28 Cdo 1840/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a
JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně A. C., spol. s. r. o., zastoupené
advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátkou, o 16.334,- USD s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 218/2002,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10.
2007, č. j. 56 Co 602/2006 – 235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud k odvolání jak žalobkyně, tak i žalovaného, potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně co do výroku II., jímž soud prvního stupně zamítl žalobu
domáhající se po žalovaném zaplacení částky ve výši 10.334,- USD s
příslušenstvím. Co do výroků I., III., IV., V., VI.a VII. odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Zatímco odvolání žalobkyně neshledal odvolací
soud důvodným, a proto výrok II. potvrdil, odvolání žalovaného za důvodné
považoval. Okresní soud správně dovodil, že soudy České republiky jsou vybaveny
pravomocí k projednání a rozhodnutí této věci (§ 37 odst. 1 zákona č. 97/1963
Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů)
a při rozhodování je namístě aplikovat příslušná hmotně právní ustanovení
českého právního řádu, a to podle analogie § 10 odst. 1 a 3 citovaného zákona. Mezi účastníky byla nesporná skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně O. A. převedla dne 31. 1. 2000 z účtu svého tehdejšího manžela na účet žalovaného
částku ve výši 16.000,- USD. Ačkoliv žalobkyně kvalifikovala v rámci své žaloby
nárok na vrácení žalované částky z titulu smlouvy o půjčce, v průběhu řízení
nepřednesla skutková tvrzení o tom, že O. A. poskytla žalovanému tuto částku
oproti jeho závazku k vrácení peněz. Za takové situace bylo povinností
žalovaného přednést na podporu svého zamítavého procesního stanoviska taková
určitá, srozumitelná a úplná tvrzení, z nichž by plynulo, že k peněžnímu plnění
O. A. v jeho prospěch existoval konkrétní právní důvod. Žalovaný tuto svou
povinnost nesplnil. Výše uvedené plnění O. A. ve prospěch žalovaného tak bylo
plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“),
zakládající nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 o. z. Uvedený nárok na vydání bezdůvodného obohacení je však promlčen. O. A. poskytla
plnění v částce 16.000,- USD žalovanému dne 31. 1. 2001, přičemž žalobkyně
neprokázala, že se tak stalo na podkladě smlouvy o půjčce. V okamžiku plnění si
tedy O. A. musela být vědoma toho, komu plní, a rovněž té okolnosti, že k
plnění žalovanému chybí důvod. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 107
odst. 1 o. z. počala plynout následující den (tedy 1. 2. 2000) a její běh
skončil dnem 1. 2. 2002. Žaloba byla podána dne 3. 6. 2002, a námitka promlčení
vznesená žalovaným byla tudíž účinná. Žalobkyně nemohla ze stejného důvodu
uspět se žalobou v rozsahu částky 10.334,- USD. S těmito závěry krajský soud
napadený rozsudek v zamítavém výroku II. jako věcně správný potvrdil. K
požadavku na zaplacení dalších 6.000,- USD s příslušenstvím žalobkyně
nepřednesla dostatek skutkových tvrzení a okresní soud na jejich absenci
nereagoval.
Rozsudek soudu prvního stupně byl proto v příslušné části napadené
žalovaným nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a odvolací soud tudíž
rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné části (výrok I.) a ve všech
závislých výrocích (III., IV., V., VI., a VII.) zrušil a v tomto rozsahu vrátil
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesouhlasí se závěrem soudu, že se jí nepodařilo prokázat uzavření
smlouvy o půjče mezi ní a žalovaným, přičemž odkazuje na všechny provedené
důkazy. Soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a další žalobkyní navržené
důkazy neprovedly. Za absurdní žalobkyně pokládá též skutečnost, že by O. A.
žalovanému poslala na jeho účet nemalý finanční obnos zcela bezdůvodně a bez
toho, že by očekávala, že jí bude tato částka žalovaným vrácena. Podle § 657 a
násl. o. z. není nezbytnou náležitostí smlouvy o půjčce termín jejího vrácení,
když pokud tento nebyl sjednán, je dlužník povinen půjčku vrátit na požádání.
Výzva přitom byla obsažena ze strany O. A. již v rámci jednání, které vedl Mgr.
Š. a dále nejpozději v dopise ze dne 15. 4. 2002. Dovolatelka též nesouhlasí s
posouzením počátku běhu promlčecí lhůty, neboť považuje za nesmyslné, že by
někdo někomu poslal finanční prostředky v takové výši bez toho, že by k tomu
měl jakýkoliv důvod (pokud nejde o omyl, tak tento důvod musí existovat, pouze
v daném případě nastala situace, kdy lze tento důvod prokazovat jen nepřímými
důkazy, když v podstatě každý z účastníků tvrdí jiný důvod). Pokud by skutečně
v daném případě počala promlčecí doba běžet současně s dobou objektivní, pak by
ztrácelo rozlišení subjektivní a objektivní promlčecí doby z titulu
bezdůvodného obohacení význam. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet až od
okamžiku subjektivního zjištění o neexistenci právního důvodu určitého plnění.
O. A. minimálně až do ledna 2002 jako osoba zcela bez právního vzdělání nemohla
ani tušit, že dohoda o půjčce by mohla být posouzena jako neplatný úkon.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“),
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností
předmětného dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadená část rozsudku odvolacího soudu není rozhodnutím
měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.]. Není ani rozhodnutím potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř.], neboť odvolací soud sice již jednou rozsudek soudu
prvního stupně v dané věci zrušil (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. října 2004, č. j. 56 Co 181/2004-100), avšak co do napadeného výroku soud
prvního stupně nerozhodl ve věci jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí.
Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí navíc nepředestřel závazný právní
názor, jenž by byl klíčový pro právní posouzení věci (výtky směřující soudu
prvního stupně se týkaly pouze procesního postupu). Není-li tedy přípustnost
dovolání založena podle výše citovaných ustanovení, přichází jeho přípustnost v
úvahu toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním
žalobkyně nesplňuje, tj. není zásadně právně významné, neboť se vztahuje pouze
k takovým právním závěrům, které byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny,
přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry souladné.
Dovolatelka předně polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního
stupně a převzatými soudem odvolacím. Namítá nesprávné hodnocení provedených
důkazu a zpochybňuje i skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly. Obsahově tak
vymezuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Z téhož zákonného ustanovení však vyplývá, že tento dovolací
důvod lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a),
což však není daný případ.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr, že by nutnou náležitostí smlouvy o půjčce
podle § 657 o. z. byl termín vrácení předmětu půjčky. S tímto tvrzením
dovolatelky lze sice souhlasit (viz např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník II. § 460 – 880. Komentář. 1. vydání. Praha
: C. H. Beck, 2008, str. 1689), avšak tato právní otázka nebyla v rozhodnutí
odvolacího soudu vůbec posuzována a nestala se tak základem pro rozhodnutí ve
věci.
Co se týče námitky dovolatelky směřující proti posouzení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 o. z., lze toliko uvést, že tato
otázka byla v podobných případech v rozhodnutích Nejvyššího soudu již vyřešena
a rozhodnutí odvolacího soudu tomuto řešení plně koresponduje. V § 107 odst. 1
o. z. je stanoveno, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva
roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo
se na jeho úkor obohatil. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je z
hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy
se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek
subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové
okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodný názor
zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77,
publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, k obdobnému
závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31.
8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002,
jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Touto
vědomostí se přitom míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.) je pak rozhodující
subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit,
že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Není významné, zda oprávněný má
takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové
okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/20007).
V souzeném sporu se jedná o takový případ, kdy smlouva mezi žalobkyní a
žalovaným, na základě níž by bylo možno dovodit, že peněžité plnění bylo
poskytnuto z nějakého právního důvodu, vůbec nebyla prokázána, neboť lze
přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že nezbytnou (esenciální) náležitostí
smlouvy o půjčce dle § 657 a násl. o. z., a tudíž předpokladem důvodnosti
žaloby v dané věci by bylo zjištění konsenzu obou stran o tom, že přijaté
plnění bude dlužníkem vráceno Takovou otázku nelze zaměňovat s dovolatelkou
formulovanou otázkou termínu vrácení půjčky. Žalobkyně přitom tvrdila, že
právním důvodem poskytnutí předmětné peněžní částky žalovanému byla právě
smlouva o půjčce, avšak obsah žalobních tvrzení z výše uvedeného důvodu
neumožňoval kvalifikovat žalobou uplatněný nárok jako nárok ze smlouvy o
půjčce. Odvolací soud se v rovině skutkové postavil na správnost závěrů
prvostupňového soudu o tom, že se v řízení prosadila skutková verze žalovaného
založená na tvrzení o investičních úmyslech O. A., aniž by byla prokázána
dohoda o návratnosti investovaných prostředků. Tomuto skutkovému základu
právního posouzení odvolacího soudu dovolatelka přípustně dovoláním čelit
nemůže.
Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění k závěru,, že na straně
žalovaného došlo co do předmětné částky k bezdůvodnému obohacení na úkor
žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 2 o. z., a to již dne 31. 1. 2000 a že
následujícího dne počala běžet jak objektivní tříletá, tak i subjektivní
dvouletá promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 a 2 o. z. ohledně práva na
vydání tohoto bezdůvodného obohacení, a to proto, že „právní předchůdkyně
žalobkyně O. A. si musela být již v tento den vědoma toho, komu plní a rovněž
té okolnosti, že k plnění žalovanému chybí důvod (tedy že mezi ní a žalovaným
nedošlo ke shodě o tom, že žalovaný je povinen poskytnuté plnění vrátit),“ pak
jeho právní posouzení nevybočuje z ustálené judikatury soudů a přípustnost
dovolání nezakládá.
Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně již dne 31. 1. 2000 jednoznačně
věděla o tom, že mezí ní a žalovaným absentoval konsenzus o povinnosti
žalovaného poskytnuté peníze vrátit, má odvolací soud za prokázanou. Pak ovšem
nepochybně platí závěry o počátku běhu subjektivní promlčecí doby uvedené výše.
Jinými slovy, vycházeje z těchto právních závěrů, i dovolací soud konstatuje,
že není významné, zda právní předchůdkyně žalobkyně měla takové právní
znalosti, aby byla subjektivně schopna posoudit uvedené skutkové okolnosti a
zjistit, že smlouva, podle níž měla plnit, nevznikla. Dovolací soud pouze
zdůrazňuje, že z výše uvedeného důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) není povolán k
přezkoumání skutkového závěru o danosti skutečné vědomosti dovolatelky o
bezdůvodném obohacení na straně žalovaného ke dni 31. 1. 2000.
Řešení v dovolání předestřené právní otázky se tedy v rozhodovací praxi soudů
ustálilo a odvolací soud ji posoudil v intencích konstantní judikatury, a tedy
v souladu s hmotným právem. Proto pro její řešení nelze přiznat napadenému
rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda
senátu