33 Odo 306/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce
B. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. R. Š., zastoupenému
advokátem, o zaplacení částky 1.014.149,30 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 154/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2004, č. j. 15 Co
420/2003-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 7. 10. 1999 domáhal po žalovaném Ing. R.
Š. zaplacení částky 1,248.509,80 Kč s příslušenstvím, kterou mu uhradil na
nájemném za užívání nebytových prostor v domě č. p. 193 na pozemku parc. č.
179, zapsaném u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví pro katastrální
území M. O., obec O. (dále jen „předmětná nemovitost“ či „dům“) za dobu od 1.
3. 1996 do 30. 6. 1997. Protože smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 29.
2. 1992 a 25. 6. 1996 nebyly uzavřeny platně, žalovaný na jeho úkor získal
bezdůvodné obohacení. Po původně rovněž žalované společnosti K., spol. s r. o.
„v likvidaci“ (dále též „K.l“) žalobce požadoval zaplacení částky 468.040,- Kč
s příslušenstvím.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. listopadu 2000, č. j. 33 C
154/99-77, ve znění opravného usnesení ze dne 18. ledna 2002, č. j. 33 C
154/99-105, žalobě ve vztahu k žalovanému vyhověl v rozsahu 1,248.509,80 Kč s
10 % úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení, ve zbývající části (tj.
dalším požadovaném příslušenství jistiny) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech
řízení mezi žalobcem a žalovaným a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky
I., II., III. a IV.); dále vyhověl žalobě ve vztahu k původně žalované K. v
rozsahu 468.040,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 29. 10. 1999 do zaplacení, ve
zbývající části žalobu proti žalované zamítl, rozhodl o nákladech řízení mezi
žalobcem a žalovanou a o poplatkové povinnosti žalované (výroky V., VI., VII. a
VIII.).
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 4. 2002,
č. j. 15 Co 41/2001-116, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích
I., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, ve výrocích V. a VIII. je potvrdil a ve výroku VII. o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou je změnil. Zároveň rozhodl o
nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 4. prosince 2002, č. j. 33 C
154/99-157, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 1,014.149,30 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do
zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 201.302,50 Kč s 10 % úrokem z
prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení zamítl (výrok II.), řízení o zaplacení
částky 33.058,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení
zastavil (výrok III.), rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok IV.) a
o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2004,
č. j. 15 Co 420/2003-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vyjma výroku
o zastavení řízení, který nebyl odvoláním napaden) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze skutkových zjištění (částečně
převzatých od soudu prvního stupně a částečně prokázaných důkazy provedenými v
odvolacím řízení), že žalovaný uzavřel jako kupující dne 13. 2. 1995 kupní
smlouvu se společností M. B., a. s. (dále jen „M. B.“) jako prodávající, jejímž
předmětem byl převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Článek III
kupní smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož žalovaný se souhlasem M. B. může v
době, než dojde ke vkladu jeho vlastnického práva k nemovitosti do katastru
nemovitostí, pronajímat nebytové prostory nacházející se v domě. Žalovaný
(nejprve zastoupen společností P., spol. s r.o. - nyní již zaniklou právnickou
osobou - dále jen „společnost P.“, posléze společností K.) uzavřel jako
pronajímatel se žalobcem jako nájemcem 29. 2. 1996 a 25. 6. 1996 smlouvy o
nájmu nebytových prostor, v nichž se smluvní strany dohodly o přenechání blíže
specifikovaných nebytových prostor v předmětné nemovitosti za sjednané
nájemné, které bude žalovanému placeno na účet jeho zástupce, tedy společnosti
P., resp. Kl. Žalobce takto uhradil na účty těchto společností 352.252,- Kč a
727.554,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 1996, č. j. 14
Co 304/95-143, byla zrušena rozhodnutí bývalého Státního notářství v Ostravě ze
dne 6. 1. 1984, č. j. D 1994/81-74, a ze dne 17. 3. 1986, č. j. D 1994/81-76,
kterými byla nařízena likvidace dědictví po zůstaviteli J. W., zemřelém 21. 3. 1953, jehož předmětem byla i předmětná nemovitost (posléze prodaná M B), a bylo
rozhodnuto, že nemovitost připadá státu; věc byla vrácena státnímu notářství. Tuto skutečnost JUDr. M. S. (zástupce dědiců po zůstaviteli) sdělil přípisem ze
dne 27. 6. 1996 žalobci a vyzval jej, aby nájemné plnil složením do soudní
úschovy, neboť kupní smlouvy, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k
domu, jsou neplatné, protože M. B. i žalovaný je uzavřeli s nevlastníky. Žalobce nato dopisem z 30. 8. 1996 sdělil žalovanému, že má pochybnosti o tom,
kdo je vlastníkem domu a jeho věřitelem; proto bude nájemné až do rozhodnutí
soudu o určení vlastnictví k nemovitosti skládat do úschovy podle § 568 odst. 1
obč. zák. Žalovaný s postupem žalobce nesouhlasil a dopisem z 5. 9. 1996 jej
vyzval k úhradě dlužného nájemného s tím, že se pokládá za jediného
pronajímatele a že pouze pravomocné rozhodnutí soudu může určit vlastnické
vztahy k domu. Usneseními Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 1997, č. j. D
1742/93-161, a č. j. D 1742/93-162 (která nabyla právní moci téhož dne), byla
schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstaviteli J. W., podle níž veškeré
dědictví (včetně předmětné nemovitosti) nabyl pozůstalý vnuk D. H. Rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 1998, č. j. 32 C 73/97-31, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 13 Co 928/98
(který nabyl právní moci dne 14. 7. 1999), byla zamítnuta žaloba, jíž se
společnost M. B., a. s. domáhala proti žalovanému D. H. určení, že je
vlastníkem předmětné nemovitosti. Návrh na vklad vlastnického práva účastníků
M. B.
a žalovaného na základě jimi uzavřené kupní smlouvy byl doručen
Katastrálnímu úřadu v O. dne 28. 2. 1996 a rozhodnutím ze dne 20. 9. 1999, č. j. 1-V11-506/96, byl (po předchozím přerušení řízení) zamítnut.
Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že smlouvy o
nájmu nebytových prostor jsou absolutně neplatnými právními úkony (pro jejich
rozpor se zákonem, konkrétně § 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor), neboť žalovaný se nestal vlastníkem předmětné nemovitosti
a nemohl proto platně pronajímat nebytové prostory v ní se nacházející.
Žalovaný, který přijal od žalobce na základě těchto neplatných smluv plnění, na
jeho úkor získal bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat podle zásad
uvedených v § 457 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, v platném znění -
dále opět jen „obč. zák.“. Jelikož z neplatných smluv plnil pouze žalobce
(žalovaný žalobci žádné plnění neposkytl, protože nebyl vlastníkem
nemovitosti), má právo na vrácení poskytnutého plnění pouze on. Odvolací soud
nepřisvědčil námitce žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce ve
sporu a důvodnou neshledal ani jeho námitku o nedostatku pasivní legitimace
odůvodněné tvrzením, že příjemci nájemného byly společnosti P. a K. Bylo totiž
zjištěno, že nájemní smlouvy se žalobcem uzavřel žalovaný, který byl na základě
plných mocí zastoupen těmito společnostmi, jejichž účty byly pouze dohodnutým
platebním místem nájemného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že se na straně žalovaného nejednalo o bezdůvodné obohacení získané
úmyslně a že se tedy právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčuje
v tříleté objektivní promlčecí době a nikoli v desetileté (§ 107 odst. 2 obč.
zák.). Proto se právo žalobce na vrácení plateb uhrazených žalovanému před 7.
10. 1996 v celkové výši 201.302,50 Kč promlčelo (žaloba byla u soudu podána 7.
10. 1999). Shodný právní názor jako soud prvního stupně zaujal odvolací soud i
ohledně počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč.
zák.), který nelze odvíjet od přípisu JUDr. S.. ze dne 27. 6. 1996, nýbrž až od
rozsudku krajského soudu ze dne 25. 5. 1999, jímž byla zamítnuta žaloba M. B.
na určení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. Do té doby se na straně
žalobce jednalo pouze o domněnky a teprve rozhodnutím soudu nabyl skutečnou
vědomost ohledně neplatnosti smluv o nájmu nebytových prostor. Odvolací soud
neuznal obranu žalovaného, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je
výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť
požadavek na vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy a důvod
této neplatnosti nemůže být shledán v rozporu s dobrými mravy ani poukazem na
tvrzenou dobrou víru žalovaného, že nemovitost koupil a že bude zapsán v
katastru nemovitostí jako vlastník.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že
žalobce je aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. I nadále je
přesvědčen, že jedinou oprávněnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení, jež
spočívá v plnění nájemného nevlastníku, je skutečný vlastník – D. H. Současně
napadl skutkové zjištění soudů, že od žalobce obdržel platby nájemného, když z
předložených daňových a finančních dokladů, výpovědi žalobce a nájemní smlouvy
samé vyplývá, že příjemcem těchto plateb byla ve skutečnosti společnost P.
Odvolací soud tudíž nesprávně vyložil § 451 obč. zák. tak, že osobou povinnou
vydat bezdůvodné obohacení je žalovaný. Není srozuměn ani se závěrem odvolacího
soudu, že právo žalobce se nepromlčelo marným uplynutím subjektivní promlčecí
doby. Má za to, že dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet v okamžiku,
kdy se žalobce z přípisu JUDr. M. S. ze dne 27. 6. 1997 dozvěděl, že se
žalovaný nestane vlastníkem předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy
uzavřené s M. B., tedy že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal (§ 107
odst. 1 obč. zák.). Žalovaný odvolacímu soudu vytkl nesprávnou aplikaci § 3
odst. 1 obč. zák. s poukazem na skutečnosti, jež vyplynuly z provedených důkazů
(M. B. zaplatil kupní cenu 16,000.000,- Kč, na rekonstrukci nemovitosti byla
vynaložena z jeho prostředků částka 3,000.000,- Kč a z prostředků společnosti
P. částky získané na nájemném a žalobce v nebytových prostorách vyvíjel
výdělečnou činnost s finančním prospěchem). Z uvedených důvodů navrhl napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s
účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení)
při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a
§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícím
rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/
o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání založena podle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně svým v pořadí druhým
rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl
jinak než v předcházejícím rozsudku (tj. žalobě v obsahově shodné části
vyhověl). Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení
vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k
řešení otázek právních; to zároveň znamená, že přípustnost dovolání může být
dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu mířícího na pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci je zde zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění
§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen skutkové závěry
odvolacího soudu, na nichž spočívá jeho právní posouzení věci, převzít a
vycházet z nich i při úvahách o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., prostřednictvím něhož
lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, sám o sobě, i kdyby byl dán, nemůže přípustnost
takového dovolání založit. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací
soud (až na výjimky zde uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vylíčení dovolatelem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní právní význam či nikoli, relevantní pouze ty
právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl (právní otázky, jejichž
řešení není dovoláním zpochybňováno, byť na nich napadené rozhodnutí rovněž
spočívá, není dovolací soud oprávněn posuzovat).
Vzhledem ke shora řečenému jsou bez významu výhrady žalovaného ke skutkovému
zjištění odvolacího soudu, že od žalobce obdržel platby nájemného, na jehož
kritice založil výtku směřující proti právnímu závěru, že je ve sporu pasivně
legitimován. Podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně
a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci. Argumentuje-li nesprávným
právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud
nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které
žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, že na
straně žalovaného je dán nedostatek věcné pasivní legitimace. Tím ovšem
uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který nemůže
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přivodit.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně
určil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč.
zák., který vázal na právní moc rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k
předmětné nemovitosti, a v návaznosti na to dospěl i k nesprávnému právnímu
závěru, že se právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním
z neplatné smlouvy v subjektivní promlčecí době nepromlčelo. Řešení této právní
otázky se však již v rozhodovací praxi soudů ustálilo, odvolací soud ji
posoudil v intencích konstantní judikatury, a tedy v souladu s hmotným právem.
Proto pro její řešení nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a
dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz
35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek a zpráv o rozhodování soudů a
soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, byl
formulován právní závěr (na který navázala pozdější rozhodovací praxe soudů),
podle něhož se pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva
na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné
obohacení) vyžaduje skutečná a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o
tom, kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se
oprávněný o tom může dozvědět při vynaložení potřebné péče. Obdobný závěr
zaujal Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. 8. 2000, sp.
zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v
rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Soubor“), pod č. C 442. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní
promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se
oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k
získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu
subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení
se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost
oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové
okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu.
V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§ 457
obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové
okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. V
projednávané věci bylo zjištěno, že se žalobce sice z přípisu JUDr. S. ze dne
27. 6. 1996 dozvěděl o zrušení rozhodnutí bývalého Státního notářství v O.
(kterými byla nařízena likvidace dědictví po zůstaviteli J. W., kam náležela i
předmětná nemovitost, a bylo rozhodnuto, že připadá státu) a o tom, že dědici
po zůstaviteli zpochybňují, že je na základě kupní smlouvy uzavřené s M. B.
vlastníkem nemovitosti, žalovaný však i nadále vystupoval jako pronajímatel
nebytových prostor a žalobce vyzval k úhradě dlužného nájemného s tím, že pouze
pravomocné rozhodnutí soudu může určit vlastnické vztahy k domu. Před Okresním
soudem v O. probíhalo řízení, v němž se M. B. domáhala proti D. H. určení, že
je vlastníkem předmětné nemovitosti. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že
žalobce se rozhodující právní skutečnost z hlediska úvah o platnosti smlouvy o
nájmu nebytových prostor, a sice zda uzavřel kupní smlouvu s vlastníkem
nemovitosti, mohl dozvědět až po pravomocném ukončení tohoto soudního řízení, v
němž soud mimo jiné řešil právní otázku, zda M. B. nabyla vlastnické právo k
nemovitosti vydržením. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení se proto váže k okamžiku, kdy se žalobce
seznámil s rozsudkem odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně zamítající žalobu na požadované určení. V tomto okamžiku totiž
žalobce získal subjektivně vědomost o všech rozhodných skutkových okolnostech,
které mu umožnily žalobou u soudu uplatnit proti žalovanému nárok na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení. Lze uzavřít, že odvolací soud počátek běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby posoudil v souladu s § 107 odst. 1 obč.
zák. a jeho závěr, že se právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení uplynutím subjektivní promlčecí doby nepromlčelo, obstojí.
Ani zpochybnění správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobce je v
této věci aktivně legitimován, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně
významným. Nejde totiž o otázku, kterou by dovolací soud dosud nevyřešil. Již
ve svém rozhodnutí ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, vyslovil
právní názor, že pouze účastníci neplatné smlouvy jsou věcně legitimováni k
podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., a to bez
ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k
bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Odvolací soud se od této
ustálené judikatury neodchýlil a otázku aktivní legitimace posoudil v souladu s
hmotným právem.
Žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu též otázku, zda žalobou uplatněný
výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné
smlouvy je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu
soudní praxe, a tudíž není způsobilé založit zásadní právní význam napadeného
rozsudku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20
Cdo 2965/2000, nebo rozhodnutí ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze
dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 23, 71
a 308). Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými
mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností
daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými
mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal v celé řadě
svých rozhodnutí a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily (srovnej např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 62/97, ze dne 5. 10.
2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod
označením PR 6/2003, s. 305, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, a
rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, uveřejněná v Souboru
pod č. C 479 a C 2112).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní
námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti
nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci
nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl
vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2007
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu