28 Cdo 1786/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Petra Hübnera, v
právní věci žalobkyně A. G., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Bytovému
podniku v P. v likvidaci, zastoupenému advokátem, 2/ Městské části P.,
zastoupené advokátem, 3/ městu P., zastoupenému advokátem, o vydání
nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 75/92, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002,
č. j. 15 Co 252/2002-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, č. j. 15 Co
252/2002-167, byl ve výroku o věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 5. 12. 2001, č. j. 9 C 75/92-124. Žalobkyni nebylo vyhověno,
žádala-li po žalovaných vydání nemovitostí – domu čp. 764 s pozemkem parc. č.
1190 (zastavěná plocha) a jedné poloviny spoluvlastnického podílu k domu čp.
443 a pozemku parc. č. 1191 (zastavěná plocha), vše zapsáno pro k. ú. Ž. a obec
P. u Katastrálního úřadu P.
Odvolací soud vyšel z prokázaného přijetí finančních náhrad žalobkyní,
ke kterému došlo na základě „Dohody mezi vládou Československé socialistické
republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených
nároků a finančních otázek“ (dále jen „dohoda“) z 29. 1. 1982. Žalobkyně
přijala náhradu ve výši 15.734,87 USD za dům čp. 764 a náhradu ve výši 5.293,-
USD za dům čp. 443. V důsledku přijetí těchto náhrad žalobkyní dospěl odvolací
soud k závěru, že nárok žalobkyně na případnou restituci podle nyní platných
předpisů zanikl. Citovaná dohoda mezi oběma státy vstoupila v platnost,
vzhledem ke svému právnímu charakteru, řádným způsobem a soud je k jejím
právním následkům povinen přihlížet ex offo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítla, že
dohoda z 29. 1. 1982 ji nemůže zbavit nynějších restitučních nároků, konkrétně
nároku uplatňovaného nyní podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních
rehabilitacích. Náhrada, kterou žalobkyně podle dohody obdržela, je zcela
neekvivalentní vůči hodnotě státem dříve neprávem jí odňatých nemovitostí.
Žalobkyni by se mělo dostat stejné satisfakce jako ostatním restituentům.
Dovolatelka zde odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn.
II. ÚS 366/98, řešící otázku vynuceného neekvivalentního plnění, na které
musela v minulosti přistoupit jedna ze stran kupní smlouvy ve vztahu k
prodávaným nemovitostem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili všichni tři žalovaní. Ve svých podáních, ve
kterých se vesměs rozebírají jak právní povaha mezivládní dohody ze dne 29. 1.
1982, tak i důsledky této dohody pro posuzovanou věc, navrhli zamítnout či
odmítnout dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená
advokátem, podala dovolání v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Při dalším postupu se však dovolací soud musel zabývat otázkou
přípustnosti podaného dovolání.
Shodné znění výroků rozsudků obou nižších instancí vyloučilo
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; nedošlo
ani k předchozímu zrušení prvostupňového rozsudku odvolacím soudem s vyslovením
závazného právního názoru, takže dovolání nebylo přípustné ani podle písm. b/
téhož ustanovení. V úvahu tedy připadala pouze přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. pro zásadní význam napadeného rozhodnutí ve
věci samé po právní stránce, přičemž by právní otázka určující pro rozhodnutí
musela být řešena dovolacím soudem či odvolacími soudy kontradiktorně, neřešena
vůbec, nebo řešena v rozporu s hmotným právem.
O žádný z těchto případů však v posuzované věci nešlo.
Nejvyšší soud řešil právní otázku, jak byla nastolena dovolatelkou, již
dříve, a opakovaně dospěl vždy ke stejnému právnímu závěru. Došlo-li na základě
citované dohody z 29. 1. 1982 k vyplacení náhrady fyzické osobě – státnímu
občanu USA (náhrady účelově určené, zde za státem odňaté nemovitosti),
znamenalo to zproštění se závazků ze strany státu (českého, předtím
československého) vůči příjemcům této náhrady. Přijetí náhrady tedy znamená i
nedůvodnost nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. o
mimosoudních rehabilitacích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9.
2002, sp.zn. 28 Cdo 491/2002).
Dovolací soud poznamenává, že jeho právní názor nepostrádá ústavní
konformitu. V obdobné věci, v níž skutkový stav (přijetí náhrady za konkrétním
účelem) odpovídal zjištěnému stavu v nyní posuzované věci, odmítl Ústavní soud
stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo
1458/2000, jako zjevně neopodstatněnou. Stalo se tak usnesením ze dne 11. 3.
2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000.
Neobstojí ani citace nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 10. 1999, sp.
zn. II. ÚS 366/98, jak jej k podpoře svých námitek uvádí dovolatelka. Citovaný
nález řeší v obecné rovině otázku ekvivalence plnění z kupní smlouvy ve vztahu
k nápadně nevýhodným podmínkám, nikoli ovšem v situaci, kdy by žalobní nárok
byl dotčen aplikací jakékoli mezinárodní dohody s příslušnými následky. Dohoda
ze dne 29. 1. 1982 tedy zde působí jako lex specialis, včetně posouzení otázky
výše náhrady přijaté dovolatelkou, aniž by se dovolací soud mohl dále zabývat
ekvivalencí této náhrady v relaci k dřívější či nynější hodnotě odňatých
nemovitostí.
Dovolací soud závěrem shledal, že s ohledem na správnou aplikaci
hmotného práva i na konstantní řešení určující právní otázky judikaturou
nenastala žádná ze zákonem presumovaných situací, jež by mohly založit podle §
237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání ze strany žalobkyně.
Proto bylo dovolání žalobkyně odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první, §
218 písm. c/ o. s. ř.).
Přes odmítnutí dovolání (§ 146 odst. 3 o. s. ř.) nepřiznal dovolací
soud žádnému ze žalovaných náklady dovolacího řízení, spočívající v odměně
zástupců za podané vyjádření k dovolání. Dovolací soud považoval ve smyslu §
150 o. s. ř. za důvody hodné zvláštního zřetele pro toto rozhodnutí skutečnost,
že nepřikročil k meritornímu posouzení dovolání, jakož i ten fakt, že vyjádření
protistran nepřinášela oproti jejich tvrzením před nižšími instancemi, jakož i
oproti argumentaci soudů obou stupňů, žádné nové podstatné argumenty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu