28 Cdo 34/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
členů senátu JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
dovolatelů: 1. J. M., zastoupeného advokátem, a 2. M. K., proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové z 31.8.2005, sp.zn. 17 Co 403/2004, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp.zn. 10 C 14/2004
(žalujících L. Č. r., státního podniku, o určení, že J. M. není vlastníkem
nemovitostí v katastrálních územích S. n. S., B. u S. n. S., D. B., D., H. B.,
V. u L. n. S., H. D., K. u L., K., L. u S. n. S., N. V. u S. n. S., P., S., O.
u S. n. S. a P. u L. n. S., jak o tomto vlastnictví kladně rozhodlo
Ministerstvo zemědělství-Pozemkový úřad v H. B. rozhodnutím 1.12.2003, čj. PÚ
10020/2000/2475/96-Ji/10, za účasti těchto dalších účastníků řízení: A. J. M.,
zastoupeného advokátem, B. Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových-
územní pracoviště Hradec Králové, 501 00 Hradec Králové, Třída ČSA č. 408, C.
Státního statku S., státního podniku, a D. P. f. ČR, takto:
I. Dovolání dovolatelů proti potvrzujícím výrokům rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové z 31.8.2005, sp.zn. 17 Co 403/2004 (označeným I.), se
odmítá.
II. Dovolání dovolatelů proti měnícím výrokům téhož rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové z 31.8.2005, sp.zn. 17 Co 403/2004 (označeným II.),
jakož i proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacího
soudu (označenému III.), se zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalující Lesy České republiky, s.p., podaly dne 29.1.2004 u soudu „žalobu o
přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR-Pozemkového úřadu H. B. z
1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-JI/10, podle části páté občanského
soudního řádu“. Tímto uváděným rozhodnutím bylo totiž rozhodnuto, že J. M. je
vlastníkem konkrétně označených nemovitostí v katastrálním území S. n. S., B. u
S. n. S., D. B., D., H. B., H. D., K. u L., K., L. u S. n. S., V. u L. n. S.,
N. V. u S. n. S., O. u S. n. S., P. u L. n. S., P., S. Podle názoru L. Č. r.
došlo tímto rozhodnutím k pochybení zejména v tom, že nebylo přihlíženo k tomu,
že původnímu vlastníku R. M. byla za uváděné nemovitosti poskytnuta finanční
náhrada ze strany kanadské vlády na základě mezivládní dohody z 18.4.1973 a
tato náhrada byla také vyplacena i přijata. Za těchto okolností nemůže být
nynější žadatel o vydání nemovitostí J. M. pokládán za oprávněnou osobou v
daném případě. Domáhaly se proto L. Č. r., aby soud zrušil rozhodnutí
Pozemkového úřadu v H. B. z 1.12.2003, čj. 10020/2000/2475/96-Ji/10, a aby sám
svým rozsudkem určil, že J. M. není vlastníkem nemovitostí v rozhodnutí z
1.12.2003 uvedených.
J. M. k žalobě žalujících L. Č. r. uváděl, že navrhuje její zamítnutí. Podle
názoru tohoto účastníka řízení tato žaloba obsahuje žalobní návrh (na zrušení
uváděného správního rozhodnutí), který neodpovídá ustanovením občanského
soudního řádu ve znění zákona č. 151/2002 Sb., podle nichž může být rozhodnutí
správního orgánu rozhodnutím soudu nahrazeno, nikoli zrušeno. Navržený výrok
rozhodnutí, tedy negativní určující výrok, je nevykonatelný, protože
katastrální úřad může zapsat do katastru nemovitostí „jen pozitivní výrok o
tom, zda tu právo je“. Žaloba L. ČR tu neobsahuje specifikaci v tom smyslu, čím
byla práva žalujícího státního podniku dotčena jím uváděným správním
rozhodnutím z 1.12.2003; žalující státní podnik ani na všech jím uváděných
pozemcích nehospodaří, když např. na řadě těchto pozemků hospodaří Státní
statek S.; vlastnické právo žalujícímu státnímu podniku nenáleží (nýbrž
případně jen právo hospodaření), takže žalující státní podnik tu nemá aktivní
legitimaci k žalobnímu návrhu, týkajícímu se určení vlastnického práva k
nemovitým věcem. Pokud žalující podnik namítá, že v daném případě byla
oprávněné osobě poskytnuta kanadskou vládou finanční náhrada účastníku řízení
J. M., trval tento účastník řízení na svém názoru, že tu bylo rozhodující, že v
tomto případě došlo k dotčení vlastnického práva právního předchůdce J. M.
ještě před tím, než se tento předchůdce (otec J. M.-R. M.) stal kanadským
občanem“, (k čemuž došlo až v roce 1947, zatím co k odnětí nemovitostí došlo už
před tímto rokem).
Další účastník tohoto soudního řízení – Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových ve svém vyjádření k žalobě L. Č. r. uvedl, že pokládá rozhodnutí
Pozemkového úřadu v H. B. z 1.12.2003 za správné.
Ostatní účastníci řízení ponechali rozhodnutí v této právní věci na úvaze soudu.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozhodl o žalobě žalujících L. Č. r., s.p.,
rozsudkem ze 4.8.2004, čj. 10 C 14/2004-117. Tímto rozsudkem soudu prvního
stupně bylo určeno, že „J. M. není vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru
nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro V. se sídlem v J.-katastrálním
pracovištěm H. B.“, a to nemovitostí (pozemků i staveb) ve výroku rozsudku
konkrétně uvedených v katastrálních územích S. n. S., B. u S. n. S., D. B., D.,
H. B., H. D., K. u L., K., L. u S. n. S., V. u L. n. S., N. V. u S. n. S., O. u
S. n. S., P. u L. n. S., P., S. Rozsudek obsahoval i další výrok, že se tímto
rozsudkem „nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v H.
B. z 1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/10, a to v bodě 1“. Bylo také
rozhodnuto, že „soud odkládá právní moc“ uvedeného rozhodnutí správního orgánu,
„a to do právní moci tohoto soudního rozhodnutí“. O nákladech řízení rozhodl
soud prvního stupně tak, že účastníci řízení nemají právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tu „žaloba žalobce
splňovala podmínky uvedené v § 246 odst. 2 (i v § 41 odst. 2) občanského
soudního řádu, byla dostatečně určitá a srozumitelná“, takže v řízení bylo
možné pokračovat. Podle názoru soudu prvního stupně v řízení podle části páté
občanského soudního řádu, v němž soud svým rozsudkem nahrazuje rozhodnutí
správního orgánu (§ 250 l občanského soudního řádu), „není třeba odmítat
žalobní návrh s negativním vymezením vlastnického vztahu“, neboť „restituční
případy vycházejí z předpokladu buď pozitivního nebo negativního vymezení
vlastnického práva, nedomáhá-li se oprávněná osoba přímo nahrazení projevu vůle
směřujícího k uzavření dohody o vydání věci (nemovitosti)“.
Soud prvního stupně měl za to, že žalobcem uváděné rozhodnutí pozemkového úřadu
zpochybnilo nejen právo L. Č. r. hospodařit s majetkem státu, ale i právo
samotného vlastníka nemovitostí-České republiky; dotýkalo se tedy toto
rozhodnutí práv žalujícího podniku, jak to má na zřeteli ustanovení § 246 odst.
1 občanského soudního řádu, a žalující státní podnik tu byl k podání žaloby
aktivně legitimován.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že předmětem řízení v této právní věci
byla část nemovitostí patřících k velkostatku S. n. S.; tyto nemovitosti byly
zapsány původně ve vložce č. 1379 zemských desek českých a jejich původním
vlastníkem byl R. M., který zemřel 18.10.1965 v K. Nárok na vydání těchto
nemovitostí uplatnil syn původního vlastníka – J. M. Ohledně těchto nemovitostí
došlo za války dne 15.5.1942 ke konfiskaci na základě nařízení německé státní
policie (gestapa), a to jako židovského majetku; k poválečné restituci majetku
podle zákona č. 128/1946 Sb. však nedošlo. Dědicům původního vlastníka
nemovitostí bylo vyplaceno odškodnění podle dohody mezi vládou ČSSR a vládou
Kanady z 18.4.1973, týkající se vypořádání některých sporných finančních
otázek; za nemovitosti obdrželi dědicové původního vlastníka 418.200 dolarů, a
to k rukám vykonavatele závěti (jímž byl J. M., který také učinil v této
souvislosti prohlášení o vzdání se nároků ve vztahu k čs. vládě a k čs.
občanům).
Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů nahradil svým rozsudkem rozhodnutí
správního orgánu v tom rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu toto správní
rozhodnutí dotčeno (§ 250j odst. 2 občanského soudního řádu).
O odvolání J. M. a také o podaném odvolání JUDr. M. K. proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z
31.8.2005, sp.zn. 17 Co 403/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen „v části výroku, označeném I., jíž bylo určeno,
že J. M. není vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném
Katastrálním úřadem pro V. v J.-katastrálním pracovištěm H. B.“, a to
nemovitostí (označených konkrétními parcelními čísly) v katastrálních územích
S. n. S., B. u S. n. S., D. B., H. B., H. D., K. u L., K., L. u S. n. S., V. u
L. n. S., N. V. u S. n. S., O. u S. n. S., P. u L. n. S., P. a S. Dalším
výrokem rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v
té části výroku, označeném II., jíž bylo rozhodnuto o nahrazení rozhodnutí
Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v H. B. z 1.12.2003, čj. PÚ
10020/2000/2475/96-Ji/10, v jeho bodě 1, v rozsahu určení, že J. M. je
vlastníkem shora označených nemovitostí“. Rovněž byl výrokem rozsudku
odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „v té části výroku
III., jíž bylo rozhodnuto o odkladu právní moci rozhodnutí Ministerstva
zemědělství-Pozemkového úřadu v H. B. z 1.12.2003, čj. PÚ
10020/2000/2475/96-Ji/10, v jeho bodě 1, v rozsahu určení, že J. M. je
vlastníkem označených nemovitostí“. Rozsudek soudu prvního stupně byl však
změněn tak, že „žaloba byla zamítnuta ve zbývající části výroku soudu prvního
stupně“, dále „ve zbývající části výroku rozsudku soudu prvního stupně,
označeném II., tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.2003 se v tomto
odpovídajícím rozsahu nenahrazuje“, a posléze „ve zbývající části výroku
rozsudku soudu prvního stupně, označeném III., tak, že právní moc tam
označeného rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.2003 se v tomu odpovídajícímu
rozsahu neodkládá“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem i krajským soudem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání J. M. bylo
shledáno jen zčásti opodstatněné.
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně posoudil žalobu
žalujícího státního podniku jako žalobu podle části páté občanského soudního
řádu, když nejen odkaz na tuto část občanského soudního řádu, ale i označení
účastníků řízení, obsah výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i
odůvodnění rozsudku nenechávají pochybnosti o předmětu řízení v této právní
věci.
Pokud šlo o označení účastníků řízení uváděl však odvolací soud, že JUDr. M.
K., který byl v odvolání J. M. označen jako účastník řízení, byl odvolacím
soudem v odvolacím řízení posuzován jen jako advokát zastupující v řízení
účastníka řízení J. M.
Odvolací soud uváděl, že nesdílí názor odvolatele J. M., že rozhodnutí soudu o
tom, že odvolatel není vlastníkem nemovitostí, není vykonatelné, když nemůže
být podle něho proveden zápis v katastru nemovitostí. Podle názoru odvolacího
soudu z ničeho „nevyplývá, že tu takový zápis byl podmínkou vykonatelnosti
soudního rozhodnutí. Rozsudek, kterým se určuje neexistenci práva, se stává
vykonatelným ex lege již nabytím právní moci“.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalující
státní podnik byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Žaloba
žalobce nemohla být odmítnuta podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu; byla totiž podána ve věci soukromého práva, která
není vyloučena z projednávání věci podle části páté občanského soudního řádu (§
244 odst. 2 občanského soudního řádu) na rozdíl od věcí veřejnoprávních.
Při posuzování toho, zda tu ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. je
na straně žalujících L. Č. r. povinnost k vydání nemovitostí J. M. a zda tento
účastník řízení je vlastníkem sporných nemovitostí, dospěl odvolací soud k
závěru, že tu tyto zákonné předpoklady podle citovaného ustanovení dány nejsou.
Odvolací soud tu poukazoval na to, že v poválečném období nebylo podle
ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. obnoveno vlastnictví původního vlastníka
nemovitostí (otce J. M.), jež mu bylo odňato za války z důvodů rasové
perzekuce, takže tu v rozhodné době (25.2.1948-1.1.1990) nemohlo dojít k
přechodu nemovitostí na stát nebo na jiné právnické osoby; dále pak odvolací
soud poukazoval na to, že na základě dohody mezi vládami Kanady a tehdejší ČSSR
z 18.4.1973 se dědicům původního vlastníka nemovitostí R. M. dostalo odškodnění
za odňaté nemovitosti, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, čímž nárok
na vydání nemovitostí zanikl.
Odvolací soud se posléze zabýval i tím, že tu žalující státní podnik mohl v
tomto správním i soudním řízení jednat jen ohledně právních vztahů, týkajících
se nemovitostí v rámci jeho práva hospodaření (ve smyslu ustanovení § 16 odst.
1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku) a nemohl si osobovat práva,
která tu náležela dalším účastníkům řízení, tj. Státnímu statku Smiřice, s.p.,
P. f. Č. r. a České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových; nešlo tu také o předmět nějakých společných práv a povinností
uvedených subjektů (ve smyslu ustanovení § 250f písm. b/ občanského soudního
řádu). Žalující L. Č. r., s.p., tu tedy nemohly v soudním řízení domáhat se
určení neexistence vlastnického práva J. M. v souvislosti s právy a povinnostmi
těchto dalších uvedených subjektů. V témto smyslu bylo nutno, podle názoru
odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že v tomto rozsahu
byla žaloba žalujícího státního podniku zamítnuta; jinak byl rozsudek soudu
prvního stupně odvolacím soudem potvrzen (zejména ve výrocích, že v tomto
rozsahu nebylo správní rozhodnutí rozhodnutím soudu nahrazeno a ani právní moc
správního rozhodnutí nebyla odložena).O nákladech řízení rozhodl odvolací soud
s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 245 občanského
soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu JUDr. M. K., který v řízení
zastupoval účastníka řízení J. M., dne 12.10.2005 a dovolání označené jako
„dovolání účastníků J. M. a JUDr. M. K.“ proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové z 31.8.2005, sp.zn. 17 Co 403/2004, bylo předáno na poště
24.11.2005 k doručení Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto dovolání bylo
navrženo, aby uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uváděli, že jejich dovolání směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam a řeší
otázku, která je odvolacími soudy řešena rozdílně. Jako dovolací důvod
uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelé navrhovali, aby řízení o dovolání bylo přerušeno a aby věc byla
předložena Ústavnímu soudu ČR, a to z následujících důvodů: Zákon č. 212/2000
Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holocaustem, a o změně
zákona č. 243/1992 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 229/1991 Sb., zavedl
zcela nový pojem, pokud jde o definici oprávněné osoby. Poslední věta
ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. od 23.6.2000 nyní zní: „…ani
nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv, uzavřených mezi Československou
republikou a jinými státy po druhé světové válce“. Jde tu tedy o to, že všichni
oprávnění, kteří uplatnili nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., dostali zpět
svůj majetek bez toho, zda jim samotným či jejich právním předchůdcům byla
poskytnuta náhrada podle mezistátních náhradových dohod“. Dovolatel J. M. má
proto za to, že je nově zavedeným institutem, uvedeným v § 2 odst. 2, poslední
věta, zákona č. 243/1992 Sb. diskriminován“. Oba dovolatelé mají za to, že by
Ústavní soud ČR měl uvedenou otázku projednat a ze zákona č. 243/1992 Sb.
vypustit text „ani nebyla (tj. oprávněná osoba) odškodněna podle mezinárodních
smluv, uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé
světové válce“.
Dovolatelé ještě dodávali, že v době, kdy došlo vůči právnímu předchůdci
účastníka řízení J. M.-R. M. k dotčení jeho vlastnických práv k nemovitostem, o
něž v tomto řízení jde, stalo se tak před tím, než se stal kanadským občanem;
náhradová dohoda, která nahrazovala újmu jen kanadským státním občanům, se tedy
na něj nemohla vztahovat, když totiž k postihovým opatřením vůči majetku R. M.
došlo již v roce 1941 a kanadským občanem se stal až 3.2.1947. Kromě toho
dovolatelé tvrdili, že náhradovou dohodou bylo vypořádáno nikoli 100% nároků,
ale jen 80%, když jeden z dědiců po R. M. byl státním občanem USA, náhradová
dohoda mezi Kanadou a tehdejší ČSSR se na něj nevztahovala a v uvedené výši 20%
nebyla tedy kanadskou stranou vůbec vypořádána; podle názoru dovolatelů byly
pozemky, o něž v tomto řízení jde, ponechány ve vlastnictví J. M. a žaloba
žalujícího státního podniku měla být ohledně této části zamítnuta.
Dovolatelé posléze dodávali, že v celém tomto řízení nebyla objasněna základní
otázka přechodu nemovitostí na stát, případně na další subjekty – účastníky
tohoto řízení. Dovolatelé v průběhu řízení uváděli a dokládali, že ohledně
nemovitostí, odňatých za války R. M. došlo v roce 1947 k obnově vlastnických
práv R. M. rozhodnutím Ministerstva financí ve spojení s knihovním rozhodnutím
knihovního soudu. V roce 1948 však byly tyto nemovitosti R. M. opětovně odňaty
na základě zákona č. 146/1948 Sb.; tato rozhodnutí z let 1947 a 1948 byla však
rozsudkem Nejvyššího soudu z 9.9.1960, 1 Cz 29/60 zrušena, čímž byl podle
názoru dovolatelů „obnoven knihovní stav před rokem 1947, tj. vlastnictví
německé Říše“. Nebyla tedy v tomto řízení doložena aktivní legitimace
žalujících L. Č. r.
Žalující L. Č. r., s.p., ve svém vyjádření k dovolání J. M. a JUDr. M. K.
navrhovaly, aby toto dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné.
Také další účastníci řízení-Státní statek S., sp., a P. f. Č. r. navrhovali,
aby dovolání dovolatelů nebylo vyhověno.
V daném případě směřovalo dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen a zčásti změněn.
Přípustnost dovolání dovolatelů, bylo tedy třeba posoudit jednak podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, připouštějící
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a jednak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud
posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si
použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného
pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení § 246 odst. 1 občanského soudního řádu je k žalobě oprávněn
ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu,
kterým bylo jeho právo nebo povinnost založeno, změněno, zrušeno, určeno nebo
zamítnuto. Žaloba musí splňovat podmínky stanovené v § 246 odst. 2 občanského
soudního řádu (v návaznosti na ustanovení § 41 odst. 2 občanského soudního
řádu).
V ustanovení § 68 odst. 1 písm. b/ zákona č. 150/2002 Sb. (soudního řádu
správního) je nyní ohledně žalob proti rozhodnutím správního orgánu stanoveno,
že je nepřípustná žaloba, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní
věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu (v poznámce k tomuto
ustanovení je uveden odkaz na část pátou občanského soudního řádu, tj. na
ustanovení § 247 a násl. občanského soudního řádu).
V ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu je stanoveno, že žalobou
(návrhem na zahájení řízení) lze uplatňovat, aby bylo rozhodnuto zejména o
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní
zájem.
V ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány
nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledků
skutečností a okolností uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. včetně
„převzetí nemovitostí bez právního důvodu“ (§ 6 odst. 1 písm. p/ zákona č.
229/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o převzetí věci státem bez
právního důvodu jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval
právní důvod; nejde o případy, kdy stát převzal věci na základě existujícího
právního úkonu. Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost
nároku na vydání věci ze strany oprávněné osoby (při uplatnění i ostatních
zákonných podmínek) v případech, které jsou jmenovitě uvedeny v podmínkách pro
vydání věcí výslovně stanovených v zákoně restituční (rehabilitační) povahy;
nemusí však být splněna v případech převzetí věci bez právního důvodu (srov.
nález Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněný pod č. 121 ve
svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, byl zaujat právní názor, že při rozhodování o sporech, jež se
týkají nároků cizích státních příslušníků vůči našemu státu a naším státním
organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty
nakládáno, musí soud v ČR posoudit případný dopad ustanovení mezivládní dohody
o vypořádání otevřených závazků a finančních otázek na právní vztahy mezi
uvedenými účastníky.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 26.4.2001, III. ÚS 102/01, uveřejněném pod č.
17 (usnesení) ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl
zaujat právní názor: V souladu s Dohodou mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o
vypořádání finančních otázek ze dne 18.4.1973 byla tehdejší československou
vládou kanadské vládě vyplacena částka mající za následek plné a konečné
vypořádání nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům.
Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády. Na základě
takto vyplacené náhrady nelze pod aspekty ústavně zaručených práv a svobod nic
namítat proti názoru Nejvyššího soudu, podle něhož o majetkové křivdě nelze
uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem, jestliže tím došlo k
naplnění účelu zákona, tj. ke zmírnění majetkových křivd.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.7.2002, I. ÚS 506/01, uveřejněném pod č.
90 ve svazku 27 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní
názor, že „nelze pod aspekty ústavně zaručených základních práv a svobod nic
namítat proti názoru Nejvyššího soudu, podle něhož o majetkové křivdě nelze
uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem. Ústavní soud ČR, který ve
své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoli formální) pojetí
právního řádu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu,
připouští, že není v rozporu se zákonem, jestliže ke zmírnění některých
majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím restitučního předpisu,
pokud ke zmírnění majetkových křivd z rozhodného období (25.2.1948-1.11990)
skutečně došlo. Jestliže tedy ke zmírnění křivd stěžovatelova právního
předchůdce již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze
ve vyloučení uplatněného restitučního nároku spatřovat rysy proti ústavnosti.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nárok podle tohoto zákona
uplatní oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k
vydání nemovitosti. Také v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je
stanoveno, že postup při uplatňování nároku oprávněných osob je stanoven
zvláštním předpisem (s poznámkou k tomuto ustanovení odkazující na § 9 zákona
č. 229/1991 Sb.).
Pokud ustanovení § 4 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. upravuje přechod
existujících nároků zemřelé oprávněné osoby na dědice, uvedená právní úprava
znamená zvláštní způsob přechodu nároku ze zákona a nikoli jen odkaz na dědění
podle občanského zákoníku (viz k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 46 /124/). Nečinnost další
oprávněné osoby (§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) ve vyšším pořadí otevírá
jen cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí (srov. k tomu nález
Ústavního soudu ČR z 2.5.1997, IV. ÚS 223/95, uveřejněný pod č. 47 ve svazku 8
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z
uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů a nálezů Ústavního soudu ČR, které jsou použitelné
i na projednávanou právní věc. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že
z týchž ustanovení i z týchž právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací
soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Nemohl
proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu obsahuje řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným
právem (zejména hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. i zákona č.
243/1992 Sb.), popřípadě řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu; při této úvaze nelze přihlížet i k případným
jednotlivým odchýlení se některých rozhodnutí odvolacích soudů od právních
závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), popřípadě od uveřejněných právních
závěrů Ústavního soudu ČR. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů
splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, pokud dovolání dovolatelů
směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. V tomto smyslu nezbylo dovolacímu
soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b
odst. 5 a ustanovení § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání
nepřípustného.
Také při posuzování důvodnosti dovolání dovolatelů proti výrokům rozsudku
odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve
věci, nemohl dovolací soud (vycházeje z již citovaných právních závěrů z
uveřejněné judikatury soudů) dospět k závěru, že by tyto výrok byly nesprávné,
jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, aby
bylo možné přikročit k jejich zrušení rozsudkem dovolacího soudu podle téhož
ustanovení občanského soudního řádu. Výsledky řízení před soudy obou stupňů
navíc nepřinesly žádné podklady pro závěr, že by tu na straně dalších účastníků
řízení (tj. zejména Státního statku S., státního podniku, popřípadě P. f. ČR)
šlo o povinné osoby ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb. Přikročil
proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b
odst. 2 občanského soudního řádu, pokud tato dovolání směřovala proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního
stupně ve věci samé.
Pokud dovolatelé dávaly dovolacímu soudu k úvaze možnost přerušení řízení podle
ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, dovolací soud
neshledal důvodnost tohoto podnětu ze strany dovolatelů, kteří měli za to, že
tu je závěr znění ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění
zákona č. 212/2000 Sb.) v rozporu s ústavně právními předpisy, když poslední
věta tohoto ustanovení obsahuje nyní slova: „… ani nebyla odškodněna /tj.
oprávněná osoba/ podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou
republikou a jinými státy po druhé světové válce“. Nelze totiž přisvědčit
názoru dovolatelů o rozporu uvedeného textu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č.
243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) s ústavně právními předpisy,
tedy s těmi předpisy, na které Ústavní soud ČR výslovně poukazoval zejména ve
svém nálezu ze 16.7.2002, I. ÚS 506/01, uveřejněném pod č. 90 ve svazku 27
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jak byly tyto právní závěry z
uvedeného nálezu shora již citovány (jmenovitě pokud jde o hodnotící závěr
„nelze tu spatřovat rysy protiústavnosti“). Dovolací soud proto nepřikročil k
přerušení řízení o dovolání podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ občanského
soudního řádu se současným (dovolateli navrženým) podáním návrhu Ústavnímu
soudu ČR na zrušení již citované poslední věty ustanovení §ú 2 odst. 2 zákona
č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu