28 Cdo 1832/2010

28 Cdo 1832/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní

věci žalobce L. V., bytem P. L., zastoupeného Mgr. Liborem Bojarem, advokátem

se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti žalované České republice –

Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o zaplacení částky

108.982,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp.

zn. 21 C 248/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 11. 7. 2008, č. j. 51 Co 144/2008-46, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2008, č. j. 51

Co 144/2008-46, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2007, č.

j. 21 C 248/2006-37, se zrušují.

Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1, jako soud prvního stupně, shora

uvedeným rozsudkem zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 108.782,60 Kč s

příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení

částky shora uvedené. Tvrdil, že rozhodnutím žalované ze dne 6. 5. 2005 bylo

zrušeno rozhodnutí odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu

Zlínského kraje ze dne 28. 5. 2002, kterým byla povolena stavba „Vodovodní

přípojky v hotelu „S.“ v P. L.“. V důsledku nezákonného rozhodnutí byl žalobce

jako provozovatel hotelu nucen bezodkladně řešit nastalou situace vybudováním

nové studny, za kterou včetně poplatků a posudků vynaložil žalovanou částku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu

Zlín ze dne 17. 9. 1993 byla povolena shora popsaná stavba spolu s povolením

odběru podzemní vody ze stávající studny, určené původně k zásobování kravína v

P. L. Cílem stavby bylo mj. zásobování vodou hotelu „S.“. Rozhodnutí bylo

vydáno na základě žádosti žalobce pro Sdružení podnikatelů V. – K. Tentýž orgán

rozhodnutím ze dne 11. 12. 2000 provedl kolaudaci stavby. Na základě podnětu

obce P. L. zahájil Krajský úřad Zlínského kraje mimoodvolací řízení k

přezkoumání zmíněného kolaudačního rozhodnutí a svým rozhodnutím ze dne 28. 5. 2002 kolaudační rozhodnutí jako nezákonné zrušil. Podle odůvodnění rozhodnutí

byla totiž kolaudována stavba, která nebyla povolena, neboť povolení stavby

bylo vydáno neexistující osobě. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto pro opožděnost

rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 28. 2. 2003. K odvolání žalobce

ministr zemědělství svým rozhodnutím ze dne 9. 3. 2005 zrušil rozhodnutí

Ministerstva zemědělství a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Ministerstvo zemědělství nato dne 6. 5. 2005 vydalo rozhodnutí, kterým odvolání

žalobce proti rozhodnutí odboru životního prostředí a zemědělství Krajského

úřadu Zlínského kraje ze dne 28. 5. 2002 pro opožděnost zamítlo. Zrušilo však

toto rozhodnutí podle § 65 odst. 2 správního řádu s odůvodněním, že povolení

stavby vydané příslušným správním úřadem vůči neexistující osobě nelze

považovat za nicotný právní akt, nýbrž za rozhodnutí vadné. Na základě sdělení

starosty obce P. L. ze dne 21. 8. 2007 vzal soud za prokázáno, že občané obce

byli informováni o stavbě vodovodu v roce 1997. Obecní vodovod byl zkolaudován

o rok později. Ve zkušebním provozu byl od roku 2002 a v této době z něho

občané odebírali vodu. Tuto možnost připojení měl i hotel „S.“, provozovatel to

však odmítl proto, že má vybudovanou přípojku ze studny bývalého kravína. Po právní stránce posoudil věc podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb., v platném

znění. Dovodil, že ke zrušení rozhodnutí, které bylo odvolacím orgánem zrušeno,

došlo nikoliv pro jeho nezákonnost, nýbrž proto, že byla respektována práva

nabytá v dobré víře plynoucí právě z tohoto nezákonného rozhodnutí. Vyslovil dále, že k vyvrtání nové studny a povolení k nakládání s

vodami bylo žalobci vydáno až dne 29. 7.

2002, to je v době, kdy již byl v obci

zřízen obecní vodovod s možností připojení se k odběru vody. Proto i kdyby bylo

rozhodnutí nezákonné, žalobci v důsledku nezákonnosti rozhodnutí žádná škoda

nevznikla. K otázce existence škody uvedl, že žalobce vybudoval na svém pozemku

studnu a tím svůj majetek zhodnotil. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací

shora uvedeným rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se jeho právním

posouzením. Podle odvolacího soudu je správný závěr soudu prvního stupně o absenci

příčinné souvislosti mezi vydáním rozhodnutí, které bylo později pro

nezákonnost zrušeno, a mezi škodou spočívající v zřízení nové studny na pozemku

žalobce. Odvolací soud dále zdůraznil, že schází základní podmínka důvodnosti

uplatněného nároku žalobce spočívající v tom, že žalobce nevyužil možnosti

podat proti (podle jeho názoru nezákonnému) rozhodnutí odvolání (§ 8 odst. 2

zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění). Jeho odvolání bylo opakovaně odmítnuto

pro opožděnost. Podle hodnocení odvolacího soudu je zřejmé, že kolaudační rozhodnutí,

na základě kterého byla žalobci kolaudována stavba shora uvedené vodovodní

přípojky spolu s povolením odběru podzemní vody, bylo rozhodnutím vadným. V

důsledku toho žalobce odebíral v hotelu „S.“ po několik let vodu ze studny,

určené původně k zásobování kravína v P. L. neoprávněně. Měl si proto studnu

vybudovat už v roce 1993. Pokud ji vybudoval až v roce 2005, navíc za situace,

kdy v obci byl vybudován obecní vodovod, ke kterému se hotel „S.“ mohl

připojit, rozhodně nelze z této skutečnosti dovodit vznik škody na straně

žalobce.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že

rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem a

řešilo dvě právní otázky, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Jmenovitě namítal, že:

1)za nesprávné je třeba považovat posouzení věci odvolacím soudem o tom, že

opožděně podané odvolání (ve správním řízení) je skutečností, jež brání

přiznání nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění. Odvolacímu soudu vytýkal, že z odůvodnění jeho

rozsudku není patrno, z ustanovení kterého znění zákona vycházel, zda ze znění

platného ke dni vzniku škody, ke dni podání žaloby či ke dni vyhlášení

rozsudku. Proto se dovolatel může jen domnívat, že odvolací soud vycházel z

platného znění zákona účinného po přijetí novely provedené zákonem č. 160/200

Sb. I pro ten případ pak ustanovení § 8 odst. 3 pamatovalo na možné odstranění

tvrdosti zákona poukazem na případy zvláštního zřetele hodných. Protože však

přechodná ustanovení novely č. 160/2006 Sb. nestanoví ničeho o působnosti

novelizovaného § 8 zákona i na škodní události vzniklé před účinností této

novely je její aplikace na daný případ nesprávná s důsledky rozhodnutí, které

je v rozporu s hmotným právem. 2)rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku v judikatuře dosud nerozhodnutou,

kterou formuloval dovolatel takto: „Lze na případy náhrady škod vzniklých

nezákonným rozhodnutím před datem účinnosti zákona č. 160/200 Sb. aplikovat

ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne 27. 4. 2006?“ V důsledku absence příslušného intertemporálního ustanovení takový

postup nebyl možný, takže odvolací soud aplikoval na daný případ nesprávnou

právní normu, a tedy posoudil věc nesprávně. 3)rozhodnutí odvolacího soudu spočívající na dosud nevyřešené právní otázce,

posouzení existence škody spočívající v nutnosti nadbytečného a neplánovaného

vynaložení finančních prostředků z důvodu nezákonného rozhodnutí ve vztahu k

eventuálnímu zhodnocení majetku poškozeného. Argumentace soudů obou stupňů,

podle níž poškozený vlastně vybudováním studny hodnotil svůj majetek a tudíž mu

škoda nevznikla, nemá oporu ani ve skutkových zjištěních, ani v právní úpravě. Dovolatel v této souvislosti připomínal, že nebýt nezákonného správního

rozhodnutí nemusel by, jako majitel hotelu před letní sezonou, investovat

částku přesahující 100.000,- Kč do vykopání vlastní studny. Dovolatel dále namítal neúplnost posouzení věci. Podle něj se odvolací

soud nevypořádal s návrhem na provedení důkazu „sdělení Krajské hygienické

stanice Zlín“, z něhož podle dovolatele plyne, že se v roce 2002 nemohl k

obecnímu vodovou připojit. Odvolací soud převzal v tomto směru nepravdivé a

zmatečné vyjádření starosty obce P. L. a k žalobcem navrhovanému důkazu

nepřihlédl, aniž jej vůbec provedl. Konečně dovolatel tvrdil, že řízení je postiženo vadami, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Ty spatřoval v tom, že pokud už soud

prvního stupně zjistil, že z listinných důkazů „vyjádření starosty obce

Podkopná Lhota ze dne 21. 8. 2007“ a „sdělení Krajského hygienické stanice

Zlínského kraje ze dne 30. 8. 2007“ vyplývají naprosto odlišné skutečnosti o

možnosti žalobce odebírat vodu v polovině roku 2002 z obecního vodovodu, bylo

namístě si vyžádat spisy stavebního úřadu a hygienické stanice k této

problematice. V této souvislosti vytýkal soudům obou stupňů, že za uvedené

situace měl soud ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobce vyzvat,

aby k této otázce označil další důkazy s poučením o procesních následcích

nesplnění této výzvy. Jestliže tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou, jež

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i soudu

prvního stupně a vrácení věci k novému řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání jako zjevně

bezdůvodného. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání

napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle

občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12

zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami

(účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve

lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je přípustné. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání bylo přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu,

a) jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým

soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku

(usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější

rozhodnutí zrušil,

c) jímž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně

potvrzen a nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy by odvolací

soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci

samé jinak než v rozsudku dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem

odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237

odst. 3 o. s. ř.). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní

význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností uplatněných

dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Právní posouzení

věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní

normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně

určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96). Při přezkoumání rozsudku odvolacího soudu - které provedl bez nařízení jednání

(§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - Nejvyšší soud prověřil správnost

rozsudku nejenom z důvodů uplatněných v dovolání, ale přihlížel i k vadám

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř.,

jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné a současně i důvodné, a to z

dále uvedeným důvodů. K argumentaci dovolatele sub 1) a 2), jak byla shora rekapitulována, lze uvést:

Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho

vyhlášení. Tato zásada platí i pro odvolací řízení. Uplatní se plně tehdy,

jestliže zjištěné skutečnosti mají v době vyhlášení rozsudku význam pro

hmotněprávní posouzení věci, neboť se nedotýká ustanovení hmotného práva, která

stanoví vznik, změnu nebo zánik práv a povinností k určité době. U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s výjimkou škody na

zdraví, počíná objektivní promlčecí doba běžet již od okamžiku, kdy poškozenému

bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, jímž mu byla způsobena škoda,

okamžik, když v důsledku nezákonného rozhodnutí skutečně vznikla, není

rozhodující. V této věci škody se žalobce dozvěděl o vzniku škody dne 31. 5. 2002, kdy mu

bylo doručeno rozhodnutí ze dne 28. 5. 2002. Zákon č. 82/1998 Sb. ve svých přechodných a zrušovacích ustanoveních (§ 36 a

37) zůstal u formulace o zrušení předchozího zákona č. 58/1969 Sb. (§ 37). Ve

vztahu k účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. převzal obvyklou formulaci

intertemporálních pravidel, podle nichž se odpovědnost podle tohoto zákona

(míněn zákon č. 82/1998 Sb.) vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která

byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti

zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou

rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu

způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí

dosavadními předpisy. V důsledku ustanovení § 39 nabyl zákon účinnosti dne 15. 5. 1998. Jeho součástí bylo ustanovení § 8 v tomto znění: „§ 8 (1) Nárok na náhradu

škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak,

uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno

nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující

o náhradě škody vázán. (2) Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím

vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud

rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

(3) Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody

způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v

zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon

poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný

opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu

řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je

spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.“

Následně přijatá novela zákona (zákon č. 160/2006 Sb., ze dne 16. 3. 2006),

nabyl a účinnosti dnem 27. 4. 2006. V úvahu přicházející ustanovení, k němuž se

nesou dovolací námitky dovolatele, to je § 8 odst. 2. a 3 stanovil: "(2)

Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na

právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo

změněno na základě řádného opravného prostředku. (3) Nejde-li o případy

zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným

rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených

lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho

práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek,

mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní

prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního,

správního nebo jiného právního řízení.". Z uvedeného plyne, že pro soud rozhodující o nároku žalobce v této věci bylo

rozhodující znění shora uvedeného zákona účinné ku dni vzniku škody, to je dni

doručení rozhodnutí příslušného správního orgánu žalobci, totiž ke dni 31. 5. 2002. V každém případě se tak stalo za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., do doby

jeho novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. Pokud soudy aplikovaly zákon

82/1998 Sb., učinily tak zadost správnému použití hmotného práva. Totéž však

nelze konstatovat ohledně správnosti jeho výkladu. Vzhledem k dikci uvedeného ustanovení je zřejmé, že posuzování podmínek

vztahujících se k podmínkám uplatnění nároku na náhradu škody způsobené

nezákonným rozhodnutím, musí zahrnovat i zkoumání předpokladů uvedených na

prvém místě, totiž okolnosti, zda nejde o případ zvláštního zřetele hodný. Takový postup není vyhrazen pouze pro případ, že se výluky z citovaného

ustanovení účastník řízení (poškozený) sám dovolává. Jde o povinnost soudu

plynoucí z požadavku náležitého výkladu příslušného zákonného ustanovení. Z

odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však splnění této povinnosti soudem

neplyne. Tato okolnost je o to významnější, bere-li se do úvahy průběh celého

řízení od počátku, včetně fází zahrnujících přezkum mimo odvolací řízení,

vleklost celého řízení s důsledky zatěžujícími jeho účastníky, tedy i žalobce,

a konečný výsledek celého sporu, vyúsťující v rozhodnutí, které bylo shora

zmíněno. K námitkám formulovaným v dovolání pod bodem 3) dovolací soud uvádí:

Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je

objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi).

Skutečnou škodou se

rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a

reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k

uvedení věci do předešlého stavu. Vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani

neupravuje rozsah její náhrady, vychází se pro účely jejího určení z ustanovení

§ 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, podle nějž se hradí

skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008,

uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen

R 49/2011). Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného

a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi). Skutečnou

škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a

reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k

uvedení věci do předešlého stavu. Ke stejným závěrům dospěla i dřívější rozhodovací praxe. Tak ve stanovisku

Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70 (publikovaném pod

č. 55/1971 Sbírky rozhodnutí a stanovisek NS ČSSR, na str. 339-340) bylo

uvedeno: „Skutečnou škodou je nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného,

představuje vlastně majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav.“

Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se

zjišťuje, zda škodná událost (zde nesprávný úřední postup) a vzniklá škoda na

straně poškozeného (dovolatelky) jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být (rovněž) prokázána; právní

posouzení příčinné souvislosti spočívá v určení, mezi jakými skutkovými

okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. shodně např. opět R 49/2011). Splnění těchto předpokladů musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a

nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některého z nich. Důkazní

břemeno v tomto směru leží na poškozeném (zde dovolateli). Aplikováno na posuzovanou věc, považuje dovolací soud za nutné

upozornit, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů se podává závěr, podle

něhož žalobce až do dne vydání rozhodnutí Krajským úřadem Zlínského kraje v

mimoodvolacím řízení ze dne 28. 5. 2002, jímž bylo zrušeno kolaudační

rozhodnutí ze dne 11. 12. 2000 jako nezákonné,používal pro zásobování vodovodu

„S.“ vodu z vodovodu ze studny bývalého kravína. Po zrušení uvedeného kolaudačního rozhodnutí tak nastal stav

právní nemožnosti plnění, respektive nemožnosti postupovat v souladu s původně

vydaným kolaudačním rozhodnutím z roku 2000. Pokud po zjištění uvedeného

zrušení žalobce přistoupil k zřízení nové studny, podle platného rozhodnutí

příslušného vodohospodářského orgánu ze dne 29. 7. 2002, pak je tento jeho

krok nutno poměřovat z hlediska zjištění přímé příčinné souvislosti se zmíněným

rozhodnutím a škodou mu vzniklou.

Za této situace nelze přisvědčit správnosti úvahy soudů obou

stupňů, že bylo povinností žalobce napojit se na obecní vodovod a dále, že

zřízením vlastní studny došlo k zhodnocení jeho majetku. Pokud totiž žalobce

měl hospodářský důvod k využívání samostatného (dřívějšího) vodního zdroje,

kupříkladu z důvodu kapacitních, či zcela pochopitelné snaze udržet dosavadní

nezávislost hotelu na vlastním (či samostatným využívaným zdrojem vody ze

studny sloužící bývalému kravínu), pak jeho krok byl logickým krokem k udržení

dosavadního stavu. V této věci se tak nabízí závěr o příčinné souvislosti se

zrušením dřívějšího rozhodnutí o zřízení vodovodu a souhlasu s odběrem vody pro

hotel žalobce z původní studny u kravína v P. L., a následně vzniklou

nutností na straně žalobce docílit uvedení věci do původního stavu. Nelze z hlediska platného práva soukromého (jímž je právo

občanské i obchodní) dovozovat povinnost žalobce (přímus) k povinnému odběru z

vodovodního řadu obecního vodovodu. Neexistuje-li taková povinnost plynoucí ze

zákona, nelze ji v jiných souvislostech klást k tíži tomu, kdo mínil zachovat

(obnovit) stav, kdy hotel v jeho vlastnictví byl měl zajištěn odběr vody ze

samostatného zdroje (lhostejno, z jakého právního důvodu měl k odběru této vody

titul). Za situace, kdy subjekt soukromého práva postupuje v rámci náležité péče o

předmět svého vlastnictví, realizuje přitom své povinnosti podnikatele uložené

mu v jiných souvislostech (§ 1 obchodního zákoníku), nelze dovozovat jeho

povinnost k uzavření smlouvy se třetím subjektem, provozovatelem obecního

vodovodu v místě. Takové rozhodnutí spočívá na volné úvaze takového ekonomicky

činného subjektu. Logika rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního

stupně, mu takovou možnost plynoucí jinak ze zásady smluvní autonomie, upírá. Nelze pominout ani okolnost, že žalobce mohl být veden zřeteli ekonomickými,

aby předešel nutnosti platit pro něj nepřiměřeně vysoké poplatky za dodávky

vody, případně snahou zachovat soběstačnost vodního zdroje pro hotel apod. Obecně lze dále dovodit, že pro posouzení vzniku skutečné škody představované

zmenšením (úbytkem) majetku poškozeného nastalé proto, že šlo o výdaje potřebné

k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že

nedošlo k uvedení v předešlý stav, nelze brát do úvahy (soudy nižších stupňů

akcentovaným) fakt, zda vůbec a nakolik došlo současně k zhodnocení věci, na

níž ke vzniku skutečné škody došlo. Rozhodující je povaha vynaložených výdajů,

které směřovaly k obnovení předešlého stavu, popřípadě k vyvážení důsledků

plynoucích z toho, že k uvedení v předešlý stav nedošlo. Proto postrádá opodstatnění i závěr soudů obou stupňů poukazující na údajné

zhodnocení majetku žalobce v souvislosti se zbudováním nového zdroje pitné vody

(studny). Takový aspekt se v posuzované věci neuplatní, když rozhodujícím

kritériem je okolnost, že žalobce tak obsahově vynaložil majetkové hodnoty

potřebné k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z

toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav (srov. závěry výše uvedeného

rozhodnutí).

Výklad zaujatý v dovoláním napadeném rozhodnutí tak nelze shledat

souladný s výkladem hmotněprávních ustanovení dříve zmíněných, které jsou pro

náležité posouzení věci právně významné. Ke zbývajícím dovolacím námitkám dovolatele se uvádí:

Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat mj. z důvodu, že

řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci. Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen

tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v § 229 o. s. ř. a jestliže mohl mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O vady řízení při zjišťování skutkového

stavu věci se jedná i tehdy, jestliže účastníkům nebylo poskytnuto poučení

podle § 118a o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nebo navrhovat důkazy, za

předpokladu, že mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že důvodné uplatnění tohoto dovolacího

důvodu nemůže být samoúčelné, pakliže nedostatek poskytnutého (případně v

protokolu o jednání nedoloženého) poučení nevedlo k následku nesprávného

rozhodnutí ve věci samé. Z obsahu spisu sp. zn. 21 C 248/2006 (č. l. 33- 34) se podává, že soud prvního

stupně ve věci jednal poprvé dne 20. 8. 2007, z protokolu o jednání z tohoto

dne neplyne, že by se účastníkům dostalo poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Totéž zjištění platí pro obsah protokolu o jednání ze dne 29. 10. 2007. Část

jeho průběhu byla zachycena do protokolu takto: „Přítomní uvádějí, že

nenavrhují provedení dalších důkazů. Poučeni dle ust. § 119a) o. s. ř. Ani po

poučení nemají návrhy na doplnění dokazování. Prohlášeno usnesení: Důkazní

řízení se končí“ Jednání pak bylo odročeno na 31. 10. 2006, kdy byl ve věci

vynesen shora uvedený rozsudek. Stejně tak z obsahu spisu v této věci plyne (z porovnání s

tvrzením v dovolání), že soud neprovedl důkaz příslušnými správními spisy

týkajícími se výstavby obecního vodovodu v P. L., ač k otázce zkušebního

provozu tohoto vodovodu a s tím související údajné možnosti žalobce se k němu

napojit, soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, zaujal své hodnotící

stanovisko. Ve světle této skutečnosti nelze upřít opodstatněnost dovolací

námitce dovolatele, akcentující právě absenci zákonného poučení ve smyslu §

118a odst. 1 o. s. ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

je tak dán. Už z tohoto důvodu je dán důvod ke zrušení dovoláním napadeného

rozhodnutí. Ze všech výše uvedených důvodů nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě

správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatým v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. přistoupil proto dovolací

soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu. Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu

prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. (§ 243b odst. 3 o. s. ř.)

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním

názorem dovolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. března 2012

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu