28 Cdo 1818/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Č. s. s., s. p. „v l.“, zastoupeného
advokátem, proti žalované Č. s., a. s., zastoupené advokátem, o vyklizení
nemovitosti a určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 28 C 242/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 12. 12. 2007, č. j. 69 Co 426/2007-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 69 Co
426/2007-68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., II., a III,
jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal uložení
povinnosti žalované vyklidit nemovitost blíže specifikovanou v uvedeném výroku
(I.), a jímž bylo určeno, že žalovaná je vlastnicí téže nemovitosti (výrok
II.). Odvolací soud taktéž potvrdil výrok soudu prvního stupně týkající se
nákladů řízení před tímto soudem (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení odvolacího. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k
závěru, že vlastníkem veškerého majetku privatizované Č. s. s., s. p., se stala
žalovaná bez ohledu na to, že sporné nemovitosti nebyly zaneseny v seznamu
nemovitého majetku privatizačního projektu, ani nebyly uvedeny v jeho
přílohách, dodatcích či v jeho opravě. S privatizačního projektu byl toliko na
základě zákona vyňat majetek, vůči němuž byl uplatněn restituční nárok, avšak
ten není předmětem souzeného sporu. Žalobkyně byla privatizována na základě
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále
jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), a to na základě privatizačního projektu
zpracovaného dne 14. 9. 1991, aktualizovaného ke dni 25. 11. 1991 a dále ke dni
31. 12. 1991. Z privatizovaného subjektu byl vyňat veškerý nemovitý majetek, s
výjimkou taxativně vyjmenovaných nemovitostí určených k uspokojení restitučních
nároků. Tento privatizační projekt schválilo Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci dne 27. 12. 1991. Předmětné nemovitosti, jež
žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 5. 12. 1991, registrovanou státním
notářstvím pro P. 2 dne 5. 12. 1991 pod č. j. 2 RI 142/91, nebyly zapsány do
seznamu tvořícího přílohu privatizačního projektu Č. s. s. Tento nedostatek
však nemůže převážit nad záměrem dosavadního vlastníka převést „veškerý
majetek“ na jiný subjekt. Otázka záznamu jednotlivých nemovitostí do seznamu v
privatizačním projektu má význam pouze deklaratorní. Pokud jde o námitku
žalobkyně týkající se údajné neplatnosti části Zakladatelského plánu, jímž byla
založena Č. s., a. s. (konkrétně čl. 2), není tato námitka opodstatněná. Pouze
v případě, že by na Fond národního majetku přešel veškerý majetek
privatizovaného podniku, muselo by být založení obchodní společnosti, v daném
případě žalované, časově shodné se zrušením podniku bez likvidace (§ 11 odst. 7
zákona č. 92/1991 Sb., ve znění ke dni 31. 12. 1991). V projednávané věci je
však nepochybné, že na Fond národního majetku nepřešel veškerý majetek
žalobkyně, ale pouze ten, na který nebyly uplatněny restituční nároky. I když v
čl. 2 Zakladatelského plánu je uvedeno, že žalovaná jako nově zakládaná akciová
společnost přebírá veškerý majetek žalobkyně, je nutné při posuzování obsahu
listiny vycházet z projevu vůle na tomto aktu zúčastněných subjektů. Všechny
strany předpokládaly, že veškerý majetek k datu privatizace přechází na
žalovanou, která se tak stala právním nástupcem Č. s. s. Mimo jakoukoliv
pochybnost zůstává, že pokud žalobkyně získala nemovitosti na základě kupní
smlouvy ze dne 5. 12. 1991 do svého vlastnictví, byly ke dni její privatizace
součástí jejího majetku. Pouhé opomenutí zanesení nemovitostí do seznamu v
privatizačním projektu, nemůže mít vliv na to, že tyto nemovitosti byly
součástí privatizovaného majetku, který přešel na žalovanou. Jak správně
dovodil soud prvního stupně, na straně žalované byl dán naléhavý právní zájem
na určení, že je vlastnicí sporných nemovitostí podle § 80 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“). Určením totiž nepochybně dojde k odstranění stavu právní nejistoty
obou stran sporu a k dosažení shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v
katastru nemovitostí. Soud prvního stupně tedy správně určil k vzájemné žalobě
žalované její vlastnické právo k předmětné nemovitosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je
zásadně právně významné, neboť v rozhodování dovolacího soudu nebyly právní
otázky v tomto řízení předestřené dosud vyřešeny. Dovolací důvod pak žalobce
vymezuje tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), neboť odvolací soud dospěl k závěru,
že vlastnické právo k předmětné nemovitosti přešlo platně na žalovaného,
přestože tato nemovitost nebyla výslovně zanesena do seznamu tvořícího přílohu
privatizačního projektu. Dovolatel zpochybňuje též platnost zakladatelského
plánu, jímž byla založena Č. s., a. s., neboť se v něm výslovně stanoví, že
„společnost přebírá veškerý majetek Č. s. s., s. p. a že založení společnosti
je provedeno bez likvidace“. Zákona č. 92/1991 Sb. ale určil pouze dvě
možnosti, jak s majetkem naložit, a to buď převést na Fond národního majetku
(dále jen FNM) veškerý majetek privatizovaného podniku a tento zrušit bez
likvidace, nebo vyjmout a převést jen část majetku privatizovaného podniku. V
daném případě se jednalo o druhou variantu, čemuž ale neodpovídá zmíněný
zakladatelský plán, a navíc bylo nutné převáděnou část majetku přesně
specifikovat, což se též nestalo. Vůle privatizovaného podniku převést
předmětné nemovitosti nebyla projevena, jak se mylně domnívá odvolací soud.
Privatizovaný podnik projevil vůli převést jen tu část svého majetku, který byl
dostatečně určen v příloze privatizačního projektu. Navíc v době jeho
zpracování (ke dni 27. 9. 1991), ani v době jeho první aktualizace (ke dni 25.
11. 1991) nebyl dovolatel vlastníkem předmětné nemovitosti. Tu do svého
vlastnictví nabyl až uzavřením kupní smlouvy a její registrací u státního
notářství dne 5. 12. 1991. K platnému převodu uvedené nemovitosti nemohlo dojít
také z toho důvodu, že tato nebyla v privatizačním projektu vůbec určena,
nebyly dodrženy náležitosti označení nemovitosti ve smyslu obecné úpravy práva
občanského. Dovolatel má tak zato, že na základě zjištěného skutkového stavu
učinil soud odvolací nesprávný právní závěr, když nesprávně posoudil vůli
dovolatele a dále neseznal, že nedošlo k platnému převodu daných nemovitostí.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a
včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Podle ust. § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Takové podmínky napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalobce splňuje,
neboť předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, která v jeho dosavadní
rozhodovací praxi nebyla řešena a může mít zajisté dopad i do jiných před soudy
České republiky řešených sporů. Navíc soud odvolací posoudil pro daný spor
rozhodující právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jedná se o otázku, zda
podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby,
ve znění účinném do 27. 2. 1992, mohl být převeden i takový majetek, jenž nebyl
uveden ve schváleném privatizačním projektu.
Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též
k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě však nebyly dovolatelem žádné
vady řízení namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto
dále zabýval věcným řešením již výše vyložené problematiky předmětného sporu.
Ve vztahu k výše vymezené otázce zásadního právního významu odvolací soud
dovodil, že „nemovitosti, jež žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 5. 12.
1991, registrovanou státním notářstvím pro P. 2 dne 5. 12. 1991 pod č. j. 2 RI
142/91 (mezi nimiž se nacházela i nemovitost jsoucí předmětem daného řízení),
nebyly zapsány do seznamu tvořícího přílohu privatizačního projektu Č. s. s.
Tento nedostatek však nemůže převážit nad záměrem dosavadního vlastníka převést
„veškerý majetek“ na jiný subjekt. Otázka záznamu jednotlivých nemovitostí do
seznamu v privatizačním projektu má význam pouze deklaratorní.“
Pro posouzení vymezené právní otázky jsou rozhodující zejména následující
ustanovení citovaného zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném do 27. 2. 1992:
§ 1 odst. 1, jenž stanoví, že tento zákon upravuje podmínky převodu majetku
státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy,
státní pojišťovny a jiné státní organizace (dále jen \"podnik\"), včetně jejich
majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, jakož i podmínky
převodu majetkových účastí státu na tomto podnikání, a to na československé
nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen \"privatizace\"),
§ 2, jenž stanoví, že majetkem podniku pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a
finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření nebo které jsou v
jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků
podniku,
§ 5, jenž stanoví, že převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle
schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného
privatizačního projektu majetkové účasti státu na podnikání,
§ 6 odst. 1 písm. a), jenž stanoví, že privatizační projekt podniku je
souhrn ekonomických, technických, majetkových, časových a dalších údajů, který
obsahuje (rozuměj mimo jiné) označení podniku a vymezení majetku určeného k
privatizaci podle tohoto projektu (dále jen \"privatizovaný majetek\"),
§ 10, jenž stanoví, že
(1) Privatizační projekt podniku a privatizační projekt účastí schvaluje
a zveřejňuje
a) federální ministerstvo financí, je-li zakladatelem podniku nebo vykonává-li
práva státu týkající se majetkových účastí právnických osob federální ústřední
orgán státní správy,
b) příslušný orgán státní správy republiky v ostatních případech.
(2) Vláda České a Slovenské Federativní Republiky nebo vlády republik si mohou
vyhradit schválení privatizačního projektu podniku a privatizačního projektu
účastí.
(3) Schválení podle odstavce 2 podléhá privatizační projekt vždy, když se jedná
o přímý prodej mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu.
(4) Na schvalování privatizačních projektů se nevztahuje správní řád.
§ 11 odst. 1, jenž stanoví, že v souladu se schváleným privatizačním
projektem podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku
podniku,
§ 15 odst. 1, jenž stanoví, že prodejem privatizovaného majetku nebo jeho
vložením do základního kapitálu obchodní společnosti přechází na nabyvatele ke
dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky
související s privatizovaným majetkem.
Z těchto citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá závěr, že privatizační
projekt je dokumentem určujícím rozsah privatizovaného majetku, jenž podléhá
schválení příslušným státním orgánem podle § 10 zákona č. 92/1991 Sb. To
vyplývá zejména z již citovaného § 6 odst. 1, jenž za privatizovaný majetek
považuje výslovně majetek vymezený v privatizačním projektu. Jen takový majetek
se pak buď dále prodává, nebo je vkládán do základního kapitálu obchodní
společnosti, jak tomu bylo v daném případě (§ 15 odst. 1). Stejně tak je možné
poukázat i na § 5, jenž zdůrazňuje, že převod majetku podle tohoto zákona se
provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku. Zakladatel
privatizovaného podniku (v daném případě Ministerstvo financí ČR) pak při
vyjímaní části majetku z takového podniku musí postupovat v souladu se
schváleným privatizačním projektem (§ 11 odst. 1).
Privatizační projekt sice podle judikatury Nejvyššího soudu představuje pouze
přípravnou fázi v procesu privatizace a teprve na jeho základě se privatizace
realizuje právně závaznými formami (způsoby) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006 – avšak ani to neodporuje závěru, že
privatizační projekt má zcela zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného
majetku a že nelze v rámci privatizace převést jiný majetek než ten, který je v
něm vymezen. Obdobně posoudil Nejvyšší soud charakter privatizačního projektu
ve vztahu k subjektu, na nějž měl být privatizovaný majetek převeden, když
konstatoval, že Fond národního majetku mohl předmětný majetek převést pouze v
souladu s privatizačním projektem, a to na žalobce (jenž byl uveden jako
nabyvatel ve schváleném privatizačním projektu) a nikoliv na subjekt jiný, jenž
nebyl jako nabyvatel v privatizačním projektu uveden (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. července 2000, sp. zn. 29 Cdo 1645/99).
Privatizační projekt byl hlavním institutem privatizace podle zákona č. 92/1991
Sb., a to do novely tohoto zákona provedené zákonem č. 210/1993 Sb., jenž nabyl
účinnosti dne 13. srpna 1993. Tento stav byl změněn právě citovanou novelou ve
prospěch institutu rozhodnutí o privatizaci (viz i důvodová zpráva k citované
novele). Státní orgán rozhodující o privatizaci získal možnost privatizační
projekt svým rozhodnutím upravit, případně změnit (například tak, že rozhodl o
privatizaci jen části majetku řešeného návrhem privatizačního projektu – § 10
odst. 5). Avšak přílohou privatizačního projektu vybraného rozhodnutím o
privatizaci k realizaci musí být počínaje výše uvedenou novelou soupis
nemovitého majetku podle údajů katastru nemovitostí České republiky (§ 10a
odst. 5). V předmětném sporu navíc odvolací soud nezkoumal, zda státní orgán
rozhodující o privatizaci majetku žalobce nějakým způsobem privatizační projekt
změnil či upravil. Argumentace odvolacího soudu se v tomto bodě zřejmě upíná k
zakladatelskému plánu ze dne 27. 12. 1991, jímž byla založena žalovaná a v němž
se v bodě 2 stanoví, že „společnost přebírá veškerý majetek Č. s. s.“, avšak
tento dokument je ve vztahu k posouzení rozsahu privatizovaného majetku žalobce
irelevantní.
Jestliže tedy předmětná nemovitost nebyla ve schváleném privatizačním projektu
či v jeho přílohách uvedena, nestala se součástí majetku určeného k privatizaci
(privatizovaného majetku) Č. s. s., s. p. ve smyslu uvedeného zákona. Nemohla
být tedy podle tohoto zákona převedena na žalovaného. Argumentaci odvolacího
soudu, že nedostatek spočívající v opomenutí zanesení konkrétní nemovitosti do
privatizačního projektu nemůže převážit nad záměrem dosavadního vlastníka
převést „veškerý majetek“ na jiný subjekt, dovolací soud nepovažuje za
přiléhavou, neboť právě privatizační projekt je oním vyjádřením „záměru“
dosavadního vlastníka (státu) převést určitý majetek na jiný subjekt
(nabyvatele). Jestliže je takový projekt schválen a následně příslušný majetek
podle tohoto projektu vyjmut a převeden na nabyvatele, není možné namítat, že
na nabyvatele byl převeden i majetek jiný, ve schváleném privatizačním projektu
neuvedený. Není totiž dost dobře možné dovodit, že by státní orgán příslušný ke
schválení privatizačního projektu takový projekt skutečně schválil, kdyby v něm
byl zanesen i další majetek. Schválení privatizačního projektu je přitom
esenciálním předpokladem uskutečnění privatizace (§ 5, § 11 odst. 1 zákona č.
92/1991 Sb.)
Nad rámec odůvodnění Nejvyšší soud konstatuje, že závěru, že na žalovanou
předmětná nemovitost převedena nebyla, nasvědčuje i rozhodnutí Ministerstva
financí ČR, jakožto zakladatele Č. s. s., s. p., ze dne 27. 12. 1991, v němž se
uvádí, že se vyjímá majetek Č. s. s. ve specifikaci vyplývající z
privatizačního projektu. Jednalo se přitom o privatizační projekt schválený
Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR dne 27. 12.
1991. Nejvyšší soud pak jen připomíná, že podle § 19 odst. 3 zákona č. 92/1991
Sb., ve znění účinném do 27. 2. 1992, byla k nabytí vlastnického práva k
nemovitostem vyžadována registrace podle zákona č. 95/1963 Sb.
Soud dovolací považoval rozhodnutí soudu odvolacího z výše uvedeného důvodu za
nesprávné a podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovolací soud nepovažoval za nutné rušit též
rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.), neboť
důvody, které vedly ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, se týkají toliko
právního posouzení věci a odvolacímu soudu se tak vytváří prostor pro odvolací
přezkum z hlediska všech uplatněných odvolacích důvodů. Odvolací soud je ve
smyslu § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory
soudu dovolacího. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího
řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu