28 Cdo 1792/2021-913
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce I. W., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr.
Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti
žalované P. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení částky 3.427.700,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 14/2016,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 30.
března 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, o návrhu žalované na
odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021,
č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 23
Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, se odkládá do právní moci rozhodnutí o
dovolání podaném v této věci.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12.
2019, č. j. 15 C 14/2016-725, ve spojení s usnesením ze dne 2. 4. 2020, č. j.
15 C 14/2016-745 (dále „samostatné usnesení“), uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci částku 730.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05
% ročně z částky 730.000,- Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.). Dále
zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky
2.697.700,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky
3.427.700,- Kč od 4. 11. 2016 do 14. 12. 2016 a se zákonným úrokem z prodlení
ve výši 8,05 % ročně z částky 2.697.700,- Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení
(výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce
náklady řízení ve výši 547.905,70 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit České
republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši
29.620,87 Kč (výrok IV.) Žalované uložil povinnost nahradit České republice na
účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši 10.532,13 Kč
(výrok V.).
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020,
rozsudek soudu prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením ve výroku I.
potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci částku 2.697.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15.
12. 2016 do zaplacení; ve zbytku tento výrok rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení se samostatným usnesením potvrdil (výrok II.). Žalované uložil
povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 581.048,- Kč (výrok III.) a náklady odvolacího řízení ve
výši 125.603,92 Kč (výrok V.). Žalované dále uložil povinnost nahradit České
republice náklady řízení státu ve výši 20.077,- Kč na účet Okresního soudu v
Příbrami (výrok IV.) a na účet Krajského soudu v Praze ve výši 1.131,- Kč
(výrok VI.).
Proti rozsudku odvolacího soudu doručeného žalované (dále „dovolatelka“) dne 4.
5. 2021 bylo podáno dovolání, jež bylo dodáno do datové schránky soudu prvního
stupně dne 28. 5. 2021. Dovolatelka obsahově vymezuje přípustnost dovolání
odkazem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), přičemž předkládá k posouzení
otázky hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě má za to, že jedna z těchto
otázek nebyla pro svou specifičnost v rozhodovací praxi dovolacího soudu
jednoznačně vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci.
V rámci podaného dovolání dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku
odvolacího soudu. Návrh odůvodnila újmou, která by jí neprodlenou exekucí
vznikla [postižení jediného možného majetku, jímž je nemovitost, v níž společně
se synem bydlí a má tam domácnost, výše přisouzené částky a dále nedobytnost
této částky na žalobci jako osobě zatížené řadou vedených exekučních řízení
nazpět po případném zrušení rozsudku odvolacího soudu].
Žalobce s návrhem žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu
nesouhlasil.
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro
dovolací přezkum rozhodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne
30. 3. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.), před
rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost
napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí
hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí,
je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad
právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení.
S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243
písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí
být splněny kumulativně, to, že:
1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je
včasné
a přípustné (subjektivně i objektivně),
2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo
zahájit (případně nařídit) exekuci,
3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí
by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech,
4) podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k
hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v
§ 241a odst. 1 o. s. ř.,
5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne
se právních poměrů třetí osoby).
Závažnost újmy, která dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí
(exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). K tomu, aby dovolací soud mohl
závažnost újmy posoudit, musí dovolatel uplatnit potřebná tvrzení a označit či
předložit k jejich prokázání důkazy, ledaže je závažnost hrozící újmy zřejmá
přímo z obsahu spisu.
Na podkladě shora ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatelky na
odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této
věci Nejvyšší soud uzavírá (v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupný na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz), že dovolání žalované nemá vady, které by bránily
v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně [podala
jej žalovaná jako účastník řízení, v jejíž poměrech nastala rozhodnutím
odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší
(shodně srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 3526/2017, jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz, a judikaturu dovolacího soudu v tomto rozhodnutí
uvedenou)] i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti
vypočtených v § 238 o. s. ř.), důvod přípustnosti dovolání, jakož i důvod
dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům
vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Konečně, dovolatelce
je věcnými, jakož i akcesorickými výroky, rozsudku odvolacího soudu uložena
povinnost k zaplacení peněžitého plnění ve značné výši, jež může být - v
případě, že by nebyla splněna dobrovolně – vymožena v řízení o výkonu
rozhodnutí nebo v exekučním řízení s obtížně reparovatelnými následky.
Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání, jež směřuje
proti rozhodnutí ve věci samé) na základě shora uvedeného návrhu žalované na
odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č.
j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, jako opodstatněnému vyhověl [§ 243 písm.
a) o. s. ř.].
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i
žalované rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co
303/2020, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením ve
výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci částku 2.697.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05
% ročně od 15. 12. 2016 do zaplacení; ve zbytku tento výrok rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením potvrdil (výrok II.).
Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení
před soudem prvního stupně ve výši 581.048,- Kč (výrok III.) a náklady
odvolacího řízení ve výši 125.603,92 Kč (výrok V.). Žalované dále uložil
povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 20.077,- Kč na
účet Okresního soudu v Příbrami (výrok IV.) a na účet Krajského soudu v Praze
ve výši 1.131,- Kč (výrok VI.).
4. Odvolací soud dovodil, že úmyslem účastníků řízení bylo předmětné
nemovitosti společně užívat k bydlení a podnikání, a tudíž nepovažoval za nutné
se zabývat výší částky, kterou žalobce případně přispěl na zaplacení kupní ceny
předmětných nemovitostí. Dále uvedl, že každý z účastníků řízení se na
zhodnocení nemovitosti podílel z jedné poloviny, jelikož mezi účastníky řízení
nebyla uzavřena dohoda o způsobu vnášení investic do předmětných nemovitostí a
žalobce tak investoval do nemovitostí ve vlastnictví žalované s jejím souhlasem
podmíněným trváním partnerského soužití. Se zánikem společného soužití
účastníků řízení v prosinci 2015 pak dle názoru odvolacího soudu odpadl důvod,
pro který žalobce prováděl investice do předmětných nemovitostí, a tudíž v
prosinci roku 2015 došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, a
to v částce přesahující 4.000.000,- Kč, neboť dle znaleckého posudku
vyhotoveného znaleckým ústavem PROFI-TEN a. s. došlo ke zhodnocení předmětných
nemovitostí ke konci roku 2015 o částku 8.318.000,- Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc
je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro
existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud jednoznačně
nevyřešené. Nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že se žalobce na zhodnocení
předmětných nemovitostí podílel z jedné poloviny, měl-li možnost je užívat. Má
za to, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda se výlučný majetek žalované
zvýšil skutečně jen v příčinné souvislosti s jednáním žalobce. Domnívá se, že
při vypořádání družského vztahu se dle judikatury dovolacího soudu posuzuje v
souladu s pravidly o vypořádání bezdůvodného obohacení jak nárok na vrácení
částky investované do kupní ceny nemovitosti, tak i investice zohlednitelné ve
zhodnocení cizí nemovitosti. V tomto směru odkazuje na závěry vyjádřené v
rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze
dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
3053/2013 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího
soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Podotýká rovněž, že žalobce tížilo důkazní břemeno
ohledně prokázání žalobních tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti byly
zakoupeny a rekonstruovány z jeho výlučných prostředků. Dle mínění dovolatelky
se však odvolací soud důkazním břemenem žalobce nikterak nezabýval a v rozporu
s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010,
přenesl důkazní břemeno na žalovanou. Dále vyjadřuje nesouhlas s postupem
odvolacího soudu, jenž se nezaobíral věcným obsahem znaleckého posudku a jeho
dodatků, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32
Cdo 5698/2016, soud nemá povinnost závěry znaleckého zkoumání bez dalšího
převzít. Zdůrazňuje, že v dodatku č. 5 znaleckého posudku, zpracovaného dle
zadání odvolacího soudu, se znalec nezabýval tím, jak se rekonstrukce promítla
do obvyklé ceny předmětných nemovitostí, ale tím, jaká je obvyklá cena
rekonstrukce. Upozorňuje také na porušení ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces, jelikož odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění
soudu prvního stupně, aniž by však zopakoval důkazy provedené před
prvoinstančním soudem, a nadto rozhodující dodatek č. 5 znaleckého posudku byl
žalované předložen až na jednání před odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
6. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího
soudu. Podotkl rovněž, že žalovaná ve svém dovolání řádně nevymezila
předpoklady přípustnosti dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o
dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9.
2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30.
3. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením
§ 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je v dále uvedeném rozsahu přípustné pro řešení
dovolatelkou obsahově vymezené otázky hmotného práva, jakými pravidly se v
intencích skutkové podstaty bezdůvodného obohacení založeného na poskytnutí
plnění na základě právního důvodu, který posléze odpadl, řídí vypořádání vztahů
ze zaniklého družského poměru, za jehož trvání byly jedním druhem poskytnuty
finanční prostředky (investice) na koupi a zhodnocení nemovitosti ve výlučné
vlastnictví druhého z nich; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242
odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.
13. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod
dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných
v nalézacím řízení.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle ustanovení § 3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a
povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále
stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se
práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv
uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními
předpisy (odst. 3).
16. V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, Nejvyšší
soud, s odkazem na dřívější rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedl, že za
„jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“,
považuje přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje
jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Připomněl přitom, že důvodová
zpráva k tomuto zákonu se jakožto inspiračního zdroje dovolává § 763 odst. 1
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále „obch. zák.“), který hovořil o „právních vztazích“. Dosavadní právní
předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž
zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou
řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za
účinnosti nového zákona. Shodně jako citované přechodné ustanovení zákona č.
89/2012 Sb. je na pravidlu, že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u
jeho vzniku“, založeno i ustanovení § 763 odst. 1, věta první a druhá, obch.
zák., dle kterého platilo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které
vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti
tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení
závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto
zákona se řídí dosavadními předpisy.
17. Již v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005,
uveřejněném pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud, vyložil, že „přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák.
neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo,
ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem
účinnosti obchodního zákoníku. V tom se ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák.
zásadně liší od koncepce nepravé zpětné působnosti, přijaté v ustanovení § 868
obč. zák.“. Ve skutkových poměrech jím posuzované věci dále formuloval závěr,
že „právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklé v důsledku
odstoupení od závazku podléhajícího režimu hospodářského zákoníku, je právem
vzniklým z tohoto závazku (právního vztahu) ve smyslu § 763 odst. 1 obch. zák.,
a proto se toto právo rovněž řídí hospodářským zákoníkem. I když v tomto
případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem
vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy),
které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným
majetkovým prospěchem na straně žalované.“ Závěry citovaného rozsudku
dovolacího soudu jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, ze dne
22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, a ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo
807/2016).
18. Z výše uvedeného výkladu vážícímu se k aplikaci přechodného
ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. vyplývá, že soudy obou stupňů použily na
posouzení důvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení
spočívajícího v poskytnutí plnění z právního důvodu, který později odpadl
(odvolací soud explicitním příklonem k právnímu posouzení věci přijatým
prvostupňovým soudem) nesprávný právní předpis, jestliže v poměrech
projednávané věci nevycházely ze skutkového zjištění, že právní důvod, v jehož
důsledku měl žalobce poskytnout tvrzené investice do nemovitosti ve výlučném
vlastnictví žalované, tedy navázání družského poměru a společného soužití
žalobce a žalované, vznikl již za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč.
zák.“). Omyl při právním posouzení spočívající v aplikaci nesprávného právního
předpisu však sám o sobě současně nezpůsobuje rozpor dovoláním dotčeného
rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totiž
se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení § 2991 a násl.
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014, použitelná
v poměrech obou právních úprav (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
19. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
20. Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
21. Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co
bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
22. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné
obohacení chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost
profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo
toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného
obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání
obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž
došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění
práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na
jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Pasivní věcná legitimace
k jeho vrácení (§ 451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se
plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo
snížení pasiv, případně se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za
běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3.
2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006).
23. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z
právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku
poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v
důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl);
okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným
obohacením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp.
zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28
Cdo 3053/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2598/2014). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§
48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody
stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36
odst. 2, věta druhá, obč. zák.).
24. Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či
bytovou jednotku) z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení
vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou
dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto
účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti
či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro
společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází
zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné
soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2.
2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4.
2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
25. Z výše připomenuté judikatorní reflexe institutu bezdůvodného
obohacení se podává, že bezdůvodně obohacený je povinen bezdůvodně ochuzenému
vydat vše, oč se v důsledku plnění jiného buď zvýšila jeho majetková aktiva,
anebo nesnížila majetková pasiva, popřípadě nezmenšil majetkový stav, ač by se
tak za běžných okolností stalo. V případě pořízení či zhodnocení nemovitosti se
pak plnění jiného v poměrech bezdůvodně obohaceného projeví i přijetím
(zaplacením) kupní ceny nemovitosti nabyté do jeho výlučného vlastnictví nebo
navýšením hodnoty nemovitosti zjištěným jako rozdíl mezi její obvyklou cenou
před vynaložením investovaných prostředků bezdůvodně ochuzeným a obvyklou cenou
po provedené investici (k tomu srovnej např. Zprávu o zhodnocení stavu
rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu
občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj
34/74, publikovanou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo
477/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4047/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
3580/2011, popřípadě dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008).
26. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) zhodnocení
předmětných nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované přičiněním žalobce
(jím investovanými prostředky) založil na konstrukci rovnodílného podílu
žalobce a žalované na takovém zhodnocení. Vycházel přitom z úmyslu účastníků
řízení společně žít a nemovitosti využívat k bydlení a v případě žalobce i k
podnikání. Tento úmysl mělo prokazovat jejich následné konkludentní jednání,
kdy prováděli poměrně rozsáhlé rekonstrukce, na nichž se prací i finančními
prostředky oba podíleli. Shodný podíl účastníků na provedených investicích
odvolací soud pak dovodil i ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření
dohody účastníků, „jak který z nich bude do nemovitosti investovat a jak a kdy
budou práce prováděny, kdo je bude řídit a případně se i vlastní prací podílet
na jejich realizaci.“ S takovou konkluzí, pomine-li dovolací soud, že nemá
žádnou reflexi ve skutkovém stavu zjištěném v nalézacím řízení soudem prvního
stupně a ani v řízení odvolacím, se nelze ztotožnit, neboť je ve zřetelném
napětí s judikatorními závěry (výše připomenutými) o provázanosti vložených
investic jednoho z účastníků a zvýšení majetkové hodnoty věci ve výlučném
vlastnictví druhého z nich. Ani z dohody, byť konkludentně uzavřené, o
společném soužití a ani z absence (neprokázání existence) dohody o určitém
rozsahu finanční participace účastníků na prováděných rekonstrukcích nelze
ničeho usoudit na objem skutečně investovaných prostředků každým z účastníků
družského poměru, jenž je jediným relevantním kritériem pro zjištění, jak velký
podíl na zhodnocení cizí věci měl investující bezdůvodně ochuzený. Způsob
vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovanou přijatý
odvolacím soudem, jenž je promítnut do měnící části věcného výroku II.
dovoláním napadeného rozsudku, je tudíž v rozporu se závěry ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
27. Jestliže dovolací soud přípustnosti dovolání žalované mohl
přisvědčit v rozsahu, v němž postihuje tu část výroku II. rozsudku odvolacího
soudu, v níž byl (ve výroku II.) rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení se
samostatným usnesením, částečně změněn a žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 2.697.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím
od 15. 12. 2016 do zaplacení, pak ovšem dovolání, jež (rovněž) směřovalo proti
výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, ve spojení se samostatným usnesením (o povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 730.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05
% ročně, jdoucím od 15. 12. 2016 do zaplacení), přípustné není. I když odvolací
soud pod bodem 10. odůvodnění napadeného rozsudku poněkud méně srozumitelně
uvádí, že „nepovažoval za nutné zabývat se podrobně tím, jakou částkou případně
žalobce přispěl na zaplacení kupní ceny nemovitosti“, aproboval právní
posouzení věci přijaté soudem prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení
žalované na úkor žalobce o částku 730.000,- Kč (součet zaplacené kupní ceny
nemovitosti žalobcem ve výši 430.000,- Kč a na podíl žalobce na zhodnocení
nemovitosti v důsledku vynaložené investice na opravu střechy), jež je založeno
v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu na prokázání
předmětných investic žalobcem v řízení před soudem prvního stupně.
28. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky použití odpovídající
metodiky znaleckého zkoumání, má-li být pro účely řízení o vydání bezdůvodného
obohacení jeho výsledkem zjištění výše zhodnocení nemovitosti jako rozdílu její
obvyklé ceny před a po vložení investic. Ani při řešení této otázky se odvolací
soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a současně se
ani nejedná o otázku, kterou by dovolací soud posuzoval v poměrech jeho praxe
rozdílně.
29. K uplatněné argumentaci žalované Nejvyšší soud předesílá, že mu při
posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší
přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a tedy ani
hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo
258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3680/2018), a ani prověřování odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo
2368/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo
771/2018), pročež samotná polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku,
resp. se závěry odvolacího soudu stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit
přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotí
soud přesvědčivost posudku mimo jiné co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání,
přičemž zjistí-li, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v
usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo
nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého
posudku, musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak
odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017).
30. V přítomné právní věci soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 4.
2018, č. j. 15 C 14/2016-346, ustanovil k podání znaleckého posudku znalcem z
oborů ekonomika a stavebnictví znalecký ústav PROFI-TEN, a.s. (dále „znalec“).
Úkolem znalce bylo ocenit, o kolik se zhodnotil majetek žalované koupí objektu
bydlení č. p. XY na pozemku st. p. č. XY, pozemku st. p. č. XY (se všemi
součástmi a příslušenstvím a dalších v usnesení specifikovaných pozemků (dále
„předmět ocenění“), a investicemi vynaloženými na rekonstrukci provedenou dle
výpovědí označených svědků, a to dle stavu ke dni 29. 12. 2015. Znalec za
použití výnosové, věcné a porovnávací metody určil obvyklou cenu nemovitostí ke
dni 29. 12. 2015 částkou 7.000.000,- Kč, přičemž odůvodnil použití uvedených
metod a podíl jejich uplatnění na celkovém výsledku. Závěry uvedeného posudku,
na rozdíl od dodatku č. 4 (o zhodnocení nemovitosti investicemi do rekonstrukce
střechy objektu č. p. XY), soud prvního stupně do rozhodování o výši žalobcem
uplatněného nároku nijak nepromítl. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 1. 2021,
č. j. 23 Co 302/2020-820, vyzval znalce k doplnění znaleckého posudku (o
dodatek č. 5), přičemž mu uložil, aby ke dni 29. 12. 2015 určil výši zhodnocení
nemovitostí ve vlastnictví žalované v závislosti na provedených rekonstrukcích.
Znalec v doplňku posudku určil věcnou cenu staveb před rekonstrukcí částkou
9.617.784,- Kč a tutéž cenu po rekonstrukcích částkou 17.935.745,- Kč
(zhodnocení nemovitostí tak bylo zjištěno jako rozdíl obou výše uvedených
hodnot, tedy částkou 8.318.000,- Kč). I když odvolací soud při jednání konaném
dne 12. 1. 2021 nepředestřel přítomné žalované a zástupcům účastníků řízení
důvody, pro které posléze vyzval znalce k doplnění původního znaleckého
posudku, je ze závěrů původního posudku odpovídajících dosti nepřesnému zadání
ze strany soudu prvního stupně zřejmé, že by nemohly být podkladem pro určení
zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalované (daného rozdílem obvyklé ceny
před a po rekonstrukci), a tím stanovení výše náhrady bezdůvodného obohacení v
souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu výše připomenuté. Postup
odvolacího soudu, jenž za této situace nevycházel z původního znění znaleckého
posudku, respektive ani dodatků č. 2 až č. 4, jejichž závěry rovněž
nereflektovaly (vyjma stanovení zhodnocení investicemi do střechy objektu)
požadavek na zjištění hodnotového navýšení nemovitého majetku žalované, ale
zohlednil jeho doplněk č. 5, proto obstojí.
31. Argumentace žalované, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu akceptoval závěry dodatku č. 5 znaleckého posudku založené na
použití metody věcné a nikoliv porovnávací (tržní), kdy zhodnocení předmětných
nemovitostí bylo stanoveno jako rozdíl v její nákladové ceně před a po
rekonstrukci, pomíjí vysvětlení, které znalec (zástupce znaleckého ústavu)
adresoval přítomným zástupcům účastníkům na jednání odvolacího soudu dne 23. 3.
2021 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 862). Toto
vysvětlení implikuje závěr o použití věcné metody jako – s přihlédnutím ke
specifičnosti předmětu ocenění - jedině možné s tím, že právě ona nejvěrněji
vystihuje navýšení hodnoty nemovitostí ve vlastnictví žalované. Ostatně,
přítomná zástupkyně žalované neuplatnila při jednání žádné námitky ani k
závěrům doplňku znaleckého posudku a ani k obsahu výpovědi jeho zpracovatele.
Nenavrhla ani vypracování revizního znaleckého posudku, ač tak nepochybně i za
stavu, kdy se mohla s obsahem doplňku znaleckého posudku seznámit až při
jednání před odvolacím soudem, učinit mohla. Změna ve zvolené metodě ocenění
(oproti kombinaci tří metod ocenění použitých při zpracování původního
znaleckého posudku) byla z doplňku č. 5 znaleckého posudku na první pohled
zřejmá a zástupkyně žalované se s posudkem (usuzováno z kladených dotazů na
jeho zpracovatele) v průběhu jednání odvolacího soudu seznámila. V neposlední
řadě je potřeba uvést, že volba metody (metodologie) ocenění je vždy odbornou
otázkou, jež je záležitostí znalce, a soud při absenci odborné kompetence a
oponentního znaleckého stanoviska by měl správnost takové volby prověřovat s
nejvyšší obezřetností.
32. Odkazovala-li dovolatelka na závěr citovaný z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, pak i přes určitou
skutkovou podobnost obou případů (výše nároku byla zjišťována v závislosti na
zhodnocení nemovitosti provedenými rekonstrukčními pracemi) věcná metoda
ocenění použitá v odkazované věci soudem ustanoveným znalcem nebyla dostatečně
odborně obhájena ve světle závěrů účastníkem předloženého (vlastního)
znaleckého posudku a při absenci údajů o tržních vlivech (informace o prodejích
obdobných nemovitostí v daném místě a čase), jež ustanovený znalec vůbec
nezjišťoval. Cituje-li pak dovolatelka z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7.
2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3.
2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, pak pravidelné použití věcné (nákladové) metody
při ocenění provedených stavebních prací, jež byly sjednány neplatnou,
popřípadě zrušenou, smlouvou (o dílo), ještě nevylučuje její užití i v jiných
případech ocenění, jestliže jsou náležitě objasněny důvody, pro které je
znalcem některá z pravidelně aplikovaných metod s ohledem na specifický předmět
ocenění označena za nevhodnou.
33. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě,
dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny
(srovnej § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
34. Žalovaná v dovolání namítala, že odvolací soud v rozporu s
ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval dokazování provedené v řízení
před soudem prvního stupně a přesto dospěl k jiným skutkovým zjištěním ohledně
právně významné skutečnosti, kterou v poměrech projednávané věci byl (žalobcem
prokázaný) rozsah investic, v jejichž důsledku mělo dojít ke zhodnocení
předmětných nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované.
35. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud
prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i
doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
36. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným
soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a
ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového
zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z
přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného
obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem
protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou
(například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota
výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s.
ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle
něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v
důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního
stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám
nezopakoval (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966,
sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68,
uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod
číslem 11/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). Má-li tedy odvolací soud
pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat
důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění
rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho
skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za
podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
37. Jestliže tedy v poměrech projednávané věci odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé částečně změnil (§ 220 odst. 2 o. s. ř.),
ačkoli ve skutečnosti dospěl bez opakování dokazování k jinému skutkovému
zjištění (o rozsahu investic žalobcem vynaloženým na nemovitost žalované) než
soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §
122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněného pod číslem
86/2002 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku ze dne 26. 11. 2015, sp.
zn. 21 Cdo 2406/2015); odvolací řízení tak trpí vadou, která může mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
38. Námitka žalované o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu souvisí
s vadou řízení, kterou odvolací soud řízení před ním vedené zatížil tím, že
nezopakoval dokazování, na jehož výsledcích založil skutková zjištění soud
prvního stupně, popřípadě nedoplnil dokazování o důkazy, z nichž by mohl učinit
skutkový závěr, jenž by byl podkladem pro jím přijaté právní posouzení věci.
Samotný rozsudek odvolacího soudu pak mohl být ve smyslu rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne
12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6.
2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007), pro žalovanou překvapivý potud, že konkluzi o
rozsahu, v jakém se měla žalovaná na úkor žalobce obohatit, nezaložil (jako
soud prvního stupně) na objemu prokázaných investic, v jejichž důsledku mělo
dojít ke zhodnocení nemovitosti žalované, ale na (do té doby) neartikulovaném
kritériu dohody o společně vynakládaných investicích, jež založila stav
shodného přičinění obou účastníků o zhodnocení nemovitosti. I v popsaném ohledu
bylo tedy odvolací řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí o věci.
39. V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v
části věcného výroku II., v níž byl ve výroku II. částečně změněn rozsudek
soudu prvního stupně (o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2.697.700,-
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 15. 12. 2016 do
zaplacení), včetně akcesorických výroků o nákladech prvostupňového a odvolacího
řízení III. až VI., zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
40. Byl-li dovoláním dotčen rovněž výrok I. rozsudku odvolacího soudu,
pak dovolání proti tomuto výroku směřující není přípustné, a proto bylo
Nejvyšším soudem odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
41. Ač dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“, mimo uplatněnou argumentaci ponechala část výroku II., v níž byl ve
výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na
vyslovení povinnosti žalované zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 3.427.700,- Kč, jdoucí od 4. 11. 2016 do 14. 12. 2016.
Dovolací soud s přihlédnutím k pravidlu upravenému v ustanovení § 41 odst. 2 o.
s. ř., jež aplikoval přiměřeně (tedy podle obsahu zůstala označená část výroku
II. rozsudku odvolacího soudu dovoláním žalované nedotčena), v tomto rozsahu
rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumal.
42. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu