28 Cdo 1845/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobců A/ A. K. a B/ K. K., zastoupených advokátem, proti
žalovanému Městu R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 5 C 374/96 a 9 C 2115/2004, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.3.2005, čj.
20 Co 37/2005-221, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení každý 2.537,50 Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Určovací žalobou, podanou u soudu dne 29.5.1996, se žalobci domáhali
výroku soudu, že jsou vlastníky pozemků č. 3815, č.3816, č. 3817/4, č.3817/5 a
č. 117 v katastrálním území Ž. Okresní soud Praha-západ nejprve rozsudkem ze
dne 17.9.1997 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že právní předchůdce
žalobců, jenž byl původně vlastníkem předmětných pozemků, své vlastnické právo
pozbyl na základě rozhodnutí ONV P. z 12.10.1965. Zabýval se i otázkou vydržení
práva žalobci, kteří byli po smrti otce i nadále vedeni v evidenci pozemků jako
jejich vlastníci na základě rozhodnutí o nabytí dědictví; dospěl k závěru, že
nejsou dány podmínky držby v dobré víře, protože otec žalobců pozemky sám státu
nabídl pro účely výstavby stadionu. Pozemky skutečně byly pro tento účel
použity.
Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
25.2.2002, čj. 20 Co 520/2001-110. Odvolací soud považoval za nutné doplnit
řízení důkazy o zápisu vlastnictví k pozemkům v katastru nemovitostí ke dni
24.6.1991, a o režimu pozemků ke dni jejich přechodu do vlastnictví státu v
roce 1965. Soud prvého stupně poté rozsudkem ze dne 15.7.2003, čj. 5 C
374/1996-133, žalobě vyhověl, když na danou věc aplikoval ustanovení § 28b
odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), protože žalovanému se
nepodařilo prokázat, že pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu.
Tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soud z 4.2.2004 potvrzen, oba rozsudky
však byly zrušeny v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
31.8.2004, čj. 28 Cdo 1001/2004-177. Dovolací soud vyslovil právní názor, že
ustanovení § 28b zákona o půdě lze aplikovat jen na nemovitosti, na něž se
tento zákon vztahuje, tj. na ty, jež jsou taxativně uvedeny v jeho § 1 odst. 1.
Ustanovení § 30 se výslovně vztahuje jen na právní vztahy při vydání
nemovitostí podle druhé části zákona o půdě, a na určení vlastnických vztahů je
použít nelze. Rozhodující je proto, zda ke dni účinnosti tohoto ustanovení,
resp. účinnosti zákona o půdě, splňovaly předmětné pozemky nejen formální, ale
i reálné znaky, které umožňovaly jejich podřazení pod ustanovení § 1 odst. 1
zákona o půdě.
Soud prvního stupně poté řízení doplnil v tomto směru a dospěl k
závěru, že tomu tak není. Rozsudkem ze dne 25.11.2004, čj. 9 C 2115/2004-193,
žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětné pozemky nespadají do věcné působnosti
zákona o půdě, protože nesplňují znak faktický, materiální, když nebyly ke dni
účinnosti tohoto zákona používány pro účely zemědělské, ale jako sportovní
hřiště, a to na základě stavebního povolení z roku 1966 a následného
kolaudačního rozhodnutí.Soud prvního stupně vyšel při tomto zjištění nejen z
úředních listin, ale i z dopisu původního vlastníka A. K. z roku 1959, kterým
se vzdával obhospodařování pozemků a dával je k dispozici pro účely vybudování
stadionu. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 23.3.2005, čj. 20 Co 37/2005-221,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal správným jeho skutková
zjištění i právní závěry.
I proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Rozsudek odvolacího soudu považují za zásadně významný po právní stránce,
protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 28a odst. 1
zákona o půdě, a neexistuje jiný rozsudek, který by věc řešil. Podle jejich
názoru je ustanovení § 28a zákona o půdě aplikovatelné i na pozemky, které
nespadají pod pojem upravený v § 1 odst. 1 zákona o půdě. Je totiž zařazeno v
části IV. zákona, v níž je upraven i zánik některých užívacích vztahů k
pozemkům, a to i tehdy, nejde-li o pozemky zemědělské. Dovozují to z ustanovení
§ 22 odst. 8 zákona, které stanoví, že pokud nedošlo mezi dosavadním
uživatelem a vlastníkem nemovitostí, s výjimkou zemědělské půdy, k jiné
dohodě, vznikne mezi nimi nájemní vztah, který lze kdykoli vypovědět. Z toho
dovozují, že zákon o půdě se vztahuje i na pozemky, které nemají zemědělský
charakter. Nelze proto podle nich dopad ustanovení § 28a zákona o půdě
vztahovat jen na pozemky, které splňují náležitosti § 1 odst. 1 tohoto zákona.
Vyslovený právní závěr soudu by znamenal, že by všichni vlastníci v případech,
kdy jejich pozemky byly v užívání socialistických organizací a nebyly užívány k
zemědělské či lesní činnosti, pozbyli nejen vlastnictví, ale i nároku na
případnou náhradu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyslovuje názor, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významné, protože
již existuje rozsudek Nejvyššího soudu v této věci, v němž je výklad použití
ustanovení § 28 odst. 1 zákona o půdě obsažen, a podle něhož může být toto
ustanovení aplikováno jen za podmínky, že pozemek ke dni 1.7.1993 existoval a
splňoval kriteria zemědělského pozemku podle § 1 odst. 1 zákona o půdě. Tím
padá argument ve prospěch přípustnosti dovolání, že totiž není znám rozsudek,
který by tuto otázku řešil. Podle žalovaného není dán žádný z důvodů
přípustnosti dovolání žalobců. Navrhl proto, aby bylo jako nepřípustné
odmítnuto. Ve věci samé vyslovuje názor, že ani ustanovení části čtvrté
zákona o půdě nemají obecnou působnost a týkají se jedině vztahů k zemědělskému
majetku. Pokud se žalobci dovolávají ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě, i
toto ustanovení se vztahuje jen na zemědělský majetek.
Dovolání bylo podáno včas a splňuje formální náležitosti stanovené
zákonem. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, která je dána podle
§ 237 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu (o.s.ř.) za předpokladu, že
dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Otázkou, na který majetek se vztahuje právní úprava,
provedená ustanovením § 28a odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud již podrobně
zabýval ve svém předchozím rozsudku v této věci a dospěl k závěru, že
ustanovení zákona lze aplikovat jen v rozsahu, na nějž se zákon vztahuje. Jeho
zvláštní ustanovení § 30, podle něhož se zákon vztahuje i na majetek, který měl
zemědělský charakter přede dnem účinnosti zákona,tj. v době, kdy přešel na stát
nebo na právnickou osobu, v dané věci použít nejde, protože je omezeno jen na
právní vztahy podle druhé části zákona o půdě, tj.na institut vydávání pozemků.
O nároku žalobců na vydání pozemků podle § 9 zákona o půdě však v této věci
nejde. Soudy prvého i druhého stupně se tímto výkladem dovolacího soudu řídily,
a z tohoto hlediska proto nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní
význam. Dovolací soud však se ve svém předchozím rozsudku nezabýval novým
argumentem žalobců, kteří okolnost, že zákon o půdě se vztahuje i na
nezemědělský majetek, dovozují z § 22 odst. 8 tohoto zákona. K výkladu tohoto
ustanovení proto připustil dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to v
rámci důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud tedy posoudil právní názor dovolatelů, že pokud § 22
odst. 8 zákon o půdě upravuje právní vztahy mezi vlastníkem nemovitostí s
výjimkou zemědělské půdy, je nutno dovodit, že tím obecně upravuje právní
vztahy k pozemkům nezemědělským. Tak tomu ovšem není.
Úvaha, že zákon se vztahuje (s výslovnou výjimkou uvedenou v § 30 pro
účely vydání nemovitostí, jež přešly na stát nebo na právnickou osobu, podle §
9 a násl. zákona o půdě) jen na majetek zemědělský, není ustanovením § 22 odst.
8 zákona o půdě nijak dotčena. I toto ustanovení se totiž vztahuje na majetek
zemědělský, jakým jsou budovy a jiné stavby, a na pozemky nezemědělské, jež
lze podřadit pod § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, případně - pro účely
jejich vydání podle druhé části tohoto zákona - i ty pozemky, na něž se
vztahuje § 30 zákona. Okolnost, že v § 22 odst. 8 (v nyní platném, znění)
se upravují zvlášť právní vztahy k jiným než zemědělským pozemkům, je dána
novelizací původního textu zákona. V původním znění zákona o půdě byl vznik
nájemního vztahu ze zákona upraven v § 22 odst. 2 jednotně ke všem
nemovitostem, na něž se zákon vztahoval, tj. jak k zemědělské půdě, tak k
ostatnímu nemovitému zemědělskému majetku. Zákonem č. 93/1992 Sb., jímž byl
zákon o půdě novelizován, byla tato úprava rozdělena zvlášť pro zemědělskou
půdu, a novým ustanovením odstavce 7 zvlášť pro ostatní zemědělský majetek. u
nějž se např. nepožadovala roční výpovědní lhůta. Pokud tedy v tomto odstavci
(dnes odstavec 8) byl upraven vznik nájemního vztahu s výjimkou zemědělské
půdy, stalo se tak jen proto, že nájemní vztah k zemědělské půdě byl upraven v
odstavci 2 jiným způsobem. Ani toto ustanovení, ani ustanovení § 28b odst. 1
zákona o půdě nelze proto vztahovat na majetek, který nesplňoval kriteria
stanovená v § 1 odst. 1 zákona o půdě.
Pokud dovolatelé vyslovují názor, že podle uvedeného výkladu by všichni
vlastníci pozemků, jež nebyly užívány k zemědělské či lesní činnosti, byli
připraveni o vlastnictví, i o náhradu dle zákona o půdě, nelze s takovýmto
výkladem souhlasit. Poněvadž podle zjištění soudu uvedené pozemky přešly v roce
1965 na stát podle vládního nařízení č. 15/1059 Sb., měli žalobci jako ostatní
oprávněné osoby podle zákon č. 403/1990 Sb., a podle ustálené judikatury,
kterou sami zmiňují, i podle zákona o půdě, nárok na jejich vydání, případně na
náhradu, pokud by vydány být nemohly. Názor, že jim je tímto výkladem odnímáno
vlastnické právo, není namístě proto, že vlastnické právo bylo odňato jejich
právnímu předchůdci shora uvedeným postupem. V ostatním lze odkázat na
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odůvodnění předchozího rozsudku
dovolacího soudu.
Protože dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným,
dovolání podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu
jeho nákladů podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náhrada
spočívá v odměně právního zástupce podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000
Sb., advokátní tarif, snížené při jednom úkonu advokáta na jednu polovinu, tj.
5.000 Kč, a paušální částce hotových výdajů 75 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu