lhůtou k uplatnění práva u jiné osoby. Poskytnutí tohoto dodatečného
časového úseku pro případ, že poslední den časového úseku připadne na sobotu,
neděli nebo svátek je stanoveno v § 122 odst. 3 o. z., přičemž toto ustanovení
se uplatní i v případech, kdy zákonodárce nevymezil počítání času odlišným
způsobem.
V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
33/97, Pl. ÚS 3/94, IV. ÚS 365/97, I. ÚS 92/97, I. ÚS 754/01, I. ÚS 320/06, II.
ÚS 487/2000 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1857/2007. Namítala, že úprava
uvedená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. žádný speciální způsob počítání
času nebo lhůt neobsahuje, ustanovení § 122 odst. 3 o. z. je proto plně
aplikovatelné. Tvrdila, že stanovení právní fikce v ustanovení § 8 odst. 1 větě
druhé zákona č. 172/1991 Sb. není stanovením odlišného počítání času. Podle
dovolatelky žalobu na určení vlastnického práva podala včas v souladu s
ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s § 122 odst. 3 o. z.
a vlastnické právo tudíž na stát dne 1. 4. 2013 nepřešlo. Dovozovala, že v
případě pochybností o výkladu § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze aplikovat
ustálená výkladová pravidla vyjádřená zejména v judikatuře Ústavního soudu ČR.
Konstatovala, že primárním účelem celého zákona č. 172/1991 Sb. je vydat obcím
majetek, který jim byl ke dni 1. 1. 1950 znárodněn s tím, že výklad ustanovení
§ 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. uvedený odvolacím soudem je proto v rozporu
s účelem zákona č. 172/1991 Sb. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval
námitkou žalobkyně, že ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je v
rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny. Navrhla proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12.
2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., není přípustné,
neboť nemohl přisvědčit tvrzení dovolatelky, že při řešení právní otázky, zda
obec uplatnila včas svůj nárok podáním u soudu podle § 8 zákona č. 172/1991
Sb., v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v
otázce označené dovoláním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací
soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní
předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolacímu soudu jsou známy závěry plynoucí z jeho dosavadní judikatury, z níž
se připomínají závěry rozhodnutí ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1857/2007,
na které se v dovolání rovněž poukazuje. Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací
soud vyslovil k otázce posuzování lhůt podle zvláštního zákona a podle
občanského zákoníku: ,,Protože § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních
rehabilitacích neobsahuje zvláštní úpravu běhu lhůt a současně tu chybí
jakýkoli důvod pro odchýlení se od obecného pravidla, které došlo výrazu i v §
122 odst. 3 o. z., a konečně proto, že Ústavní soud v obdobné věci vyslovil
právní názor, který umožňuje použití § 122 odst. 3 o. z., dospěl dovolací soud
k závěru, že připadne-li poslední den lhůty podle § 13 odst. 3 zákona o
mimosoudních rehabilitacích na sobotu, neděli nebo svátek, uplyne tato lhůta
teprve nejbližší následující pracovní den.“
Z odůvodnění shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu dále plyne, že
tento respektoval judikaturu Ústavního soudu, když připomněl: „V otázce běhů
lhůt vyšel dovolací soud z nálezu Ústavního soudu z 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS
3/94, uveřejněného v Sb. n. u., sv. 1, č. 38 a pod č. 164/1994 Sb., kde se
uvádí: „Oprávněná osoba má právo vyzvat povinnou osobu k vydání věci do šesti
měsíců od počátku takto stanovené lhůty; jinak její nárok zanikne. … V § 122
odst. 3 občanského zákoníku je stanoveno, že připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Jestliže v souzené věci činila zákonná lhůta šest měsíců a počala
běžet dnem 1. 11. 1994, pak konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995, neboť tento
den se svým označením shoduje s označením dne, kdy nastala skutečnost určující
počátek lhůty. První den měsíce května 1995 byl však svátkem …. Proto posledním
dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. den 2. 5. 1995.“ Jakkoli
se nález týkal lhůty k výzvě pro vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona o
mimosoudních rehabilitacích není tu žádný důvod dospět v případě lhůty k podání
žádosti o náhradu za nevydanou věc podle § 13 odst 3 téhož zákona k odlišnému
právnímu závěru. Že pravidlo zakotvené v § 122 odst. 3 obč. zák. má obecný
význam, plyne i z nálezu Ústavního soudu z 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97,
uveřejněného ve Sb. n. u., sv. 9, č. 163, a pod č. 30/1998 Sb.: „I v českém
právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které
nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. … Mezi tyto obecně uznávané
právní principy bez jakékoli pochybnosti patří v oblasti práva ústavního
pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a
smysluplně vymezena od dob římských. Tato skutečnost ústavodárci, resp.
zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času
výslovně odlišným způsobem.“ Konečně lze poukázat i na nález Ústavního soudu z
25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, uveřejněný v Sb. n. u., sv. 12, č. 8: „V
našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu,
neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně
nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty
hmotněprávní; platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže
následující pracovní den (§ 122 odst. 3 občanského zák., § 60 odst. 3 trestního
řádu, § 27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. a § 57 odst. 3 o.s.ř. ). Jde o postup,
který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující
právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit své právo.“ Protože tedy § 13
odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje zvláštní úpravu běhu
lhůt a současně tu chybí jakýkoli důvod pro odchýlení se od obecného pravidla,
které došlo výrazu i v § 122 odst. 3 obč. zák., a konečně proto, že Ústavní
soud v obdobné věci vyslovil právní názor, který umožňuje použití § 122 odst. 3
obč. zák., dospěl dovolací soud k závěru, že připadne-li poslední den lhůty
podle § 13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích na sobotu, neděli nebo
svátek, uplyne tato lhůta teprve nejbližší následující pracovní den.“
Z uvedeného podrobného odůvodnění lze proto dovodit, že dovolací soud
se otázkou předloženou dovolacímu přezkumu v nyní projednávané věci zabýval,
při respektování těch rozhodnutí, na něž dovolání poukazuje. Jeho rozhodnutí,
potažmo rozhodnutí Ústavního soudu tak vyznívají ve zcela srozumitelný závěr o
možnosti aplikace obecného pravidla o počítání lhůt podle § 122 odst. 3 o.z.,
nestanoví-li ovšem konkrétní právní předpis jinak.
O posledně uvedený případ se jedná v této věci.
Odvolací soud přiléhavě poukázal na výslovné znění jím aplikovaného ustanovení
§ 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které nedává pochybnosti o tom, ke kterému
dni stíhala obec povinnost k uplatnění svého tvrzeného práva k historickému
majetku buďto podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí nebo podáním žaloby k soudu. Stejně tak lze přisvědčit gramatickému
a systematickému výkladu odvolacího soudu, který poukazoval na logický důsledek
neuplatnění práva obce podáním žaloby u soudu nejpozději dne 31. 3. 2013 s tím,
že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnictví takového majetku na stát v důsledku
fikce v tomto ustanovení uvedené. Jde tedy o další navazující časový údaj
určený nikoliv dny, týdny, nebo měsíci, nýbrž konkrétním datem uvedeným v
příslušném zákonu. Odvolacímu soudu, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, lze rovněž tak přisvědčit, pokud poukázal na skutečnost, že zákonodárce
v době přijetí této úpravy citovaného zákona muselo být zřejmé, že den 31. 3.
2013 je neděle a den 1. 4. 2013 je Velikonoční pondělí, tedy svátek. V důsledku
toho nepřichází do úvahy posuzování konce takto určené lhůty způsobem, který by
byl určen podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jehož počítání by bylo možné
užít ustanovení § 122 odst. 1 - 3 o. z. Odlišný závěr, který uplatňuje
dovolatelka s odkazem na primární účel zákona č. 171/1991 Sb., jenž je zajisté
rovněž normou restituční povahy a sleduje primárně vydat obcím majetek, který
jim byl ke dni 1. 1. 1950 znárodněn, tak nemůže nastoupit, neboť by se dostal
do rozporu s výslovným pokynem zákonodárce vedeným snahou určit definitivní den
posledního uplatnění takových nároků obcí. Kromě toho nelze ponechat stranou
ani princip právní jistoty, který zde nastupuje v případě jednoznačného znění
zákonné úpravy, logicky a systematicky na sebe navazující ve dni stanovení
posledního dne hmotněprávní prekluzívní lhůty a následně dne nastoupení právní
fikce nabytí vlastnictví státem.
Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí
odvolacího soudu řešilo otázku předloženou dovolacímu přezkumu způsobem
podřaditelným pod ustanovení § 237 o.s.ř. Odvolací soud tu rozhodl v souladu s
ustálenou judikaturou dovolací instance, která reflektuje i shora zmíněné
nálezy Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které
by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237
o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1).
Proti tomuto usnesení přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu