28 Cdo 1852/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o
dovolání 1. Z. H. a 2. Ing. A. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Co 139/2002m, vydanému v
právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 594/92 (žalobců
1. Z. H. a Ing. A. H., zastoupených advokátem, proti žalované Střední
zdravotnické škole, M., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 9. 3. 1992 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci
domáhali vůči žalované zdravotnické škole vydání domu čp. 577/II a pozemku
parc. č. 1986/1 v katastrálním území M. Tyto nemovitosti byly žalujícími
prodány kupní smlouvou z 31. 3. 1989 Krajskému ústavu národního zdraví
Středočeského kraje, ale tato smlouva byla, podle názoru žalobců, uzavřena v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Prodaná nemovitost nezačala ani
sloužit účelu, pro který byla prodána (pro zdravotnické zařízení). Žalobci
vyzvali školu k vydání nemovitosti, ale bezvýsledně.
Žalovaná zdravotnická škola navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci uváděné
nemovitosti nepřešly ze žalobců na stát, ale na zdravotnickou organizaci
(Krajský ústav národního zdraví Středočeského kraje se sídlem v Praze). Smlouva
z 31. 3. 1989 nebyla uzavřena žalobci v tísni, ale z vlastní iniciativy manžela
žalobkyně Z. H. a otce žalobce Ing. A. H., který prodej těchto nemovitostí
nabízel již od roku 1987 a dal pro tento účel pořídit geometrický plán. Domová
nemovitost byla prodána za 301.131,- Kč; tato kupní cena byla postupně
upravována z původního odhadu ve výši 70.000,- Kč. V kupní smlouvě nebyl uveden
účel, pro nějž byla nemovitost kupována.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 29. 4. 1999, č. j. 7 C 594/92-129, byla
žaloba žalobců zamítnuta. Žalobci Ing. A. H. bylo uloženo zaplatit žalované
zdravotnické škole 38.478,- Kč na náhradu nákladů řízení a také žalobkyni Z. H.
bylo uloženo zaplatit žalované škole na náhradu nákladů řízení 12.826,- Kč, a
to do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze 16. 11. 1999, sp. zn.
28 Co 603,614/99, zrušil rozsudek Okresního osudu v Nymburce z 29. 4. 1999, č.
j. 7 C 594/92-129 (ve znění doplňujícího usnesení z 21. 6. 1999, č. j. 7 C
594/92-135) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl,a že se ztotožňuje se závěry
soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č.
87/1991 Sb., kteří řádně a včas uplatnili nárok na vydání nemovitostí proti
žalované zdravotnické škole, jež je nástupnickou organizací státní hospodářské
organizace, která původně nemovitosti držela. Odvolací soud se však
neztotožňoval s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že v daném
případě nedošlo k uzavření kupní smlouvy z 31. 3. 1989 v tísni, a byl naopak
toho názoru, že smlouva, jíž žalobci převedli na právního předchůdce žalované v
žalobě uváděné nemovitosti, byla uzavřena v tísni. Odvolací soud však ukládal
soudu prvního stupně, aby se v dalším průběhu řízení zabýval úplným zjištění a
objasněním toho, zda k uvedené smlouvě došlo také za nápadně nevýhodných
podmínek, jak to stanoví § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolání žalované zdravotnické školy proti uvedenému usnesení odvolacího soudu
bylo usnesením Nejvyššího soudu ze 14. 7. 2000, 28 Cdo 1472/2000, odmítnuto
jako dovolání nepřípustné.
V dalším průběhu řízení (po doplnění dokazování zejména posudkem znalce o
ocenění domu čp. 577 v M.) Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze 4. 12. 2001,
č. j. 7 C 594/92-344, opět zamítl žalobu žalobců, kterou se vůči žalované
zdravotnické škole žalobci domáhali vydání domu čp. 577/II a pozemku parc. č.
1986/1 v katastrálním území M. Náhrada nákladů řízení nebyla žalované přiznána.
Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do pokladny Okresního
soudu v Nymburce 22.877,40 Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soudu prvního stupně dovozoval zejména, že pokud
žalobci po uzavření kupní smlouvy z 31. 3. 1989 získali za prodávanou
nemovitost kupní cenu 301.000,- Kč a tedy plnění několikanásobně větší než by
byla kupní cena stanovená podle ustanovení § 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb. bez
dalšího zvýšení a pokud navíc žalobkyně Z. H. získala i náhradní byt o kuchyni
a dvou pokojích v tomtéž městě, nešlo tu o uzavření kupní smlouvy za nápadně
nevýhodných podmínek pro prodávající. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců
zamítl pro nesplnění podmínek k vydání věcí ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1
písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., když tu sice došlo k uzavření kupní smlouvy v
tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek. O nákladech řízení bylo
soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 148 a § 150
občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Co 139/2002.
Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 4.650,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se odvolací soud
ztotožnil se zjištěními a důvody uváděnými v rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud zdůrazňoval, že ve smlouvě z 31. 3. 1989 byla cena prodávané
nemovitosti určena odhadcem dne 24. 2. 1989 částkou 301.131,- Kč, a to nikoli
oceněním běžným, ale oceněním podle ustanovení § 19 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb.; cena byla vyčíslena podle technicko-hospodářských ukazatelů,
sloužících např. projektantům ke stanovení pevné ceny bytových jednotek, podle
ceny obestavěného prostoru. Nebylo tedy možné hodnotit kupní cenu sjednanou ve
smlouvě z 31. 3. 1989 částkou 301.131,- Kč jako cenu nápadně nevýhodnou, tedy
že by v tomto případě šlo o kupní smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných
podmínek pro prodávající.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení
rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 18. 6. 2002 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště
z k doručení Okresnímu soudu v Nymburce, tedy bylo dovolání podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za
to, že je jejich dovolání přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé má po právní stránce zásadní význam. Jak dovolací důvod uplatňovali,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé ve svém dovolání připomínají, že během celého tohoto občanského
soudního řízení poukazovali na to, že v daném případě šlo o diskriminaci
soukromého vlastnictví ve srovnání s tzv. osobním vlastnictvím podle tehdejších
platných předpisů. V této souvislosti poukazovali dovolatelé na to, že i v
nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 9. 1996, I. ÚS 168/95, bylo uvedeno, že touto
diskriminací byly nastoleny nápadně nevýhodné podmínky, pokud šlo o
neadekvátnost peněžitého plnění, jež vyplývala z dělení vlastnictví na osobní a
soukromé a tedy diskriminaci dvou skupin vlastníků. Podle názoru dovolatelů se
tato diskriminace promítala v ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb., která
upravovala ceny staveb, pozemků, trvalých porostů a náhrady za užívání pozemků.
Tento cenový předpis obsahoval ve svém § 3 jiný způsob ocenění soukromého
vlastnictví (např. činžovních domů) než tomu bylo u ocenění domů v osobním
vlastnictví (zejména rodinných domků), upraveného v ustanovení § 2 uváděné
vyhlášky. Proto žalobci v celém průběhu řízení zastávali názor, že by měl být
vypracován posudek znalce, ohledně domu čp. 577/II v M. bez omezení daného
ustanovením § 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., tedy jako u rodinného domu; k tomu
však v řízení nedošlo, Diskriminaci obsaženou takto ve vyhlášce č. 182/1988 Sb.
odstranila později vyhláška č. 316/1993 Sb., která se však již na projednávanou
věc nevztahovala. Dovolatelé tedy trvali na svém názoru, že sporná domová
nemovitost byla vdaném případě podstatně podhodnocena oproti jiným případům,
kdy byl předmětem kupní smlouvy dům rodinný a nikoli jiný obytný dům. Proto zde
byly, podle názoru dovolatelů, nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní
smlouvy z 31. 3. 1989. Dovolatelé vyslovovali svůj názor, že pojem „nápadně
nevýhodné podmínky“ v § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. není možné
omezovat jen na rozdílné ocenění nemovitostí podle citované vyhlášky č.
182/1988 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.)
platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/200
Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo nutno posoudit s použitím
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je
přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,
že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího osudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu
pak má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat
věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2.
1948 až 1. 1. 1990 ) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v
tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že tíseň a nápadně
nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991
SB. jsou dva předpoklady, bez jejich současného naplnění v době právního úkonu
nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Nápadně
nevýhodné podmínky musí rovněž jako tíseň obejktivně existovat v době právního
úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně
nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností
jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda
nebyla porušena ekvivalentnost smluvních vzájemných plnění. Jinou v tomto
smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu
značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem
plnění, která by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v
porovnání s předsmluvním stavem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 16. 11. 1994, I. ÚS 139/93 (uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 2 pod č. 55) byl uveden
právní závěr, že nápadně nevýhodné podmínky (§ 6 odst. 1 písm. g/ zákona č.
87/1991 Sb.) se mohou jevit při posuzování tehdejších prodejních cen
nemovitosti s cenami dnešními tak, že současné nabídky značně převyšují tehdy
obdrženou cenu. „Takto však nelze ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ vykládat,
protože nevýhodné podmínky v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly
obecným produktem tehdejší doby“.
Také v nálezu Ústavního soudu ČR ze 17. 9. 1996, I. ÚS 168/95, bylo zdůrazněno,
že pojem „v tísni za nápadně nevýhodných podmínek“, použitý v zákonech č.
87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., je třeba vykládat tak, že se jedná p ř e d
e v š í m o rozpor s cenovými předpisy s té době platnými, ale i o jiné
okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce a jiné okolnosti a
objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu, které je třeba
posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Podle názoru Ústavního
soudu ČR může neadekvátnost peněžitého plnění vyplývat i z
ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež tehdy odráželo dělení
vlastnictví na osobní a soukromé a diskriminovalo výrazně dvě skupiny
vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení (např. cenová vyhlášky č.
43/1969 Sb. svou koncepcí i ustanoveními odrážela dělení vlastnictví na osobní
a soukromé, dále zásadu tehdejší č. práva, že pozemek nelze kvalifikovat jako
předmět osobního vlastnictví).
Tato citovaná ustanovení a tyto citované právní závěry měl dovolací soud na
zřeteli při posuzování toho, zda v daném případě řešilo rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího
soudu nebyla vyřešena. Při jejich srovnání s obsahem rozhodnutí odvolacího
soudu a právními závěry v jeho rozhodnutí nemohl dovolací soud přisvědčit
názoru, že by zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uváděné v ustanoveních
§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu byly dány v tomto
případě posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu a proti němu směřujícího
dovolání.
Stejně tak nemohl dovolací soud vzhledem k obsahu soudního spisu v tomto
případě (sp. zn. 7 C 594/92 Okresního soudu v Nymburce), ani k obsahu dovolání
dovolatelů a ani vzhledem k vlastním poznatkům dovolacího soudu mít za to, že
by tu odvolací soud řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Neshledal tedy dovolací soud, že by v případě dovolání dovolatelů byly splněny
zákonné předpoklady přípustného dovolání, které má na zřeteli ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelů
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu jako
dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované zdravotnické škole v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomu usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního
řádu
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu