e P. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Liškou, advokátem se sídlem v
Klatovech, Domažlická 800, proti žalované PROFI-CZ, spol. s r.o., IČO: 263 47
881, se sídlem v Železné Rudě, Klatovská 85, zastoupené JUDr. Radkem Spurným,
advokátem se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, o zaplacení částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C
338/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.
října 2016, č. j. 12 Co 250/2016-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovoláním napadla žalovaná v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl v odvoláním napadených výrocích (I, IV až VI) potvrzen rozsudek Okresního
soudu Plzeň – město ze dne 10. 3. 2016, č. j. 12 C 338/2013-192, ve znění
usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2016, č. j. 12 C 338/2013-213, kterým bylo –
jde-li o věc samu – žalované uloženo zaplatit žalobci částku 55 000 Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s.
ř.“; k tomu srov. bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona
č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí
odvolací řízení a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a
o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., tj. hledisky v něm
uvedenými, z nichž ovšem žádné naplněno není (rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Na v dovolání vymezené otázce hmotného práva (jíž je dovolací soud zásadně
vázán; k tomu srov. i § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), tedy „sdílí-li
příslušenství pohledávky osud (právní režim) pohledávky (jistiny) samotné“ (s
poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl – dle mínění
dovolatelky – odvolací soud odchýlit svým rozhodnutím), napadené rozhodnutí
odvolacího soudu založeno není (na takovém závěru nezávisí).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění (jehož součástí je interpretace
smluvního projevu vůle dotčených subjektů, včetně ujednání zachyceného v
listině označené jako „Převzetí dluhu a čestné prohlášení“, jíž uzavřel dne 22.
9. 2011 žalobce jako přebírající dlužník s identifikovaným věřitelem), že
žalobce projevil vůli převzít toliko dluh označeného dlužníka (P. N.)
korespondující výši identifikované judikátní pohledávky (její jistině),
plynoucí ze smíru schváleného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19.
10. 1995, č. j. 24 C 73/94-17, jejíž výše reálně činila 45 000 Kč; plnil-li tak
žalobce žalované (věřitelce, jež posléze nabyla pohledávku jejím postoupením)
částku vyšší, než odpovídala výši jím skutečně převzatého dluhu, jde v poměrech
účastníků o bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Závěry odvolacího soudu jsou zde úzce spojeny s interpretací projevu vůle
zúčastněných subjektů, přičemž platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj.
činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a
to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. jde o
skutkové zjištění; o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní
posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a
povinnosti účastníků právního vztahu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
pod č. 46, ročník 2002. Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rovině právního posouzení věci se tak odvolací soud napadeným rozhodnutím
nikterak nemohl odchýlit ani od závěrů dovolatelkou současně předestřené
rozhodovací praxe dovolacího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7.
2016, sp. zn. 29 NSČR 54/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010,
sp. zn. 29 Cdo 2114/2008, jež se sice okrajově dotýkají i dovolatelkou
zmiňované problematiky, která však ve skutkových poměrech projednávané věci
relevantní není.
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozhodnutí
odvolacího soudu, vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolatelka žádnou
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
(§ 241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší (nehledě na to, že výše peněžitého plnění
v případě akcesorických nákladových výroků nedosahuje bagatelní hranice
přípustnosti dovolání; srov. § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 146 odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněnému)
žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu