U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, za účasti: 1) Pozemkového fondu České
republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) kraje
Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, 3) města Světlá nad
Sázavou, Náměstí Trčků z Lípy 18, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem,
advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, 4) Českého rybářského svazu,
místní organizace Světlá nad Sázavou, se sídlem ve Světlé nad Sázavou,
Wolkerova 1141, 5) Vodovodů a kanalizací Havlíčkův Brod, a. s., IČ: 48173002,
se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 832, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem,
advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, 6) Lesů České republiky, s.
p., IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 7) Lesní
společnosti Ledeč nad Sázavou, a. s., IČ: 47452722, se sídlem v Ledči nad
Sázavou, Hrnčíře 2, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v
Brně, Lidická 57, 8) Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, IČ:
00016918, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem,
advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, a 9) České republiky – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Územní pracoviště v Hradci Králové, Hradec Králové, Horova 180, o
žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě pod sp. zn. 7 C 191/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2009, č. j. 30 Co 3/2009-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z
účastníků 3) a 5) částku 962,50 Kč, celkem tedy 1.925,- Kč k rukám JUDr.
Lubomíra Málka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
účastníkovi 8) částku ve výši 1.550,- Kč k rukám JUDr. Jana Růžka, advokáta, do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníky 1), 2), 4), 6), 7) a 9) nemá nikdo
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce
domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí blíže identifikovaných
ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále též „předmětné nemovitosti“),
a aby tak bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu
v Havlíčkově Brodě ze dne 25. 9. 2006, č. j. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/11 ZZ. Ve
výroku II. téhož rozsudku odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Nárok uplatněný žalobcem byl již v minulosti předmětem několika soudních
jednání a k věci se z tohoto důvodu vyjadřovaly opakovaně Krajský soud v Hradci
Králové, Nejvyšší soud i soud Ústavní. Nyní projednávaný žalobcův nárok se po
skutkové ani po právní stránce nijak neodlišuje od jeho dříve uplatněných
nároků. Rovněž žalobcovy odvolací námitky byly již v předchozích řízeních
opakovaně vynášeny a soudní orgány se k nim také již několikrát vyjádřily. V
důsledku těchto skutečností nebyl nejmenší důvod se od těchto skutkových a
právních závěrů v tomto soudním řízení odchýlit.
Nárok na vydání předmětných nemovitostí uplatnil žalobce jako syn původního
vlastníka, R. M. Jeho majetek byl ke dni 15. 5. 1942 konfiskován na základě
nařízení německé Tajné státní policie, centrály gestapa v Praze, ze dne 21. 10.
1941 jako majetek židovský, a přešel do vlastnictví Německé říše. K poválečné
restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. však nedošlo a vlastnictví k
majetku žalobcova otce nebylo obnoveno. Podle tehdejších právních předpisů
osoby soukromého práva nenabyly zpět automaticky své vlastnické právo ex lege,
ale bylo k tomu zapotřebí soudního rozhodnutí. Bylo spolehlivě prokázáno, že
vlastnické právo R. M. k předmětným nemovitostem přešlo na stát.
Žalobce se domáhal vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb.,
ve znění zákona č. 212/2000 Sb., kterým se upravují některé otázky související
se zákonem o půdě. Okresní soud se správně zabýval otázkou odškodnění žalobce,
neboť – jak vyplývá z výše uvedených právních předpisů – poskytnuté odškodnění
podle mezinárodních smluv uzavřených Československou republikou a jinými státy
po druhé světové válce je samo o sobě překážkou pro restituci majetku, jehož se
žalobce v projednávané věci domáhá. Také touto problematikou se soudy v
minulosti již několikrát zabývaly, a to z jednoznačným závěrem, že žalobce
podle Dohody mezi vládou ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne
18. 4. 1973, jež nabyla účinnosti dne 22. 6. 1973, odškodněn byl (str. 4
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 291/06). V tomto bodě
byl skutkový stav zjištěn spolehlivě, a proto je žalobcem navrhované doplnění
dokazování zcela nadbytečné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalobce dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a
jehož důvodnost spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je též na
nesprávném právním posouzení věci založeno. Zásadní význam spatřuje dovolatel v
tom, že odvolací soudy ve zcela identické věci rozhodovaly rozdílně. Dovolatel
navrhl, aby řízení před Nejvyšším soudem bylo přerušeno a věc aby byla
předložena Ústavnímu soudu, neboť podmínku neexistence odškodnění ve smyslu § 2
odst. 2 věty poslední zákona č. 243/1992 Sb., pokládá za odporující čl. 3
Listiny základních práv a svobod. Všichni oprávnění, kteří uplatnili nárok
podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění před 23. 6. 2000, dostali zpět svůj
majetek bez toho, zda jim samotným či jejich právním předchůdcům byla
poskytnuta náhrada podle mezistátních dohod. Dovolatel má tedy za to, že ve
vztahu k těmto osobám je uvedenou podmínkou diskriminován.
V této věci se navíc rozhodně nejedná o shodnou věc, kterou by bylo možno
„smést“ argumenty dřívějších rozhodnutí. Nová a zcela podstatná věc je v tom,
že majetek, o nějž se v tomto řízení jedná, nikdy na stát nepřešel, potažmo
nemohl přejít na třetí osoby. Není možné konstatovat, že pokud majetek nebyl
automaticky navrácen žalobci, je tím prokázáno, že tento přešel na stát.
Odvolací soud navíc tento svůj argument ničím nepodložil.
Žalobcův právní předchůdce, R. M., nebyl v době zásahu do jeho vlastnických
práv kanadským občanem, a nemohl se tak na něj vztahovat uvedená náhradová
dohoda. Ta totiž nahrazovala jen újmu kanadským občanům.
Soudy v tomto řízení neprovedly žádné důkazy a pouze konstatovaly, že žalobce
není oprávněnou osobou, neboť jeho nároky byly vypořádány náhradovou dohodou.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Účastník 1) k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů věc náležitě posoudily,
účastník 1) s jejich argumenty souhlasí a dovolatelovy námitky považuje za
nedůvodné a nerozhodné pro posouzení věci. Účastník 1) navrhl, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Účastník 4) k dovolání uvedl, že zásadně nesouhlasí s jeho obsahem a že oba
soudy se věcí dostatečně zabývaly. Jeho vyjádření neobsahovalo účastnický návrh.
Účastníci 3) a 5) k odvolání uvedli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
považují za správné jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní. Žalobce
ve svém dovolání neuvádí žádné nové skutečnosti a argumenty než ty, které již
zazněly před soudy obou stupňů. Účastníci 3) a 5) navrhli, aby dovolání bylo
odmítnuto.
Účastník 6) k dovolání uvedl, že napadený rozsudek je správný a navrhl, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Účastník 8) k dovolání uvedl, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu považuje
za souladný a spravedlivý. Námitky žalobce jsou v podstatě totožné s těmi,
které uváděl v průběhu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
Účastník 8) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Účastnice 9) k dovolání uvedla, že se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu
ztotožňuje a dovolání žalobce považuje za nedůvodné. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,
že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou
situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v
rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Jak správně konstatoval odvolací soud, obdobnými nároky žalobce se již zabývaly
soudy v jiných řízeních, a to včetně soudů Nejvyššího a Ústavního. Lze poukázat
zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006
(veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz
), v němž se zdejší soud zabýval dovoláním současného žalobce obsahujícím
totožné právní argumenty. I v tomto případě žalobce navrhoval, aby dovolací
řízení bylo přerušeno a aby věc byla předložena Ústavnímu soudu z týchž důvodů,
jako je tomu v současném řízení. I zde žalobce dovozoval, že Dohoda mezi vládou
ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973 se na jeho
právního předchůdce nemohla vztahovat, neboť ten nabyl kanadské občanství až po
té, co bylo zasaženo do jeho majetkových práv. I zde žalobce namítal, že ve
skutečnosti na základě této dohody došlo k odškodnění toliko 80% nároků,
nikoliv plných 100%, neboť jeden z dědiců po právním předchůdci žalobce byl
občanem USA, nikoliv Kanady. Konečně i v tomto řízení žalobce argumentoval, že
ve vztahu k dotčenému majetku nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát.
Nejvyšší soud se všemi uvedenými argumenty žalobce v tomto předchozím
rozhodnutí přesvědčivě vypořádal, a to i poukazy na mnohá dřívější rozhodnutí
jak Nejvyššího, tak i Ústavního soudu. Je nutno podotknout, že proti uvedenému
rozhodnutí Nejvyššího soudu byla posléze podána ústavní stížnost, jíž Ústavní
soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
8. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 291/06, veřejnosti dostupné na internetových
stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).
zcela nová skutečnost podstatná pro právní posouzení věci, jež by mohla
zakládat přípustnost dovolání z důvodu svého zásadního významu. Z týchž důvodů
jako v předchozím řízení dovolací soud ani neshledal podmínky pro postup podle
čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, potažmo podle § 109 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání
jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 245, § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř.
Účastníkům 3) a 5) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.625,- Kč
(srov. § 11, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 1.925,- Kč.
Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení neúspěšný, je povinen přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž účastníky 3) a 5) v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Účastníkovi 8) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.250,- Kč
(srov. § 11, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004
Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č.
618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 1.550,- Kč.
Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení neúspěšný, je povinen přiznanou náhradu
nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž účastníka 8) v tomto řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Účastníkům 1), 2), 4), 6), 7) a 9) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly, a proto dovolací soud rozhodl tak, že žádný z nich nemá vůči
žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu